Křtěn Pavel Antonín Martin. Manžel herečky, spisovatelky a překladatelky Elišky Peškové (1832–1895). Divadelnímu podnikání se věnovaly i tři z jejich čtyř dětí. Dcera Marie (provd. Stankovská, později Koldínská, zemř. 1906) byla ředitelkou smíchovských divadel, syn Karel (1867–1928) jejich artistickým správcem a Pavel ml. (1855–1923) zpěvákem a dědicem mimopražské divadelní koncese.
Rodina patřila k drobné šlechtě, v době Š. narození však vedla již měšťanský způsob života. Rodinná divadelní tradice sahala až ke Š. otci Antonínovi, který po 1812 hrával ve StD ve Štěpánkových ochotnických představeních. Syn vystudoval malostranské gymnázium a filozofické ročníky univerzity, po dvou letech však z bohoslovecké fakulty odešel. 1845 se stal úředníkem státní účtárny, aby si zajistil zázemí pro literární a novinářskou činnost. Seznámil se s Tylem, přispíval do Květů, 1848 redigoval vlastní časopisy Pozor a Hab’acht, psal do listů Salon a Prag. 1850 občas přispíval divadelními kritikami do Pražského večerního listu, kde zastával stanovisko jeho radikálně demokratické redakce. 1848–55 vyučoval češtině na veřejné podreálce v pražském Josefově. Asi od podzimu 1853 do léta 1857 převzal po Mikovcovi divadelní rubriku Lumíra i s programovým zaměřením. 1853–63 řídil ochotnické Mikulášské divadlo na Starém Městě v Praze a byl tu uznávaným hercem a režisérem. E. Pešková, s níž se oženil 1850, mu byla při jeho podnikání mnohostrannou oporou. 1862 byl Š. správcem pražského chudobince na Karlově. Od listopadu 1862 do léta 1866 působil jako dramaturg, tajemník, vrchní režisér a pokladník nově otevřeného PD, kde během krátké doby zajistil každodenní provoz. 1865 byl pověřen vedením českého Městského právovárečnického divadla v Plzni, a zřídil k tomu účelu vlastní společnost. Na tuto tzv. mimopražskou koncesi hrál v zimních měsících nejen v Plzni (1865–75, 1878–81, 1884–86), ale 1886–91 v Národním divadle v Brně a v létě ve vlastní plzeňské aréně Na staré poště (1873–75). 1869 získal další koncesi pro bezprostřední okolí tehdejší Prahy (tzv. pražskou) v souvislosti se stavbou Arény ve Pštrosce na Král. Vinohradech (1869–71). Později zakotvil v létě trvale na Smíchově, kde postupně provozoval několik objektů: 1871–85 Arénu v Eggenberku (též V lesíčku, na místě dnešního Justičního paláce), od 1881 Divadlo U Libuše (otevřeno Smetanovou Hubičkou za přítomnosti skladatele, od 1886 pod jménem Letní divadlo na Smíchově, později Švandovo divadlo) a od 1891 Arénu na Smíchově na nábřeží u železničního mostu, kterou po jeho smrti dokončila E. Pešková. V létě 1876 vedl krátce též Národní arénu staročeského divadelního družstva (tzv. „trucarénu“).
Svůj rozsáhlý podnik řídil Š. pomocí tzv. artistických správců. 1865–66, kdy byl pracovně vázán v PD, vedl plzeňský soubor J. Barák, v 70. letech spravoval jeho zeť J. J. Stankovský pražské předměstské arény. Během Š. nemoci 1889–90 byla společnost rozdělena na část brněnskou, pod vedením basisty J. Malého, a smíchovskou, řízenou hercem J. Kubíkem. Umělecký profil však formoval sám Š. spolu s E. Peškovou, která 1870 opustila PD a stala se členkou manželovy společnosti. Udržovala její soudržnost až do své smrti 1895, kdy byl velkopodnik rozdělen mezi jednotlivé dědice.
Pražskému i mimopražskému divadlu této doby přinesl Š. více v oblasti činohry. Zasloužil se o zdomácnění moderní francouzské konverzační veselohry a komedie mravů, o vznik novodobé české veselohry (Jeřábek, Sabina, Pfleger, Šamberk), v PD uvedl cyklus Molièrových her. Rozvíjel revolučně romantický program české demokratické inteligence z poloviny 19. stol., evropské divadelní dění ho ale později přivedlo k divadlu realistickému a naturalistickému (české premiéry B. Bjørnsona, H. Ibsena, dramatizace románů E. Zoly, některé hry F. X. Svobody, V. Štecha a J. Štolby). Po třicet let nahrazovali Š. a Pešková chybějící českou hereckou konzervatoř a dodávali PD a ND vynikající síly; Š. vyškolil též režiséry E. Chvalovského a J. Šmahu.
Nedostatek hudebních děl v plzeňském repertoáru nahrazoval Š. zprvu hostováním opery a baletu PD (výpravná hra s hudbou a baletem Život ve snách, Rossini: Lazebník sevillský, 1866). 1868 založil na přání městské rady operní soubor a 28. 9. zahájil Verdiho Troubadourem. Základ orchestru tvořilo asi 20 plzeňských hudebníků s dirigentem M. Angerem a režisérem a buffo tenoristou J. Kyselou. Sbor měl na počátku 8 žen a 11 mužů. Sólisté přišli většinou z Pivodovy nebo Lukesovy školy. Š. zval hosty z PD (A. Vávra, který zůstal v Plzni několik týdnů, J. Lukes, J. Paleček, J. Lev, Eleonora z Ehrenbergů, později E. Maislerová-Sáková, K. Čech) a z ND (V. Heš, M. Sittová, C. Raverta a baletní mistr A. Berger s manželkou G. Paltrinieriovou). Od 1870 byl v Plzni kapelníkem F. Hruška, od 1872 místní rodák B. Hřímalý, 1878 J. Hartl, 1879–81 a 1884–86 E. Engelbert a od února 1886 A. Kott (15 let). Brněnskou operu vedli K. Weis (1886/87) a A. Kott, režisérem byl basista J. Malý. Od sezony 1872/73 byla ve Š. orchestru angažována část rodiny Ondříčků, bratři houslisty Františka Ondříčka Stanislav a Karel a jeho otec Jan.
Mezi Š. umělci byla silná fluktuace, protože talentované zpěváky přebíralo PD, ND nebo zahraniční scény. Delší dobu zůstali mezzosopranistka K. Summová (7 let, pak host), koloraturní pěvkyně F. Vidimská (4 roky, pak host), barytonista J. Novák (opakovaně po jedné sezoně), tenoristé H. Trochlil (4 roky) a Č. Melichárek (20 let), basista K. Tauš (3 roky), sopranistky H. Vávrová (1878–79, jako provd. Schieblová hostovala), M. Chlostíková (první plzeňská Carmen a 1888 první česká Alžběta ve Wagnerově opeře Tannhäuser, 20 let) a Th. Boschettiová (od 1881 členka, 1884 host). V subretním oboru vystupovaly delší dobu J. Kaceřovská, M. Kaminská, C. Králová, B. Růžová, B. Haislerová; kariéru zde začínali tenoristé J. Pištěk a P. Švanda ml. Menší operetní role zpívali činoherci (J. Vilhelm, J. Šmaha, V. Budil aj.). Do brněnského ND přešel Č. Melichárek, dále tu působily A. Maxantová a M. Wollnerová, operetu posílili F. a M. Zöllnerovi.
Š. operní repertoár se opíral o běžné a osvědčené tituly, zvl. o operu italskou a francouzskou. Zpěvoherní soubor jako celek splňoval vysoká interpretační kritéria, obvyklá u Š. společnosti, na rozdíl od činohry však nepřinesl mnoho nových uměleckých hodnot, spíše vzdělával a bavil mimopražské prostředí. Přesto Š. dokázal v Plzni i v Brně držet krok s PD, později ND, a pohotově reagovat na jejich operní novinky (Dvořák, Kovařovic, Bizet, Čajkovskij ad.). Programově uváděl Smetanu; postavy z Prodané nevěsty poprvé oblékl do lidových krojů z okolí Plzně (1869), čímž založil jednu z inscenačních tradic. Mezi členy plzeňského Hlaholu, kteří posilovali sbor, byla i mladičká E. Krásnohorská.
Na plzeňském smetanovském repertoáru měl Š. dále Hubičku (1880) a Dvě vdovy (1884), v brněnském ND přistoupil Dalibor (1887), Braniboři v Čechách (1889) a Tajemství (1890). Z ostatních českých autorů zazněl v Plzni F. Škroup (Dráteník, 1869), Blodek (V studni, 1870), V. Hřímalý (Zakletý princ, 1874) a Dvořák (Šelma sedlák, vzápětí po PD 1878 jako první Dvořákova opera provedená mimo Prahu). V Brně hrál Š. 1886 také Kovařovicovy Ženichy. Zahraniční tvorbu reprezentovali Verdi (Troubadour a Ernani, 1868, Rigoletto, 1870, La Traviata, 1872, 1877 s E. z Ehrenbergů j. h.), Donizetti (Lucie z Lammermooru, 1868, Lukrecie Borgia, 1869), Meyerbeer (Hugenoti, 1868), Gounod (Faust a Markéta, 1869), Bellini (Norma, 1869), Weber (Čarostřelec, 1870), Auber (Fra Diavolo, 1873), Lortzing (Car a tesař, 1877), Bizet (Carmen, 1885), Flotow (Alessandro Stradella, 1871), v Brně dále Flotow (Marta, 1886), Adam (Postilion z Lonjumeau, 1888), Mozart (Don Juan, 1888) a Čajkovskij (Eugen Oněgin, 1891).
Ve všech svých působištích se Š. střídal s německými divadly, v Praze mu konkurovalo PD. Hledal proto i pořady pro nejširší publikum, např. francouzskou šansoniérku Phillipo (13 večerů v městském divadle v Plzni 1868/69, v létě 1869 v nové Aréně ve Pštrosce) nebo japonské gymnasty (Plzeň 1870). Na Smíchově uváděl výpravné féerie (Pohl: Sedm havranů, Marenco: Excelsior), v Brně nechal nastudovat jako samostatný baletní večer 4. a 7. část Dvořákových Slovanských tanců a 4. a 6. scénu z Janáčkových Valašských [Lašských] tanců (1889); vkusnou a nápaditou choreografii patrně připravila J. Friesová.
Zatímco v opeře kopíroval repertoár PD, uvedl v operetě Š. řadu českých premiér, vybíraných tak, aby PD předešel a konkuroval i německé zemské scéně. K nejúspěšnějším autorům patřili Suppé (Lehká kavalerie, Aréna ve Pštrosce 18. 7. 1869, Krásná Galathea, tamtéž 7. 5. 1870, parodie Bruncvík a princezna z Dragantu, Aréna v Eggenberku 18. 7. 1875) a Offenbach, hraný vesměs v Aréně v Eggenberku (Ostrov Tulipatan, 6. 9. 1871, Modrovous, 19. 7. 1873, Krásná Helena, 4. 9. 1873, Růženka, spanilá voňavkářka, 20. 6. 1875, Život v Paříži, 7. 8. 1875, Pericola, 7. 7. 1877). U Libuše měl českou premiéru Millöckerův Vodník Apajuna (25. 11. 1882), v brněnském Národním divadle Dellingerův Don Cesar (11. 11. 1888). Pražskou událostí se stala Lecocqova Angot, dcera zelenářky (4. 7. 1874, též Angot, dítě pařížské tržnice, v Brně Angot, dcera Zeleného trhu) s B. Růžovou v hlavní roli, která jen v pražské Aréně v Eggenberku dosáhla 54 repríz. Kromě toho dával ovšem v Plzni řadu operet hraných i jinde: Offenbach (Dafnis a Chloe a Orfeus v podsvětí, 1868, Svatba při lucernách, 1870, Princezna trebizondská, 1880, Pytláci, 1885); Suppé (Žádný muž a tolik děvčat, 1868, Dívčí ústav, 1869, Fatinica, Boccaccio a Bandité, 1879); Joh. Strauss (Netopýr, 1879), Cikánský baron (v Brně 1890). Operetní nabídku doplňoval Planquette (Zvonky cornevillské, Plzeň 1881), v Brně Lecocq (Malý vévoda, 1888), Millöcker (Žebravý student, 1886) a Gilbert–Sullivan (Mikado, 1889).
Š. vytvořil jednu z umělecky nejkvalitnějších, největších a hospodářsky nejstabilnějších společností druhé poloviny 19. stol. (asi 45 členů). Starý model kočovného podnikání reformoval na divadlo zájezdové, hrající v zimě ve stálých kamenných budovách (Plzeň, Brno, Smíchov), v létě v arénách (Král. Vinohrady a Smíchov v Praze, Plzeň) nebo na zájezdech do větších měst (Písek, Tábor, Mladá Boleslav, Kolín n. L., Jičín, Hradec Králové, Mor. Ostrava, Kroměříž, Prostějov ad.). Tento model, stojící vývojově mezi cestující společností a stálým celoročním provozem, převzali vzápětí i jiní úspěšní ředitelé (J. Pištěk, V. Budil, F. Lacina).
Prameny a literatura
Opis křestního zápisu z fary u sv. Štěpána v Praze, přepsal S. Langer: Pavel Švanda ze Semčic a Eliška Pešková, rkp. v DÚ, část 6, dokumenty. • E. Pešková: Zápisky české herečky, [1886]; Merhaut: Výbor z feuilletonů [1909], s. 21; A. B. Dostal: Čtyřicet let divadla na Smíchově [též pod názvem Světlem a stínem, 1911]; V. Š. Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 94; Bartoš: PD činohra; Bartoš: PD opera; L. Pacák: Opereta,1946; A. Špelda: Plzeňská zpěvohra ve starém divadle 1868–1902, 1950–1954, rkp. v DÚ; Javorin; Velká pochodeň, sb., Brno 1959; J. Neruda: České divadlo, I–V, 1959–1966; F. Černý: Hana Kvapilová, 1960; Z. Jeřábková: Brněnské působení Pavla Švandy ze Semčic, Vlastivědný věstník moravský 15, 1960, s. 249–254; J. Knap: Umělcové na pouti. České divadelní společnosti v 19. století, 1961; Sto let českého divadla v Plzni 1865–1965, Plzeň–Praha 1965; Buchner: Cedule, s. 187–191; R. Deyl: Vavříny s trny, 1973, s. 13–34; České divadlo v Brně, 1974; DČD III; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1978; M. Obst: Švandovo divadlo 1881–1981, 1981; J. Šmaha: Dělali jsme divadlo, vyd. F. Černý, Hradec Králové 1982; Divadelní tradice Plzně od 19. století do současnosti, sb., Plzeň 1983; Šulc: Opereta; S. Šnajperková: P. Š. ze Semčic, divadelní podnikatel 2. pol. 19. stol., dipl. práce FF UK, 2002. • ČHS [s chybným datem nar.]; NDp; Postavy I [též Pešková]; Česká divadla.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 557–561
