Syn ředitele divadelní společnosti, se kterou cestoval po Německu a Rakousku. V hudbě se školil u několika učitelů, soustavně u abbého Voglera. Byl kapelníkem v Breslau [Wrocław], 1804), ve Württembergu (1806) a Stuttgartu (1807). Ředitel StD v Praze J. C. Liebich ho 1813 povolal do vedení opery. 1816 odešel W. z Prahy do Berlína a 1817 se stal královským saským kapelníkem v Drážďanech, kde působil až do své předčasné smrti. 18. 5. 1821 byla v Berlíně triumfálně přijata jeho opera Der Freischütz. Podlehl tuberkulóze krátce po premiéře opery Oberon, kterou napsal pro divadlo Covent Garden v Londýně a řídil 12. 4. 1826.
W. přijel do Prahy 12. 1. 1813 a od dubna se ujal úřadu ředitele opery StD jako nástupce kapelníka W. Müllera. Zavázal se reorganizovat soubor, s jehož dramaturgií a úrovní nebyla stavovská divadelní komise spokojena. Odcestoval do Vídně vyhledat zpěváky a po intenzivních zkouškách zahájil 9. 9. 1813 sezonu (Spontini: Ferdinand Cortez). Na jaře 1814 těžce onemocněl a v červenci se zotavoval v severních Čechách v lázních Libverda; okolní příroda ho snad později inspirovala k opeře Čarostřelec. Odtud odjel do Berlína, Lipska, Výmaru a lázní Tonna; ředitel Liebich sice cestu povolil, ale opakovaně vyzýval W. k návratu k demoralizovanému souboru, protože W. zástupce, ředitel orchestru F. J. Clement, nezvládl během této doby studium osmi oper na postačující úrovni. Po návratu do Prahy na konci září 1814 musel W. repertoár zkoušet znovu. Další léto, 26. 6.–7. 9. 1815, strávil na umělecké cestě v Mnichově (Clement nedostatečně připravil dvě opery a frašku se zpěvy), mezi 5. 6. a 18. 7. 1816 pobýval v Berlíně. Po návratu nastudoval a 1. 9. 1816 ve StD řídil premiéru Spohrova Fausta, ale 29. 9. se po konfliktu s Liebichem kapelnického místa vzdal. Liebich si (v nezachovaném dopise) patrně stěžoval na neuskutečněné reformy ve StD, k nimž se W.zavázal, a jistě mu vytýkal dlouhou nepřítomnost, v tehdejší divadelní praxi neobvyklou. W. poukazoval na své zásluhy o pozvednutí souboru na úroveň srovnatelnou se scénami působícími v lepších podmínkách.
W. repertoár obsahoval v německých překladech zvl. úspěšná francouzská díla (Méhul, d’Alayrac, Cherubini, Boieldieu, Paër, zejm. Grétry, 47 repríz měla Isouardova opera Aschenbrödel). 24. 11. 1814 uvedl W. pražskou premiéru Beethovenova Fidelia (v jeho období 4 reprízy). Mezi Mozartovými italskými operami hranými v německých překladech měl Don Juan 12 repríz; méně se hrály Figaros Hochzeit, Titus a upravená verze Così fan tutte. Velkou pozornost věnoval novým pracím německých autorů (Meyerbeer: Alimelek, 1815, J. Weigl, B. A. Weber, Poissl ad.), jež však byly divácky málo úspěšné. Z děl domácích skladatelů uvedl znovu Röslerovu Elisene (1815), singspiely Dittersdorfovy, Jírovcovy a Müllerovy a melodram Medea od J. Bendy (1813). I v jeho dramaturgii byla řada vídeňských frašek s hudbou a kouzelných her, které stavovská divadelní komise, dohlížející na provoz, neschvalovala již u jeho předchůdce W. Müllera.
Od 1815 přispíval W. do pražských novin K. K. privilegirte Oberpostamt Zeitung a do lipských Allgemeine musikalische Zeitung. Jeho texty z pražského období, komentující divadlo a koncertní i společenský život, tvoří asi třetinu celého jeho literárního odkazu. Pro StD vypracoval provozní řád opery a zapsal jej do svých deníků („Tagebuch-Notizen“). Zde také popsal schopnosti jednotlivých členů souboru a formuloval jejich povinnosti. Zápisky zachycují detaily W. denní praxe. Jeho orchestr měl 36 členů. (Literatura uvádí, že změnil jeho rozestavení, podle Wiener Allgemeine Musikzeitung 1813 se však zdá, že reformu provedl již jeho předchůdce W. Müller.) Recitativy nechal W. doprovázet novým klavírem, nikoli cembalem. Dirigoval taktovkou a nazýval ji „žezlem“ (Szepter). Řídil měsíčně asi 10 představení a repertoárové kusy měly 5–7 repríz. S orchestrem zkoušel denně, kromě nedělí, kdy hudebníci hráli na kůru. Sám korepetoval (soubor neměl specialistu) a učil zpěváky deklamaci. Premiéru studoval na 8–10 zkouškách, reprízu s delším odstupem zkoušel znovu. 1816 měl 18 sólistů, 12 sboristů a 12 školních dětí místo ženských hlasů (vystupování dívek ve sboru se nepokládalo za vhodné). Primadoně Grünbaumové a patrně i ostatním dovoloval v sólových partiích vkládat koloratury. Zpěváci hráli i v činohrách v režii ředitele Liebicha a herecké zkušenosti uplatňovali v operách.
Při nepřítomnosti dvora byla opera v Praze odkázána na zájem měšťanstva, jež pěstovalo hudbu spíše v soukromí. Proto se W. snažil posílit společenskou prestiž divadla. Ukazoval se na veřejnosti (těšil se přízni šlechty), organizoval koncerty známých interpretů a vystupoval jako koncertní dirigent a pianista. Pro kvartetní večery u bankéře Kleinwächtera napsal smyčcová kvarteta (nedochovala se). Setkal se se skladatelem V. J. Tomáškem; jeho operu Seraphine, kterou 1811 uvedl jeho předchůdce W. Müller, proti očekávání znovu nenastudoval. Učil se česky, aby mohl komunikovat s orchestrem, nic však nenasvědčuje tomu, že by se zajímal o české divadlo, jež v této době dávalo několik činoherních představení. Po krátkém a bouřlivém poměru s pražskou herečkou T. Brunettiovou navázal trvalý vztah s nově angažovanou zpěvačkou StD C. Brandtovou, která se 1817 stala jeho ženou. Prahu opouštěl s pocitem křivdy, ač bylo zřejmé, že zde výrazně umělecky vyspěl a získal zkušenosti a repertoár pro dvorní scénu v Drážďanech.
Práce ve StD bránila W. v komponování, jemuž se věnoval jen v létě. V Praze napsal několik (většinou nedochovaných) hudeb k činohrám a písně a árie určené jako vsuvky do cizích oper. Ve StD nedával žádnou vlastní operu, až po jeho odchodu se úspěšně hrála německy Silvana (2. 2. 1817). český překlad J. N. Štěpánka Silvána aneb Němé děvče v křivoklátském lese (druhý po anglickém) zazněl 18. 11. 1832. Za W. života byl z jeho skladeb ve StD dáván 21. 7. 1819 Abu Hassan a 29. 12. 1821 Der Freischütz; při svých pozdějších návštěvách v Praze dirigoval W. představení této opery 17. 2. 1822 a její 50. reprízu (8. 11. 1823). Česky byl Střelec kouzedlník [Čarostřelec] uveden v překladu J. N. Štěpánka 6. 5. 1824 a česká verze byla v pořadí třetí (po dánské a švédské). W. hudba k činohře P. A. Wolffa Preciosa zazněla s originálem 14. 11. 1821, s českým překladem J. K. Tyla 20. 11. 1831. Ve StD se dávala Euryanthe 11. 3. 1824 (česky v ND koncertně až 1976). Po W. smrti se hrál 6. 10. 1828 ve StD německy Oberon (česky v ND 1889). Nedokončenou operu Die drei Pintos dirigoval její upravovatel G. Mahler poprvé 1. 1. 1888 v Lipsku, potom 18. 8. 1888 v Praze v Novém německém divadle. O oblibě W. díla v Čechách svědčí rané tisky jeho hudby; od 1814, kdy vyšly písně s klavírem a kytarou, se česky tiskly zpěvy z jeho oper a operní předehry v klavírních úpravách. Trvající zájem dokládal i Weberův cyklus, který pořádal ředitel Neumann ve StD v prosinci 1886, nebo román H. Watzlika z pohraničí českých zemí Romantische Reise des Herrn Carl Maria von Weber (Leipzig 1932 a 1941, česky jako Weberova romantická cesta, 1944).
V době W. působení ve StD angažoval ředitel Liebich sopranistku Carolinu Brandtovou (19. 11. 1794 Bonn, též 1793 nebo 1796–23. 2. 1852 Drážďany). Pocházela z herecké a hudebnické rodiny a do Prahy přišla ze švýcarských scén. W. ji v zápiscích charakterizoval jako „svěží [představitelku] naivek a tzv. veseloherních rolí“. Zpívala v Mozartových operách (Zerlina, Don Juan, Cherubín, Figaros Hochzeit) a v dílech Paërových, Boieldieuových, Müllerových, ve Spohrově Faustovi a v činohrách. Největšího úspěchu dosáhla jako Isouardova Popelka (Aschenbrödel, 1814). Nadchla i mladého J. A. Hanslika, otce pozdějšího kritika E. Hanslicka, který o ní napsal německou báseň do časopisu Iris 1814. Po W. odchodu z Prahy vynikla v titulní roli jeho opery Silvana. Po sňatku v Praze 4. 11. 1817, ke kterému W. přijel z Drážďan, opustila divadlo. O její vzpomínky se opíral M. M. von Weber, jejich syn, při popisu otcova pražského působení v první monografii (1864); z tohoto zdroje čerpal informace O. Teuber pro své dějiny pražského divadla.
Texty o divadle
Kritické vyd. W. pražských kritik: Sämtliche Schriften von C. M. Weber, vyd. G. Kaiser, Berlin 1908; [C. M. Weber]: Kunstansichten, vyd. K. Laux, Leipzig 1975; J. Bužga: Vergessene Aufsätze und Mitteilungen aus C. M. von Webers Prager Wirkungszeit, Oper heute. Ein Almanach der Musikbühne 11, Berlin 1988, s. 90–135.
Prameny a literatura
Martinec: Journal. • Wiener Allgemeine musikalische Zeitung 1813, s. 631 [Deutsche Oper in Prag]; Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielfreunde auf das Jahr 1817, Stuttgart s. a., s. 472–474; M. M. von Weber: C. M. von W., I, Leipzig 1864; F. W. Jähns: C. M. von W. in seinen Werken. Chronologisch-thematisches Verzeichnis seiner sämtlichen Kompositionen, Berlin 1877; Teuber II, zvl. s. 432–464, [Caroline:] 407, 442, 445, 446, 449–450, 456; III, s. 7, 23 [Caroline]; W. Joss: C. M. von W. als Schriftsteller, 1896; K. Strunz: Therese Brunetti, Deutsche Arbeit 9, 1909/10, s. 459–470 [též W. dopisy]; K. Emingerová: Praha, původiště kritické činnosti K. M. z W., Dalibor 35, 1913, s. 254–256; Nejedlý: Smetana II, III, IV; J. Plavec: František Škroup, 1941; [V. J. Tomášek]: Vlastní životopis, vyd. Z. Němec, 1941; Z. Němec: W. pražská léta, 1944 [soupis praž. skladeb pro StD]; M. Očadlík: Soupis českých tištěných operních textů, Miscellanea musicologica III, 1958; J. Warrack: C. M. von W., London 1968, něm. 1986 [soupis díla včetně skladeb pro StD]; Weber: Notizen-Buch [též Caroline]; Mein vielgeliebter Muks. Hundert Briefe C. M. von W. an C. Brandt […] 1814–1817, Berlin 1986; J. Bužga: Die deutschen Opern in W. Prager Repertoire, Schriftenreihe der Hochschule für Musik Carl Maria von Weber, Dresden, 10, Sonderheft 1987, s. 270–276; J. Bužga: W. als Operndirigent in Prag, Beiträge zur Musikwissenschaft 30, 1988, s. 58–61; J. Bužga: Die Aufführungen von Opern W. A. Mozarts in Prag unter C. M. von Weber, Festschrift Wolfgang Rehm zum 60. Geburtstag, Kassel 1989, s. 167–172; J. Berkovec: Konfrontace. Nově o Vlastním životopise V. J. Tomáška, Opus musicum 24, 1992, s. 198–201; J. Berkovec: Repertoár pražské operní scény po K. M. W., Opus musicum 26, 1994, s. 257–262; Lomnäs–Strauss [recepce v Praze v 19. stol.]; A. Scherl: Die Rezeption der Opern Grétrys auf der Prager Bühnen in der ersten Hälfte des 19. Jhs., sb. Le rayonnement de l’opéra-comique en Europe au XIXe siècle, sborník z konference v Praze 1999, vyd. M. Pospíšil, A. Jacobshagen, F. Claudon, M. Ottlová, 2003, s. 212–230 [zde soupis franc. oper v repertoáru StD 1800–1862]. • Eisenberg [Caroline]; DČD II; Grove 1980; Grove-opera; Ulrich 1997 [Caroline].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 616–618
