Syn kurfiřtského tanečního mistra Philippa L. v Mainzu. Manžel herečky a divadelní ředitel­ky Johanny L., roz. Wimmerové (sňatek 31. 12. 1803), která se 1822 podruhé provdala za zpě­váka a pozdějšího ředitele StD J. A. Stögera a zemřela asi v roce 1848 ve Vídni.

Jeho životní dráhu ovlivnilo představení Les­singovy hry Emilie Galotti, které jako osmiletý viděl v provedení Grossmannovy společnosti v Mainzu. V rodině dostal pečlivé vzdělání, převážně od učitelů z církevních kruhů. 1788 byl jeho otec povolán jako dvorní taneční mistr na biskupský dvůr do Pasova, kde L. pokračo­val ve studiu filozofie a vystoupil ve školním představení jako Philotas ve stejnojmenné Les­singově hře. Byl určen pro dráhu teologa, 1791 se však v Pasově setkal se společností ředitele A. Rolanda a s jejím režisérem A. Schopfem, přicházejícím z Prahy, a obrátil se k divadlu. A. Schopf ho školil v herectví a doporučil ho jako záskok do role Appianiho při představení Emilie Galotti na pasovském biskupském dvo­ře. Po úspěšném debutu (1. 12. 1791) se L. stal hercem jeho společnosti, kterou biskup zaměst­nával od 1792 do své smrti 1794. A. Schopf, zajištěný dvorní penzí, pak zůstal v Pasově, L. odešel přes Linec a Štýrský Hradec do Lub­laně za ředitelem Rolandem. Byl angažován, Roland však 1797 zkrachoval a L. se živil pří­ležitostnou prací. V únoru 1798 se v Pasově znovu připojil k A. Schopfovi, který se svou společností odcházel do pražského StD, kde měl vedle nájemce D. Guardasoniho a jeho ital­ského operního souboru provozovat německou činohru. L. se stal jeho hercem, a od 1799, kdy A. Schopf odjížděl na zimní měsíce do Pasova, též režisérem činohry StD.

1805 se L. pokusil stabilizovat soubor StD založením penzijního fondu garantovaného di­vadlem (povolen dvorním dekretem z 15. 8. 1806), který byl jedním z prvních hereckých sociálních institutů vůbec. Po náhlé smrti Guardasoniho 14. 6. 1806 se L. u stavovské ko­mise, která od 1799 StD spravovala, ucházel o nájem divadla do Velikonoc 1813, do konce původní smlouvy zemřelého D. Guardasoniho. Žádal o povolení zrušit na dva roky italská operní představení a nahradit je německou zpě­vohrou. Komise mu dala přednost před Guar­dasoniho dědici a L. se ujal 10. 8. 1806 vedení. Některé paragrafy jeho smlouvy podstatně mě­nily pražský divadelní režim: 1. Malostranské divadlo a StD byly spojeny v jeden podnik; ustavil samostatný malostranský soubor, který hrál v létě v Teplicích; 2. Povinnost dávat italská operní představení byla pozastavena od dubna 1807 do 1. 9. 1809 a L. bylo uloženo pěstovat zpěvohru v německém jazyce; 3. Do­savadní odpolední česká představení ve StD byla zakázána a L. měl hrát ve StD česky večer (kdy ovšem české hry neměly publikum); 4. Ta­ké v Malostranském divadle měl L. dávat činohry a hry se zpěvy česky i německy ve večer­ních hodinách. Za podpory stavovské komise se L. 1807–08 neúspěšně pokoušel dosáhnout u gubernia změny některých smluvních bodů, zvl. obnove­ní českých odpoledních představení; byla povo­lena až 1810, a to o nedělích od 17 hod. v sále na Malé Straně. Pro malou návštěvnost však L. 1811 malostranský česko-německý soubor roz­pustil a divadlo zavřel. Podporoval české ochot­níky, kteří v prosinci 1811 dosáhli povolení po­řádat česká představení pro dobročinné účely ve StD a zahájili je 1812. Další smlouva se stavovskou divadelní komi­sí, běžící fakticky od Velikonoc 1813, byla po delších jednáních podepsána až 1815, se lhůtou do roku 1823. Zcela zbavovala L. povinnosti hrát v divadle na Malé Straně a dávat italskou operu. Nemusel platil ze StD nájem a bylo mu povoleno strhávat 2,5 % ze všech gáží jako příspěvek na penzijní fond. Toto období však bylo již poznamenáno L. chronickou chorobou. Po delším léčení v Karlových Varech vystoupil jako herec naposledy 10. 10. 1816 a zanedlou­ho zemřel. Řízení divadla převzala jeho manželka za neoficiální pomoci poradců, herce F. Bayera a zpěváka Stögera. Záhy se ukázalo, že není schopna dostát svým povinnostem, a divadelní komise jí 18. 3. 1817 doporučila na­jít si spoluředitele. Až o Velikonocích 1819 se jím stal F. Polawsky, s původní L. lhůtou do Ve­likonoc 1823. Vzhledem k naprostému rozkla­du divadla však již 19. 3. 1820 rezignoval a po­věření spoluředitele převzal F. von Holbein, který působil ve StD od června 1819 jako režisér. Johanna L. si ponechala svá práva do března 1821, kdy se celé funkce ředitele ujal Holbein.

L. byl mimořádnou osobností naplňující představu patriarchálního principála („Papá Liebich“). Současníci vyzvedávali zejména je­ho komunikační schopnost, jež mu získávala přátele a příznivce. V Praze vedl nákladný dům otevřený mnoha hostům, včetně předních aris­tokratů, a udržoval kontakty se zahraničními autory (byl v písemném styku s Goethem, přá­telil se s Brentanem, Tieckem ad.). S divadlem získal právo pořádat reduty, které vyhledávali Pražané ze všech společenských vrstev. Svým velkorysým způsobem života, přístupem k di­vadlu a zejména svou dobročinností se značně zadlužil; dluhy později urovnávali jeho aristo­kratičtí příznivci. Tím však šlechta vyčerpala svou ochotu přispívat ve větší míře na divadel­ní provoz, což se pak stalo jedním z důvodů předčasného odchodu ředitele Holbeina (1824). Jako herec vynikal L. všestranností a už od mládí hrával i role starců. Vzdělání mu pomoh­lo pojímat divadlo jako vznešenou instituci, je­jímž úkolem je nejen bavit, ale i budit ušlechti­lé city. K tomuto ideálu se snažil směřovat, ač se jeho podnikání odehrávalo během napoleon­ských válek a rakouského státního bankrotu (1811), tedy v období všeobecně nepříznivém pro umělecké snahy. Jako režisér i ředitel usi­loval L. zejména o povznesení pražské němec­ké činohry, v čemž spočívala jedna z jeho hlav­ních zásluh. Doplnil pomocný divadelní perso­nál, angažoval stálého výtvarníka K. Postla (1806–17), na jehož plat značně přispívala sta­vovská divadelní komise, a rozšířil zásobu de­korací, jež umožnily plnohodnotná scénografic­ká řešení. Zlepšil též osvětlení sálu o pauzách pomocí blíže nepopsané astrální lampy [„Ast­rallampe“, viz Brechler, lit.]. Získal vynikající herce mezi těmi, kteří ve válečné situaci museli odejít z dočasně rušených dvorních divadel v Německu. V souboru prosadil kázeň. V čino­hře udržel celé repertoárové spektrum, od kla­sických her po lidovou podívanou.­

Hudební divadlo se za jeho vedení vyvíjelo složitěji a zvl. česká představení zůstala zcela v pozadí. Zatímco českou činohru pěstovali ales­poň ochotníci, za L. ředitelského působení a za jeho manželky je 1806–21 zaznamenáno pouze jedno jednoaktové české zpěvoherní představení (3. 4. 1815, d’Alayrac: Dvě slova aneb Nocleh v lese, t.: Marsollier, přel. Śtěpánek).

Guardasoniho italský operní soubor trpěl v posledním období nedostatkem publika a ne­únosnou výší cestovních a pobytových výdajů pro sezonně zaměstnávané italské zpěváky. Po posledním představení 24. 4. 1807 si L. pone­chal pouze dva italské sólisty schopné zpívat německy: zůstal Vídeňan G. Radicchi a sopra­nistka L. Caravoglia-Sandrini, která však již 1808 odešla k italské opeře do Drážďan. Angažoval německé zpěváky, z nichž někteří se ne­vyrovnali svým italským předchůdcům a naráželi též na předsudky vlivné části pražského publika. Jako kapelník nastoupil 1807 W. Müller z vídeňského Theater in der Leopoldstadt, kte­rý dosud nevedl velkou operní scénu. Německý operní provoz se postupně stabilizoval (týdně jedna premiéra), kvalita však kolísala. Vedle dobové produkce (Cherubini, Méhul, Winter) byly uváděny italské opery Mozartovy v ně­meckých úpravách, jež narážely na odpor; po více než 20 letech se na programu objevily prá­ce domácích autorů (Rösler: Elisene, Prinzes­sin von Bulgarien, 1807, Die Rache oder Das Räuberschloss, 1808 Clementine, Die Felsen von Ancora, 1809, Jírovec: Agnes Sorel, 1808, Vitásek: Die Befreiung Israels, 1810, Tomášek: Serafina, 1811, dirigoval skladatel). Velkou část hudebního repertoáru tvořila Müllerova vlastní díla, poskytující velký prostor jeho dceři Therese, sopranistce angažované součas­ně s ním. Publikum si vybíralo především po­pulární kusy, které Müller čerpal z repertoáru vídeňských předměstských divadel.

Při jednání o prodloužení L. smlouvy 1813 projevila stavovská divadelní komise nespoko­jenost, že stanovený cíl prosadit německou zpě­vohru nebyl splněn. L. angažoval od 1. 4. 1813 jako kapelníka C. M. von Webera, od kterého si sliboval radikální nápravu. Zastavil provoz ope­ry až do září, aby mu poskytl čas na přípravu. Weber si z operního souboru ponechal pouze 3 sólisty (mezi nimi dceru bývalého kapelníka Th. Müllerovou, provd. Grünbaumovou) a dal­ší přivedl z Vídně. Zpřísnil kázeň v orchestru a zkouškový režim a značně rozšířil a zkvalitnil repertoár (Beethoven: Fidelio, 1814, z domá­cích A. Vojtíšek: Sohn der Tapferkeit, 1814, Vo­lánek: Die Alpenhirten, 1815). Divadlo zůstalo v centru společenské pozornosti i díky Webero­vým koncertům, jichž se členové StD účastnili jako interpreti. Na závadu však byly Weberovy letní absence v divadle, způsobené zdravotními a osobními důvody. Komise se v dopise L. v únoru 1816 vyslovila negativně o úrovni zpě­váků a Weber, zklamaný též vkusem pražského publika, který pokládal za málo vytříbený, vy­pověděl o Velikonocích 1816 smlouvu. V létě 1816 se L. léčil v Karlových Varech, Weber nebyl v Praze přítomen a operní provoz se prak­ticky zhroutil. Obnovil se nakrátko v září před Weberovým odchodem (7. 10. 1816). Na konci října nastoupil z Brna kapelník J. Triebensee, s nímž L. již dříve dojednal angažmá. Při kle­sající energii nemocného L. v posledních mě­sících života a při chaotickém režimu za ředi­telky-vdovy pomohl rutinovaný Triebensee pražskou operu udržet. Vnější znaky operního provozu, jak je komentoval zahraniční tisk (vý­prava, kázeň orchestru, obnova repertoáru ad.), svědčily však o úpadku, který s obtížemi zasta­vil F. von Holbein a který německá opera StD začala překonávat až ve dvacátých letech.

Prameny a literatura

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 306–309