Otec zpěvačky Ludmily Lvové-Innemanové (1868 Praha–1956 Praha). 1842 přišel s učitelem a varhaníkem J. Tomanem do Zlonic, kde ho tři roky vyučoval hře na klavír a na housle A. Liehmann, učitel A. Dvořáka. 1845 se dostal do pražského křižovnického kláštera jako vokalista a začal studovat na novoměstském gymnáziu. Studium však nedokončil a 1854 odešel ze sociálních důvodů do Vídně, kde po přímluvě zpěváka A. Andera mohl nastoupit do sboru dvorní opery. Získával praktické jevištní zkušenosti a občas byl obsazen do malé sólové role. Studiem u barytonisty J. Becka si osvojil italskou pěveckou techniku, včetně koloratury, a s učitelem si připravil několik barytonových rolí ze základního repertoáru. Divadelní ředitel P. Švanda st. ze Semčic ho pozval do Prahy a 14. 10. 1864 mu umožnil vystoupení v PD, po němž byl již dvaatřicetiletý L. angažován. Odsunul do vedlejšího postavení dosavadního prvního barytonistu české opery Jakuba Schwarze, který po sporu s ním na rok opustil pražskou scénu. Poté, co po návratu do PD dostával pouze omezený repertoár rolí, odešel Schwarz 1868 definitivně. L. převzal 1873/74 učitelský úvazek na Smetanově pěvecké škole PD a měl i mnoho soukromých žáků (mj. A. Krössing, A. Vávra, K. Čech, M. Sittová, E. Maislerová, H. Cavallarová, B. Hanušová ad.). Pouze jednou se v PD pokusil o režii (V. Hřímalý: Zakletý princ, 1872), ale neuspěl. 1881 přešel s celým souborem do ND a setrval v něm do 8. 4. 1888, kdy se rozloučil jako Figaro (Rossini: Lazebník sevillský). Několikrát v ND ještě hostoval a do 1892 s divadlem trvale spolupracoval jako pedagog.
Věnoval se též koncertní činnosti (mj. vystoupil na Smetanových abonentních koncertech Umělecké besedy 1864/65, naposledy zpíval 1896 na Žofíně). Ve Vídni se zapojil do aktivit krajanských spolků a s českými spolky spolupracoval i doma. Psal české písně a sbory a při svých cestách po Čechách se zasloužil o rozšíření české koncertní tvorby (např. Dvořák, s nímž udržoval rodinné přátelství, mu věnoval Večerní písně, 1876). Se svou první manželkou M. Štolcovou (sňatek 1866), dcerou sbormistra PD a sboristkou, vedl L. soukromý salon, kde se setkávali literáti a hudebníci. Blízké přátelství uzavřel též s J. Nerudou. Byl pohřben na Olšanech, 1933 přenesen na Vyšehrad (dnešní hrob K. Svolinského).
L. byl pro divadelní dráhu špatně vybaven malou postavou a nedostatkem pohybového talentu. Postrádal schopnost herecké charakteristiky, setrvával v nehybných pózách, užíval nevýrazných gest, nebo naopak gestikulaci přeháněl (Figaro, Rossini: Lazebník sevillský). Herecká omezení nahrazoval diferencovaným přednesem. Jeho pěvecké dispozice byly však zcela výjimečné a kvalitní školení je rozvinulo do hlasu mimořádných zvukových vlastností a technických dovedností. Měl vyšší baryton světlé barvy a dokonale ovládal přirozené tvoření a vázání tónů, portamento, zdobení melodie koloraturami, zeslabování a zesilování jedním dechem a další prvky pěvecké techniky. Významným hostujícím zahraničním zpěvákům v PD i ND byl rovnocenným partnerem. Jeho pěvecký rozvoj byl spojen s italskou a francouzskou operou. Přidržoval se též italské prováděcí praxe, když si přizdoboval některé party koloraturními vsuvkami. Jeho schopnost nosné kantilény inspirovala i české skladatele; B. Smetana, který si L. umění velmi vážil, koncipoval s ohledem na jeho pěvecké možnosti některé role ve svých operách, do Braniborů v Čechách a Tajemství mu po provedení připsal árie. Svými inspirativními pěveckými výkony ve více než 15 premiérách prokázal L. významnou službu nové české tvorbě. Stal se nejpopulárnějším českým operním pěvcem; když 14. 10. 1879 oslavil jako Hrabě Luna (Verdi: Troubadour) patnáct let svého působení u českého divadla, uveřejnil A. Koukl v listu Dalibor báseň o věrnosti českému jevišti. L. celoživotní umělecké spojení s českou scénou získalo význam symbolu.
Role (v PD a ND)
1864: Hrabě Luna (Verdi: Troubadour, j. h. i v angažmá), Hrabě Nevers (Meyerbeer: Hugenoti), Lord Ashton (Donizetti: Lucie z Lammermooru); 1865: Bajan (Skuherský: Vladimír, bohů zvolenec, prem.), Petr. I. (Lortzing: Car a tesař), Don Alfonso (Donizetti: Lukrecie Borgia), Figaro (Rossini: Lazebník sevillský), Don Carlos (Verdi: Ernani), Zampa (Hérold: Zampa), Vraník z Obřan (Šebor: Templáři na Moravě, prem.), Rigoletto (Verdi: Rigoletto); 1866: Tausendmark (Smetana: Braniboři v Čechách, prem.), Tell (Rossini: Vilém Tell), Ubald (Gluck: Armida), Ottokar (Weber: Čarostřelec); 1867: Ruslan (Glinka: Ruslan a Ludmila), Otovaldský (J. N. Škroup: Švédové v Praze, prem.), Figaro (Rossini: Lazebník sevillský), Valentin (Gounod: Faust a Markéta), Boleslav (Šebor: Drahomíra, prem.), Komtur (Mozart: Don Juan); 1868: Boabdil el Chico (Bendl: Lejla, prem.), Hanuš z Odrováže (Moniuszko: Halka), Bohumír (Skuherský: Lóra, prem.), Král Vladislav (Smetana: Dalibor, prem.), Almaviva (Mozart: Figarova svatba), Dalibor (Šebor: Nevěsta husitská, prem.), Nabuchodonosor (Verdi: Nabuchodonosor); 1869: Malatesta (Donizetti: Don Pasquale), Tristan (Spohr: Jessonda); 1870: Dandini (Rossini: Popelka), Jiří Germont (Verdi: La Traviata), Jaromír (Bendl: Břetislav, prem.); 1871: Hrabě Čeněk (Rozkošný: Svatojanské proudy, prem.); 1872: Princ Miroslav (Hřímalý: Zakletý princ, prem.), Agamemnon (Gluck: Ifigenie v Aulidě); 1874: Král Matyáš (Dvořák: Král a uhlíř, prem.), Papageno (Mozart: Kouzelná flétna); 1875: Kníže Borovský (Nápravník: Nižegorodci); 1876: Carlos (Abert: Astorga), Tomeš (Smetana: Hubička, prem.); 1877: Hamlet (Thomas: Hamlet), Hrabě Oberthal (Meyerbeer: Prorok), Mikuláš (Rozkošný: Záviš z Falkenštejna, prem.), Nelusco (Meyerbeer: Afričanka); 1878: Jago (Rossini: Otello), Kníže (Dvořák: Šelma sedlák, prem.), Kalina (Smetana: Tajemství, prem.); 1879: Manfredi (Halévy: Quido a Ginevra), Hoël (Meyerbeer: Dinorah), Kovář Vojta (Šebor: Zmařená svatba, prem.), Bojanov (Bradský: Jarmila, prem.); 1880: Alessandro de Medici (Zavrtal: Noc ve Florencii, prem.), Merkutio (Gounod: Romeo a Julie); 1881: Kníže Petr II. (Bendl: Černohorci, prem.), Přemysl (Smetana: Libuše, prem., též 1883), Nevers (Meyerbeer: Hugenoti); 1882: Petr I. (Lortzing: Car a tesař), Lionel (Čajkovskij: Panna orleánská), Šujský (Dvořák: Dimitrij, prem.), Vok Vítkovic (Smetana: Čertova stěna, prem.), Don Fernando (Beethoven: Fidelio); 1883: Kníže (Dvořák: Šelma sedlák); 1884: Hrabě Luna (Verdi: Troubadour), Amonasro (Verdi: Aida), Renato (Verdi: Maškarní ples), Lord Ashton (Donizetti: Lucie z Lammermooru); 1885: Hlasatel (Wagner: Lohengrin); 1886: Král Šalamoun (Goldmark: Královna ze Sáby).
Prameny a literatura
Pozůstalost ve Stát. okr. archivu Kladno a LA PNP (zde inventáře D. Oulehlová, 1985, a K. Bílek, 1999). • Národní listy 15. 10. 1864 [debut]; Dalibor 1, 1879, s. 275; V. V. Zelený, Divadelní listy 1, 1880, s. 264; J. Neruda: Pan J. L. vypravuje, Národní listy 1. 12. 1880, přetisk in: J. Neruda: České divadlo, sv. 6, 1973, s. 59–61; K. Teige, Česká Thalia 2, 1888, s. 120; O. Hostinský: Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu, 1901; J. Neruda: Žerty hravé a dravé, 1877 [domácí salon]; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I, 1917, rejstřík ve sv. II; Nejedlý: Opera ND I; Bartoš: PD opera; O. Manoušek: Z galerie českého herectva ve Vídni, Vídeň 1939; L. Novák: Stará garda Národního divadla. činohra–Opera– Balet, 1944; P. Pražák: Smetanovy zpěvohry I–IV, 1948, rejstřík ve sv. IV; J. M. Květ: Náš krajan J. L., Zlonice 1962; O. Špecinger: Král českých pěvců J. L., Opus musicum 28, 1966, s. 35–40; PD 1862–83; Tyrrell: Czech Opera; Trávníčková: PD. • Pazdírek [lit.]; ČHS [lit.]; NDp [lit.]; Kutsch 1997; ND po 1883.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 304–305
