Křestní jméno psáno též Šimon. Po studiích na Akademickém gymnáziu a ve filozofických ročnících pražské univerzity (abs. 1821) působil jako soukromý učitel. Pro politickou nespolehlivost mu byl na několik let znemožněn výkon profesorského povolání (berlínskému časopisu Gesellschaft dodal 1822 necenzurovaný článek o literárním dění v Čechách). Od 1828 až do předčasné smrti způsobené plicní tuberkulózou vyučoval na gymnáziu v Jičíně, kde se v duchu vlasteneckých ideálů mnohostranně uplatnil v kulturním životě, včetně podílu na vedení zámeckého trautmannsdorfského divadla. 1829 se oženil se zpěvačkou M. Šulcovou (zemř. 1847 v Praze).
Od studentských let projevoval literární a překladatelské schopnosti, s nimiž vstupoval do kulturního dění: spolupracoval mj. s ochotnickým divadlem pražského měšťana Teisingera, v první polovině 20. let psal divadelní kritiky do časopisu Čechoslav, uspořádal a vydal s vlastními i přeloženými písňovými texty Zpěvy české pro jeden hlas při pianoforte (1825). Literaturou se zabýval i odborně (práce o slovanských literaturách, rešerše pro Jungmannovu Slovesnost).
Vycházeje z Jungmannova programu národního obrození, usiloval M. o naplnění postulátu jazykově českého písemnictví odpovídajícího evropské vzdělanosti. Do původní tvorby přispěl básněmi, určenými zprvu k přednesu na vlasteneckých besedách, a dramatickými pracemi. Veršovaná veselohra Ženichové (1824) dlouho platila za jeden z vrcholů české komediografie a inspirovala vznik hudebních děl: podle Národních listů 4. 10. 1879 uvažoval o opeře Smetana, napsali ji K. Kovařovic (t: A. Koukl, prov. 1884) a J. F. Fischer (t: skladatel, prov. 1957), operetu zkomponoval V. V. Hausmann (1875). Dále se M. pokusil o komedii ze současnosti (Půjčka za oplátku, 1819), jednoaktovou tragédii Bulhar (1846) o boji proti turecké nadvládě a o veršovanou historickou tragédii Záviš Vítkovic, pán z Růže (1846, původně něm.), osnovanou na základech klasické poetiky. Překladovou literaturu obohatil o náročná díla (Horatius: De arte poetica, Cicero: Čtvero řečí proti Luc. Catilinovi, Caesar: Paměti o válce gallské, Goethe: Ifigenia v Taurii, neprov.).
Svými překlady rozšířil repertoárovou základnu českého divadla činoherního (Raupach: Nevolníci aneb Isidor a Olga, 1834, Schiller: Panna orleánská, 1838), přeložil i hry se zpěvy a zvl. rozšířil možnosti české opery. Vedle Weiglovy opery Rodina švejcarská (1823), která zahájila častější český operní provoz ve StD, uvedl do českého prostředí opery Cherubiniho (Vodař, 1824), Rossiniho (Lazebník sevillský, Othello, obojí 1825) a další soudobé práce. 1823–28 zajišťoval vedle J. N. Štěpánka a J. K. Chmelenského svou aktivitou český operní provoz. Po nástupu do profesorského místa už libreta nepřekládal, s výjimkou Spohrova Fausta (1833). Jeho překlady zůstávaly na repertoáru ve StD i v Novém divadle v Růžové ulici ve 30. a 40. letech, některé i v PD (Diamant krále duchů 1864, Don Juan 1873, Lazebník sevillský 1881).
V překladech operních libret, podobně jako ve vlastních básních a v převodech poezie, uplatňoval M. pod Jungmannovým vlivem zásady časomíry. Příklon k přízvučné prozodii, který od sklonku 20. let dal jeho básnické tvorbě nový ráz a projevil se i v překladech dramat, se do libret již nepromítl. Podle svého vyjádření v předmluvě k vydání libreta Mozartova Dona Juana (1825) chápal M. libreto především jako součást zpěvu. Všechny textové složky jsou zde maximálně podřízeny hudbě. Usiloval o soulad zvukové stránky slov, frazeologie i veršové výstavby s melodií, o korespondenci kvantity a kvality hlásek (délka, otevřenost atd.) s hudebním rytmem. Tato hlediska nadřadil nad literární hodnoty textu, leckdy i nad jeho srozumitelnost. Jazykovými prostředky dokázal nastínit individuální charakter postav, nepostihl však dramatické jednání ani jevištní akci. Podle dobového zvyku nepracoval vždy s originálním zněním; např. libreto Dona Juana překládal z německé verze (překlad byl uveden až 1845, od 1825 byla opera hrána v konkurenčním překladu Štěpánkově); u Eliseny, kněžny volharské připsal do původního textu novou postavu a mluvené pasáže, což korespondovalo s široce rozšířenou praxí úprav a adaptací. Tendencí k uhlazenosti, zmírňováním drsných poloh originálu až do neutrálního operního jazyka i zálibou ve zdrobnělinách reprezentovaly M. operní texty ducha raného biedermeieru. Rétorickou a ozdobnou dikcí založily v českém operním překladu linii poetizovaného jazykového gesta, rozvinutou u Chmelenského, později u J. Vrchlického, a charakteristickou zejm. pro práce V. J. Novotného.
Dílo
Souborné vydání Spisy S. K. M., I–II, vyd. F. Zákrejs, Praha, Kober 1883–84.
Překlady (operní libreta a texty her se zpěvy)
Castelli: Rodina švejcarská (h: Weigl, 28. 12. 1823 StD, vyd. 1824); Bouilly–Treitschke: Vodař (h: Cherubini, 25. 4. 1824 StD, vyd. 1824); Sterbini: Lazebník sevillský (h: Rossini, 2. 2. 1825 StD, vyd. 1825); Jouy: Vestálka (h: Spontini, 17. 4. 1825 StD, ukázky); da Ponte: Don Juan aneb Prostopášník potrestaný (h: Mozart, vyd. 1825, předml. Připomenutí, s. III–IV, dat. 1823, 20. 4. 1845 StD); Berio: Othello, mouřenín benátský (h: Rossini, 8. 12. 1825 StD, vyd. 1827); Treitschke: Sirotčí dům (h: Weigl, 12. 3. 1826 StD); Franul von Weissenthurn: Elisena, kněžna volharská aneb Les u Sibině (h: Rösler, 28. 9. 1827 StD, název v různých verzích kolísá); Raimund: Diamant krále duchů (h: Drechsler, 31. 12. 1827 StD); Sedaine: Kníže Raoul, nazván Modrovous (h: Grétry, 13. 4. 1828 StD); M. Stegmayer: Vladimír, kníže novgorodský (h: Bierey, 26. 10. 1828 StD); Bernard: Faust (h: Spohr, 2. 2. 1833 StD).
Prameny a literatura
Rkp. libreta Elizena, princezna Wolhařská, 1827, NMd, sign. 901. • Čechoslav 1824, s. 343 [Štěpnička o Vodaři], 392 [Rodina švejcarská]; 1825, s. 56 [Lazebník sevillský], 64 [Tomsa o Donu Juanovi]; Anon.: Překlady zpěvoher, Poutník slovanský 1827, s. 110; L. Stein: Z pamětí českého divadla. 1. Rodina švejcarská, Koleda 1880, s. 461; F. Bačkovský: O prvých českých zpěvohrách, Lumír 1887, s. 317; J. Kamper: Švýcarská rodina. Lístek jubilejní, Hudební revue 2, 1909, s. 359–364; J. Pešek: První česká zpěvoherní představení, Vyškov 1906; J. Král in: O prosodii české 1, Historický vývoj české prosodie, 1924; V. Jirát: Obrozenské překlady Mozartova Dona Juana, Slovo a slovesnost 4, 1938, s. 73–90, 202–212, přetišteno in: Portréty a studie, 1978; J. Plavec: František Škroup, 1941; Vondráček II; M. Tarantová: Ohlas Mozartova díla v Každodenníčku Františka Palackého, ČČM 125, 1956, s. 75–83; K. Tauš: Letopisy české a slovenské zpěvohry, 1958, rkp. v DÚ [připisuje M. neexistující překlady]; DČD II; Laiske: Dramaturgie; Mozartův Don Giovanni, katalog výstavy k 200. výr. pražské premiéry, vyd. T. Volek a J. Pešková, 1987, s. 127–129; J. Levý: České teorie překladu, I–II, 1996, zvl. sv. I, s. 16–123; J. Vašíček: Röslerova opera „Elisena, princezna bulharská“, dipl. práce FF UK 2001; D. Tureček: Rozporuplná sounáležitost. Německojazyčné texty obrozenského dramatu, 2001; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • Otto, i Dodatky; ČHS; LČL [lit.].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 321–323