Začínal jako ochotník v Berlíně. 1856 – 1858 byl v angažmá v Leipziger Stadttheater u Rudolfa Wirsinga, se kterým přešel do Německého zemského divadla v Praze (1864). Zde debutoval jako Mephisto (Goethe: Faust) a získal si popularitu jako herec charakterních (role intrikánů) i komických rolí. Po angažmá ve Weisbadenu (1880 – 1883) a Hamburku se vrátil do pražského angažmá (1883 – 1894). Učil deklamaci na pražské konzervatoři.
Syn úředníka. K. absolvoval gymnázium a věnoval se následně divadlu. Aniž by se mu dostalo hereckého vzdělání, vystupoval nejprve v berlínském ochotnickém divadle Urania v oboru vesnických hochů a mladých milenců a patrně také působil v Theater in Arnstadt. Svou jevištní kariéru údajně započal v roce 1852 v Görlitz (odpovídající záznam v Almanach für Freunde der Schauspielkunst však chybí). Poté působil jako představitel charakterních rolí v Hoftheater Dessau (1853–1855), v Lübecku (1855), Kolíně n. R. (1856–1858) a v Leipziger Stadttheater pod vedením Rudolfa Wirsinga (1858–1864). Novinář a divadelní historik Emil Kneschke popsal K. jako „přesně uvažujícího představitele charakterních rolí s upřímnou snahou, který je někdy pouze příliš hloubavý, čímž se dostává na špatnou cestu“ (Kneschke, s. 149). Když se Rudolf Wirsing v roce 1864 stal ředitelem v Německém zemském divadle v Praze, přešel K. na tuto scénu také. Debutoval zde v zahajovacím představení 28. 3. 1864 v roli Mephista (Goethe: Faust), kterou, jak uvedl jeden kritik, vybavil „originálními, neočekávanými rysy, které poukazovaly na samostatné pojetí“ (Bohemia, 30. 3. 1864). Jako herec se pohyboval s velkou jistotou a lehkostí, při čemž mu byl ku prospěchu „příznivý zevnějšek a bohatý, modulace schopný hlas“ (tamtéž). Krátce nato ztělesnil mimo jiné Kapitána Silberkalba (H. Laube: Die Karlsschüler) a Vévodu z Alby (Goethe: Egmont) a kritikům z Bohemie se již po několika málo týdnech zdálo, že patří k oněm nově angažovaným, „kteří si už prorazili cestu“ (20. 4. 1864). K. byl velmi zaměstnaný a oblíbený herec, účinkoval v prvních intrikánských a charakterních rolích a vypracoval na pozici jednoho z nejváženějších pražských umělců. Občas převzal i režii. Vedle své jevištní činnosti vyučoval K. od roku 1866 německou deklamaci na pražské konzervatoři, kde v roce 1867 nastudoval jako režisér (společně s profesorem Franzem Vogelem) Mozartovu operu Titus v italštině. Podle sdělení Národních listů (1. 2. 1874) se zúčastnil – avšak marně – veřejné soutěže o post ředitele Německého divadla po Rudolfu Wirsingovi (s nástupem od Velikonoc 1876).
V letech 1876–1880 měl K. angažmá ve Wiesbadenu a 1880–1883 v Thalia-Theater v Hamburku. Od července 1883 byl opětovně zaměstnán v Německém zemském divadle, kde zahájil rolí Perina (C. A. West: Donna Anna, 3. 7.). Divadelní kritik z Bohemie využil této příležitosti, aby se ohlédl za K. prvním pražským angažmá. Jeho silnou stránku viděl především v žánru veselohry. Jako představitel charakterních rolí byl K. údajně méně přesvědčivý. Dosahoval nejlepších výsledků, když mohl mozaikovitě spojovat detaily. Pro vytvoření postav s ostrým obrysem zaostávaly jeho schopnosti za snažením. Podle kritiky dosahoval nejlepších výsledků v takových charakterních rolích, které vyžadovaly méně temperamentu a více pečlivosti v provedení, „při ztvárnění mazaných, nenápadných darebáků, tichošlápků, intrikánů menšího formátu“ (Bohemia 6. 7. 1883).
O vážnosti, které se K. těšil v okruhu kolegů, vypovídá mimo jiné jeho funkce místopředsedy smírčího soudu v divadle, funkce přísedícího divadelní důchodové komise a předsedy pražského místního výboru svazu divadelníků.
Po 30letém hereckém působení vystoupil na jevišti naposledy 30. 5. 1894 jako Hrabě Thorane v Gutzkowově hře Der Königsleutnant. Ředitel Angelo Neumann, který se s ním loučil, ho označil za „jednoho ze svých nejvýznamnějších zaměstnanců, za umělce staré dobré školy v nejlepším slova smyslu,“ „který své postavy vytvářel s charakteristickou výraznosti, pečlivě [...], s rozumem a rozvahou“ (Bohemia 31. 5. 1894). Po odchodu ze scény se K. usadil v Braunschweigu.
Další role (výběr)
Franz Moor (Schiller: Die Räuber), Marinelli (Lessing: Emilia Galotti), Talbot (Schiller: Die Jungfrau von Orleans), Wurm (Schiller: Kabale und Liebe), Nathan (Lessing: Nathan der Weise), Shylock (Shakespeare: Der Kaufmann von Venedig), Astragalus (Raimund: Der Alpenkönig und der Menschenfeind), Rabbi Ben Akiba (Gutzkow: Uriel Acosta), Claudius (Shakespeare: Hamlet, Mercutio (Shakespeare: Romeo und Julia), Don Carlos (Goethe:Clavigo), Wolf (Raimund: Der Verschwender), Don Lope de Figueroa (Wilbrandt: Der Richter von Zalamea), Don Juan (Shakespeare: Viel Lärm um Nichts), General Frontenac (Sardou: Odette), Feodor Iwanowitsch Fürst Udaschkin (Freytag: Graf Waldemar), Traugott Quecke (Benedix: Der Mädchen Waffen), Senden, Oberst Berg, Korb (Freytag: Die Journalisten), Tranio (Shakespeare: Der Widerspenstigen Zähmung), Lord Burleigh (Laube: Graf Essex), Geheimrath von Dohna (Bauernfeld: Ein deutscher Krieger), Gottfried Prehauser (Mosenthal: Die deutschen Komödianten), Prinz Eugen (M. Greif: Prinz Eugen), Wilhelm Cecil (Schiller: Maria Stuart), Erzbischof von Canterbury (Shakespeare: König Heinrich V.), Philipp II. (Schiller: Don Carlos), Rupert, „der Goldbauer“ (Birch-Pfeiffer: Der Goldbauer), Nicolas Mertelmeier (F. v. Schönthan: Roderich Heller), Herr von Beaucourtois (Förster /nach Sardou: Die alten Junggesellen), Ritter Hotham (Gutzkow: Zopf und Schwert), Oswald Barnau (Benedix: Die zärtlichen Verwandten).
Literatura
Almanach für Freunde der Schauspielkunst, Berlin 1852, 1854–1891; Deutscher Bühnen-Almanach, Berlin 1893; Neuer Theater-Almanach, Berlin 1894 a 1895; Theateralmanach [Prag] für das Jahr 1866–1875, 1884–1895; Bohemia 29. 3. 1864 (večerní vydání), 30. 3. 1864 (pražský debut), 31. 5. 1894 (poslední představení), 27. 4. 1905 (příloha, s. 2 nekrolog); E. Kneschke, Zur Geschichte des Theaters und der Musik in Leipzig, Leipzig 1864, s. 149; R. Tyrolt: Chronik des Wiener Stadttheaters, Wien 1889, s. 36; Teuber III, s. 588, 589, 595, 615, 621, 771, 797; Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Praha 1936, s. 86.
Eisenberg, Flüggen, Kosch, ÖBL, Oppenheim
Vznik: 31.07.2013
