Psán také Wenzel Johann Tomaschek. Pocházel z rodiny obchodníka plátnem. Základy hudebního vzdělání získal u regenschoriho P. J. Wolfa v Chrudimi a poté v Jihlavě v klášteře minoritů jako vokalista (1778–90). 1790 začal v Praze studovat gymnázium, od 1797 práva. Přikládal značný význam všeobecnému vzdělání a zabýval se filozofií, matematikou, estetikou, historií, teoreticky i medicínou. Vyhledával setkání s vynikajícími osobnostmi (1808 se seznámil s Haydnem, 1814 s Beethovenem, 1822 s Goethem). Jako samouk se intenzivně věnoval hudbě: studoval teorii, zdokonaloval se ve hře na klavír, komponoval a vystupoval v salonech. Díky těmto kontaktům se stal učitelem hudby ve šlechtických i měšťanských kruzích. 1806 se rozhodl pro kariéru hudebníka, když mu jeho žák hrabě G. F. Buquoy nabídl zabezpečení ve svých službách. Buquoy neomezoval jeho soukromé pedagogické aktivity ani po 1824, kdy se T. oženil s Wilhelminou Ebertovou, sestrou dramatika a fürstenberského tajemníka C. E. Eberta, a odstěhoval se do vlastního domu v Praze na Malé Straně. Tam se věnoval vyučování a stal se rovnocennou konkurencí pražské konzervatoři a později varhanické škole. Vychoval řadu vynikajících hudebníků, kteří působili po celé Evropě (pianisté A. Dreyschock, J. Schulhoff, I. Tedesco, S. Goldschmidt, W. Kuhé, skladatelé J. V. H. Voříšek, J. F. Kittl, J. Dessauer, J. R. Rozkošný, kritik a estetik E. Hanslick ad.). Jeho dům byl centrem, kde se pořádaly koncerty a společenská setkání uměleckých a vlasteneckých kruhů (V. Hanka, F. Palacký, L. E. Měchura, A. Müller, V. A. Svoboda, J. Dessauer ad.). T. získal čestné členství v zahraničních hudebních spolcích a v pražském domě přijímal návštěvy hudebníků z řady evropských zemí.
Po smrti své ženy 1836 se ze společenského života stáhl. Redaktor Ost und West R. Glaser ho inspiroval k literární činnosti. V Ost und West publikoval T. 1839–48 zprávy ze svých cest po Čechách, Rakousku a Německu a na popud P. A. Klara začal 1844 pracovat na autobiografii (vycházela 1845–50 v ročence Libussa). Popsal svůj život do roku 1823, zvl. svá setkání s významnými osobnostmi, estetické názory a hudební události, včetně soudů o činoherních představeních, baletech a operách ve vídeňských divadlech, které viděl při delší návštěvě v říjnu 1814.
T. dílo (více než 150 skladeb) zahrnuje písně na německé i české texty, sbory, hudbu duchovní, klavírní, komorní a orchestrální. Vychází z principů pozdního klasicismu s romantickými prvky, které T. do české hudby přinesl jako první. Hudebnědramatický žánr je zastoupen jednou dokončenou operou, torzem opery, sérií zhudebněných dramatických scén a několika operními záměry. Jak T. uvádí v autobiografii, utvrdil si svou představu ideálního jevištního díla již 1806 při pobytu ve Vídni, kde navštívil mj. představení Gluckovy opery Iphigenie in Tauris. Ocenil pěvecké výkony a výpravu, zvl. však jednoduchost a výstižnost deklamace slova a výraznost melodií, o nichž soudil, že zachycují „pravdu“ děje. K tomuto ideálu mířil 1808 svou operou Seraphine, napsanou na libreto pozdějšího profesora estetiky na pražské univerzitě J. H. Dambecka, s nímž o estetických problémech dramatické tvorby diskutoval. Volil libreto s přiměřenými kontrasty (děje se ve Španělsku a v Africe, hudba má orientální scény apod.) a snažil se o hudební charakteristiku jednajících osob a situací. Zadal operu StD po rozpuštění italského souboru (1807), kdy se obsazení divadla zásadně měnilo a pro operu staršího typu chyběly síly. T. byl přesvědčen, že zdržení studia jeho díla je intrikou ředitele konzervatoře F. D. Webera. Seraphine nakonec 1811 ve StD sám nastudoval. Operu slyšel C. M. von Weber, který přijel za ředitelem StD Liebichem dohodnout podmínky svého nástupu na kapelnické místo, vyjádřil se o ní s uznáním, při svém pražském angažmá 1813–16 ji však ke skladatelovu zklamání neuvedl, ač se s ním společensky stýkal. Po čtyřech reprízách StD operu stáhlo z repertoáru, podle T. kvůli simulované indispozici zpěváka G[rünbauma] v roli Alonza. Provedení Seraphiny podnítilo T. k práci na opeře Alvaro, kterou však odložil těsně před dokončením; byl rozhořčen pražským úspěchem Rossiniho opery Tancred (1815), kterou považoval za úpadkové dílo, nerespektující pravidla klasické krásy a kladoucí virtuozitu a vnější efekt výpravy nad hudební hodnotu. Své názory na operu formuloval 1829 ve druhém svazku Palackého časopisu Monatschrift der Gesellschaft des Vaterländischen Museums in Böhmen. Svůj estetický ideál vyjadřoval T. i zhudebněním scén z klasických dramat. Doba jejich vzniku není známa. Všechny scény jsou zkomponovány pro velký orchestr a historický provozovací materiál z pozůstalosti svědčí o tom, že mohly být provedeny. Scénicky zazněly v českém překladu J. Vymětala na večeru k T. výročí 30. 4. 1925 ve StD (dir. O. Ostrčil, výprava J. Gottlieb). Operní tvorba má v T. díle hodnotu spíše historickou.
Dílo
Soupisy skladeb: Verzeichniss meiner Werke, op. 1–78, autograf kolem 1822/23, Wien-Nationalbibliothek, vyd. M. Tarantová: V. J. T. ve staropražských hudebních salónech, Hudební věda 13, 1976, s. 59–74. – Chronologisches Verzeichniss aller bisher von Wenzel Johann Tomaschek verfassten […] Tonwerken, op. 1–114, autograf v ČMH. – Z. Němec: Vlastní životopis V. J. T., 1941.
Práce pro divadlo
Opery: Seraphine, heroicko-kom. opera, 2 jedn., t: Dambeck podle Bertatiho L’amore per l’amore, komp. 1808, 15. 12. 1811 StD, rkp. not. materiálu a rkp. libreta v ČMH, tisk libreta 1811 (exemplář s obsazením premiéry v Knihovně NM, odd. zámeckých knihoven, fond Radenín), tiskem dvakrát vyd. předehra pro 4 ruce (Christoph a Kuhé, Enders, s. a.), Romance a Cavatina pro hlas a kl. nebo kytaru (sb. Euphonia, č. 3 a 8), pochody (sb. Euphonia č. 3, 5); Alvaro oder Die Sucht nach überirdischen Dingen, romant. opera, 2 jedn., t: C. A. Herbst, komp. 1815, nedok., autograf partitury v ČMH; Der Einspruch, zamýšlená zpěvohra na Michaelisův text, 1796, komp. pouze fragment, ztraceno; Alfons, nedok., ukázky provedeny na koncertě Cecilské jednoty 26. 4. 1861; Sakuntala, nedat. skici k opeře; Božena, česká kněžna, uvádí K. Emingrová in Hudební dílo V. J. T. (1925), zamýšlená, ale nezkomponovaná opera podle Hanky; Das gerettete Heiligsthum des Hindus, libreto soudního úředníka J. Konrada zachované v T. pozůstalosti a určené snad ke zhudebnění. • Zhudebněné dramatické scény: Hektors Abschied, op. 89, t: Schiller, jako Loučení Hektorovo prov. 30. 4. 1925 StD, přel. Vymětal; Erster Auftritt des III. Aufzuges aus Schillers Maria Stuart, op. 99, t: Schiller, jako Marie Stuartovna prov. 30. 4. 1925 StD, přel. Vymětal; Neunter Auftritt des III. Aufzuges aus Schillers Piccolomini, op. 100, t: Schiller, jako Piccolomini prov. 30. 4. 1925 StD, přel. Vymětal; Gretchen aus Goethes Faust, op. 102, t: Goethe, jako Markétka u přeslice prov. 30. 4. 1925 StD, přel. Vymětal; Scene mit Requiem aus Goethes Faust, op. 103, t: Goethe, jako Markétka v kostele prov. 30. 4. 1925 StD, přel. Vymětal; Die Braut von Messina, op. 104, t: Schiller, prov. nezjištěno.
Prameny a literatura
Notová pozůstalost a část listinných pramenů v ČMH. • Prager Oberpostamtszeitung 18. 12. 1811 [Seraphine]; V. T.: Selbstbiographie, Libussa [Prag] 1845–1850, česky vyd. Z. Němec jako Vlastní životopis V. J. T., 1941; K. V. Hansgirg: Reminiszenzen an W. T., Libussa 14, 1855, s. 204–220, česky vyd. Z. Němec jako Vzpomínky na V. T., in: Vlastní životopis V. J. T., 1941; Hanslick: Aus meinem Leben; V. Hůlka: Památce T., Dalibor 22, duben–září 1900; K. Zástěra: V. J.T., 1925; M. Tarantová: V. J. T., 1925; Hudební dílo V. J. T. Na paměť 75. výročí úmrtí skladatelova uspořádala Státní konservatoř hudby v Praze, 1925 [zde: K. Emingerová: Dramatická díla, s. 36–40]; Vondráček I; A. Hofman: Die Prager Zeitschrift Ost und West. Ein Beitrag zur Geschichte der deutsch-slawischen Verständigung im Vormärz, Berlin 1957; M. Postler: V. J. T.: Bibliografie, 1960; E. Holubová: V. J. T. Oper „Seraphine“ als Quelle und Werk, Sborník prací fil fak. brněnské univerzity, H 8, 1974, s. 51–58; T. Volek–S. Jareš: Portréty V. J. T., Hudební věda 12, 1975, s. 277–281, obr. příl; M. Tarantová: V. J. T. ve staropražských hudebních salónech, Hudební věda 13, 1976, s. 59–74; Pala: Ostrčil; P. Vít: Estetické myšlení v hudbě. České země 1760–1860, Rozpravy Akademie věd, společ. vědy, 1987; Tyrrell: Czech Opera; J. Berkovec: Nově o vlastním životopise V. J. T., Opus musicum 24, 1992, s. 109–201. • Dlabač; Schilling; Rieger; Mendel; MGG 1966; ČHS; Grove 1980, 2001; Lexikon zur deutschen Musik.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 575–577
