Psán též Matěj, Matthias Podhorsky. Manžel zpěvačky Kateřiny P., roz. Kometové (1807–1889). Syn vinaře. Jako gymnazista zpíval ve sboru křižovnického řádu při kostele sv. Františka na Starém Městě. 1820 debutoval ve StD, nezískal však sólistické angažmá a působil zde 1820/21 jako sborista a výpomocný pěvec. 1821–24 byl sboristou dvorního divadla ve Vídni. Do StD ho po třech pohostinských vystoupeních (8., 10. a 12. 5. 1824) angažoval ředitelský triumvirát Polawsky–Kainz–Štěpánek a P. se stal na více než patnáct let hojně zaměstnávaným členem souboru. 21. 2. 1827 se oženil se sopranistkou K. Kometovou. Po příchodu ředitele J. A. Stögera (1834) byl smluvně zavázán vystupovat v českých i německých představeních. Od konce 30. let pomalu ustupoval do pozadí a jeho role přebírali jiní, v českém repertoáru zvl. K. Strakatý. 1842 ho ředitel Stöger převedl do svého soukromého souboru Nového divadla v Růžové ulici, kde P. hrál převážně česky do konce roku 1844; jeho hlas již ztrácel někdejší svěžest. Necelý rok pak vystupoval v českých operních představeních StD ve vedlejších úlohách v dílech, v nichž kdysi sklízel úspěchy v prvních rolích. Vypomáhal i v české činohře, kde nastudoval více než 15 veseloherních a dramatických rolí (1825: Had, Bäuerle: Alina, 1835: Terc, Guolfinger von Steinsberg: Honza Kolohnát, 1838: Chatillo, Schiller: Panna orleánská, Král francouzský, Shakespeare: Král Lear, 1844: Král, Cuno: Loupežníci na Chlumu ad.). 1. 11. 1845 byl penzionován.
Charakter jeho hlasu dobře vystihovalo dobové označení „nižší tenor“. Úlohy, které zpíval pro angažmá ve StD 1824 (Tamino, Mozart: Die Zauberflöte, Jakob, Weigl: Die Schweizerfamilie, Max, Weber: Der Freischütz), byly v tenorové poloze, později ovšem některé musely být pro jeho dispozice transponovány (Auber: Fra Diavolo, 1831). Díky velkému hlasovému rozsahu se uplatnil také v barytonových partech, kde dokázal udržet znělé i hluboké polohy; J. K. Chmelenský ho již 1827 hodnotil především jako barytonistu. Jeho hlas byl oblý a plnozvučný, i když neoslňoval průraznými a lehkými výškami. Měl však pozoruhodnou ohebnost, jež se projevovala v bravurním podání rychlých partií nebo zpěvních ozdob (rulády, trylky). Jevištní výhodou byl také jeho krásný mužný zjev a uměřený herecký projev, odpovídající vážným i komickým úlohám.
Do roku 1826 zvládl P. v německém jazyce základ svého velkého repertoáru s postavami mnoha hlasových a charakterových typů. V české opeře zpíval pak role, které již ovládal německy, a dostával úkoly i v operách nově přeložených do češtiny. Jeho hlasové možnosti inspirovaly např. F. Škroupa, aby pro něj upravil part Vojtěcha po premiéře své zpěvohry Dráteník (1826). Jednu ze svých nejlepších postav, Mozartova Dona Juana, studoval P. nejprve česky (1825), poté německy. Vytvořil temperamentního, zjevem i hlasem okouzlujícího světáka, kterého v obou jazycích interpretoval s bravurní jistotou a samozřejmou noblesou. Kladný kritický ohlas mu pak ukázal cestu k jeho nejlepším barytonovým rolím (Papageno, Mozart: Die Zauberflöte, 1830, česky již 1829). Barytonové role, zejména Mozartovy, zpíval později též v českých představeních (1840 česky Masetto, Don Juan). Byl vynikající osobností pražské opery období pozdního klasicismu a raného romantismu.
Role
Ve StD německy: 1820: Frohwald (Hensler–W. Müller: Die Teufelsmühle am Wienerberg); 1824: Tamino (Mozart: Die Zauberflöte), Jakob (Weigl: Die Schweizerfamilie), Max (Weber: Der Freischütz), Fröhlich (Fioravanti: Die reisenden Komödianten), Montigny (Paër: Sargines), Josef (Méhul: Joseph und seine Brüder); 1825: Almaviva (Rossini: Barbier von Sevilla), Arsir (Rossini: Tankred), Roderich (Rossini: Fräulein am See), Basilio (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Othello (Rossini: Othello); 1826: Don Juan (Mozart: Don Juan), Agoranto (Rossini: Richard und Zoraide), Franz (Spohr: Faust), Johann (Boieldieu: Johann von Paris), Vergy (Grétry: Raoul der Blaubart); 1827: Filippo (Auber: Leocadia); 1829: Lord Ruthwen (Marschner: Der Vampyr); 1830: Papageno (Mozart: Die Zauberflöte); 1831: Almaviva (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Fra Diavolo (Auber: Fra Diavolo); 1832: Zampa (Hérold: Zampa); 1833: Flavius (Bellini: Norma); 1839: Dandolo (Hérold: Zampa). • Ve StD česky: 1824: Josef (Méhul: Josef a jeho bratří); 1825: Almaviva (Rossini: Lazebník sevillský), Arsir (Rossini: Tankred), Armand (Cherubini: Vodař), Don Juan (Mozart: Don Juan), Othello (Rossini: Othello); 1826: Poručík z Feldru (Guolfinger von Steinsberg, přel. Thám, h: Tuček: Honza Kolohnát), Armidor (W. Müller: Kouzelná citera), Stránský (Weigl: Sirotčí dům); 1827: Jan (Boieldieu: Jan z Paříže); Vojtěch (F. Škroup: Dráteník, prem.), Jaroš (Weber: Střelec kouzelník); Vladyka Radosta (pův. Princ Nasavský, Auber: Sníh); 1828: Vergy (Grétry: Kníže Raoul nazván Modrovous), Oldřich, kníže český (F. Škroup: Oldřich a Božena, prem.); 1829: Papageno (Mozart: Kouzelná flétna, jen část), Pedrillo (Mozart: Únos ze serailu); 1830: Podivín (Isouard: Popelka); 1831: Květol [Vilím] (tj. Guglielmo, Mozart: Jedna jako druhá [Così fan tutte], Simeon (Méhul: Josef a bratří jeho); 1832: Franz (Spohr: Faust), Přibyslavský (Weber: Silvána); 1835: Licinius (Spontini: Vestálka, část); 1837: Vára Frýburg (Weigl: Rodina švejcarská); 1838: Tebaldo (Bellini: Montekové a Kapuleti); 1839: Vasko (Kreutzer: Nocleh v Granadě), Flavius (Bellini: Norma); 1840: Masetto (Mozart: Don Juan); 1843: Omar (Rossini: Obležení Korinthu), Zampa (Hérold: Zampa).
Prameny a literatura
Matrika oddaných fary u kostela sv. Havla 1822–1836, Archiv hl. m. Prahy, sign. HV O 10, 21. 2. 1827. – Cedule StD 1824–45, NMd. – Martinec: Journal. • Allgemeine musikalische Zeitung [Leipzig] 22, 1820, s. 692; 30, 1828, sl. 191, 39; 1837, sl. 412; Čechoslav 16. 4. 1825 [tamtéž oslavný sonet od S. K. Macháčka]; Allgemeine Theater-Zeitung[Wien] 19, 1826, s. 51, 576, 572; 23, 1830, s. 509; 24, 1831, s. 423; ČČM 1, 1827, sv. 1, s. 129; sv 2, s. 139; Unterhaltungsblätter 6. 1. 1829; Bohemia 21. 1. a 7. 8. 1831, 28. 6. 1833, 6. 12. 1849 [úmrtí]; Anon.: Prag in seiner jetzigen Gestalt, Meissen 1835, s. 199; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1845, s. 30; 1846, s. 6, 48; E. Meliš: Kateřina Podhorská, Dalibor 4, 1861, s. 127; Teuber III, s. 105, 268, 867; J. Plavec: František Škroup, 1941; Kittl: Opera StD 1824–62; Vondráček II; DČD II. • Eisenberg; NDp; Ulrich 1997; Kutsch 1997.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 411–412
