Psán též Franz Balthasar. Syn gubemiálního krajského komisaře v Praze. Od 1827 studoval filozofické ročníky pražské univerzity jako stipendista tzv. Ferdinandovy nadace. Začal se studiem práv, ale obrátil se k hudbě. Na varhanické škole (učitel K. F. Pitsch) získal základy kompozice a stal se výborným pianistou. Na koncertních cestách po Německu, severní Evropě a po Rusku doprovázel v roce 1841 houslistu O. Bulla, s nímž se seznámil při jeho pražském hostování. V Petrohradě zastihl pěvkyni H. Sontagovou během jejího tamního pobytu a patrně s ní na carském dvoře soukromě vystoupil. Byl doprovazečem cellisty A. F. Servaise. V druhé polovině 40. let se vrátil do Prahy a začal vyučovat hudbě ve šlechtických rodinách (zvl. u Schwarzenbergů a Valdštejnů). Žil ve skromném bytě v Platnéřské ulici v domě Zum blauen Löwen. Bez většího ohlasu komponoval, napsal několik českých a německých písní a dnes nezvěstnou operní jednoaktovku Gülnare, provedenou údajně soukromě. Jeho píseň Kde otec náš zpíval K. Strakatý 12. 1. 1840 při premiéře hry V. J. Picka Vilém Rožmberk.
Žurnalistickou činnost zahájil 1841 v pražském listě Ost und West sérií fejetonů „Flugschreiben aus Petersburg“ z cesty s O. Bullem, v nichž popisoval ruské společenské a kulturní prostředí a politické poměry. Po návratu do Prahy spolupracoval s Bohemií a 1848 se uvedl politickými komentáři. Od 19. 1. 1849 (počínaje referátem o Beethovenově opeře Fidelio ve StD) převzal po B. Guttovi hudební a divadelní rubriku listu, v níž ho až 1881 vystřídal O. Teuber. Pod šiframi U, V a pod pseudonymy Medardus, Barnabas a Ornus psal nejen kulturní, ale i lokální zprávy a drobné informace. 19. 1. 1879 oslavil 30 let práce pro Bohemii a obdržel gratulace od významných osobností (Wagner, Bülow, Abert, Goldmark, Hanslick ad.). Publikoval téměř denně alespoň krátkou noticku a otiskl asi 3500 textů [počet uvádí Lomnäs–Strauss, viz lit.]. Nejprve se věnoval rovnoměrně koncertnímu provozu i opeře, po 1860 převažují kritiky divadelní. Delší analytické eseje jsou v menšině, články bývají kratší a zabývají se spíše interpretační stránkou uměleckého výkonu.
U. hovořil oběma zemskými jazyky (proslul hlasitými českými komentáři během koncertů a operních představení), psal i o české kultuře a pohyboval se v obou národnostních táborech. Ve 40. letech se připojil ke skupině žáků V. J. Tomáška, jež se inspirovala Schumannovými romantickými estetickými ideály a označovala se jako „Davidsbündelei“ [Davidovské spiknutí]. Patřili k ní zejm. A. W. Ambros, E. Hanslick, dále kritik a úředník finanční správy J. A. Heller, pozdější majitel významné pražské hudební školy J. E. Hock, pianista a skladatel H. Hampel, pozdější lékař F. Bach a pozdější profesor dějin umění ve Vídni J. Bayer. Členové skupiny si pod schumannovskými pseudonymy vyměňovali v tisku otevřené dopisy a šířili své názory po způsobu tajných spolků. U. se hlásil k poetickým principům Schumannova raného romantismu, ale k symfonické programní hudbě, jak ji prosazovali Berlioz a Liszt, neměl jednoznačný vztah; ilustrativní možnosti hudby posuzoval spíše skepticky (v tomto duchu komentoval i první symfonické básně Smetanovy, ač si byl vědom jeho uměleckého formátu). Navázal tak na svého předchůdce B. Gutta; jejich názory byly podobné i v náhledu na operní repertoár: oba si udržovali skepsi vůči francouzské a italské opeře, odmítali na odiv stavěnou pěveckou virtuozitu a zdůrazňovali nutnost účelného využívání scénických prostředků.
1860 patřil U. do kavárenské skupiny, k níž se hlásili též Ambros, Smetana, Bendl, kritik Gerstenkorn a student medicíny H. Porges. Zde byly vstřícně přijímány Wagnervy operní principy (Porges byl jedním z aktivních Wagnerových propagátorů) a byl kritizován E. Hanslick, který z Vídně hájil jiné názory (Vom Musikalisch-Schönen, 1854 ad.). U. se spolu s Ambrosem zasloužil již o pražskou premiéru Wagnerova Tannhäusera (dir. F. Škroup, 25. 11. 1854) a věnoval se v Bohemiiobšírně dílu i autorovi. Podrobně psal také o pražské premiéře opery Die Meistersinger von Nürnberg, 26. 4. 1871 (o Lohengrinovi 1856 referoval v Bohemii A. W. Ambros). Když ředitel Stöger propustil 1857 F. Škroupa ze StD, publikoval U. první Škroupovu biografii s autentickými údaji, o něž se opíraly další životopisné texty (Bohemia 5. a 10. 12. 1857). Ač dříve nešetřil kritikou jednotlivostí ve Škroupových představeních, nyní jej hájil, připomínal jeho zásluhy a odsuzoval způsob, jakým byl po třiceti letech služby propuštěn.
Po otevření PD 1862 pohlížel U. s nesouhlasem na národnostní rozdělení pražského divadelnictví a přičítal mu vinu na kritické finanční situaci a celkovém poklesu úrovně pražských divadel; byl zastáncem projektu společné scény, s nímž několikrát přišli ředitelé StD. Svým jasným úsudkem, vědomostmi a přehledem si vybudoval v pražské žurnalistice mimořádně silnou pozici. Jeho názory, založené na racionální analýze a znalosti partitury, formulované často značně ostře, byly všeobecně ceněny a považovány (jak dosvědčuje A. Čech) za národnostně nestranné.
Prameny a literatura
Soubor téměř 500 dopisů od 197 osob, které U. obdržel jako adresát, je uložen v ČMH, nezpracován. – Catalog über die Hörer des I. und II. Jahrgangs der philos. Obligatstudien an der k. k. Universität zu Prag, 1827, Archiv UK. • Dalibor 3, 1881, s. 94 [nekrolog]; Teuber III, s. 402, 465, 543, 873; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 11, 12; J. Branberger: Konservatoř hudby v Praze, 1911; R. Prochazka: Das romantische Musik-Prag, Saaz 1914, zvl. s. 45–47, 49; J. St.[ern], Bohemia 19. 1. 1929; J. Stern, Der Auftakt 11, 1931, s. 57–59; J. Plavec: František Škroup, 1941; Vondráček II; A. Hofman: Die Prager Zeitschrift Ost und West. Ein Beitrag zur Geschichte der deutsch-slawischen Verständigung im Vormärz, Berlin 1957; O. Pulkert: Neznámé dopisy Smetanovy, Hudební rozhledy 12, 1959, s. 137–140, v širší verzi in: Respicio, sb. k sedmdesátinám Oldřicha Pulkerta, 2000, s. 181–201; P. Vít: Pozadí českého wagnerovství v 50. letech 19. stol., Hudební věda 22, 1985, s. 209–215; M. K. Černý: Ohlas díla R. Wagnera v české hudební kritice z let 1847–1883, Hudební věda 22, 1985, s. 216–235; M. Ottlová–M. Pospíšil: Italská opera v kontextu české národní opery, Miscellanea musicologica 33, 1992, s. 39–69; Lomnäs–Strauss, ve sv. II přetištěny ukázky U. textů z Bohemie z r. 1848 (polit. komentář), 1849 (o Smetanově ústavu) a 1854 (Wagner). • Rieger; ČHS.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 591–592
