Původně psán Schmidt. Vyučený strojník se věnoval divadlu. Postupně se stal jednou z ústředních osobností pražských zpěvních síní a šantánů a vedle J. Mošny nejoblíbenějším pražským komikem. Asi od 1868 byl členem kočovných hereckých společností (9. 9. 1893 slavil ve zpěvní síni U zlatého soudku v Praze 25 let své divadelní činnosti). 1873 se oženil s dcerou ředitele J. Sodomy a opatřil si vlastní koncesi. Od 1874 působil na venkově a do Prahy zajížděl do zpěvních síní U Rozvařilů a U Vocelků, do pivovaru U bílé labutě ad. Vystupoval sám nebo s partnery, tzv. duetisty. 1886 se vrátil do Prahy natrvalo a 14. 8. 1892 otevřela jeho První pražská pěvecká společnost U zlatého soudku v Ostrovní ulici první stálý český šantán, kde Š. uvedl své nejznámější práce. Setrval zde do 1895. V létě 1895 hrál ve zpěvní síni na výstavišti po dobu Národopisné výstavy, po jejím skončení s jinou skupinou v Konviktu na Starém Městě, poté zřídil nové letní divadlo „Šmídův první český chantant“ v zahradě Na Slovanech. Jeho soubory trpěly vnitřními konflikty, na nichž měl Š. jistý podíl, a rychle se rozpadaly. 1903 se Š. vzdal koncese ve prospěch svého syna Vítězslava a připojoval se k cizím společnostem jako sólista. Od 1909 žil v Praze. Když 1914 zemřel jeho syn, převzal po něm Š. koncesi biografu, využil jí však jen krátce.
Š. zdokonalil své podnikání zejména organizačně. Na rozdíl od zpěváčků, kteří se střídali v pivovarech, účinkovala v jeho šantánu trvale angažovaná skupina herců a zpěváků, jejíž program byl dramaturgicky přesně stanoven a režijně upraven. Představení začínalo v pevnou hodinu a platilo se vstupné, čímž odpadla stará praxe obcházení hostů „s talířkem“. Pořad obsahoval až 15 čísel (zpěváci kupletů, operetní subrety, břichomluvci, produkce kouzelníků), po nichž následovala jako vrchol večera aktovka s hudebními vložkami.
Jako herec a zpěvák vynikl Š. v převlekových výstupech, jež kombinovaly mluvený text a zpívaná čísla. Byly uměním zkratky a vycházely z dobře odpozorované reality. Předváděl typické postavy: žižkovského Pepíka, podskalského „dlouhoprsťáka“ Vénu, vychrtlého smluvního písaře–diurnistu, lázeňského sluhu, fiakristu, průvodce cizinců, herce venkovské šmíry ad. Vykreslil je hlasově a mimicky na malé časové ploše, bez možnosti postupného rozehrávání, kterou nabízí divadlo. Dvě jeho nejznámější dramatická dílka, sociální sondy do pražského podsvětí, byla pro středostavovské publikum značně exotická. Aktovka Z pražského zákoutí, obrázek ze života pražských gaminů, zachycovala zlodějskou noční krčmu; 1892/93 měla asi 300 repríz. V její tištěné verzi (1893) je obsažen i slovníček slangových výrazů. Další aktovka, nazvaná podle krčmy Batalion, obrázek z ovzduší alkoholu a provedená poprvé 9. 9. 1893 U zlatého soudku, měla asi 350 repríz; zpopularizovala starou kramářskou píseň Pryč, ach pryč je všecko, vřazenou do textu. Batalion se hrál ještě po roce 1920 v prostředí levicové avantgardy, naposledy byl vydán 1942. Další Š. aktovky jsou spíše satirické a parodické (mj. „opery“ Mistři pěvci vyšehradští, Cravalleria rusticana, Mlynář a jeho dítě), případně jde o pikantní komedie (Hlídací společnost, Chantecler ad.).
Uplatnil se jako organizátor i mimo jeviště. 1888 se stal předsedou Jednoty národních zpěváků a redaktorem a též hlavním přispěvatelem jejího časopisu Národní pěvec (1890/91), který byl prvním českým periodikem v oblasti populární hudby. Od 1910 redigoval časopis Český artista. V obou postupně uveřejňoval podrobnou historii pražských zpěvních síní a šantánů. Vydával vlastní list Napověda (1902) a kupletní edice. Ve veřejnosti i v kruzích zpěváčků si vydobyl uznání pro svůj autorský rozhled, osobitost a náročná měřítka, jež v oboru své působnosti nepřestal prosazovat.
Prameny a literatura
Národní listy 2. 11. 1892 [Z pražského zákoutí], 16. 5. 1893 [popis programu], 3. 4. 1912 [Batalion], 16.–24. 8. 1915 [k úmrtí]; M. B. Stýblo: Český národní zpěvák, vlastenec, humorista a spisovatel F. L. Š., jeho život a dílo, 1923; Javorin, s. 260, 286–287; L. Buzek: Historie pražského šantánu, Svobodné slovo 13. a 17. 3. 1957; V. Pletka–V. Karbusický: Kabaretní písničky, 1961; V. Pletka: Přehledný soupis edic, kupletů a šlágrů […], Hudební věda 1, 1964, s. 317–348; DČD III [též obr.]; J. Kotek: Šantán s červenou lucernou, 1985; J. Kotek: Český kuplet, jeho prostředí a pěstovatelé, Hudební věda 22, 1985, zvl. s. 118–124; J. Kotek: Dějiny české populární hudby a zpěvu 19. a 20. stol., I, 1994; J. Meszner: Od zpěvních síní k divadlům malých forem, 1860–1930, I–II, 1988, zvl. II, s. 517, rkp. v Městské knihovně v Praze, oddělení Pragensií. • ČHS.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 544–546
