Provd. Bergrová, vystupovala pod oběma jmény. Původem Italka, dcera modenského advokáta Giovanniho P. a jeho manželky Claudiny, sboristky milánského Teatro alla Scala. P. absolvovala baletní školu při tomto divadle s titulem primabalerina assoluta (1884). Krátce působila v Teatro Regio v Turíně, kde byl speciálně pro ni nastudován balet La Stella d’Italia. 1885 byla doporučena řediteli ND Šubertovi, aby ji obsadil do hlavní role ve výpravném baletu Excelsior, protože baletní soubor ND neměl tanečnici odpovídající úrovně. V tomto mimořádně úspěšném alegorickém holdu lidskému důmyslu a technickému a vědeckému pokroku (libr. L. Manzotti, h: Marenco, překl. Vrchlický) vytvořila P. v choreografii hostujícího E. Borriho ústřední postavu Civilisace. Vedle desítek alegorických postav (géniové světla, tmy, slávy, svornosti apod.), představitelů různých národů a povolání (námořníků, cestovatelů, dělníků ad.) i reálných historických osob symbolizovala Civilisace vítězství pokroku a v závěrečné apoteóze naznačila ideu mírového sbratření národů. Její výkon patřil k vrcholům inscenace a otupil výtky některých kritiků, kteří odmítali celý projekt s poukazem na povrchní hudební podobu a nadměrné scénické efekty. Po triumfu na scéně ND byla P. 1885 angažována a stala se v souboru ND první primabalerínou. Angažmá trvalo formálně do její předčasné smrti, aktivní byla jen tři sezony. 1886 se provdala za choreografa ND A. Bergera, po narození dcery se její zdravotní stav zhoršil a 1889 podlehla tuberkulóze. Za velké účasti Pražanů byla pochována na Olšanských hřbitovech. Taneční nadání zdědil její vnuk Jaroslav Berger (1916–1983), sólista ND v Praze 1935–42 a poté sólový tanečník divadel v Holandsku, ve Švýcarsku a v Německu.
Publikum i kritiku získala P. brilantní technikou, něžným dívčím půvabem a noblesním vystupováním. Jejímu lyrickému založení odpovídala hlavní role venkovské dívky proměněné ve vílu v romantickém Adamově baletu Giselle (1886), Anděl míru v Angerově pohádce Štědrovečerní sen (1886) i postava němé dívky osvobozené z otroctví v Narentě od P. Giorzy (1887). Ztvárnila Odettu v nastudování 2. jedn. Čajkovského Labutího jezera, které bylo 1888 při příležitosti autorovy návštěvy v Praze v Bergerově choreografii poprvé uvedeno mimo Rusko. Uspěla i v mimované roli Fenelly v Auberově Němé z Portici (1888). Jako typická představitelka italské pozdně romantické baletní školy kladla důraz zejména na precizní technické zvládnutí tanečního partu, a tam, kde jejímu výkonu chyběl výraznější herecký projev (např. v titulní roli Delibesova romantického baletu Sylvie, víla Dianina, ch: Berger, 1888), se uplatnila její charismatická osobnost. Podle pamětníků patřilo toto nastudování k nejlepším baletním inscenacím ND tohoto období.
Kromě Prahy vystoupila v Plzni, poprvé mezi 12. a 18. 11. 1885, kdy v českém divadle předvedla s A. Bergerem ukázky ze sólových tanců Excelsioru. V Plzni oba znovu vystoupili na tanečních exhibicích 9. a 10. 11. 1887, v Brně 24. a 25. 1. 1887.
Její krátké působení v ND významně ovlivnilo nejen české sólové tanečnice, které měly možnost bezprostředně poznávat techniku italského baletu, nýbrž celý soubor, jemuž byla příkladem kázně a profesionálního přístupu k divadelní práci. Svými uměleckými výkony přispěla k prosazení baletu jako samostatného uměleckého druhu na scéně ND.
Prameny a literatura
Národní listy 4. 8. 1885 [Excelsior], 6. 2. 1886 [Dramatické umění]; Cfč [C. Fryč]: Excelsior, Jeviště 1, 1885, s. 121; Česká Thalia 1, 1887, č. 17, s. 256 [Narenta]; 2, 1888, s. 126, 283; 3, 1889, s. 393 [nekrolog]; V. Mrštík: Národní divadlo, Ruch 10, 1888, s. 287; Světozor 22, 1888, s. 367; 24, 1890, s. 35 [nekrolog]; F. A. Šubert: Dějiny ND v Praze 1883–1900,1900, s. 116; Sirius: Náš divadelní Žalov, Divadlo 3, 1905, sv. 1, s. 47–48; L. Novák: Opera a balet Staré gardy ND, 1938, s. 193; A. Špelda: Plzeňská zpěvohra ve starém divadle 1868–1902, 1950–1954, rkp. DÚ; L. Hájek: Paměti Augustina Bergra, 1942; B. Brodská: Dějiny českého baletu do roku 1918, skripta HAMU, 1983, s. 83; J. Kolár: Technická civilizace 19. stol. a divadlo, in: Průmysl a technika v novodobé české kultuře, sb. z konference v Plzni 1985, vyd. M. Ottlová, 1988, s. 220; M. Dosoudilová: Excelsior – divadlo nebo podívaná?, in: Umění a civilizace jako divadlo světa, sb. z konference v Plzni 1991, vyd. M. Ottlová a M. Pospíšil 1993, s. 157–162. • NDp; Český taneční slovník; ND po 1883.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 381–382
