Psán též Pöckh, Poeck. O jeho studiu není nic známo. Začínal jako pozounista v orchestru Theater in der Josefstadt ve Vídni, kde jeho pěvecké schopnosti objevil ředitel J. A. Stöger. Nechal P. školit a vyplatil ho z vojenské služby. P. vynikl 1832 jako Zampa (Hérold: Zampa) a 1834 zpíval při premiéře první verze Kreutzerovy opery Das Nachtlager von Granada roli Lovce,napsanou údajně pro jeho hlas; bezprostředně následujících 30 repríz tohoto díla na Stögerově scéně ho mezi vídeňským publikem proslavilo. Spolu se Stögerem a dalšími zpěváky odešel P. v červenci 1834 do pražského StD a stal se jeho prvním basistou a basbarytonistou. Literatura se zmiňuje (bez dokladů) o tom, že se v Praze oženil se Stögerovou dcerou. Byl jedním z nejobdivovanějších členů souboru a k jeho služebním výhodám patřily i poměrně dlouhé dovolené pro hostování v zahraničí. Také v létě 1837 hostoval v dvorním divadle v Braunschweigu (poprvé již 14. 7. 1834) a v rozporu se svou pražskou smlouvou, uzavřenou až do roku 1840, přijal nabídnuté tamní doživotní angažmá. Jako člen braunschweigského dvorního divadla vystoupil poprvé 3. 9. 1837 v titulní roli Rossiniho opery Wilhelm Tell. Řediteli Stögerovi se navzdory velkému úsilí nepodařilo získat ho zpět do StD (od 22. 9. 1837 až do listopadu oznamují cedule, že P. o své vůli překročil délku své dovolené). V pražském souboru ho nahradil již angažovaný K. Strakatý a od prosince 1837 někdejší Stögerův další vídeňský zpěvák E. Kunz, přicházející z Prešpurku [Bratislava]. Z Braunschweigu, kde od 1840 působil i jako režisér, zajížděl P. na další velká německá jeviště, mj. 1840 účinkoval s německou operní společností v Londýně při místní premiéře Kreutzerovy opery Das Nachtlager von Granada. V červnu 1842 se se Stögerem smířil a hostoval v Praze v šesti rolích.
P. byl obdařen atraktivním jevištním zjevem a vypěstoval si základní herecký instinkt, s nímž dobře zvládal vyhraněné charakterní role: podnikavé podvodníky, výřečné intrikány, odhodlané revolucionáře, pirátské vůdce, vznešené prince a krále. Ve StD vystupoval v celém spektru soudobého operního repertoáru (Meyerbeer, Bellini, Donizetti ad.) a též ve dvou premiérách domácích autorů (F. Škroup: Die Geisterbraut, Dessauer: Lidwinna, obojí 1836). Vedle tenoristy F. Demmera, sopranistek J. Lutzerové a K. Podhorské a basisty K. Strakatého patřil P. k jádru pražského souboru, které zaručovalo vysokou kvalitu Stögerových představení a u zvláště úspěšných oper i velké množství repríz. V Braunschweigu však kvalita jeho pěveckých výkonů rychle klesala, protože neuměl s hlasem uvážlivě zacházet. Opotřebení začal nahrazovat hereckým přeháněním, v němž kritika postrádala noblesu. Ještě před rokem 1850 se obrátil převážně k režijní činnosti, v posledních letech již pro nemoc nevystupoval.
P. hlas měl vzácnou kovovou barvu a zcela mimořádný objem. Pro tyto vrozené vlastnosti byl P. pokládán za jednoho z velkých zpěváků své doby, ač jeho umělecké školení bylo minimální, herecké schopnosti průměrné a pěvecká dráha poměrně krátká.
Role (ve StD)
1834: Zampa (Hérold: Zampa), Don Juan (Mozart: Don Juan), Baron von Waldeburg (Bellini: Die Unbekannte), Figaro (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Gallustius (Pacini: Pompeji’s Untergang), Bandita (Auber: Fra Diavolo), Pietro (Auber: Die Stumme von Portici), Lovec (Kreutzer: Das Nachtlager von Granada), Hrabě Egbert (Auber: Der Schnee); 1835: Gaveston (Boieldieu: Die weisse Frau), Obrist Commenge (Hérold: Der Zweikampf), Capulet (Bellini: Die Montecchi und die Capuletti), Tristan d’Accuncha, generál portugalský (Spohr: Jessonda), Tell (Rossini: Wilhelm Tell), Orovist (Bellini: Norma), Johann, bandita (Auber: Der Schwur oder Die Falschmünzer), Assur (Rossini: Semiramis), Fernando Villabello (Rossini: Die diebische Elster), Heinrich VIII. (Donizetti: Anna Bolena), Bertram (Meyerbeer: Robert der Teufel), Mahomet II. (Rossini: Die Belagerung von Corinth), Grandenigo, benátský patricij (Marliani: Der Bandit); 1836: Pistofolus, notář (Paisiello: Die Müllerin), Cinna, válečný tribun (Spontini: Die Vestalin), Hrabě Rudolf (Bellini: Die Nachtwandlerin), Seržant Schönbärtchen (Donizetti: Der Liebestrank), Sultán Aladin (Meyerbeer: Kreuzritter von Aegypten), Hrabě Friedrich (F. Škroup: Die Geisterbraut, prem.), Hrabě Maldonado (Dessauer: Lidwinna, prem.), Pizzaro (Beethoven: Fidelio), Reuterhyelm (Auber: Die Ballnacht), Figaro (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Enrico (Bellini: Das Castell von Ursino); 1837: Lord Valton (Bellini: Die Puritaner), Senato Murena (Donizetti: Der Verwiesene aus Rom), Duch hor (Spohr: Der Berggeist); 1842 j. h.: Lovec (Kreutzer: Das Nachtlager von Granada), Baron von Waldeburg (Bellini: Die Unbekannte), Tell (Rossini: Wilhelm Tell), Peter I. (Lortzing: Zar und Zimmermann), Don Juan (Mozart: Don Juan), Alfonso (Donizetti: Lucrezia Borgia).
Prameny a literatura
Cedule StD 1834–37, 1842, NMd. • Almanach für Freunde der Schauspielkunst auf das Jahr 1845, Berlin 1846, s. 73 [Braunschweig]; Deutscher Bühnenalmanach, Berlin 1870, s. 146 [nekrolog]; Teuber III, s. 196, 197, 200, 201, 252–255, 258–260; A. Rosendahl: Geschichte der Hoftheater in Hannover und Braunschweig, Hannover 1927; A. Bauer: Das Theater in der Josefstadt, Wien 1957. • Eisenberg; Kosch; Kutsch 1997 [všichni chybně o pražském angažmá], též ve sv. VI; Piper, sv. Register.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 407–408
