Thám, Václav

Pocházel z rodiny hraběcího valdštejnského ku­chaře. 1775–80 navštěvoval Akademické gym­názium v Praze, 1780–82 studoval filozofii a dosáhl hodnosti magistra. 1784–89 byl poli­cejním komisařem u pražského magistrátu. Li­terárně debutoval 1785 sbírkou Básně v řeči vázané a jako dramatik se uvedl překladem Ště­pán Fedynger neb Sedlská vojna, provedeným v Nostitzově divadle. 1789–99 byl členem souboru Vlastenského divadla, kde účinkovala i jeho první manželka Josefa, roz. Heimová. 1799–1800 vedl spolu s V. Svobodou hereckou společnost v Liberci a Hrádku n. Nisou. 1801 hrál se skupinou herců v Šternberku, 1802 byl angažován v Brně, nejpozději 1804 se svou druhou manželkou Josefou roz. Groisingero­vou v Opavě. 1805–06 vystupoval jako přední herec v souboru zámeckého divadla v Pštině [Pszczyna u Katovic]. Pak je doloženo až jeho působení 1809–10 v Prešpurku [Bratislava] a 1810 v Budíně a v Pešti, 1811–12 u společ­nosti J. Siegeho ve Znojmě a v Jihlavě. 1812–16 cestoval s malou společností J. Kronese, 1816 odtud přešel do společnosti ředitele K. Vio, s níž působil ještě v tomto roce ve Stockerau v Rakousku. Pak se jeho stopa ztrácí.

T. byl především činoherním dramatikem a hercem. Zpěvoherní role přebíral vzácně (Mladý hrabě, E. Schikaneder–Gerl: Die beyden Antons, 1797; Schenk a Perinet–W. Müller: Die Schwestern von Prag; Monostatos, Mozart: Kouzelná píšťala [flétna], 1798). Svými texty a překlady zpěvoherních libret se však vý­znamně podílel na vývoji českého zpěvoherní­ho divadla. Z 25 doložených titulů jeho původ­ních prací bylo 5 zpěvoherních (nezachovaných a zcela neznámých), z přibližně 70 překladů bylo 30 zpěvoherních. V jeho překladech se pražské obecenstvo seznámilo s repertoárem her s hudbou na vídeňských předměstských singspielových scénách (I. Umlauff, Mozart, Dittersdorf, W. Müller, Kauer, Süssmayr, Žák, Gerl aj.) i s několika původními pražskými německými singspiely s hudbou A. Vojtíška a V. Tučka. Ojedinělá je mezi T. překlady ital­ská opera buffa: již 1787 zazněl při jednom z představení v Boudě v jeho překladu sbor z Paisiellovy opery Il re Teodoro, 1786 nebo 1787 i celá Paisiellova práce Zamyšlení mudrci (I filosofi imaginari), jejíž česká verze vznikla podle německého překladu G. Stephanieho ml. Podle Schulera [lit.] přeložil T. 1790/91 z ital­štiny do němčiny Mozartovu operu Cosi fan tutte pro Vlastenské divadlo. Z těchto aktivit se zachovalo jen přeložené libreto E. Schikanede­ra Louteníci aneb Veselá bída (1784, několik opisů s různými názvy), Kouzelná píšťala téhož autora (h: Mozart, 1794) a text Honza Kolohnát z Přelouče od Guolfingera von Steinsberg (1795). Pod názvem Zpěvy z nejvýbornějších zpěvoher českých vydal T. tiskem několik textů přeložených árií (1799). Jeho překladatelská metoda se vyznačovala snahou o všestranné (nejen jazykové) zčešťování předlohy. Byl úspěšný především v prozaických částech zpě­voher. Zde byl jeho překlad často dosti volný a čerpal z odposlouchané soudobé hovorové češtiny, především byl ale dobře mluvný. U ver­šovaných textů árií představovaly jeho překlady průkopnický čin, ale verše samy měly proble­matickou podobu. T. užíval v áriích sylabických rýmovaných veršů s převážně trochejským spá­dem, což způsobovalo nesoulad s melodiemi vídeňských singspielů, začínajících většinou předtaktím. Ve 14 verších vstupní árie Tamina (Mozart: Kouzelná píšťala) respektoval překlad předtaktí jen ve 4 případech. V důsledku toho také často měnil mužská zakončení veršů na ženská, což nevyhovovalo spádu melodie. 1794 vydala skupina básníků kolem A. Puchmajera, do které údajně patřili ještě Š. Hněvkovský a Vojtěch Nejedlý, vlastní překlad Zpěvy z čaro­dějné flétny vybrané, které dosti důsledně, mnohdy ovšem za cenu jazykových násilností, dodržovaly veršové metrum originálu. Na je­višti přesto až do 1806 přetrval nenásilný a lé­pe artikulovatelný překlad T., možná i proto, že práce Puchmajerovců nedbala na dodržování souladu mezi kvantitou slabik a délkou not. T. překlady zpěvoherních libret stojí na počátku dlouhodobého úsilí o řešení poměru slova a hudby ve zpívaném divadle, které vyvrcholilo až v době Smetanově. Jsou průkopnickým či­nem, který trpěl neujasněností mnoha zásad, poznaných teprve později.