Bratr Kašpara P. (1817–1891), učitele a vydavatele zpěvníků, strýc Kašparovy dcery Marie P. (1868–1940), své žákyně, operní zpěvačky a učitelky zpěvu. Byl šestý z deseti dětí v rodině panského zámečníka v Koryčanech. 1834 ho bratr Kašpar vzal k sobě do Bučovic, kde P. získal první hudební vzdělání. 1839 se stal fundatistou u sv. Jakuba v Brně, seznámil se se zpěvákem J. Dvořákem a 1840 sledoval přípravy na provedení Dráteníka od F. Škroupa. 1841 ukončil učitelský kurz a 1842 odešel za bratrem do Zábřehu; učil s ním jako pomocník do 1844, kdy se rozhodl dále se vzdělávat ve Vídni. Hudební předměty tam absolvoval s výtečnými výsledky (harmonii u J. Drechslera v ústavu pro zvelebení chrámové hudby) a studoval i obecnou pedagogiku. Od 1846 se připojil k české menšině, účastnil se jejích besed a vyučoval zdarma zpěvu studenty a řemeslníky. V té době začal komponovat. Při revoluci 1848 bojoval na barikádách a dospěl k národnímu a slovanskému uvědomění. Kolem 1850 patřil k aktivní skupině vídeňských Čechů, která pořádala česká divadelní představení (první 29. 12. 1850 v Theater in der Josefstadt, Klicpera: Divotvorný klobouk s předehrou E. Titla).
Již od 1847 studoval pěveckou metodiku u Itala G. Bassadoniho a dramatický zpěv u člena dvorní opery J. Staudigla, 1851 a 1852 se zdokonaloval v Itálii. Od ledna 1853 získal na sedm let učitelské místo u knížete Khevenhüllera-Metsche a ze svých příjmů začal podporovat členy své rodiny, což činil po celý život. V prosinci 1860, po krátké epizodě ve Vídni a v Uhrách, přišel do Prahy. 3. 2. 1861 vystoupil ve StD jako Vojtěch v představení Škroupova Dráteníka, po průměrném ohlasu však v divadelních aktivitách nepokračoval a usadil se jako učitel zpěvu. Pokusil se též o kompozici (v pozůstalosti je fragment opery Radmila aneb Dvanáctero měsícův, 1862). 1864 se P. sblížil se svou žákyní G. Roubalovou, její rodina však zabránila plánovanému sňatku; P. udržoval s Roubalovou korespondenci po dvacet let a její kariéru trvale sledoval.
V Praze se ihned po uvolnění svobody shromažďování zapojil do budování spolkového života. Byl jedním z iniciátorů Umělecké besedy, spoluautorem jejích stanov (1863, s ním V. Hálek, J. Grégr, J. L. Procházka, K. Strakatý, J. Wenzig, J. R. Vilímek) a předsedou jejího hudebního odboru 1866–67. 1866 měl zásluhu na vystřídání J. N. Maýra na kapelnickém místě v PD B. Smetanou. Jako učitel zpěvu se P. o PD intenzivně zajímal. 1868, kdy chtělo vedení divadla zřídit operní školu, aby čelilo dlouhodobému nedostatku kvalifikovaných sil, vypracoval projekt. Ten však byl zamítnut pro údajnou nákladnost (jeho jádro otiskl P. v polemickém článku Některé myšlenky o české opeře, Osvěta 1872). Požádal o povolení otevřít soukromou školu a v říjnu 1869 zahájil výuku. Škola sídlila ve Vodičkově, od 1895 ve Štěpánské ulici. Řada jeho žáků se stala sólisty PD a někteří působili jako učitelé na operní škole PD, otevřené 1873 pod Smetanovým vedením.
V této době byl P. aktivní jako publicista. Psal do pražského německého listu Politik (od 1866), do Pokroku (1870–únor 1872) a Osvěty (od 1872). 1874–75 redigoval dva ročníky Hudebních listů, které převzal po J. R. Rozkošném. Tyto listy sehrály významnou roli při jeho sporech se skupinou kolem B. Smetany a se Smetanou samým. Spor nabyl otevřených forem po roce 1870. Ze smetanovské strany byl veden nejprve v Národních listech, 1870 až 1872 v Hudebních listech za redakce J. L. Procházky a 1873 a 1874 v Daliboru, do jehož redakce přešel J. L. Procházka z Hudebních listů. V některých fázích oboustranně překročil meze racionální argumentace a zašel do ostrých osobních útoků. Jeho politickým pozadím byl boj staročechů a mladočechů o vedení PD. Zatímco P. se pohyboval ve staročeských kruzích a mezi šlechtou, k níž získal přístup jako učitel, byly mladočeské kruhy reprezentovány zvl. O. Hostinským a L. Procházkou. Polemiky vyvrcholily osobními útoky na Smetanu v Pivodových Hudebních listech15. 9. 1874, těsně před Smetanovým ohluchnutím (20. 10. 1874). Později se někteří zúčastnění hájili tvrzením, že Smetanova situace nebyla obecně pokládána za vážnou, protože ještě 20. 9. 1874 inzerovalo PD otevření dalšího ročníku operní školy se Smetanou jako ředitelem. Polemiky ustaly po Smetanově odchodu z divadla (1874), po zániku Dalibora a Hudebních listů (1875) a po dohodě mladočechů a staročechů na společném vedení PD (1877). Od května 1877 do října 1878 vycházel Hudební a divadelní věstník, který P. redigoval. Podle jeho úvodního slova měl list sloučit pozitivní vlastnosti dříve znepřátelených časopisů a věnovat se objektivnímu zpravodajství. Měl solidní náplň, i když poněkud stranil P. názorům (P. uveřejňoval v prvním ročníku na pokračování polemiku s Wagneroými tezemi pod názvem Jak to stojí v naší době s uměním a jeho účinkem).
Na přelomu 70. a 80. let se P. dostal do izolace, protože mu mladočeský tisk přičítal vinu na Smetanově onemocnění. 1880 nebyl přijat ani jako učitel zpěvu na České vysoké učení technické, 1883 ho v konkurzu se sedmi účastníky odmítla konzervatoř (jako suplující profesorka byla přijata členka pražské německé opery A. Plodková). P. se krátce vrátil k publikační činnosti jako redaktor obnovených Hudebních listů, které se však udržely pouze jednu sezonu 1889/90. V 80. letech hojně komponoval a jeho písně a sbory se prováděly na pražských i mimopražských koncertech. Izolace se nedotkla jeho prosperující pěvecké školy. Po jeho smrti ji krátce vedl K. Kovařovic, od roku 1900 neteř Marie. Po její smrti 1940 škola zanikla.
P. byl především úspěšným učitelem zpěvu. Z jeho školy vyšlo (po úplném či neúplném školení) 45 členů PD a ND, mezi nimi V. Blažková, F. Broulík, K. Čech, V. Dobš, A. Grund, V. Heš, K. Kalašová, M. Laušmanová, E. Maislerová-Sáková, J. Paleček, O. Paršová, I. Reichová, M. Sittová, V. Soukup, L. Stropnický, V. Šebesta a V. Viktorin, dále 46 českých zpěváků zahraničních divadel, včetně zakladatelů národních scén ve slovanských zemích, a 31 významných pěveckých pedagogů. Ovládání hlasu cvičili u P. i činoherci (mj. J. Seifert). P. přijímal pokročilé žáky i začátečníky a rozvíjel metodiku školního i profesionálního zpěvu. Postup čtyřletého školení popsal v učebnici Nová nauka zpěvu [...], vydávané od 1879 v sešitech a doplňované sbírkami cvičení. Podle obecně rozšířené metody postupoval i L. Janáček v Brně a Nová nauka zpěvu byla schválena jako učební text ještě 1927. Svým žákům věnoval P. systematickou péči a ctižádost těch pokročilých podněcoval sériemi školních představení v pronajatých divadlech (Novoměstské, ochotnické Mikulášské divadlo na Starém Městě, Žofín, Teatro Averino). Jeho škole byla vytýkána značná převaha cizojazyčného repertoáru.
Spor mezi skupinou kolem P. a Smetany měl (vedle konkurenčních a prestižních aspektů) významné estetické pozadí. Byl součástí vlny wagnerovských polemik, jež se šířily Evropou a přišly do Čech v době zvýšeného zájmu odborné veřejnosti o českou národní operu a její budoucnost. Česká publicistika hledala ideální a reprezentativní podobu národního operního slohu a kladla si otázku po smyslu následování vzoru R. Wagnera. P. zpočátku akceptoval Wagnerovy reformní myšlenky o hudbě budoucnosti, ale sluchová zkušenost už s Wagnerovými prvními tzv. romantickými operami ho vedla k odmítnutí těchto myšlenek. Jako udržovatel tradice bel canta hájil P. principy italské opery, v níž hlavním dramatickým prostředkem je hlas, výraz zpívaného tónu, a kde se hudební slyšení opírá o přehlednou syntaktickou kostru v doprovázejícím orchestru. Podobně jako odpůrci Wagnera v jiných evropských zemích vyjadřuje P. téměř shodnými argumenty pocit ztráty orientace v prokomponovaném orchestrálním průvodu opery. Potlačení dominantní úlohy zpěvu ve Wagnerových operách podle P. neguje samu podstatu opery. Hlavním P. oponentem byl fundovaný univerzitní estetik O. Hostinský, který zastával ideu historického pokroku v hudbě s vrcholem dějinného vývoje ve Wagnerově hudebním dramatu. Skupina kolem P. (na rozdíl od Hostinského) vyjadřovala své názory nesystematicky, převážně v kritikách a polemikách, a neměla dost zkušeností ani teoretických znalostí, aby některé své legitimní myšlenky přesvědčivě obhájila.
Provázání estetických sporů v 70. letech s žurnalistickým politickým bojem let následujících nadlouho rozštěpilo hudební a divadelní kruhy. Osobní antipatie oslabily věcnost dalších polemik a propůjčily jim charakter ideologických kampaní (např. tzv. boj o Dvořáka před první světovou válkou). Rozpory se promítly do českého hudebního a divadelního života i v samostatné republice a ovlivnily zpětnou interpretaci dějin hudby a hudebního divadla v českých zemích.
Dílo
Soupis skladeb a pedagogických prací uvádí V. Horák: F. P., pěvecký pedagog, Brno 1970, s. 123–132.
Texty
Nová nauka zpěvu pro školy obecné, měšťanské a střední, jakož i pro ústavy pěvecké a hudební vůbec, od prvních počátků až k dokonalému vyučení, od 1879, později knižně s. a.; O hudbě Wagnerově, 1881; Některé myšlenky o české opeře, jejím utvoření, rozkvětu, zachování a působení, Osvěta 2, 1872, s. 135–140; Proč zaniká krásný zpěv, Hudební listy 5, 1874, 2 pokrač.; Národ náš a otázka velkého důstojného divadla, Hudební listy 5, 1874, s. 15–16, 19–20, 23–25 [jako redakční úvodník].
Prameny a literatura
Pozůstalost (též asi 2000 dopisů) v ČMH–Smetanově muzeu, popis uvádí V. Horák [lit.]. • Dalibor 2, 1859, s. 54; 6, 1863, s. 26; Národní listy 1. 1. 1868 [pěv. škola PD]; V. Joss: Prager Musik- und Gesangschulen, Neue musikalische Presse [Wien], 1897, č. 46, s. 17; O. Hostinský: Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu, 1901; Z. Nejedlý: Zpěvohry Smetanovy, Praha 1907, 2. vyd., 1949; K. Stecker: Otakar Hostinský a jeho význam ve tvorbě Bedřicha Smetany, 1912; Padesát let Umělecké besedy 1863–1913, sb., 1913; L. Dolanský: Hudební paměti, 1918, 2. vyd. 1949; A. Hnilička, Rozhledy po životě a významu Bedřicha Smetany, 1924, s. 114; A. Zbořilová: Pražské pěvecké školy 19. století, disertace fil. fak. Karlovy univerzity Praha 1932; 70 let Umělecké besedy 1863–1933, sb., 1933; Nejedlý: Opera ND I; Bartoš: PD opera; M. Očadlík: F. P., Smetanův nepřítel, Lidové noviny 24. 11. 1940 [P. poznámky z premiéry Dalibora]; B. Štědroň: Janáček, učitel zpěvu, Ročenka pedagogické fakulty brněnské univerzity, Brno 1948; L. Macháčková: Pěvecká škola Pivodova, dipl. práce FF UK Praha 1954; Němeček: Kovařovic; V. Horák: F. P., pěvecký pedagog, Brno 1970 [obsahuje soupis žáků, nekrolog B. Kalenského a první otisk tzv. P. závěti z r. 1897 s vyjádřením ke sporu se Smetanou]; J. Clapham: The Smetana–Pivoda Controversy, Music & Letters [Oxford] 52, 1971, s. 353–364; S. Zachařová: Nejedlého polemika o Karla Knittla, Z bojů o českou hudební kulturu, sb., 1979, s. 29–116; R. Pečman: Josef Durdík und die Musik, Sborník prací fil. fak. brněnské univerzity, H 13/14, Brno 1979, s. 7–26, česky jako Josef Durdík a hudba (Slovo o Hostinského vědeckém souputníkovi) ve sb. Pocta Otakaru Hostinskému, Brno 1982, s. 229–243; M. Jůzl: Otakar Hostinský, 1980; M. Ottlová–M. Pospíšil: Zu den Motiven des tschechischen Wagnerianismus und Antiwagnerianismus, Oper heute. Ein Almanach der Musikbühne 9, Berlin 1986, s. 163–182, česky jako K motivům českého wagnerismu a antiwagnerismu, in: Povědomí tradice v novodobé české kultuře. Doba Bedřicha Smetany, Studie a materiály Národní galerie, III, 1988, s. 137–154, přetištěno in: M. Ottlová–M. Pospíšil: Bedřich Smetana a jeho doba. Vybrané studie, Knižnice Dějin a současnosti 4, 1997, s. 96–110; R. Pečman: Pojetí R. Wagnera u Otakara Hostinského a Františka Pivody, Colloquium Richard Wagner–Nationalkulturen–Zeitgeschichte, Musikwissenschaftliche Kolloquien der Internationalen Musikfestspiele in Brno, 30, Brno 1996, s. 46–51; Lomnäs–Strauss, rejstřík ve sv. I, s. 346 [konc. progr.]; M. Ottlová–M. Pospíšil: Ein Beitrag zur Wagner-Rezeption in Prag des 19. Jhs, in: „Schlagen Sie die Kraft der Reflexion nicht gering an". Beiträge zu Richard Wagners Denken, Werk und Wirken, sb., Mainz 2002, s. 128–134; M. Ottlová: Bedřich Smetana a Richard Wagner, in: Richard Wagner a česká kultura, sb. vydal P. Petráněk, 2005, s. 221–239. • Wurzbach; Rieger; Otto; ČHS [též Pivodova pěvecká škola, lit.]; Grove 1980, 2001; Slovník ČHK [Pivodova škola].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 403–406
