Roz. Kometová, psána též Comet, Kometova, Khometová, Chometová, Podhorsky, Katharina. Dcera pražského měšťana, knihaře a později kostelníka Kašpara Kometa. Záhy osiřela a vyrůstala u chudých pěstounů. Ve čtyřech letech se jí ujala příbuzná, zpěvačka T. Batková-Podleská, rozpoznala její nadání a začala s její pěveckou výchovou. Již v devíti letech vystoupila P. koncertně (árie Emelíny z Weiglovy Rodiny švejcarské). 28. 11. 1819 debutovala pod jménem Batková ve StD jako Nanette (Boieldieu: Das Rotkäppchen). 1820 ji slyšel na koncertě v Praze ředitel lipského Gewandhausu J. F. Rochlitz a pozval ji k hostování. Po koncertním vystoupení 29. 9. 1820 (též árie z Mozartovy opery Titus) účinkovala v Lipsku i v divadle (též Myrrha, Winter: Das unterbrochene Opferfest), z nabídnutého angažmá však sešlo, protože ji T. Batková vzala s sebou k vévodkyni Kuronské na Zaháňské panství, aby se společensky zdokonalila a dále školila. Po návratu do Prahy ji 1822 ředitel StD F. von Holbein angažoval do operního sboru s možností zpívat menší sólové úlohy. 1823 byla angažována jako sólistka opery pro německá i česká zpěvoherní představení. 21. 2. 1827 uzavřela sňatek s M. Podhorským a začala vystupovat pod jeho jménem. Řadu let byla jednou z hlavních opor pražské opery. Ředitelé StD Polawsky, Kainz a Štěpánek, ve snaze uchránit ji před přetěžováním, jí zapověděli 1832 účinkování v českých představeních, ale P. si je za ředitele Stögera 1838 opět vymohla. Ač dostávala nabídky ze zahraničí, setrvala ve StD do 9. 4. 1849, kdy se s obecenstvem na vlastní žádost rozloučila rolí Anežky v českém představení Würflovy opery Krakonoš. Její jedinou zahraniční uměleckou cestou během angažmá ve StD byl koncert ve Vídni 23. 9. 1832 (spolu s houslistou F. W. Pixisem a pianistkou E. Barthovou). Pořádala mnoho koncertů v Praze, 1835 účinkovala v Teplicích při setkání rakouského císaře s ruským carem a pruským králem, ke spoluúčinkování ve svých pražských koncertech ji přizvali F. Liszt i H. Berlioz (1846) a několikrát vystoupila i po odchodu z divadla. Úcta k jejímu umění přetrvávala i nadále; v srpnu 1889 ji ředitel pražského německého divadla A. Neumann pozval jako první představitelku Spohrovy Jessondy na nové nastudování této opery do své lóže, P. se však již pro nemoc nemohla zúčastnit.
Měla jedinečné hlasové předpoklady v neobvykle zvučném a silném sopránu (rozsah f–f3), který zněl lahodně ve všech polohách, sonorně v hloubkách a zvonkově čistě ve výškách. Hlas dokonale ovládala technicky a její koloraturní zpěv byl označován za virtuózní. Tyto dispozice předurčovaly neobvyklou šíři jejího repertoáru, který zahrnoval vedle sopránových ojediněle i altové role (Cherubin, Mozart: Die Hochzeit des Figaro,1824; Romeo, Bellini: Die Montecchi und die Capuletti,1833). Její první velké postavě Sophie (Paër: Sargines) byla ještě vytýkána rezidua pražského německého dialektu, další velká úloha, Donna Anna (Mozart: Don Juan, 1824), však již ukázala všechny její přednosti (podle kritik neměla ani 1842 v této roli konkurenci). Do 1824 nastudovala vedle tří českých rolí čtrnáct německých, z toho pět z Mozartových oper, ostatní od Spontiniho, Rossiniho, Aubera aj., 1825 k nim přibylo dalších devět úloh z podobného stylového okruhu. Virtuózní repertoárová oblast zůstala její celoživotní doménou. Její další schopnosti odhalily první romantické postavy, např. Agathe (Weber: Der Freischütz, 1824) či Armand (Meyerbeer: Der Ritter von Rhodus in Ägypten,1828), zvl. velké úlohy během Stögerova ředitelského období po 1834: Alice (Meyerbeer: Robert der Teufel, 1835) a Lucia (Donizetti: Die Braut von Lammermoor,1838), kterým dala nejen virtuozitu, nýbrž i působivou niternost a výtečnou mimiku. Belliniho Norma s P. jako Adalgisou a J. Lutzerovou v titulní roli (1835) patřila k vrcholným kreacím předbřeznové pražské opery.
Výjimečný význam měla P. pro českou operu. Již její Emelínu (Weigl: Rodina švejcarská,1823) přijalo české obecenstvo nadšeně a F. L. Čelakovský otiskl v Čechoslavu oslavnou báseň. Většinu svých velkých rolí z klasického repertoáru zpívala P. i v české verzi, jež v řadě případů předcházela německému nastudování. Své síly věnovala i původní české operní tvorbě, zejména dílům F. Škroupa (Růženka, 1826, a Liduška, 1848, z Dráteníka, Samoborka z Oldřicha a Boženy, 1847). Po dlouhou dobu uspokojovala nároky kritiky i hereckým projevem. Menší postava a křehký zjev ji předurčovaly pro mladistvé role, ale přirozené herecké nadání a dobrá znalost života všech společenských vrstev jí umožňovaly ztělesňovat širší okruh postav. V hereckém projevu ctila P. vždy meze klasicistní uměřenosti, která se však v polovině 40. let dostávala do rozporu s bohatší interpretační představou romantismu. Zaujatí stoupenci jejích mladších pěveckých rivalek ve StD jí až nešetrně vytýkali přílišný odstup od postav a rutinu primadony. Ředitel J. Hoffmann jí dokonce po 1846 podstatně snížil plat. Její renomé nejlepší pražské zpěvačky (kolem 1830) dokázala narušit jen začínající J. Lutzerová (ve StD 1833–37), pro jejíž umělecký růst měla spolupráce s P. zásadní význam; do konkurenční pozice se dostala i nástupkyně Lutzerové, H. Grosserová. P. se rozhodujícím způsobem zasloužila o rozvoj české opery; hlavně její zásluhou se úroveň českých představení pozvedla natolik, že začala již před 1830 přitahovat i německé publikum.
Role
Ve StD německy: 1819: Nanette (Boieldieu: Das Rotkäppchen); 1822: Isabella (Fioravanti: Die reisenden Komödianten), Pippo (Rossini: Diebische Elster); 1823: Sophie (Paër: Sargines), Thisbe (Isouard: Aschenbrödel), Laura (Mozart: Die Zauberprobe [Così fan tutte]); 1824: Zerlina, též Donna Anna (Mozart: Don Juan), Calypso (Triebensee: Telemach auf der Insel Ogygia), Cherubin (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Annius (Mozart:Titus), Emilie (Rossini: Othello), Nejvyšší kněžka Vestálek (Spontini: Die Vestalin), Marie (Würfel: Rübezahl), Euryanthe (Weber: Euryanthe), Lydia (Auber: Der Schnee), Faniska (Cherubini: Faniska), Amenaide (Rossini: Tancred, ital. 1829), Vitellia (Mozart: Titus); 1825: Kunigunde (Spohr: Faust), Claire (Grazioli: Der graue Pilger), Henriette (Perinet–W. Müller: Das Neusonntagskind), Laurette (Fioravanti: Die reisenden Komödianten), Suse (Triebensse: Die wilde Jagd), Myrrha (F. X. Huber–Winter: Das unterbrochene Opferfest), Benjamin (Méhul: Joseph und seine Brüder), Pamina (Mozart: Die Zauberflöte), Malcolm Gräme (Rossini: Das Fräulein am See); 1826: Rosina (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Sophie (Méhul: Der Schatzgräber), Agathe (Weber: Der Freischütz), Janthe (Wolfram: Die bezauberte Rose), Agathe (Fioravanti: Die Dorfsängerinnen), Zoraide (Rossini: Richard und Zoraide), Adele (Auber: Concert am Hofe), Anna (Boieldieu: Die weisse Frau); 1827: Irma (Auber: Maurer und Schlosser); 1828: Armand d’Orville (Meyerbeer: Der Ritter von Rhodus); 1829: Elvira (Auber: Die Stumme von Portici), Hraběnka von Formontiers (Rossini: Graf Ory), Malvina (Marschner: Der Vampyr); 1831: Hraběnka (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Pamela (Auber: Fra Diavolo); 1832: Semiramis (Rossini: Semiramis); 1833: Romeo (Bellini: Die Montecchi und die Capuletti) 1835: Alice (Meyerbeer: Robert der Teufel), Adalgisa (Bellini: Norma); 1836: Amalie (Auber: Die Ballnacht), Amazili (Spontini: Ferdinand Cortez), Felice (Meyerbeer: Der Kreuzritter); 1837: Ludwig (Donizetti: Graf von Paris); 1838: Marie (Grétry: Raoul der Blaubart), Margarethe (Grétry: Richard Löwenherz), Isabella (Halévy: Die Jüdin); 1839: Elise (Dessauer: Ein Besuch in St. Cyr, prem.), Angela (Auber: Der schwarze Domino), Frau von Latour (Adam: Der Postillon von Lonjumeau); 1840: Princezna (Meyerbeer: Die Ghibellinen von Pisa [Hugenotten]), Dirce (Cherubini: Medea); 1841: Ricciarda (Halévy: Guido und Ginevra); 1842: Královna noci (Mozart: Die Zauberflöte), Maffio Orsini (Donizetti:Lucrezia Borgia), Theophila (Auber: Die Krondiamanten); 1845: Martha (Donizetti: Linda von Chamounix), Marzelline (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Gabriele (Kreutzer: Das Nachtlager von Granada), Sextus (Mozart: Titus); 1847: Hiorba (Füchs: Guttenberg, prem.), Therese (Bellini: Die Nachtwandlerin), Markýza (Donizetti: Marie oder Die Tochter des Regiments), Irene (Donizetti: Belisar), Katharina (J. W. Kalliwoda: Blanda oder Die silberne Birke). • Ve StD česky: 1823: Emelína (Weigl: Rodina švejcarská); 1824: Lidunka (Weber: Střelec kouzedlník), Benjamin (Méhul: Josef a jeho bratří); 1825: Donna Anna (Mozart: Don Juan), Rosina (Rossini: Lazebník sevillský), Amenoida (Rossini: Tankred), Desdemona (Rossini: Othello, mouřenín benátský); 1826: Růženka (F. Škroup: Dráteník), Vilímka (Weigl: Sirotčí dům); 1827: Princezna navarrská (Boieldieu:Jan z Paříže); 1828: Marie (Grétry: Kníže Raul, zván Modrovous); 1829: Pamina (Mozart: Kouzelná flétna); 1831: Krasomila (Mozart: Jedna jako druhá [Così fan tutte]), Konstance (Cherubini: Vodař); 1832: Fiabella (Rösler: Pomsta); 1838: Romeo (Bellini: Montekové a Kapuletové); 1839: Gabriela (Kreutzer: Nocleh v Granadě), Adalgisa (Bellini: Norma); 1840: Adina (Donizetti: Nápoj lásky), Amalie [Amazili] (Spohr: Jessonda); 1843: Slavina (Isouard: Popelka); 1846: Královna noci (Mozart: Kouzelná flétna); 1847: Pamela (Auber: Fra Diavolo), Ritta (Hérold: Zampa), Markéta (Auber: Čarovné jezero), Samoborka (F. Škroup: Oldřich a Božena), Donna Elvíra (Mozart: Don Juan); 1848: Gertruda (Weigl: Rodina švejcarská); Královna cikánů (Balfe: Cikánka), Maffio Orsini (Donizetti: Lukrecie Borgia); 1849: Krásině (Isouard: Popelka), Armina (Lortzing: Zbrojíř), Emilie (Rossini: Othello), Marie (Würfel: Krakonoš).
Prameny a literatura
Matrika oddaných fary u kostela sv. Havla, Archiv hl. m. Prahy, sign. HVO 10, 21. 2. 1827. – Cedule StD 1824–49, NMd. – Pozůstalost v Okr. a měst. archivu Beroun. • Vyobrazení: A. Machek: K. P., olejomalba, NMd; K. P., anonym. litografie in: Oesterr. Theater-Almanach [Prag–Wien] für das Theaterjahr 1839; A. Machek: K. P. jako Sophie [Paër: Sargines], v šatně Stavovského divadla; J. Vilímek: K. P., 1881, perokresba; K. P., anonym. rytina, Divadelní listy 2, 1881, s. 321. • Allgemeine musikalische Zeitung [Leipzig] 24, 1822, sl. 826–830; 25, 1823, sl. 281, 828–829; 26, 1824, sl. 405, 420; 38, 1836, sl. 15n.; 39, 1837, sl. 89, 248; Čechoslav 1825, s. 128; ČČM 4, 1829, I, s. 124n.; Bohemia 15. 1. a 2. 11. 1830, 8. 9. 1833, 6. 11. a 6. 12. 1838; Allgemeine Theater-Zeitung [Wien] 1830, s. 509; 1842, s. 1066, 1374; [S. Korn:] Prag in seiner jetzigen Gestalt, Meissen 1835, s. 197; Oesterreichischer Theater-Almanach für das Theaterjahr 1839, Prag–Wien 1839, s. VI–VII; Prag und die Prager, fLeipzig 1845, s. 151; Das Prager Theater bei Fackelbeleuchtung, Leipzig 1845, s. 44; Květy 9. 1. 1847, 10. 2. 1848; E. Meliš: Nynější stav hudby v Čechách vůbec a v Praze zvlášť, Lumír 7, 1857, s. 1216n.; E. Meliš: K. P., Životopisný nástin, Dalibor 4, 1861, s. 111n., 119n., 127n.; Hudební a divadelní věstník 1, 1877/78, s. 174; J. Neruda: K. P., Humoristické listy 11. 6. 1881, přetisk in: Podobizny I, 1951, s. 336–337 a obr. 158; Teuber III, s. 84, 101–400 passim, 452, 499, 867; Česká Thalia 3, 1889, s. 405 [nekrolog]; Dalibor 11, 1889, s. 367 [nekrolog]; 23, 1901, s. 18, 25–26 [L. Hruš: Z mých vzpomínek na Bedřicha Smetanu]; Korespondence a zápisky F. L. Čelakovského I, 1907, s. 200, 203–206, 219, 225, 269; IV, 1933–35, s. 346, 347, 360, 376, 383, 438, 451; K. Emingerová: Obrázky ze staré hudební Prahy, 1924, s. 55–69; J. Plavec: František Škroup, 1941; Kittl: Opera StD 1824–62; Vondráček II; DČD II; J. Ludvová: „Odumírající větev na živém stromě umění?“ (Italská operní představení na pražské německé scéně 1807–1883), Divadelní revue 10, 1999, č. 1, s. 50; A. Scherl: Soupis rolí K. P., 2001, rkp. v DÚ. • Allgemeines Theater-Lexikon 2; Rieger; Wurzbach; ČHS; NDp.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 408–411
