Lukes, Jan Ludevít

Vl. jm. Lukesle, psán též chybně Lukeš. Jeho otec byl tkalcem. Hudební vzdělání získal ve svém rodišti u místního kantora F. Hniličky. Od 1834 byl fundatistou augustiniánského kláštera v Brně, kde příležitostně vystupoval v malých rolích v městském divadle (např. hrál jednoho z Géniů v Mozartově opeře Die Zauberflöte). V Brně maturoval na gymnáziu a absolvoval přípravné filozofické ročníky, dále se učil zpě­vu a seznámil se i s několika nástroji. Od 1848 studoval ve Vídni práva. Po nuzných začátcích získal vychovatelské místo a pokračoval ve studiu hudby u H. Procha, který mu pomohl k vystupování v operním sboru. Školil se u ital­ského tenoristy vídeňské opery Bassadoniho a nakonec na vídeňské konzervatoři, kde na­vštěvoval i hodiny deklamace, estetiky a italšti­ny. 1852 ukončil práva a krátce sloužil v rodině hrabat Salmů v Blansku. 1. 10. 1853 debutoval v městském divadle v Olomouci a byl přijat pro své pěvecké dispozice, ač neměl nastudován té­měř žádný repertoár; za šest měsíců se pak na­učil více než 20 rolí. V Olomouci ho slyšel F. Škroup a doporučil k hostování ve StD (26. 4. 1854, Hrabě Arthur, Donizetti: Linda von Chamounix), po němž L. získal angažmá. Vystupoval v německých i českých představe­ních do Velikonoc 1857 (naposledy 1. 4., poté již jako host 7. 2. 1858 v benefici K. Strakaté­ho). Hostoval ještě v Královci [Königsberg, Kaliningrad] ve Východním Prusku a v sezoně 1857/58 celkem třináctkrát v městském němec­kém divadle v Brně. V září 1857 ho ředitel J. Hoffmann telegraficky povolal do Thalia Theater ve Vídni, aby nahradil slabšího před­stavitele Tannhäusera, který zpíval místní pre­miéru Wagnerovy opery. V roli, kterou měl na­studovánu z Prahy, vystoupil L. během 16 dní sedmkrát. První kritika v Monatschrift für Theater und Musik nebyla pozitivní, postupně se však hodnocení zlepšovalo. Nelze vyloučit, že jisté zklamání z vídeňského přijetí vedlo L. k rozhodnutí věnovat se načas pivovarnictví, k němuž ho přiváděl též majetek jeho tchána. 1857–60 studoval chemii v několika zemích Evropy a po návratu do Čech samostatně řídil od června 1861 do května 1864 vlastní pivovar. V Praze se znovu začal věnovat hudbě, vystu­poval koncertně i na venkově s českými písně­mi a získal značné renomé; jeho jméno přijalo asi 60 pěveckých spolků v Čechách. 1861 byl spoluzakladatelem a později sbormistrem praž­ského Hlaholu. V PD od 1862 hostoval, mj. v zahajovacím představení operního souboru (Armand, Cherubini: Vodař). 1864 uvažoval o návratu k divadlu, ředitel PD Liegert jeho an­gažmá prosazoval, kapelník J. N. Maýr ho však nepřijal. L. proto odešel do německého divadla v Bruselu a po jeho krachu (již v sezoně 1864/65) do německého divadla v Budapešti jako první hrdinný tenor. Do Prahy se vrátil na pozvání nového kapelníka PD B. Smetany a 1866/67 se stal členem souboru; angažmá trvalo do 1873. Již od 1860 L. soukromě vy­učoval a 1873 ho Smetana jmenoval učitelem v operní škole PD. Po jejím zániku otevřel L. 1875 vlastní školu, v níž vychoval celou gene­raci pěvců, včetně členů souboru ND (K. Čech, A. Vávra, F. Broulík, M. Laušmannová, T. Sá­ková, E. Aschenbrenner, B. Benoni, M. Panznerová, R. Polák ad.) a řady zahraničních žáků.

Ve srovnání s jinými tenoristy zahajoval L. pěveckou dráhu poměrně pozdě. Pouze jeho velmi dobré hlasové školení, jež později neslo výsledky i v pěvecké škole, a stále zdokonalo­vaná technika mu umožnily rychle zvládnout repertoár, který potřeboval v prvním olomouc­kém angažmá (Stradella, Flotow: Alessandro Stradella, Max, Weber: Der Freischütz, Edgar, Donizetti: Lucia von Lammermoor, Sever, Bel­lini: Norma, Vévoda mantovský, Verdi: Rigolet­to ad.). Jeho hlas nikdy nevynikal mohutností a silou ve výškách, snadno se přetížil a L. nebyl vždy disponován. Jeho umělecký typ ho vedl spíše k vytváření věrohodných dramatických postav než k virtuózním tenorovým výkonům. Tuto stránku jeho talentu cenil již F. Škroup, s nímž L. spolupracoval i mimo divadlo jako oratorní zpěvák s kultivovaným přednesem a citlivou deklamací slova. L. zpíval Škroupovy písně a ještě ve StD vynikl v titulní roli jeho Dráteníka. Rovněž B. Smetana přijímal L. umělecký typ s porozuměním ve svých kriti­kách v Národních listech 1864–65. Do PD na­stoupil L. ve dvaačtyřiceti letech. Smetana ho povolal k hostování v roli Varnemana (Smeta­na: Braniboři v Čechách), a když prosadil jeho angažmá, svěřil mu roli Jeníka (Prodaná ne­věsta), s jejímž provedením od J. Poláka nebyl spokojen, a roli Dalibora při premiéře své ope­ry 1868. L. účinkoval v PD i při dalších premi­érách českých děl (Šebor, Bendl, Rozkošný). V nejisté personální situaci PD na přelomu 60. a 70. let, kdy počet zaměstnaných tenoristů značně kolísal, přijal celé spektrum tenorových rolí a vytvořil ve světovém repertoáru postavy různých oborů, od mileneckých typů (Alfred, Verdi: La Traviata, 1869), přes svůdce (mimo­řádně úspěšný Faust v Gounodově opeře Faust a Markéta, spolu s hostující G. Vitaliovou, dir. Smetana, 1867), až k hrdinům (Florestan, Beet­hoven: Fidelio, 1870). Svým pěveckým typem a estetickými názory se řadil v odborných kru­zích ke křídlu, které prosazovalo dramatický operní zpěv proti virtuóznímu. Tímto směrem orientoval i své pedagogické působení, opřené o široké vzdělání a bohatou jevištní praxi.