Psán též Ulík nebo Ullík. Pocházel z rodiny úředníka okresního soudu v Berouně. 1854–61 studoval na malířské akademii v Praze u M. J. Haushofera a 1871–74 navštěvoval krajinářskou školu E. Schleicha v Mnichově, kde žil do 1877. Vedle alpských krajin se v jeho tvorbě objevují i zobrazení českých hradů a zřícenin; své pohledy na českou krajinu otiskoval v Květech a Světozoru. Topografickým zobrazením siluet zřícenin (např. Hrad Bezděz, Krajina pod Troskami, obojí 1873) navázal na A. Mánesa a předznamenal dílo J. Mařáka. Vytvořil návrhy dekorací pro české ochotnické spolky v Lounech a Mladé Boleslavi, divadlo v Prešpurku [Bratislava], vyzdobil oponu pro berounský ochotnický spolek (1865) a spolupracoval s nymburským divadlem (1872, 1879).
Významným úkolem se pro U. stala 1869 objednávka výzdoby a obecného dekoračního vybavení nově otvíraného německého divadla v Plzni (arch. J. Niklas, 1868), na níž spolupracoval s A. Morávkem. V těchto dekoracích se hrálo 21. 10. 1869 zahajovací představení Rossiniho opery Wilhelm Tell v pohostinském provedení souboru StD v Praze (dirigent E. Rappoldi). 1862–64 byl U. smluvně pověřen, aby doplnil základní sadu kulisových dekorací PD souborem dílčích, především plastických prvků, jako uchazeč o stálé místo dekoračního malíře byl však odmítnut. V angažmá pracoval v PD až od července 1877 do 1880. Po E. Heroldovi byl dalším českým malířem PD, který se podílel na postupném nahrazování tzv. typových dekorací individuálními.
Jeho malby krajin prozrazují smysl pro dekorativní, dramatický účin, práce pro divadlo nezapřou krajinářské školení a zálibu v historických námětech; zároveň se v nich projevuje pojetí scénické výpravy jako architektonického prostoru. Krajinářská zkušenost pomáhala U. při modelování prostoru exteriérového dějiště. Jeho styl je zakotven ještě v pozdně romantické tradici, ale přístup ke scénografické tvorbě již předznamenává realistické tendence pozdního 19. stol. Názorně se to projevilo ve výpravě k opeře B. Smetany Tajemství (1878): podnícen patrně i metodou Meiningenských, podnikl U. s režisérem Chvalovským cestu do okolí Bezdězu, kde krátce před pražskou návštěvou slavného německého souboru vznikly první náčrtky budoucích dekorací (jejich kresebný přepis pořídil A. Gareis ml.). Podle kritiky (Hudební a divadelní věstník 1878) by krajina pod Bezdězem „snesla více teatrálního koloritu“, zatímco partie na temeni Bezdězu byla „velmi zdařilá v barvě, perspektivě i architektonickém uspořádání“. Technický problém pohyblivého a rozpadajícího se korábu na scéně řešil v Meyerbeerově Afričance (kostýmy Sák, strojník Rosenberg). Zvláštní pozornost vyvolaly dekorace k Bendlově operetě Indická princezna v exotickém stylu (kostýmy F. Kolár, na jevišti živá zvířata) a také poslední výprava v PD, Verneovy Dítky kapitána Granta (1880), ukázala jeho malířskou i technickou schopnost zpřítomnit rozmanitá exotická prostředí v různých ročních obdobích.
Dekorace (hry s hudbou v PD)
1877: Bendl: Indická princezna (prem.), Rozkošný: Záviš z Falkenštejna (prem., spolu s E. Heroldem), Jonas: Javotte, Popelka bostonská (v Národní aréně), Meyerbeer: Afričanka (paluba velké lodi, Madagaskar, strom); 1878: Smetana: Tajemství (prem., Městys pod Bezdězem, na Bezděze, selská světnice), Verdi: Violetta (La Traviata, zahradní pavilon), Lecocq: Malý vévoda; 1879: Shakespeare: Sen noci svatojanské [s Mendelssohnovou hudbou], Halévy: Guido a Ginevra, Lecocq: Velký Kazimír (v Národní aréně); 1880: Verne–d’Ennery: Dítky kapitána Granta (v Novém českém divadle).
Prameny a literatura
Národní listy 11. 12. 1877 [Afričanka]; Hudební a divadelní věstník 1, 1878, č. 27, s. 217 [Afričanka]; 2, 1878, č. 14, s. 109 a č. 15, s. 116 [Tajemství]; Borecký: Bendlova Indická princezna, Divadelní list Máje 2, 1906, s. 232; Bartoš: PD opera; A. Chaloupka: Česká divadelní dekorace, 1939, s. 10; Katalog výstavy H. U. v galerii J. R. Vilímka, úvod J. Květa, 1943; L. Klosová: K inscenačním otázkám opery a činohry Prozatímního divadla, ČNM 135, 1966, s. 212–218; J. Štierová: Opera a opereta v německém divadle v Plzni (první desetiletí), dipl. práce FF UK Praha 1971; DČD III; B. Srba: Scénické výpravy Meyerbeerových oper na českém jevišti, Hudební věda 21, 1984, s. 376–385, obr.; J. Hilmera: Česká divadelní architektura, 1999, s. 33; B. Srba: Vývojové proměny systému kulisové dekorace v Prozatímním divadle a na jeho filiálních scénách 1862–1883, Sborník prací fil. fak. brněnské univerzity Q 3, 2000, zvl. s. 37–38, 47–48, 52–62; Dějiny českého výtvarného umění 1780–1890, III/2, 2001; V. Šrámková a kol.: Místopis českého amatérského divadla, I, 2001, s. 61; Šulc: Opereta; M. Trávníčková: Výtvarná složka repertoáru Prozatímního divadla a její zastoupení ve sbírkách Divadelního oddělení Národního muzea, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, s. 92–98; Trávníčková: PD. • Wurzbach; Otto; Toman; NDp; České výtvarné umění.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 589–591
