Absolvoval gymnázium ve Vídni a 1829–31 studoval na vídeňské univerzitě filozofické ročníky. Současně se vzdělával ve zpěvu a v hudbě. Asi 1831 se stal houslistou orchestru vídeňského Theater in der Josefstadt, kde vystupoval i ve sboru. Jeho basbarytonového hlasu si všiml ředitel divadla J. A. Stöger a nechal ho ve Vídni vyškolit. 1836 byl K. druhým basistou ve Stuttgartu, nejpozději 1836/37 členem divadla v Prešpurku [Bratislava]. Stöger, působící od 1834 jako ředitel StD v Praze, hledal urychleně náhradu za uprchlého barytonistu Pöcka a pozval K. v prosinci 1837 k hostování (Orovist, Bellini: Norma, Kaspar, Weber: Der Freischütz). Ještě v lednu 1838 vystoupil K. ve StD několikrát znovu jako host a 24. ledna již jako angažovaný člen. Zůstal v Praze i za ředitele J. Hoffmanna (od 1846) a byl zde patnáct let prvním basbarytonistou, vedle dalších basistů pro speciální obory. Rozloučil se 11. 3. 1852 na koncertě Žofínské akademie a odešel na jednu sezonu do Rigy. 1853 se stal zpěvákem a režisérem německého divadla ve Lvově, kde 1855 při epidemii cholery vedle několika členů divadla zemřel i jeho syn. Ve lvovském souboru, udržovaném s velkými obtížemi, se dostal jen zřídka k větším pěveckým úkolům a vystupoval i v činohře (např. 1858 hrál v Shakespearově Hamletovi Ducha Hamletova otce). Z jeho operních rolí je znám Ferrando (Verdi: Der Troubadour) a Plumket (Flotow: Martha, obě 1857), St. Bris (Meyerbeer: Die Hugenotten) a Bertram (Meyerbeer: Robert der Teufel, obě 1858). 1858/59 se K. stal prvním basistou a operním režisérem u ředitele F. Bluma v městském divadle v Krakově (benefice v první sezoně: Meyerbeer: Die Hugenotten, Balfe: Die vier Haimonskinder). Patrně 1861 přešel do Lince. 1. 1. 1863 mu pražské StD začalo vyplácet penzi, K. však přesto nastoupil od sezony 1864/65 u ředitele Eduarda Kreibiga ve Štýrském Hradci. Vystupoval sice již méně, později jako host, ale do konce umělecké činnosti si zachoval kvalitní hlas a osobní svěžest.
Měl dobré předpoklady, aby v pražském souboru pěvecky nahradil J. Pöcka, jednoho z nejlepších Stögerových zpěváků, jeho herecké schopnosti však byly slabé. Hereckou nekvalifikovanost mu dokonce 1840 vytkla stavovská divadelní komise ve svém vyjádření k úrovni StD. V Rize prý vystupoval „s přehnaným ohněm“ a také kritika ve Lvově se podivila, že funkcí režiséra byla pověřena právě osoba, jež se sama obtížně, byť nakonec vcelku přijatelně, zbavuje herecké strnulosti. Zdá se však, že K. pracoval pro ředitele Stögera i jinak a měl dobré organizační schopnosti, nezbytné pro funkci režiséra a vyjednavače (Stöger ho např. vyslal 1842 do Cách sjednat pražské angažmá J. N. Maýra).
Jako zpěvák K. zcela splnil očekávání. Jeho mohutný basbaryton na začátku 40. let vyzrál, byl schopen rozlišovat hudební styl, dovedl interpretovat pohyblivé bravurní pasáže i kantilény v italských operách a po pěvecké stránce se propracoval k věrohodnému dramatickému pojetí postav. Již ve StD si osvojil rozsáhlý repertoár, jehož jádro pak přenesl do svých pozdějších působišť. V Praze proslul jako Don Juan (Mozart: Don Juan), Ferdinand VI. (Auber: Teufels Anteil), Belisar (Donizetti: Belisar), Hans Heiling (Marschner: Hans Heiling), Figaro (Rossini: Der Barbier von Sevilla) a v komediální postavě bandity Malvoglia (Flotow: Alessandro Stradella). Zvláštní dojem zanechal jeho výkon v roli Nabuca (Verdi: Nabucodonosor, 1849), na který kritik listu Bohemia F. Ulm vzpomínal i při novém nastudování opery ve StD 1866. Spolu s manželi Podhorskými, basistou Strakatým, tenoristou Emmingerem a sopranistkou Grosserovou patřil K. k oporám souboru kapelníka F. Škroupa ve StD; účinkoval i v několika Škroupových pražských premiérách. Role Rozhoně ve Škroupově Libušině sňatku (1850) byla jeho druhým známým vystoupením v české opeře; v českém představení se objevil již 3. 12. 1843 (Mahomet II., Rossini: Obležení Korinthu), nelze však vyloučit, že roli zpíval německy jako záskok. Vystoupil na mnoha dobročinných akademiích pražské konzervatoře a divadelního orchestru. StD prokazoval cenné služby nejen v nejúspěšnějším počátečním období ředitele Stögera, nýbrž řadu dalších let.
Role (ve StD)
1837: Orovist (Bellini: Norma, j. h., i v angažmá), Kaspar (Weber: Der Freischütz, j. h. i v angažmá), Baron Waldeburg (Donizetti: Die Unbekannte, j. h.); 1838: Pietro (Auber: Die Stumme von Portici), Lovec (Kreutzer: Das Nachtlager von Granada), George (Bellini: Die Puritaner), Belisar (Donizetti: Belisar), Georgio (Halévy: Lodovico), Hrabě Rudolf (Bellini: Die Nachtwandlerin), Hrabě Reuterhelm (Auber: Die Ballnacht), Einna, tribun (Spontini: Die Vestalin), Guilbert de St Mars (Halévy: Die Jüdin), Figaro (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Lord Henry Ashton (Donizetti: Die Braut von Lammermoor), Wilhelm (Lortzing: Die beiden Schützen), Don Ramiro de Loxa (Spohr: Der Alchymist), Přemysl (F. Škroup: Libušin sňatek, ukázky v quodlibetu), Terz, dragoun (Guolfinger v. Steinsberg–Tuček: Hans Klachel); 1839: Brian de Bois Guilbert (Marschner: Der Templer und die Jüdin), Micheli de Savoyard (Cherubini: Der Wasserträger), Hrabě Borowin (F. Škroup: Udalrich und Bozena), Meistersinger Minnewart (Hensler–Kauer: Donauweibchen), Figaro (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Markýz Tarteron (Dessauer: Ein Besuch in St. Cyr, prem.), Hrabě Coaslin (Adam: Zum treuen Schäfer), Plukovník Commenge (Hérold: Der Zweikampf), Tristan d’Accunha (Spohr: Jessonda), Sir Richard Tort (Bellini: Die Puritaner), Lord Fingar (Boieldieu: Die beiden Nächte), Maffern (F. X. Huber–Winter: Das unterbrochene Opferfest), Duca di Varna (pouze scény in: Meyerbeer: Die Ghibellinen von Pisa [Hugenotten]); 1840: Admirál (Donizetti: Antonio Grimaldi), Pan Waller (Paër: Der lustige Schuster), Jakob (Méhul: Josef und seine Brüder), Marcell (Meyerbeer: Die Ghibellinen von Pisa [Hugenotten]), Publius (Mozart: Titus), Bertram (Meyerbeer: Robert der Teufel, 50. předst.), Matheo (Auber: Fra Diavolo), Hans Heiling (Marschner: Hans Heiling); 1841: Hrabě Egbert (Auber: Der Schnee), Faust (Spohr: Faust), Sever (Donizetti: Die Römer in Melitone), Peter I. (Lortzing: Zar und Zimmermann), Don Juan (Mozart: Don Juan); 1842: Don Alfonso (Donizetti: Lucrezia Borgia), Rebolledo, vůdce padělatelů (Auber: Die Krondiamanten), Hans Sachs (Lortzing: Hans Sachs), Hrabě Chateaubriand (Reissiger: Adéle de Foix); 1843: Pizarro (Beethoven: Fidelio), Orestes (Gluck: Iphigenie in Tauris), Hrabě Robert (Isouard: Joconde), Figaro (ital., Rossini: Il Barbiere di Siviglia), Richard Boll (Weigl: Die Schweizerfamilie), Torald (Netzer: Mara), Mahomet II. (Rossini: Obležení Korinthu, znovu čes. 1847), Hrabě Eberbach (Lortzing: Der Wildschütz), Anton, nájemce (Donizetti: Linda von Chamounix); 1844: Wilhelm Tell (Rossini: Wilhelm Tell), Almaviva (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Mustafa (Rossini: Die Italienerin in Algier), Ferdinand VI. (Auber: Teufels Anteil); 1845: Malvoglio (něm., Flotow: Alessandro Stradella); 1846: Herkules (Gluck: Alceste), Scopetto, dobrodruh (Auber: Die Sirene), Pan von Saldorf (Auber: Die Braut), Camoens (Donizetti: Dom Sebastian); 1847: Devilshof, vůdce cikánů (Balfe: Die Zigeunerin), Johann Faust (Füchs: Guttenberg), Hassan, kníže Assassidů (t: Bunn a G. Schilling, h: Benedikt: Die Kreuzfahrer oder Der Alte vom Berge), Fergus MacDougal (Kreutzer: Die Hochländerin), Cherasmin (Weber: Oberon), Andreas (J. W. Kalliwoda: Blanka oder Die silberne Birke); 1848: Vincenzo Sormano (Kittl: Bianca und Giuseppe, prem.), Belckore (Donizetti: Der Liebestrank, slavn. představení 13. 3. k vyhlášení konstituce), Hrabě Nevers (Meyerbeer: Die Hugenotten, 6. 5. poprvé orig. znění), Jakob, dragon (G. Schmidt: Prinz Eugen, der edle Ritter), Ankarström (Auber: Gustav III.); 1849: Nabuco (Verdi: Nabucodonosor), Lothar (J. A. Heller: Aurelie, Fürstin von Ravena, prem.), Leporello (Mozart: Don Juan), Kníže Montenouveau (Jos. Fischer: Das Abenteuer im Walde); 1850: Rozhoň (F. Škroup: Libušin sňatek, prem.), Zacharias (Meyerbeer: Der Prophet); 1851: Král kyperský (Donizetti: Die Templer in Cypern [La Favorita]), Vévoda Heinrich (Donizetti: Maria di Rohan), Montezuma (Spontini: Ferdinand Cortez), Don Jose (Wallace: Maritana), Sandoval (F. Škroup: Der Meergeuse, prem.); 1852: Hrabě Lanzun (Kittl: Die Waldblume, prem.).
Prameny a literatura
Cedule StD 1837–51, NMd. • Almanach für Freunde der Schauspielkunst [Berlin] auf das Jahr 1836, s. 246 [Stuttgart]; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1838 až 1851; Bohemia 1839, č. 133, 135, 137, 140 [vše Das unterbrochene Opferfest], 25. 5. 1844 [Tell], 9. 2. 1845 [Belisar]; Teuber III, s. 263 [uvádí rok nar.], 277, 281, 285, 308, 326, 331, 339, 367, 396, 405, 411, 868, 872 [úmrtí]; Nejedlý: Smetana III; Bartoš: PD opera; J. Plavec: František Škroup, 1941; H. Wimmer: Das Linzer Landestheater 1803–1859, Oberösterreichische Heimatblätter 13, 1959, s. 38, 39; Das Grazer Schauspielhaus, Graz 1964 [pouze obr.]; J. Got–E. Orzechowski: Repertuar teatru Krakowskiego 1845–1865, část 2, Teatr Austriacki v Krakówie, Warszawa 1975; Got: Krakov; Got: Lvov, sv. II. • Deutsches Bühnen-Lexikon; Rigaer Theater.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 293–296
