Psán též Slánský. Syn učitele v Novém Boru. Od 1849 byl choralistou chrámu sv. Víta v Praze. Hudbě ho vyučoval chrámový sbormistr J. N. Škroup. S choralisty vystoupil 6. 12. 1850 ve StD v dětském sboru při představení Meyerbeerovy opery Der Prophet, která na něj zapůsobila bohatou výpravou a scénickým aranžmá. 1852–57 studoval hru na housle na konzervatoři u prof. M. Mildnera (absolvoval jako člen komorního souboru 2. 4. 1857 ve StD, koncertoval též v rodišti v říjnu 1858). Od 1859 byl houslistou orchestru StD, 1862 se stal baletním korepetitorem a kapelníkem. Po odchodu druhého kapelníka E. Tauwitze zaujal 1863 jeho místo, vedle prvního kapelníka W. Jahna. Zastával i funkci sbormistra a pro potřeby divadla komponoval scénické hudby. Během svého působení ve StD zažil pět ředitelů: Thomého, Wirsinga, Eduarda Kreibiga a Edmunda Kreibiga a Neumanna. Byl horlivým účastníkem pražského společenského života. Navštěvoval mj. domácnost pražského klavírníka V. Micka, kde se scházeli hudebníci obou národností (též Smetana a Dvořák) a pobývali známí interpreti hostující v Praze. Pod přezdívkou „Ritter Braithut u Primasů“ byl spolu s A. W. Ambrosem a F. Ulmem jedním z prvních členů spolku Schlaraffia, který založil 1859 ředitel StD F. Thomé po vzoru tajných společností s dobročinnými cíli.
I za Jahnova nástupce R. Genéea (1864–68) zůstal S. druhým kapelníkem, ač zodpovídal již za značnou část operního a operetního provozu. Od léta 1868, kdy musel Genée předčasně opustit úřad, se S. načas dostal do rovnocenného prvního postavení s nově angažovaným E. Rappoldim, prvním kapelníkem byl však jmenován až 1871. Jako druhý kapelník a sbormistr s ním 1871–80 spolupracoval J. N. Škroup, v divadle působil též zkušený E. Stolz z Vídně.
Ve funkci prvního kapelníka setrval S. do léta 1885, kdy nový ředitel pražského německého divadla A. Neumann povolal A. Seidla a G. Mahlera. Po Seidlově předčasném odchodu v září 1885 se S. vrátil na první pozici vedle Mahlera na další čtyři roky. Od 1886 spolupracoval s Mahlerovým nástupcem K. Muckem. 30. 4. 1886 dirigoval ve StD svou 100. operní premiéru (k tomu 37 operet). S operním souborem přešel do budovy Nového německého divadla (otevřena 5. 1. 1888) a s aktivní činností se rozloučil 24. 6. 1889 Meyerbeerovou operou Der Prophet. Stal se penzistou divadelního Penzijního spolku, příležitostně přispíval do listu Prager Tagblatt a vystupoval jako klavírní doprovazeč na koncertech německého Komorního spolku.
Významně se uplatnil v pražském koncertním životě. Od 1872, po založení orchestru Philharmonia složeného ze členů obou divadel, se do 1884 střídal v řízení abonentních koncertů s B. Smetanou, po jeho onemocnění s A. Čechem; 16. 11. 1873 řídil mj. Beethovenovu 9. symfonii se sólisty německého divadla. 14. 3. 1875 uvedl na těchto koncertech poprvé Smetanův Vyšehrad z cyklu Má vlast. 1872 se stal členem nově založeného pražského německého Wagnerova spolku a dirigoval koncerty Philharmonie z Wagnerových skladeb 11. 3. 1883 a 16. 3. 1884 na Žofíně.
V letech 1871–85 měl S. v opeře pevnou pozici a udržoval její kontinuitu i za obtížné finanční a personální situace divadla, zvláště za labilního režimu rodiny Kreibigů. Orchestr respektoval jeho zkušenost a podřizoval se jeho vedení. Rozsáhlý hudební repertoár, který S. 1871 převzal (asi 30 operních titulů v sezoně, kromě operet), doznal během jeho vedení zřetelných změn, jež zčásti vyplývaly z momentální finanční nouze divadla, zčásti měly obecnější charakter. Počet operních představení klesl ve prospěch operety (Strauss, Suppé, Millöcker, Offenbach) a prosazovaly se velké výpravné kusy (Panna jezerní, 37 rep. 1871, Die Reise um die Welt in 80 Tagen, 1875). V operním repertoáru se větším počtem repríz jasně vyhraňoval okruh stěžejních autorů (Meyerbeer, Verdi, Wagner, Gounod, Mozart, Thomas, Donizetti, Flotow, Lortzing), jejichž díla byla studována pečlivěji a usazovala se jako kmenový repertoár. Novinky vybíral S. obezřetněji než jeho předchůdce Genée (Ant. Rubinštejn: Die Maccabäer, 1875, J. Massenet: König von Lahore, 21. 6. 1882, V. Nessler: Der Rattenfänger von Hameln, 23. 6. 1882 v Novoměstském divadle) a jen výjimečně uvedl operu ze společenských ohledů (Ernst vévoda Sachsen–Coburg–Gotha: Diana von Solange na text O. Prechtlera, R. hrabě Sporck: Ein Nixenmädchen na libreto P. Metternichové, Ed. Kretschmer: Die Folkunger).
S. intenzivní zájem patřil Wagnerovi. Událostmi jeho dirigentské dráhy se staly pražské premiéry Die Meistersinger von Nürnberg 26. 4. 1871 (Walther Stolzing–Č. Vecko, Hans Sachs–V. Šebesta) a Tristan und Isolde 30. 4. 1886 (Tristan–A. Wallnöfer, Isolda–M. Moser-Steinitzová), které se připojily k Wagnerovým operám Tannhäuser, Der fliegende Holländer, Lohengrin a Rienzi, hraným již dříve. S. dirigoval též části Mozartova festivalu, který pořádal Neumann v říjnu 1887 ke 100. výročí premiéry opery Don Giovanni; řídil Die Zauberflöte, některé skladby koncertu a 29. 10. jubilejní představení opery Don Giovanni s M. Padillou v titulní roli. Po otevření Nového německého divadla v lednu 1888 nastudoval do svého penzionování ještě sedm oper: Klughart: Astorre, Rossini: Othello, H. Zöllner: Faust (prem.), Mozart–L. W. Schneider: Der Schauspieldirektor (vše 1888), Weber: Oberon,Wagner: Rienzi (provedeno potřetí v Praze), H. Wolf: Corregidor (1889).
Po více než dvacet let byl S. jednou z nejvýznamnějších osobností pražské hudební scény. Neměl mimořádný umělecký talent a jeho nečetné skladby plnily jen příležitostný účel. Svou zkušeností, pílí, rozvahou a energií však dokázal dlouhodobě zvládat velký divadelní provoz a zaručit jeho solidní úroveň.
Práce pro divadlo (scénické hudby)
Die Faschingsbraut. Abenteuer eines Neuvermählten, hudba a zpěvy ke hře podle anon. franc. předlohy, 1 jedn., 29. 6. 1861 Novoměst. divadlo; Der deutsche Bund, hudba, zpěv a tan. čísla, t: J. Rosen, 3 jedn., 10. 8. 1861 Novoměst. divadlo; Ella, die Nymphe, velká kouzelná hra se zpěvy a tanci, t: Räder, h: Riccius a Slansky, 8 obr., 10. 10. 1866 StD, česky jako Panna jezerní, přel. Stankovský, 7. 8. 1871 Novoměst. divadlo; Der Liebeszauber, romant. tragédie, 4 jedn., prov. neznámo; Herrn Swoboda’s Abenteuer, hra se zpěvy, 3 jedn. a 7 obr., t: Eichenwald, cenzurní povolení Praha 1872 [hud. materiál viz Musikalienbibl. Zürich, lit].
Prameny a literatura
Cedule StD 1860–80, NMd. • Dalibor 1, 1858, s. 13; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1860, s. 17; 1862, s. 15; 1869, s. 3; Hudební listy 3, 1872, s. 245 [datum nar.]; Teuber III, zvl. 553–554, 639–661, 667, 763, 842, 847; Verlagsverzeichnis der k. und k. Kammer-Musikalienhandlung J. Hoffmanns Witwe in Prag, 1890 [vydané písně]; Dalibor 27, 1905, s. 294 [nekrolog]; Bohemia 16. 8. 1905 [nekrolog]; R. F. Prochazka: Das romantische Musik-Prag, 1914, s. 63; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I, 1917, s. 132, 136; Rosenheim, s. 28, 42, 43, 44, 52, 54, 55, 57, 63, 82, 96; O. Hostinský: B. Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu, 1901; A. Kittl: Činohra PD [soupis repert.]; V. Lébl: G. Mahler als Kapellmeister des deutschen Landestheaters in Prag, Hudební věda 12, 1975, s. 359–370; V. Lébl–J. Ludvová: Pražské orchestrální koncerty v letech 1860–1895, Hudební věda 12, 1980, s. 99–137, zvl. 109 a 129–130; Musikalienbibliothek Zürich [údaje o provozovacím materiálu S. skladeb]; Lomnäs–Strauss, rejstříky ve sv. I, s. 351, 405; O. Pulkert: Dva dopisy B. Smetany F. Ulmovi, Respicio, sb. k 70. narozeninám O. Pulkerta, 2000, s. 181–202. • ČHS; Lexikon zur deutschen Musik [s věcnými chybami].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 486–488
