Psán převážně Swoboda; v cizině užíval jmen Josef Wilhelm S., v opeře zpíval po 1838 také pod pseudonymem Nork. Manžel sopranistky vídeňské dvorní opery Antonie Rosalie Peréchonové (nar. 1816 ve Vídni, zemř. 1846 ve Frankfurtu n. M.). Otec zpěvačky Angely Peréchonové, provd. Alsdorfové (zemř. 19. 3. 1881 v Rize), zpěvačky Mathildy Peréchonové (nar. 1846 v Německu) a herce Albina Swobody (1836 Neustrelitz–1901 Niederlössnitz/Drážďany).
Byl synem pražského staroměstského pekaře. Po studiu na novoměstském (1818–22) a staroměstském Akademickém gymnáziu v Praze (1822–24) započal 1824 divadelní dráhu jako činoherec v českém představení StD a brzy se zde uplatnil také v německé činohře. Během angažmá 1824–29 vynikl natolik, že se mu podařilo získat smlouvu v dvorní činohře ve Vídni. Jako její úspěšný člen hostoval 1830 v Budíně [Budapešť], 1831 a 1833 v Praze. 1834 se rozhodl pro dráhu operního tenoristy a vystoupil ve vídeňské dvorní opeře, nebyl však přijat; 1834/35 získal místo prvního tenoristy v předměstském Theater in der Josefstadt. Někdy v této době se oženil. Jeho pokus o angažmá v berlínském Königstädter Theater nevyšel, proto působil 1835/36 jako tenorista v divadle v Neustrelitz. 1836 hostoval v Praze. 1836/37 byl i s manželkou angažován v Lipsku a 1837 v operní společnosti K. F. Bethmanna hrající v Meiningenu, Rudolstadtu, Halle a v Erfurtu. V Meiningenu se 1837 pokusil provozovat vlastní operní společnost, upadl však do dluhů a musel před věřiteli uprchnout. Zřejmě proto zvolil 1838 pro sebe a svou manželku pseudonym Nork, pod nímž oba vystupovali 1838–40 v Düsseldorfu a 1840–48 v městském divadle ve Frankfurtu n. M. 1841 zajel S. do Vídně, aby se znovu (bez úspěchu) pokusil o angažmá v dvorní opeře. Když 1848 ovdověl, vrátil se do vídeňského Carl-Theater pod jménem Swoboda. Poté konečně pronikl jako tenorista do dvorní opery, kde byl zařazen do oboru „Spiel-Tenor“ (1850–53). V této době byl také jedním z iniciátorů českých představení v Theater in der Josefstadt (spolu s F. Pivodou, první 29. 12. 1850, Klicpera: Divotvorný klobouk s předehrou E. Titla). 1851 dostal koncesi ke zřízení české divadelní společnosti, přenechal však její vedení synovi Albinovi; koncem roku 1852 společnost zanikla. 1853/54 a 1855–62 byl S. angažován v Theater an der Wien, mezitím 1854/55 jako režisér v Theater in der Josefstadt. 1862 se vrátil do Prahy a stal se režisérem české i německé činohry ve StD i v PD. 1863 se přihlásil do konkurzu na ředitele PD, ale neuspěl. 1865 byl krátce režisérem ve vídeňské dvorní opeře, záhy ale odešel do Mnichova (Aktien-Volks-Theater), 1867 do opery a operety v Hamburku (Stadttheater), 1868 do německé opery v Rotterdamu a pak opět do Vídně. Tam již 1864–69 [?] v letních měsících znovu organizoval česká představení v Theater in der Josefstadt a Thalia-Theater. 1877/78 formálně převzal od syna Albina vedení silně zadluženého německého divadla v Pešti (Theater in der Wollgasse), jehož provoz musel po několika měsících zcela zastavit. Pak odešel na odpočinek.
S. uměleckou dráhu charakterizuje neklid a pohyb, který patrně vyplýval z trvale nevyřešeného konfliktu mezi jeho činoherními, operními, pěveckými a režisérskými ambicemi. Zatímco jeho herecké výkony byly všeobecně oceňovány, o uznání svých pěveckých schopností musel dlouho bojovat. Role se zpěvem (např. jako Honza Kolohnát) dostával již v Praze v českých představeních, publikum StD ho však vítalo především v činoherních komediích. 1825 zpíval i Masetta (Mozart: Don Juan), ale když 1828 v ženském převleku provedl v quodlibetu úryvek z role Johanna z Müllerova singspielu Dvě sestry z Prahy, usoudil referent časopisu Unterhaltungsblätter, že toto číslo mohlo být vypuštěno, protože S. umí vyloudit jen několik málo fistulových tónů. Jeho debut v dvorní opeře ve Vídni (Rodrigo, Telle: Das blaue Barret, 1835) přijala sice kritika vlídně, při hostování v Praze 1836 však opět nepřesvědčil (Fra Diavolo, Auber: Fra Diavolo). Byla mu vytýkána nejistota ve vysokých tónech a nedostatečně silná a nevýrazná střední poloha. Vcelku uspěl v Lipsku 1837, při svých prvních vystoupeních v roli Maxe (Weber: Der Freischütz) a hraběte Almavivy (Rossini: Der Barbier von Sevilla). Pozici prvního tenoristy zaujal až ve Frankfurtu n. M. (1840), kde překonal hlasovou chorobu (1842: ‚angegriffenes Organ‘) a zlepšil především přednes vysokých tónů. I tam ho ovšem zastínil herecky méně talentovaný, zato hlasově lépe vybavený F. Chrudimsky. Ve všech divadlech, jimiž S. prošel, včetně vídeňské dvorní scény, byl obsazován i v činohře. 1853, po přestupu do Theater an der Wien, jeho kariéra zpěváka prakticky skončila. Zde se S. nejlépe uplatnil jako komik v repertoáru lidových kusů. Své dlouholeté zkušenosti s operním divadlem se pokoušel zhodnotit v operní režii, v tomto oboru však nevynikl.
Role
Zpěvoherní ve StD: 1824: Nicki (Bäuerle–W. Müller: Aline, česky Švec Šídlo, Alína, aneb Praha v jiném dílu světa, 1825), Gottfried (Weber: Der Freischütz); 1825: Fiorillo (Rossini: Lazebník sevillský), Masetto (čes., Mozart: Don Juan), Jaroš (Weber: Střelec kouzedlník), Setník (Cherubini: Vodař), Monostatos (Mozart: Kouzelná flétna); 1826: Elifal (Caigniez: Šalamounův rozsudek), Honza Kolohnát (Guolfinger v. Steinsberg–Tuček: Honza Kolohnát z Přelouče); 1827: Žvachta (Raimund–Drechsler: Diamant krále duchů); 1828: nezn. role (Weigl: Rodina švejcarská); 1836: Fra Diavolo (něm., Auber: Fra Diavolo), Vojtěch (Raimund–Kreutzer: Marnotratník). • Zpěvoherní v dvorní opeře ve Vídni: 1835: Rodrigo (Telle: Das blaue Barret); Ludovic (Halévy–Hérold: Ludovic); Elvin (Bellini: Die Nachtwändlerin); 1841: Fra Diavolo (Auber: Fra Diavolo); 1849: Peter Iwanow (Lortzing: Zar und Zimmermannn), Juliano (Auber: Schwarzer Domino), Johann (Boieldieu: Der neue Gutsherr), Beausoleil (Thomas: Der Blumenkorb); 1850: Simeon (Méhul: Joseph und seine Brüder), Dandolo (Hérold: Zampa). • Zpěvoherní ve Frankfurtu n. M.: 1842: Fortebraccio (Halévy: Guido und Ginevra), Antonio (Cherubini: Der Wasserträger), Fröhlich (Fioravanti: Wandernde Komödianten), Raimbaud (Meyerbeer: Robert der Teufel), Monostatos (Mozart: Die Zauberflöte); 1843: Cid (Heinrich Neeb: Cid), Riquiqui (Esser: Riquiqui), Biscroma (Salieri: König Axur); 1844: Dandini (Rossini: Das Aschenbrödel), Peter Iwanow (Lortzing: Zar und Zimmermann), Dikson (Boieldieu: Die weisse Dame), Pedrillo (Mozart: Die Entführung aus dem Serail); 1845: Krejčí Krispin (Perinet–W. Müller: Die Schwestern von Prag).
Prameny a literatura
Katalog vom Schuljahr 1822 über die Schüler der IV. Gramatikal Klasse, 1.–2. Semester, Archiv UK v Praze. – Cedule StD 1824–29, NMd. – Penzijní fond sólistů zemských divadel Praha, Národní archiv (dříve SÚA) Praha. • Almanach für Freunde der Schauspielkunst [Berlin] 1, 1836 až 17, 1853; Unterhaltungsblätter [Praha] 9. 1. 1829; Allgemeine Theaterzeitung [Wien] 28, 1835, s. 667; 37, 1844, s. 6; Bohemia 12. 6. 1836; Allgemeine musikalische Zeitung [Leipzig] 42, 1840, sl. 1074; 43, 1841, sl. 1130; 44, 1842, sl. 828; 45, 1843, sl. 253; 47, 1845, sl. 140, 313, 556; 49, 1847, sl. 760; 50, 1848, sl. 279; Allgemeine Wiener Musik-Zeitung 1, 1844, s. 382; Wiener allgemeine Theaterzeitung 47, 1853, s. 359; Lumír 3, 1853, 1. pololetí, s. 27; Deutscher Bühnen-Almanach [Berlin] 18, 1854 až 42, 1878; Recensionen und Mittheilungen über Theater und Musik 11, Wien 1865, 2. pololetí, s. 560; Národní listy 10. 7. 1868 [Thalia Theater]; Teuber III, s. 565, 876; R. Lothar–J. Stein: 50 Jahre Hoftheater, Wien–Magdeburg [1898], s. 14; Vondráček II; DČD II; Laiske: Dramaturgie; W. Binal: Deutschsprachiges Theater in Budapest, Wien 1972. • Wurzbach; Eisenberg [Swoboda Albin]; Kosch; NDp; Ulrich 1997; Kutsch, dodatky ve sv. VI.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 527–529
