Užíval též křest. jména Věnceslav a příjmení Svoboda Navarovský, příp. z Navarova. Německé práce podepisoval Wenceslaw, Wenzl Swoboda, der Nawarower. Narodil se v rodině sládka panského pivovaru. Navštěvoval školu v Boskově, Jenišovicích a nakonec v Liberci, aby se naučil německy. 1802 se vrátil domů a učil se u boskovského faráře J. Nigrina latině a dalším gymnaziálním předmětům; 1803 a 1804 tak absolvoval první dvě třídy piaristického gymnázia v Mladé Boleslavi. V Boskově se seznámil s chrámovou hudbou a sledoval představení podkrkonošského sousedského divadla. 1805 absolvoval třetí třídu gymnázia v Praze na Starém Městě. Tři humanitní třídy vychodil opět v Mladé Boleslavi, kde byl jeho učitelem D. Kynský, který v něm podnítil zájem o učitelské povolání a tvorbu v českém jazyce. 1808–10 studoval v Praze filozofii, od 1810 práva, po roce však studia zanechal a stal se vychovatelem ve šlechtické rodině. 1812 se opět zapsal na práva a složil učitelské zkoušky pro gymnázia. Navštěvoval čtení o české literatuře u J. Nejedlého, soukromé přednášky J. Dobrovského o slavistice, velký vliv na něj měly přednášky B. Bolzana. Stýkal se s F. Klicperou, starším bratrem V. K. Klicpery, s J. Havelkou, od 1809 s V. Hankou, pořádal s nimi deklamační akademie a za vedení J. N. Štěpánka a P. Haklíka divadelní představení, na nichž vystupoval jako recitátor a herec hrdinských rolí. 1814 vyučoval na gymnáziu v Písku, od 1815 byl profesorem gymnázia v Jindřichově Hradci, 1821 odešel do Prahy a stal se profesorem malostranského gymnázia (přátelé Ebert, Alois Klar, P. A. Klar, K. A. Vinařický, hudebníci Tomášek a Triebensee). Dopisoval si s významnými zahraničním osobnostmi (Goethe, Humboldt), sblížil se s F. Palackým a pomáhal mu při práci na (neuskutečněném) českém naučném slovníku. Přispíval do německé verze Palackého časopisu Monatschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museums (vyd. 1827–29), jsou známy i jeho prology pro hudební akademie, psal také divadelní a koncertní kritiky. V revolučním roce 1848 byl zvolen do školní rady Národního výboru, pro postupující nemoc se však práci věnoval v míře minimální. Pro svou tvorbu v německém jazyce byl v pozdějších letech z české strany obviňován z obojetnictví; hájil se v předmluvě k překladům Schillerových básní a v posmrtně otištěné Apologii (Bohemia 11. 1. 1849). Zemřel na infarkt, pohřben byl na Malostranském hřbitově v Košířích.
Jeho původní básnická tvorba začíná v češtině i v němčině kolem 1810. Později překládal a parafrázoval Schillerovy reflexivní ódy s výrazným patetickým tónem a svobodomyslným zaměřením; několik obdobných skladeb (např. Omluv na list P. A. Marka J. Jungmannovi zaslaný), které lze považovat za počátky české politické poezie, sám složil. Od dvacátých let psal v češtině, němčině a latině romance a legendické skladby s historickou tematikou (Horimír; Aus der Legende St. Johann von Nepomuk; S. Wenceslaus und Ratislaus).
Velkou část jeho tvorby zaujímá překladatelská činnost, k níž byl disponován znalostí šesti jazyků. Pracoval v duchu jungmannovské teorie s neologismy a prozodickými experimenty. 1818 přeložil do němčiny Rukopis královédvorský, 1824 Rukopis zelenohorský (údajně byl zasvěcen do padělání). Z němčiny do češtiny přeložil básně pražského estetika a kritika A. Müllera (Horimír a Šemík, Kaša a Bivoj, in ČČM 1827) a do němčiny překládal i texty určené ke zhudebnění (např. básně V. Hanky pro V. J. Tomáška). Přeložil do němčiny text písně Kde domov můj?.
Pro divadlo překládal z několika jazyků. Z latiny do němčiny přeložil a pro pedagogické účely komentoval Senecovy tragédie. Již asi 1813 přeložil do češtiny Schillerovo drama Die Räuber (jako Rozbojníci), které pro údajnou jazykovou nedokonalost, spíše však z cenzurních důvodů J. Jungmann nedoporučil k vydání. S. překlad Ebertova historického dramatu Břetislav a Jitka, dávaný poprvé ve StD 1848, se hrál až do 70. let. S. historická veselohra Skreta, český malíř [název kolísá], tematizující podle Pelclova spisu Geschichte der Böhmen vlastenecké ctnosti v době po vestfálském míru, byla napsána ve veršovaném alexandrínu, kladoucím na interprety velké nároky. Přesto (po přepracování vyžádaném cenzurou) zahájila provoz v Novém divadle v Růžové ulici, které 1842 otevřel jako svou soukromou scénu ředitel StD J. A. Stöger. 1883 se stala podkladem libreta E. Krásnohorské pro stejnojmennou operu K. Bendla.
1837–48 se ve StD hrálo několik oper, jejichž libreta S. přeložil. Belliniho Norma a Flotowův Alessandro Stradella byly uváděny v jeho překladech ještě v prvním desetiletí ND a překlady libret do němčiny se hrály nejen ve StD, nýbrž i na vídeňských scénách. Snad již 1836 napsal S. německý text pro operu F. Škroupa Drahomíra (původně snad Bolemíra). Podobně jako v Tylově tragédii Krvavé křtiny tvoří i zde ideovou osu střet pohanství s pronikajícím křesťanstvím na pozadí osobních osudů. Libreto tematicky navazuje na S. německé básně na staročeská témata (Drahomira’s Untergang, St. Ludmilla, Wenzel und Podiwin ad.).
V S. rukopisné pozůstalosti se zachovalo nedokončené pojednání o sousedském divadle na Boskovsku (Bilder und Erinnerungen aus meiner Jugend), určené pro Monatschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museums, jež obsahuje zprávu o představení hry Josef a bratří jeho.
Dílo
Soupis prací napsaných německy in: K. Goedeke: Grundriss zur Geschichte der deutschen Dichtung aus den Quellen, VI, Leipzig–Dresden–Berlin 1898, s. 789–791.
Práce pro divadlo
Skreta, český malíř [tento název na ceduli, hráno též jako Karel Škréta, český malíř], hra, 28. 9. 1842 Nové divadlo v Růžové ulici; Drahomíra, něm. libreto opery, 3 jedn., h: F. Škroup, 28. 10. 1848 StD; Eližběta, poslední z rodu Smiřických, nedok. tragédie, rkp. nezvěstný.
Překlady div. textů
Rozbojníci, překlad Schillerova dramatu Die Räuber, nehráno, nevyd. (asi 1813); L. A. Seneca’s Tragödien nebst den Fragmenten der übrigen röm. Tragiker […], Wien 1821, 1825, 1830; de Leuven–Brunswick: Der Postillon von Lonjumeau, překlad oper. libreta z franc. do něm., h: Adam, 11. 5. 1837 StD, vyd. 1837; Pepoli: Puritani, překlad ukázek z opery z ital. do češtiny, h: Bellini, uvedeno v rámci quodlibetu 19. 11. 1837 ve StD [podle Laiskeho přel. V. L. Svoboda], nevyd.; [?]: Hugo, Graf von Paris, překlad a úprava libreta z ital. do něm., h: Donizetti, 6. 12. 1837 StD, nevyd.; Cammarano: Belisar, překlad oper. libreta z ital. do něm., h: Donizetti, 15. 2. 1838 StD, nevyd.; F. Romani: Montecchi a Kapuleti, překlad oper. libreta z ital. do češtiny, h: Bellini, 18. 2. 1838 StD, nevyd.; F. Romani: Norma, překlad oper. libreta z ital. do češtiny, h: Bellini, 7. 4. 1839 StD, nevyd.; [?]: Der Scherif, překlad libreta z franc. do něm., h: Halévy, 27. 11. 1840 StD, nevyd.; Scribe: Die Krondiamanten, překlad oper. libreta z franc. do něm., h: Auber, prov. 13. 8. 1842 StD, nevyd.; W. Friedrich: Alessandro Stradella, překlad oper. libreta z něm. do češtiny, h: Flotow, 28. 12. 1845 StD jedno jedn., 29. 3. 1846 StD celá opera, nevyd.; Ebert: Břetislav a Jitka, překlad dramatu z něm. do češtiny, 23. 1. 1848 StD, nevyd.; Kupelwieser: Cikánka, oper. libreto v orig. anglické, S. překládal patrně z něm. do češtiny, h: Balfe, 19. 11. 1848 StD, nevyd. • Nedochované překlady div. textů do češtiny, podle Apologie v Bohemii 11. 1. 1849: A. Kotzebue: Graf Beniowsky; F. J. W. Ziegler: Das Gastrecht. – V PD se pod jeho jménem hrály překlady činoher Smůla aneb Čím dál tím hůř (autor A. Berla) a Ďábel v srdci aneb Výstražné znamení (T. Flamm), obě 1865.
Prameny a literatura
Pozůstalost v LA PNP (inventář M. Gaži, 1996). Tamtéž ve fondu J. V. Hellich, korespondence přijatá, jsou obsaženy dopisy V. A. Svobody. • L. Ritter von Rittersberg, Ost und West 2, 1838, s. 68 [Belisar]; J. Malý, Česká včela 11, 1844, s. 360 [Škréta]; Die Wage 1848, č. 7, s. 56 [Drahomíra]; Bohemia 10. 1. 1849 [nekrolog]; J. N[eruda], Hlas 20. 8. 1864 [Škréta], přetisk in: Neruda: České divadlo 2, 1951, s. 407; A. Rybička: J. Havelka, Světozor 5, 1871, s. 222, 231 [student. ochotnický kroužek]; A. Rybička: V. A. S., Osvěta 9, 1879, přetisk in: Přední křisitelé národa českého, II, 1884; J. N[eruda]: V. A. S., Humoristické listy 30, 1888, přetisk in: Neruda: Podobizny, III, 1954, s. 350; A. Kraus: Stará historie česká v německé literatuře, 1902; J. Máchal: Dějiny českého dramatu, 2. vyd. 1929, s. 99; J. V. Šmejkal: Píseň písní národu českého, 1935, s. 166 [něm. Kde domov můj]; J. Plavec: František Škroup, 1941; Vondráček II; V. Justl: Václav Kliment Klicpera, 1960; M. Otruba–M. Řepková: Literárněvědná kritika RKZ, RKZ–Dnešní stav poznání, sb., 1969; A. Boháč: Zapomenuté básně a překlady V. A. Svobody. K úsilí o český Sturm und Drang, Literární archiv PNP, 5, 1970, s. 274; Laiske: Dramaturgie [i s jinými křest. jmény]; A. Boháč: K dalším třem překladům Schillerova Loupežníka v době českého národního obrození, Literárněvědný sborník PNP, 2, 1982, s. 90; V. Ron: V. A. S. Navarovský a sousedské divadlo, Divadelní revue 1, 1990, č. 2, s. 49; Trávníčková: PD. • Rieger; Wurzbach; Otto; ČHS.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 529–531
