Původně důstojník, pak zaměstnanec důchodového úřadu. Hostoval v PD 4. 3. 1869 na doporučení kapelníka K. Šebora jako Gennaro (Donizetti: Lukrecie Borgia). Vedení PD hledalo po odchodu tenoristy Grunda urychleně náhradu, proto bylo S. nabídnuto místo prvního tenoristy, ač neměl profesionální školení a zkušenosti. Musel opustit penzijně zajištěnou státní službu a údajně mu bylo přislíbeno jiné zaměstnání, nebude-li schopen zpívat. Po výměně uměleckého vedení a správy PD v listopadu 1874, kdy kapelníka B. Smetanu vystřídal J. N. Maýr a staročeské družstvo, byla přijata úsporná opatření, v jejichž rámci byl S. byl spolu s dalšími pěti členy divadla 16. 12. bez náhrady propuštěn. Vzápětí spáchal sebevraždu.
S. přišel do souboru PD s velkými dispozicemi, jimž neodpovídaly jeho počáteční výkony. Ve spolupráci se Smetanou a režisérem F. Kolárem se ale jeho naturalistický způsob zpěvu a herecká nezkušenost rychle kultivovaly; mohl přebírat i velké úlohy v oboru hrdinného tenoru. Vedle postav světového repertoáru (mj. 10krát Robert, Meyerbeer: Robert ďábel) vytvořil řadu rolí v českých operách, včetně premiér (Šebor: Blanka, Bendl: Břetislav, Měchura: Marie Potocká, Rozkošný: Svatojanské proudy, Fibich: Bukovín) a patřil k exponovaným zpěvákům. Nedostatek školení vedl však k rychlému opotřebování jeho hlasu, čehož využila opozice (v publiku i vedení divadla), která od května 1873, kdy v PD hostoval J. Trochlil, jej prosazovala proti S. Objektivní problémy S. hlasu usnadnily Maýrovi rozhodnutí propustit ho z úsporných i uměleckých důvodů a vedení PD ani v sociálním ohledu nerespektovalo sliby předchůdců. S. případ byl využit v politických bojích staročechů a mladočechů a jeho pohřeb se stal příležitostí k vyjádření protestu veřejnosti a umělců proti úsporným opatřením v PD.
Role (v PD)
1869: Gennaro (Donizetti: Lukrecie Borgia, j. h. ), Arnold (Rossini: Vilém Tell), Hrabě Paris (Gounod: Romeo a Julie), Varneman (Smetana: Braniboři v Čechách), Ernani (Verdi: Ernani); 1870: Tybalt (Gounod: Romeo a Julie), Vlastenský (Šebor: Blanka, prem.), Manrico (Verdi: Troubadour), Raoul (Meyerbeer: Hugenoti), Břetislav (Bendl: Břetislav, prem.), Robert (Meyerbeer: Robert ďábel), Masaniello (Auber: Němá z Portici), Dalibor (Smetana: Dalibor); 1871: Burnibej (Měchura: Marie Potocká, prem.), Sever (Bellini: Norma), Alfred Germont (Verdi: La Traviata), Eleazar (Halévy: Židovka), Horymír (Rozkošný: Svatojanské proudy, prem.), Muza Ben Abil (Bendl: Lejla), Lyonel (Halévy: Blesk); 1872: Jaroslav (Šebor: Husitská nevěsta), Achilles (Gluck: Ifigenie v Aulidě); 1874: Milín (Šebor: Drahomíra), Bukovín (Fibich: Bukovín, prem.), Abayaldos (Donizetti: Dom Sebastian).
Prameny a literatura
Národní listy 6. 3. 1869, 24. 12. 1874; Politik 15. 9. a 27. 12. 1874; J. Arbes: Jan Nepomuk Maýr, pův. 1889, přetištěno in: J. Arbes: Z divadelního světa 1958, s. 7–124, zvl. s. 54–57; Bartoš: PD opera; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • ČHS; NDp.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 505
