Psán též Miechura. Syn významného pražského advokáta Jana M., v jehož domě se pořádaly hudební produkce. M. vystudoval v Praze práva, hudbu u F. D. Webera a V. J. Tomáška. Stal se zaměstnancem klatovského magistrátu. 1828–40 žil ve Votíně a následujících 12 let v Klatovech, kde se podílel na ochotnických produkcích (Mozartovy opery Figarova svatba a Kouzelná flétna, Haydnovo oratorium Stvoření světa, Mendelssohnův Paulus, Beethovenův Kristus na hoře Olivetské aj.). Hrál na varhany, harmonium a lesní roh, upravoval hudbu pro místní orchestr a dirigoval, také hudbu k činohrám. Přátelil se s místními činovníky pěveckých spolků, s pražskými představiteli českých obrozeneckých snah (mj. J. T. Held, F. Heller) a s tolerantním okruhem renomovaných německých hudebníků a literátů, zvl. Ebertem. Právnická praxe získala rodině značné jmění a statky na Klatovsku. 1852 se usadil ve Votíně a působil jako justiciár, později asesor, neztratil však spojení s hudebními a literárními kruhy, zvl. se Šmilovským, Bendlem a L. Procházkou, který 1868 organizoval v Umělecké besedě koncert z jeho děl.
Komponoval asi od 1820 a jeho skladby byly prováděny již před 1825. Vyšel z vrcholného klasicismu a raného romantismu (Mendelssohn, Schumann), jehož kompoziční techniku řemeslně ovládl. Neměl ctižádost veřejně se prosazovat a stranil se společenského ruchu. Napsal množství chrámových skladeb a písní, prováděných při hudebních akademiích (texty: G. Th. Drobisch, L. Uhland, H. Heine, E. Möricke, zhudebnil též Schillerovu Ódu na radost). Ač byl vychován dvojjazyčně, přiklonil se k české kultuře a zhudebňoval i české texty (Čelakovský, Erben aj.). Je autorem prvních kantát na český text (Šmilovský: Pohřeb na Kaňku, K. J. Erben: Štědrý den, Májová noc, Hálek: Rej mrtvých, nedok.). Svým uvědomělým příklonem k české kultuře je M. v jistém smyslu pokládán za Smetanova předchůdce. Svou roli sehrál i příbuzenský vztah s F. Palackým, který se 1827 oženil s jeho sestrou Terezií. Přesto česká společnost vnímala M. jako Němce, což mohlo být jednou z příčin rozpačitého veřejného ohlasu jeho hudby.
O operu se M. pokusil poprvé 1837 (nedok. Hiorba). Druhou operu Der Schild komponoval 1843–44 v Klatovech, když měl již v ochotnických kroužcích dostatek výkonných sil. Libreto zpracoval Ebert podle své básně. Původně (1825) bylo určeno pro J. W. Kalliwodu, ale po jeho váhání si Ebert vyžádal text zpět. Námět má ústřední pohádkový motiv, boj o uloupený štít se zasazeným démantem, který je talismanem královské rodiny. Romanticko-rytířská opera s arzenálem živlů a kouzelných předmětů má uzavřená čísla a hudbu inspirovanou Meyerbeerem. Po klatovském soukromém provedení přiměl Ebert M. k úpravám (dokončeny až 1854) a snažil se prosadit dílo na konzervatoři, později v Mnichově. Na negativním výsledku měla patrně podíl i M. nechuť opustit poklidný život. Na několik let přestal M. komponovat; až 1864 napsal scénickou hudbu k Ebertově tragédi Ein Gelübde z prostředí templářského kláštera. Zde demonstroval své pochopení pro snahy R. Wagnera a uplatnil (s podobnou důsledností u nás patrně poprvé) techniku příznačných motivů. M. jedinou operou na český text je Marie Potocká na námět Puškinovy Bachčisarajské fontány. Dílo poprvé v české operní tvorbě zpracovává ruský námět. Smetana je provedl až 1871 posthumně v PD. Kritika (zvl. O. Hostinský) vytýkala opeře malou dramatičnost, ocenila však obratnou instrumentaci, svědčící o značné zkušenosti s orchestrem, a vynalézavou a bohatou melodickou invenci. Některé části, zvl. sbor Tatarů, byly hrány koncertně a četné opisy upravených fragmentů dokazují provozování v rodinách. Nové nastudování v ND 2003 někdejší soudy potvrdilo.
Dílo
Soupis děl pořídil M. vnuk E. L. Heller: L. E. Miechura und seine musikalische Kinder, rkp. v Městském muzeu v Klatovech. Pozůstalost v ČMH.
Práce pro divadlo
Hiorba, romant. opera, 3 jedn., něm. t: J. Rittersberg podle van der Velda, rkp., nedok. [1837], libr. v pozůstalosti J. Slavinské v NM, not. mat. nedoch.; Der Schild, romant. opera, 3 jedn., něm. t: Ebert, komp. 1843–44, prov. dvakrát v Klatovech 1845, později zčásti revidováno, libr. [1854] v ČMH; Marie Potocká, opera, 3 jedn., t: Kolář podle Puškinovy Bachčisarajské fontány (ve 3. jedn. použito Krymských znělek Mickiewiczových), komp. 1869, 13. 1. 1871 PD, libr. vyd. 1865 s Kolářovou předmluvou; Ein Gelübde, předehra a 3 entreakty k živým obrazům Ebertovy truchlohry, rkp. v ČMH datován 27. 3. 1864.
Prameny a literatura
Slavoj 2, 1863, s. 97, 250; Hudební listy 1, 1870, s. 7 [úmrtí], 30, 40 [M. Potocká], 87 [přehled díla], 367, 375–376, 383–384 [Hostinský o M. Potocké]; A. V. Šmilovský: E. M., Obraz uměleckého života ze šumavského zátiší, Hudební listy 1, 1870, 6 pokr. mezi s. 361 a 420, vyd. v Sebraných spisech Šmilovského, II, 1881; Národní listy 17. a 18. 1. 1871 [M. Potocká]; Česká Thalia 5, 1871, s. 10–11 [M. Potocká]; Politik 15. 1. 1871 [M. Potocká]; Bohemia 15. 1. 1871 [M. Potocká]; Dalibor 2, 1874, s. 174; Anon.: L. E. M., Zur 100. Wiederkehr seines Geburtstages, Politik 1. 2. 1903; Hudební revue 3, 1910, s. 213–214 Stkr. [Stecker]; 13, 1919/20, s. 214 [Hostinský: Z dopisů L. Procházkovi]; L. Bráfová: Rieger, Smetana, Dvořák, 1913; K. Svoboda: L. E. M., Za hudebním vzděláním 1, 1925/26, s. 82; M. Očadlík: Opery L. E. M., Sborník prací k padesátým narozeninám profesora dra Z. Nejedlého, 1928, s. 129–160; A. Hnilička: Kontury vývoje hudby poklasické v Čechách, 1935, s. 42–46; A. Smolák: L. E. M., Klatovy 1939; M. Očadlík: Svět orchestru, II, 1953, s. 142–143 [předehry Der Schild, M. Potocká, Ein Gelübde]; J. Plavec: 150 let od narození L. E. M., Hudební rozhledy 7, 1954, s. 116–117; M. Tarantová: Ohlas Mozartova díla v Každodenníčku Františka Palackého, ČČM 125, 1956, série A, s. 75–83; Tyrrell: Czech Opera; Smaczny: PD; J. Procházka: Puškinova Bachčisarajská fontána jako česká obrozenecká opera, Příspěvky k dějinám česko-ruských kulturních styků, I, 1965, s. 149–157; L. E. Měchura: Marie Potocká, program k premiéře ND v Praze 20. 3. 2003, vyd. P. Petráněk [přetiskuje kritiky a libreto]. • Obsahy oper: M. Očadlík, Sborník prací k padesátým narozeninám profesora dra Z. Nejedlého. • Rieger; Pazdírek; ČHS.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 332–333
