Mikovec, Ferdinand Břetislav

Narozen jako Ferdinand Daniel Emanuel Mikowetz v dobře situované rodině justiciára a správce statku knížat Kinských, který sledoval soudobé kulturní a společenské dění v Čechách. V rodišti vychodil triviální školu, od roku 1837 studoval v České Lípě augustiniánské gymnázium s vynikajícím prospěchem (vliv Antona Krombholze, žáka Bernharda Bolzana, historika a reformního kněze). Zde se spřátelil s pozdějším zemským advokátem, poslancem českého zemského sněmu a pozdějším vykonavatelem jeho poslední vůle Franzem Schmeykalem. Na podzim 1842 odešel do Prahy, aby na absolvoval tzv. filozofické univerzitní ročníky, jež byly předpokladem pro další studium (mj. u Augustina Smetany), na ně však zanedlouho rezignoval.

Po smrti M. otce se matka se s dalšími dvěma syny a třemi dcerami přestěhovala do Prahy, kde se M. mohl díky příznivé finanční situaci rodiny věnovat svým zálibám, kulturní historii (zejm. architektuře, literatuře, uměleckým památkám) a divadelní kritice. Stýkal se s četnými osobnostmi německého kulturního světa (B. Gutt, R. Glaser, U. Horn, F. Klutschak, F. L. Schirnding), později i s Čechy (J. Arnold, E. Čenský, J. V. Frič, J. A. Gabriel, J. J. Kolár, F. Kolár). Publikoval nejprve v německojazyčných novinách a časopisech (Prag – Beiblätter zu Ost und West, Bohemia, Wiener Zeitung), od 1846 i česky v Květech a Poutníku. V roce 1847 se stal předsedou utrakvistického uměleckého spolku Concordia. V roce 1848 se účastnil společenského a politického dění na české radikálně demokratické straně (mj. jako spoluorganizátor Slovanského sjezdu) a usiloval jako praporečník spolku Svornost o překonání narůstající česko-německé nedůvěry a antagonismu. Zapojil se do tzv. svatodušních bojů. Po jejich potlačení uprchl z Prahy do Chorvatska; mezitím byl na něj a na J. V. Friče vydán zatykač, později odvolaný. Z Chorvatska odešel do srbské Vojvodiny, kde působil do počátku roku 1849 jako pobočník generála Djordje Stratimiroviće v táboře Svatého Tomáše dobrovolnických protimaďarských jednotek.

Po návratu do Prahy byl v politicky nejisté situaci (řada bývalých přátel s ním přerušila styky); začátkem března 1849 odešel do Lipska, kde působil v redakci Die Grenzboten (stýkal se s G. Freytagem, K. Herlosszohnem, aj.). Cestoval po středním Německu aby studoval kulturní a literární bohemika, navštívil rovněž několik divadelních představení. Z nejasných důvodů se v listopadu 1849 vrátil do Prahy. V postupující reglementaci kulturního a společenského prostředí marně usiloval o vydání literárního almanachu, ale v prosinci 1850 získal od pražského místodržitelství povolení vydávat časopis Lumír. Ten se stal důležitou platformou české kulturní veřejnosti padesátých let 19. století. M. jej řídil jako šéfredaktor a naplňoval svými kulturními příspěvky a kritikami až do své smrti.

I nadále udržoval osobní kontakty s českými umělci (K. V. Hof, J. Kaška, J. J. Kolár, J. Mánes, J. Neruda, K. Šimanovský, P. Švanda ze Semčic, V. Vávra Haštalský) i německými literárty a divadelníky (J. Bayer, K. E. Ebert, J. Gundling, E. M. Oettinger, I. Reinsberg-Düringsfeld, A. Schleicher, F. Thomé) a přispíval články o české kulturní historii do německých a rakouských novin a časopisů. Na konci 50. let se podílel na vzniku uměleckého utrakvistického spolku Arcadia, na společných česko-německých pražských oslavách F. Schillera (1859) a společně s A. W. Ambrosem organizoval v září 1861 první výstavu památek starého českého umění na staroměstské radnici (bez účasti Národního muzea, s nímž se pro neshody rozešel). Přemíra pracovních závazků a patrně i osobní zklamání s postupujícím odcizením Čechů a Němců v Čechách uspíšily postup M. onemocnění (hypertrofie srdce), které způsobilo jeho smrt. Po odhalení jeho náhrobní desky probíhala v českém i německojazyčném tisku polemika o jeho národní a kulturní přináležitosti, jež přetrvala až do let 2. světové války; v části české divadelní historiografie je dodnes vnímáno Mikovcovo kritické působení jako kontroverzní, zejména pro své náročné požadavky vůči českému divadelnímu provozu (konflikty s J. K. Tylem).

Divadlo tvořilo jen část M. celoživotních zájmů, byť významnou. Pokusil se o vlastní tvorbu velmi úspěšnou prací Záhuba rodu přemyslovského (1848), jež byla hrána i v ochotnických kruzích a zůstala v repertoáru profesionálních divadel po celou druhou polovinu 19. století. Jeho další text pro divadlo, drama Dimitri Ivanovič (1855), se uplatnil méně. Mnohem pronikavější vliv měl M. jako kritik. Jeho názory vycházely z vysokých nároků na národní kulturu a z vyhraněné hierarchie hodnot, kterou si osvojil četbou soudobé německé divadelní literatury a kontaktem s představiteli divadelní kritiky v Praze. Podle informací M. Hýska (1929) měl nemalý vliv na utváření M. měřítek Bernhard Gutt, kritik pražské Bohemie; Guttovy názory, jeho estetický a historický rozhled, preference měšťanského divadla středního a severního Německa a úcta k Shakespearovi, M. jistě imponovaly. Podle informací A. šl. Czesaného (1891) přivedl šestnáctiletého M. do německého literárního prostředí v pražské kavárně hrabě Schirnding, Rudolf Glaser mu svěřil psaní referátů o německých představení ve Stavovském divadle. V příloze Prag Glaserova časopisu Ost und West (1844–45) a posléze v Ost und West (1846) uveřejňoval M. kritiky činoherních, vzácněji operních a jiných doprovodných představení ve Stavovském divadle a na jeho letních scénách. Ostře odmítal hojné dramaturgické využívání vídeňských frašek, zpravidla adaptovaných pro pražské poměry (C. Blum, F. Kaiser, C. Kannet), ač si byl vědom jejich schopnosti zachytit lidového hrdinu (C. Meisl, J. Nestroy, F. Raimund). Výše cenil francouzské konverzační hry a veselohry (J. F. A. Bayard, C. Lebrun), jejichž humor považoval za ušlechtilý a vkusný. Zřejmé jsou jeho formující se estetické preference klasického měšťanského divadla (pozitivně hodnotil např. inscenaci hry W. A. Gerleho Abenteuern einer Neujahrsnacht, oder der zebrochene Krug, která je dramatizací stejnojmenné Zschokkeovy novely). Kladl jisté nároky na inscenaci klasického repertoáru a snažil se je kanonizovat. Obšírně se věnoval adaptacím klasických her (Lucretia F. Ponsarda v „překladu“ J. G. Seidla, Shakespeare v adaptaci J. L. Deinhardsteina a F. Förstera) a rozhodně je odmítal jako neadekvátní. Z patriotických důvodů nadšeně přivítal Ebertovu hru Bretislaw und Jutta (prem. německy 1829, česky v lednu 1848). Velmi nepříznivě (vlastně bez argumentů) reagoval na hry oblíbené německé herečky a autorky divadelních adaptací literárních děl Ch. Birch-Pfeifferové. S nemalou mírou ironie si všímal domácích herců (obsáhle C. W. Fischer, F. Feistmantel, E. Liebold) i hostujících umělců (A. Baudius, manželé Fichtnerovi, C. La Roche, manželé Rottovi v inscenacích W. Shakespeara). Mnohdy litoval, že kvalitní vystoupení předního hostujícího herce bylo zmarněno špatnou předlohou. Stranou jeho pozornosti nezůstala ani scénografie, k níž byl často kritický. Již v v dubnu 1846 opustil M. recenzování německých představení a věnoval pozornost českému provozu. Nesouměřitelná úroveň obou scén si vyžádala zcela jiný způsob hodnocení, čehož si byl vědom. Své vysoké nároky na divadlo postupně prosazoval zejména v časopise Lumír, kam psal kritiky od jeho založení (1851) do počátku sezóny 1857/58. Jeho texty budily polemiky, mnohdy motivované nacionálními hledisky. Na konci života se vrátil k divadelní historiografii několika významnými studiemi k dějinám pražského divadla, publikovanými v pražské Bohemii, a několika obšírnými nekrology.

Teatralia

Záhuba rodu Přemyslovského, drama ve 4. jedn., prem. 9. 1. 1848 odpoledne ve Stavovském divadle. Text vznikal patrně ve dvou jazykových verzích, české a německé. Je doloženo německé představení ve společnosti Antonína Szeninga v Jindřichově Hradci 22. 11. 1863, viz J. Fried: Ze zápisků jindřichohradeckého studenta z let 1861–64,Ohlas od Nežárky 1933, č. 25, 23. 6., s. 1, rubrika Feuilleton.

Dimitri Ivanovič, tragédie v 6 jedn., s částečným použitím Schillerova zlomku, prem. 29. 4. 1855 ve Stavovském divadle.

Soupis publicistických a kritických prací k divadlu viz in: Ferdinand Břetislav Mikovec: Pražská Thálie kolem 1850, ed. J. Ludvová a H. Pinkerová, Praha 2010, s. 397–497.

Prameny

SOkA Litoměřice: sbírka matrik, farní úřad Sloup v Čechách, sign. L143/9, 1818–1838, l. 97 (datum narození).

Nekrology

Bohemia 36, 1862, č. 225, 23. 9., s. 693; 35, 1862, č. 226, 24. 9, s. 701; J. Gundling, Bohemia 35, 1862, č. 227, 25. 9., s. 710–711; Boleslavan 3, 1862/63, s. 6; J. Neruda, Hlas 24. a 25. 9. 1862 (přetištěno in Literatura 1, 1957, s. 326–330); Anonym (V. Filípek?), Lumír 12, 1862, s. 955, s. 1241–1242; Pražské noviny 24. 9. 1862, č. 226, s. (3); Presse 1862, č. 264, s. 25; Rodinná kronika 1, 1862, s. 314–315; Unsere Tage 4, 1862/63, s. 447–448;Waldheim's Illustrierter Zeitung 1, 1862, č. 40, 25. 10., s. 507, 508 (portrét); Ida von Düringsfeld, Magazin für die Literatur des Auslandes, Bd. 63, 1863, Januar – Juni, s. 88–90.

Literatura

Anonym (Eduard Maria Oettinger?): Prag, Charivari (Lipsko) 1848, č. 333, s. 4951–4952 (posměšná zpráva). – Anonym: Humoristické listy 4, 1861/62, s. 338 (o Lumíru). – Anon. [J. Neruda]: F. B. M., Humoristické listy 1881, s. 417 (s podobiznou od malíře Bernarda, v dřevo ryl K. Seyfried), s. 418 (přetištěno Podobizny 1, 1951, č. 185). – A. Meissner, Geschichte meines Lebens 2, Wien – Teschen 1885, s. 9–12. – J. Neruda: F. B. M., Zlatá Praha 3, 1886, s. 216 (vyobrazení náhrobku), s. 219, s. 234–235. – Památník českých divadel, vyd. Alois šl. Czesaný, Praha 1891, kap. V, 1852–1862, s. 51–53 (o počátcích referentské činnosti);. – J. Kubín: Spor M. s Tylem, Česká Thalia 5, 1891, s. 169–170; ohlas: J. L. Turnovský, Česká Thalia 5, 1891, s. 184; J. Kubín, Česká Thalia 5, 1891, s. 196–198. – J. Máchal: F. B. M., Lumír 35, 1905/06, č. 1, s. 1–8. – J. Máchal: F. B. M. jako divadelní kritik, Divadelní list Máje 3, 1906/07, s. 1–3, 19–21, 34–35, 47–48, 61–62, 77–80. – K. Hikl: Zásluhy F. B. M. o české divadlo, Scena 1, 1913, půlročník druhý, s, 43–46, 90–92. – J. Máchal: F. B. M. a Shakespeare, Národní politika37, 1916, č. 122, 3. 5., s. 1–2. – A. Bajerová: Rozmarné povídání o F. B. M., in: Z české revoluce 1848, Praha 1919, s. 19–40. – A. Bajerová: Svatodušní bouře v Praze ve světle soudního vyšetřování, Plzeň 1920, s. 70, 78, 85, 86, 134, 215, 238, 256. – M. Hýsek: M. jako kritik a dramatik, Listy filologické 98, 1921, s. 249–271. – J. L. Seifert: Schillers Demetrius in Böhmen, Euphorion 23, 1921, s. 377–388 (o předlohách M. Dimitrije). – F. Strejček: Proč zanevřel F. R. (sic!) M. na Jos. Kaj. Tyla?, Zvon 34, 1933/34, s. 215–217. – F. Zuman: F. B. M., spisovatel, archeolog a ochránce památek, Bezděz 7, 1936. č. 4, s. 101–126 (s reprodukcí akvarelu M. v kroji člena Svornosti od L. Berkové a medailonu z M. pomníku od T. Seidana). – H. Procházková: Ruské prvky v M. dramatě Dimitr Ivanovič, Slovesná věda 2, 1948/49, s. 57–59. – J. Kopecký: Konflikt Mikovec–Tyl v zrcadle úředních dokumentů,Listy z dějin českého divadla 1, Praha 1954, s. 241–248-. – J. V. Frič: Paměti, 1–2, ed. K. Cvejn, Praha 1957 a 1960. – L. Klosová: Kolárové, Praha 1969, s. 47–64 (o přátelství M. a J. J. Kolára). – O. Špecinger: F. B. M.,Českolipsko literární, sv. 6, 1984, s. 43–62. – N. Kvítková: Jazykové zpracování M. tragédie z českých dějin,Sborník Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Filologické studie, sv. 19, 1994, s. 27–37. – L. Klosová: Divadlo F. B. M., Divadelní revue 5, 1994, č. 3, s. 65–78; L. Klosová: Poslední Přemyslovec z doby předbřeznové, Miscellanea theatralia: Adolfu Scherlovi k osmdesátinám, Praha 2005, s. 311–320; V Petrbok: Kdo byl Ferdinand Břetislav Mikovec?, předmluva in: F. B. M.: Pražská Thálie kolem 1850, vyd. J. Ludvová a H. Pinkerová, Praha 2010 (s divadelní bibliografií F. B. M. 1843–1860.)

ADB, LČL, Masaryk, ÖBL, Otto, Rieger, Wurzbach (jako Mikowec, Ferdinand Bogelislaw)

Vznik: 30.11.2012