Vl. jm. Alžběta Pechová, jméno K. přijala jako literární pseudonym. Dcera řemeslníka. Rodinu s kulturními zájmy navštěvovali umělci a veřejní činitelé. První vzdělání získala v soukromém ústavu A. Svobody, ve čtrnácti letech chodila do Ústavu pro ženské ruční práce na Malé Straně a poté rok sama vypomáhala na Svobodově dívčí škole při výuce francouzštiny a ručních prací. Od dětství měla vztah k hudbě (bratr J. Pech a švagr H. Palla byli hudebníci) a ve Zvonařově Žofínské akademii se asi 1863 seznámila s B. Smetanou. V šestnácti letech byla uvedena do salonu F. Palackého, kde získávala inspiraci pro další soukromé vzdělávání. V srpnu 1867 přesídlila s rodinou do Plzně. Účastnila se kulturního dění, zpívala v plzeňském Hlaholu (jehož ředitelem byl H. Palla a dirigentem J. Pech) a pro jeho potřeby překládala texty sborů. Pokusila se o vlastní texty kantát a napsala tři libreta pro H. Pallu. Vážné onemocnění kloubů jí znemožnilo věnovat se klavíru. 1874 se vrátila do Prahy a angažovala se v ženském hnutí: 1875–1911 redigovala Ženské listy, kde publikovala polemické texty, mající vést čtenářky k samostatnému úsudku; byla tajemnicí (od 1875) a předsedkyní (od 1891) ženského výrobního klubu, který pomáhal ženám získávat kvalifikaci; 1890 založila spolek Minerva, který zřídil první dívčí střední školu v monarchii, jejímž prostřednictvím začala prosazovat přístup žen na univerzitu. Její společenská aktivita byla oceněna po vzniku ČSR (první členka České akademie věd a umění, 1922 čestný doktorát Karlovy univerzity).
Své první literární práce publikovala od 1863 v Lumíru. Byla uznávanou básnířkou (1864 vydala Umělecká beseda první sbírku jejích zhudebněných básní) a překladatelkou z angličtiny, němčiny, francouzštiny, polštiny, ruštiny. Její divadelní hry uváděly většinou dělnické ochotnické soubory (Medvěd a víla, Hojička z lesa). Psala literaturu pro děti a mládež, založila tradici české beletrie pro dospívající dívky. Jako literární kritička vyznávala konzervativní národní směr a uměleckou tvorbu pojímala jako výraz ideálu, zároveň však dokázala ocenit i díla jiné orientace s vysokou uměleckou hodnotou.
Napsala více než 15 libret, z nichž pouze polovina byla v úplnosti zhudebněna a provedena. Ve výběru látek se odrazila její duchovní orientace, zvl. národní smýšlení. Pro náměty sahala do české mytologie a starších dějin (Lumír, Vlasta, Blaník, Břetislav, Jaroslav ze Šternberka) a zvláště její první práce se vyznačují patetickým národním duchem. Druhou významnou námětovou oblastí byla česká vesnice s typickými postavami, které pojala jako vzory národní tradice a mravnosti (Hubička, Tajemství). Ač byla její libreta často označována za naivní a příliš prostá, skladatelé je vyhledávali, protože jejich pečlivé metrické zpracování usnadňovalo hudební řešení. (Libreta Dítě Tábora a Karel Škréta byla oceněna 1884 v soutěži ND.) K. volila slovní zásobu tak, aby odpovídala prostředí děje (s nevolí sledovala změnu charakteru jazyka při event. překladu). V celkovém rozvrhu i v detailu promýšlela dramaturgii metra: uvnitř scén metrum dodržovala nebo měnila konsekventně s obsahem textu, jednotlivé scény jako celek psala metricky kontrastně. Podobné zásady respektovala i při překladu libreta Bizetovy opery Carmen (překlad se hrál na českých jevištích více než 80 let).
Kritika jejího libreta k opeře Břetislav, kterou publikoval 1870 A. W. Ambros v Hudebních listech (s antifeministickým výpadem), podnítila diskusi o českých operních textech. Svou odpovědí (Český básník a hudební drama, 1870) otevřela K. v české muzikologii analytické studium libret, jimiž se dosavadní estetika zabývala pouze teoreticky. K. uvažovala o tvůrčím vztahu mezi skladatelem a libretistou, analyzovala rozdíl v časovém vnímání mluveného a zpívaného slova, naskicovala typologii námětů, hodnotila je z hlediska zhudebnění a zamýšlela se nad metrickou stavbou zpívaného textu. Ve studii O české deklamaci hudební (Hudební listy 1871, č. 1–3) navázala na práci O. Hostinského Wagnerianismus a česká národní opera (Hudební listy 1870), žádala důsledné uplatňování českého přirozeného přízvučného verše a dokládala typické deklamační chyby na Smetanově opeře Prodaná nevěsta. Smetana bezprostředně využil jejích upozornění při kompozici Libuše.
S B. Smetanou spolupracovala K. nejdéle; napsala i jeho první obsáhlejší biografii (Osvěta 1880), ke konci života však z obavy před porušením pozitivního obrazu Smetanovy osobnosti zničila část vzájemné korespondence. Byla sebekritická (vyžádala si např. zpět libreto Lumíra), ale aktivní, a dokázala vstřícně přetvářet a doplňovat své texty i během kompozice. Ač byla známa svou tendencí k polemice, nereagovala na útoky části české kritiky, která v jejích libretech spatřovala překážku Smetanova vývoje k wagnerovskému hudebnímu dramatu.
Dílo
Souborné vyd.: Básnické spisy E. Pechové-Krásnohorské, I–IV, nakl. J. Otto, 1920–25; Výbor z díla, I–II, 1956, vyd. Z. Pešat, J. Křesálková [obsahuje mj. libr. Hubička, Tajemství, Čertova stěna, Viola, Blaník, dále Z mého mládí (1920 nebo 1921), Co přinesla léta I, II (1928), Literární konfese].
Texty (o divadle a hudbě, výběr)
Český básník a hudební drama, Hudební listy 1, 1870, s. 298–301, 306–312; O české deklamaci hudební, Hudební listy 2, 1871, s. 1–4, 9–13, 17–19; B. Smetana. Nástin života i působení jeho uměleckého, Osvěta 10, 1880, s. 16–31, knižně přeprac. 1885; K vavřínům Smetanovy Hubičky. Několik poznámek E. K., Ženské listy 22, 1894, 5 pokrač. mezi s. 71 a 213; Z mladých let Karla Bendla, Osvěta 27, 1897, s. 959–976; Ze vzpomínek na B. Smetanu, Ruch 2, 1913–14, mezi s. 8–81; Doplňky ku pamětem o B. Smetanovi, Ženské listy 1915, č. 5–10; Mládí Smetanovo, Lyra 4, 1886/87, č. 9; Dýchánky u B. Smetany, Lidové noviny 1924, č. 112.
Libreta
Lejla, podle stejnojm. románu Bulwera-Lyttona, 1866, 1. verze (jako Leila), 4 jedn., 2. verze 1874, 5 jedn., h: Bendl, 4. 1. 1868 PD, libr. vyd. 1868, 2. verze 1874; Jedibaba, 1866–67, h: Palla, neprov., autograf libr. v Měst. archivu v Plzni; Žena Vršovcova, 1868, 3 jedn., h: Bendl, komp. nedokončena, podle O. Šourka [Venkov 25. 12. 1926] snad starší verze opery Břetislav; Jaroslav ze Šternberka, podle hry J. Hansmanna s látkou z Rukopisu královédvorského, 1868, h: Skuherský, nedok.; Vodník, pro Pecha, nedok.; Kassandra, asi 1869, pro Pallu, text nekomp.; Břetislav, 1869, 5 jedn., h: Bendl, 18. 9. 1870 PD, libr. vyd. 1870; Vlasta, 1869, h: Palla, nedok., autograf libr. v Měst. archivu v Plzni; Lumír, 1870 pro B. Smetanu, nekomp.; Viola, na motivy Shakespearovy komedie Večer tříkrálový, od 1871 několikrát upravováno, h: Smetana, nedok., fragment prov. 11. 5. 1924 ND, libr. ve Výboru z díla I, 1956; Blaník, 1874, 3 jedn., h: Fibich, 25. 11. 1881 Nové čes. divadlo, libr. vyd. 1881; Hubička, podle stejnojm. povídky Světlé, 1875, 2 jedn., h: Smetana, 7. 11. 1876 PD, libr. vyd. 1876 v Urbánkově Bibliotéce operních a operetních textů sv. 66, vedle toho Mikuláš–Knapp s vročením 1877, ve skutečnosti vyd. 1876 bez svolení K.; Tajemství, 1877, 3 jedn., h: Smetana, 18. 9. 1878 Nové čes. divadlo, libr. vyd. 1879; Dítě Tábora, 1878–84, 3 jedn., h: Bendl, 13. 3. 1892 ND, libr. vyd. s. a. [1892]; Čertova stěna, 1879, 3 jedn., h: Smetana, 29. 10. 1882 Nové čes. divadlo, libr. vyd. 1882; Karel Škréta, podle stejnojm. veselohry V. A. Svobody-Navarovského, 1883, h: Bendl, 3 jedn., 11. 12. 1883 ND, libr. vyd. 1884. – Překlad libreta: Meilhac–Halévy: Carmen, h: Bizet, 3. 1. 1884 ND, libr. vyd. 1884. – Literatura uvádí libreta Pěvec volnosti (1 jedn.) pro J. Pechu, nedat., a Královský spor pro K. Šebora (1873–74).
Prameny a literatura
Pozůstalost v Archivu AV ČR a LA PNP (zde inventář J. Wagner, 1966). • A. W. Ambros: První provozování Bendlovy opery Břetislav […], Hudební listy 1, 1870, s. 241–243; Anon. [J. L. Procházka]: Libreto ke Smetanově Hubičce, Národní listy 8. 11. 1876; O. Hostinský: České divadlo, Národní listy 28., 29. 11. a 3. 12. 1881 [ref. Blaník]; C. S. M.: E. K., česká libretistka, Divadelní listy 3, 1882, s. 215–217; E. Chvála: česká zpěvohra, Osvěta 14, 1884, s. 180 [ref. Čertova stěna]; O. Zich: Smetanova Čertova stěna, Hudební revue 2, 1909, s 222–228 [úprava libreta]; F. Strejček: K. a česká deklamace hudební, Ženský svět 1917, s. 339; Z. Nejedlý: E. K. a B. Smetana, Smetana 12, 1922, s. 129–134; F. Strejček: E. K., 1922; O. Šourek: Z libretistických začátků E. K., Venkov 25. 12. 1926; J. Racek: Tři neznámé dopisy E. K. Smetanovi, Divadelní list 10, 1933, s. 280; A. Opechowski: E. K., Warszawa 1934; F. Strejček: Proč spálila E. Krásnohorská dopisy Smetanovy?, Zvon 40, 1939–40, s. 81; M. Očadlík [vyd.]: E. K. – B. Smetana. Vzájemná korespondence, 1940; M. Očadlík: E. K.: Hubička [vyd. libreta], 1942; M. Očadlík: E. K.: Čertova stěna, 1946; M. Očadlík: Smetanovi libretisté, 1948; P. Antošová [vyd.]: E. K., 1947; B. Šretrová: E. K., 1948; L. Boháček: E. K. a její verše v naší hudbě, Knihkupec a nakladatel 10, 1948, s. 46; P. Pražák: Smetanovy zpěvohry, I–IV, 1948, rejstřík ve sv. IV; M. Malý: E. K., libretistka B. Smetany, dis. FF UK Praha 1950; B. Smetana: Tajemství, Národní divadlo 28, 1952–53, č. 1, s. 3–28 [soubor článků a výňatků ze studií]; B. Smetana: Čertova stěna, Národní divadlo 30, 1954–55, s. 1–19 [soubor článků a výňatků ze studií]; Minulostí Plzně a Plzeňska 2, 1959 [obsahuje: M. Suchá–M. Ulčová: Plzeňská léta E. K., A. Špelda: E. K., J. Pech a J. Pallová v Plzni]; V. Horák: František Pivoda, pěvecký pedagog, Brno 1970; Z. Vokurka: Ještě k vavřínům Smetanovy Hubičky, Opus musicum 2, 1970, s. 198–203; M. Suchá–M. Ulčová: Plzeňské počátky libretistické spolupráce E. K. s B. Smetanou, Bedřich Smetana, Plzeň 1840–43, [sb.], Plzeň 1974, s. 97–117; M. Jůzl: Otakar Hostinský, 1980; D. Vlašínová: E. K., 1987; J. Jiránek: Smetanova operní tvorba, II, 1989; Tyrrell: Czech Opera; D. Mocná–V. Šustíková: The Path Toward Hubička, in: Bedřich Smetana 1824–1884. Report of the International Musicological Conference Praha 1994, vyd. O. Mojžíšová a M. Ottlová, 1995, s. 200–216; M. Pospíšil: B. Smetana v pojetí E. K., Hudební věda 32, 1995, s. 42–54; J. Ludvová: Das Problem der Übersetzung. Deutsche Versionen von einigen tschechischen Opern, in: Kontexte, Musica iudaica 1996, sb. z konf., 1997, zvl. s. 64–65; M. Pospíšil: Meyerbeer a čes. opera 19. stol., Hudební věda 34, 1997, s. 375–403. • Pazdírek; ČHS [lit.]; Grove-opera; LČL.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 280–283
