Stransky, Josef

Pocházel z asimilované židovské rodiny, půvo­dem byl Čech. Vystudoval německé gymnázi­um a medicínu v Praze (MUDr. 1896). Součas­ně se věnoval hudbě u A. Dvořáka a Z. Fibicha, v Lipsku u S. Jadassona a ve Vídni u A. Bruck­nera. Nejpozději od 1894 vedl orchestr pražské­ho spolku Lese- und Redehalle der deutschen Studenten a v letech 1896–98 dopisoval ja­ko hudební a divadelní zpravodaj do časopisu Neue musikalische Rundschau, který vydávali R. Batka a H. Teibler. Vzbudil zájem ředitele německého divadla A. Neumanna, který ho 1898 angažoval jako kapelníka; S. debutoval 13. 11. 1898 v rámci Wagnerova cyklu operou Die Walküre. Své zkušenosti ze studentského orchestru uplatnil při přípravě filharmonických koncertů divadla (1899 zkoušel též program pro pražský koncert G. Mahlera). V pražském divadle dirigoval naposledy 7. 6. 1903 (Wagner: Tristan und Isolde). Odešel k opernímu soubo­ru městského divadla v Hamburku, 1909–11 působil pak u orchestrů v Berlíně a ve Vídni (Verein für Musikfreunde). Na podzim 1911 převzal v Americe angažmá u New York Phil­harmonic Orchestra, které pro těžké onemoc­nění nemohl dokončit G. Mahler. 1912 dostal orchestr velkou subvenci od Pulitzerovy nada­ce a S. pokračoval v Mahlerově práci, zvl. v je­ho intenzivním, dříve nezvyklém zkouškovém režimu. 1923 odešel S. k New York State Orchestra. V Americe uvedl více než sto repríz Dvořákových děl. 1925 zanechal dirigování a otevřel si v New Yorku prodejní obrazovou galerii. Po 1930 jednalo ND o jeho hostování, pro řadu odkladů však již k němu nedošlo. Ne­krolog v Prager Tagblatt uvádí, že za první svě­tové války prokázal cenné služby budoucímu Československu.

Vedle drobných skladeb napsal S. biblickou scénu pro dva ženské hlasy a orchestr na text Ferdinanda von Saar Hagar in der Wüste (prov. 21. 3. 1899 v něm. divadle v Praze) a operetu Der General (Hamburk 1911). Upravil instrumentaci Berliozovy opery Beatrice et Bénédict.

Ač nastoupil jako málo zkušený druhý ka­pelník, konkuroval S. svou suverenitou a tem­peramentem prvnímu kapelníkovi D. Markuso­vi, jemuž se v Praze nedařilo. Měl výjimečnou paměť, s níž rychle studoval repertoár a dobře zvládal velké operní celky. Krátkou dobu ho protežoval R. Batka v Bohemii i po příchodu Markusova nástupce L. Blecha (1899), Blech se však záhy prosadil. Mezi S. premiérami se mimořádně zdařilo představení opery H. Wolfa Der Corregidor (první v Rakousku-Uhersku, 8. 4. 1899), připravené s režisérem J. Hertzkou. V rámci cyklu Gluckových děl, který pořádal ředitel Neumann 1901, uvedl S. vlastní úpravu opery Paris und Helena ve dvou jednáních s novými recitativy, v nové instrumentaci a s nároč­nou výpravou, jež si vyžádala jednodenní uza­vření divadla. Ředitel Neumann oceňoval nejen jeho hudební talent a kapelnickou pohotovost, ale i obchodního ducha a smysl pro reklamu. Právě S. byl údajně autorem myšlenky přesu­nout Neumannovy operní a činoherní cykly z podzimu na konec sezony a dát jim název „Maifestspiele“, jenž se na řadu let stal dobrou obchodní značkou.