Byl synem učitele Jana Jiřího a matky Anny Marie K. S manželkou Margarethou, roz. Trunelovou, se 1786 rozvedl a po její smrti se 1800 oženil s M. Steinschadenovou. Obě manželství byla bezdětná. Základy vzdělání získal od otce. Studoval na jezuitském gymnáziu ve Znojmě, kde již v chlapeckém věku zastával funkci varhaníka. Jako varhaník byl poslán do Trnavy, kde pokračoval ve studiu na univerzitě (filozofie, medicína). Přeložení sídla univerzity do Budína [Budapešť] v roce 1777 ho přimělo k rozhodnutí věnovat se hudbě profesionálně. Krátce po 1780 se přestěhoval do Vídně. Kontrapunkt zde studoval u J. Heidenreicha a P. Zimmermanna, členů orchestru Theater in der Leopoldstadt. Živil se vyučováním hře na klavír a působil jako varhaník u servítů. 1778–95 pracoval jako cenzor, upravovatel a korektor v nakladatelství Artaria, kde se při práci setkal mj. se skladbami Haydnovými a Mozartovými. V tomto období vydalo nakladatelství také několik K. pedagogických spisů (školy hry na flétnu a klarinet, klavír, housle a violoncello, pěveckou školu, školu generálbasu a harmonie) a učebnici kompozice pro divadelní potřeby Lehrbuch von der Theatral-Composition ins Besondere, nebst den Tonleitern aller Instrumente, und ihrer Anwendung.
V Theater in der Leopoldstadt, založeném 1781 podnikatelem C. Marinellim, se K. patrně angažoval už od počátku. Údaje o jeho skladatelské činnosti pro divadlo jsou sice až do 1790 nejisté, přesto však některé skladby, které uvádí v soupise svých děl, lze v repertoáru divadla identifikovat (singspiely Das Milchmädchen, 1782, a Polyphem und Ulysses, 1785; komedie se zpěvy Kaspar als Amor oder Kaspar in Elisium, 1786). K. se stal prvním houslistou, kapelníkem, skladatelem a od 1789 vedl také speciální dětskou pěveckou školu divadla, pro niž komponoval dětské opery (Der unschuldige Betrug, 1790; Bastien und Bastienne, 1790; Das Blumenfest, 1793). Jako první kapelník v divadle zároveň působil W. Müller, kterého v době jeho pražského angažmá (1807–13) vystřídal V. Tuček (1806–09), nájemcem divadla se po smrti C. Marinelliho (1803) stal K. F. Hensler. 1810 přijal K. nabídku kapelnického místa ve Štýrském Hradci, kde během jedné sezony uvedl několik svých děl, např. singspiel Megära, die fürchterliche Hexe (t: Ph. Hafner, 18. 2. 1811) a dvouaktový balet Das stolze Bauernmädchen (libr. J. Heiss, 6. 4. 1811), příznivě přijatý kritikou. Po návratu do Vídně pokračoval v Theater in der Leopoldstadt. 1814 ho nový nájemce L. Huber převedl jako kapelníka do Theater in der Josefstadt; toto divadlo měl pronajato Huberův bratr Josef, kterého právě zastupoval J. A. Gleich. Úroveň hudebních produkcí byla sice nižší, ale K. zde 1814–18 přesto prožil úspěšné tvůrčí období. Psal mj. hudbu k řadě lokálních frašek na Gleichovy texty, v nichž se v titulní roli hudebníka Adama Kratzerla uplatňoval F. Raimund (Die Musikanten am Hohen Markte, 1815; pokrač. Herr Adam Kratzerl von Kratzerfeld, 1815; Herr Adam Kratzerl und sein Pudel, 1815; Herr Adam Kratzerl und seine Familie oder Der Pudel als Kindsweib, 1817; Herr Adam als Kratzerl als Dorfrichter oder Die Dorfkomödianten, 1817). 1818 přišel K. při finančním krachu divadla o místo a vzhledem ke svému věku už nebyl přijat zpět do Theater in der Leopoldstadt. V nouzi přežíval do 1821, kdy nový ředitel J. Sartori vyhověl jeho žádosti a do 1830 ho přijal jako orchestrálního hráče (2. housle). V březnu 1830 byl K. jedním z mnoha Vídeňanů, které povodeň na předměstí Leopoldstadt připravila o veškerý majetek; přišel i o většinu rukopisů. Z popisu dunajských záplav a z osobní charakteristiky v Grillparzerově příběhu Der arme Spielmann lze soudit, že K. se stal předlohou k postavě starého hudebníka.
Komponoval oratoria, kantáty, koncerty, komorní hudbu, církevní a instrumentální skladby (mj. zvukomalebné programní kompozice líčící dobové historické události nebo přírodní jevy, např. Das Wiener Aufgeboth, Nelsons Seeschlacht, Das Donnerwetter apod.). Počet jeho skladeb pro divadlo se odhaduje na 200, notový materiál se však dochoval jen fragmentárně; jejich soupis lze zrekonstruovat pouze podle údajů v katalogu K. skladeb (Katalog verschiedener musikalischer Werke…), textů her a záznamů o provedení. Prvním jeho výraznějším skladatelským úspěchem byla hudba k Henslerově hře Das Faustrecht in Thüringen (1796, další díly 1796, 1797). 1798 následovala pohádka Das Donauweibchen (t: Hensler, 3 jedn., druhý díl 1798, třetí díl 1803 pod názvem Die Nymphe der Donau), která se četností provedení a rozšířením na evropských jevištích stala K. nejproslulejší prací, důležitým scénickým prototypem romantické opery a jedním z nejúspěšnějších děl vídeňského singspielu vůbec (Pešť 1799, Amsterdam a Temešvár 1801, Bern 1803, Brno 1798, společnost K. F. Guolfingera v. Steinsberg v Augsburgu 1799, Praha 1804, cestující společnost G. Schantrocha v Chebu 1810 ad.). Zpěvohra, podle podtitulu romanticko-komická lidová pohádka, přináší v Henslerově a K. zpracování nový typ tematiky a hudební dramaturgie. Je pestrou stylovou směsí, v níž se vedle lidové pověsti objevuje i soudobý rytířský román a drama a sluha Kaspar Larifari zastupuje tradiční komickou figuru. Má vztah k folkloru, zvl. v pojetí nadpřirozeného živlu jako okouzlujícího a zároveň hrůzného zjevení. Hudba sleduje nastavovaný děj a vyplňuje jej statickými hudebními vložkami (kuplety všeobecného obsahu, romance – epické písně s rytířskými náměty, melodramatické pasáže) s řadou žánrových a lokálních hudebních prvků. K podstatě žánru patří překvapivé proměny dekorace, prováděné často na otevřené scéně uprostřed hudebního čísla, ve finále i několikanásobně. Jsou zde očekávány i kouzelné proměny kostýmů na otevřené scéně (list Allgemeine deutsche Theaterzeitung jmenuje všech jedenáct podob, v nichž se při brněnském provedení Das Donauweibchen na jevišti zjevuje hlavní postava, dunajská vodní žínka Hulda). K. složil i hudbu ke hře z české mytologie Wlasta, Königin der Amazonen oder die Amazonen in Böhmen (t: Lenz, 1817) a k jejímu pokračování Scharka, die Retterin Böhmens oder Der Hunnenkönig (t: Lenz , 1818).
V českých zemích byly K. práce, zvl. kouzelné pohádkové zpěvohry, prováděny od poloviny devadesátých let 18. stol. S dvouletým odstupem od vídeňské premiéry (1793) uvedl A. Grams s Vlastenským divadlem v Praze 1795 německy operu Ritter Willibald oder Das goldene Gefäss. Pro inscenaci byla pořízena nová garderoba a dekorace. Děj plný proměn, triků s propadly a kouzly sice kritika označila za chaotický, hudba a práce strojmistra však byly chváleny. Kus měl dvě reprízy a český překlad Rytíř Vilibald následoval vzápětí. V českém divadle v Praze zaznělo mezi 1795 a 1806 v překladech pět K. titulů. V Brně se jeho práce hrály pouze německy, výběr byl však širší díky tradičním vazbám brněnské a vídeňské scény. Brněnský ředitel J. Rothe inscenoval dva díly pohádky Das Donauweibchen hned 1798, vzápětí po vídeňských premiérách (ve Vídni první díl 1. 1. a druhý díl 13. 2. 1798). Jeho dcera Babette přesvědčivě ztvárnila hlavní roli a byla oceněna oslavnou básní. V Praze se objevila tato nejúspěšnější K. práce dříve česky (1804) než německy (1817), podobně jako lokalizovaná zpěvohra Hvězdotřpytící děvče v Dobříšských lesích (v originálním znění Das Sternenmädchen im Maidlinger Walde, Vídeň 1801), v níž hlavní roli vytvořila A. Hölzlová (1802 v divadle U Hybernů); německy uvedl tuto zpěvohru ve StD 1816 až C. M. von Weber, v hlavní roli se svou snoubenkou C. Brandtovou.
Spolu se svým vrstevníkem W. Müllerem náležel K. k nejproduktivnějším skladatelům vídeňského lidového repertoáru. Ve srovnání s W. Müllerem, v jehož dílech se vrcholící vídeňský klasicismus objevuje již ve zjednodušené a příslušnému divadelnímu žánru přizpůsobené podobě, je K. hudba ještě prostší, blízká pouličním popěvkům a zlidovělé písni rakouské i české. Její působivost spočívala zvl. v melodické nápaditosti jednoduchých strofických písní a árií a v efektní instrumentaci.
Dílo
Soupisy tvorby: MGG 1958 a 2003; Grove-opera.
Provedení
V Praze: Ritter Willibald oder Das goldene Gefäss, heroicko-kom. opera, 2 jedn., t: Hensler, 7. 11. 1795 Gramsova společnost Vlastenského divadla v Divadle u Hybernů, něm. znovu v říjnu 1797 v Nostitzově divadle, společnost K. F. Guolfingera von Steinsberg, česky Rytíř Vilibald aneb Zlatý pohár, přel. Thám, 29. 11. 1795 Grams v Divadle u Hybernů, část publikována in: V. Thám: Zpěvy z nejvýbornějších zpěvoher českých […], 1799, s. 61; Hvězdotřpytící děvče v Dobříšských lesích, velká hrdinsko-směšná zpěvohra, 3 jedn., t: F. X. Huber, překl. Rous, 19. 12. 1802 Divadlo u Hybernů, totéž česky ve StD 27. 10. 1805; Das Sternenmädchen in Maidlinger Walde, 3 jedn., t: L. Huber, 4. 8. 1816 StD; [Vodní žínka z Vltavy], 2. 12. 1804 StD, jde pravděpodobně o anon. český překlad Das Donauweibchen, ve výkazu čes. představení zapsán jako Moldau Nixe, český titul Laiske: Dramaturgie, zřejmě totožné s [Dunajská víla], 21. 1. 1805 StD, ve výkazu čes. představení vedeno jako Donauweibchen, český titul Laiske: Dramaturgie; [Dunajská víla, II], 24. 3. 1805 StD; Das Donauweibchen, I [?], 12. 5. 1817 StD, uvádí Martinec [viz Prameny]; Vodní žínka z Vltavy a rytíř z Točníku aneb Podivné zjevení za dnů svatebních, romant.-komická hra, 4 jedn., podle Das Donauweibchen zprac. Tyl, 26. 12. 1847 StD; Lesní žínka, kom. zpěvohra, 3 jedn., t: Hensler, přel. ?, 6. 1. 1806 StD. • V Brně: Das Donauweibchen I, romant.-kom. opera, 3 jedn., t: Hensler, 26. 4. 1798; Der Waffenschmied, kom. opera, 2 jedn., t: Hensler, 17. 5. 1798 (Vídeň 1797); Das Donauweibchen II, t: Hensler, 23. 7. 1798; Das Sternenmädchen im Maindlinger Walde, zpěvohra, 3 jedn., t: L. Huber, 8. 10. 1810 (Vídeň 1801); Heinrich der Stolze oder Die redlichen Landsberger, hra se zpěvem, 3 jedn., t: Gleich, 12. 11. 1810 (Vídeň 1806); Kunz von Kauffungen, rytíř. hra se zpěvem, 3 jedn., t: Gleich, 19. 11. 1810 (Vídeň 1807); Albert der Bär oder Die Weiber von Weinsberg, rytíř. hra se zpěvem, 3 jedn., t: Gleich, 11. 3. 1811 (Vídeň 1806); Die Kreutzerkomödie, fraška se zpěvem, 3 jedn., t: Kringsteiner, 21. 12. 1812 (Vídeň 1805); Orpheus und Euridice, mytologická opera–karikatura, 2 jedn., t: Meisl, 14. 1. 1814 (Vídeň 1813); Der rote Turm in Wien, hra se zpěvy, 3 jedn., t: Gleich, 19. 5. 1814 (Vídeň 1806); Herr Adam Kratzerl und sein Pudel oder Der Wallachische Liebhaber, lokál. fraška, 3 jedn., t: Gleich, 13. 1. 1817 (Vídeň 1815); Prinzessin Eigensinn und Prinz Bröselbart, heroicko-kom. opera, 2 jedn., t: Gleich, 4. 2. 1820 (Vídeň 1814).
Prameny a literatura
Katalog verschiedener musikalischer Werke von der Composition des F. K. (tištěný soupis do 1810, rkp. doplňky K. do 1826), Gesellschaft der Musikfreunde Wien. – Das Donauweibchen, klav. výtah v ČMH. – Hvězdotřpytící děvče v Dobříšských lesích, cedule k představení Gramsovy společnosti v Divadle u Hybernů 19. 12. 1802, Muzeum hl. města Prahy, sbírka div. cedulí, inv. č. 32.620. – Martinec: Journal. • Allgemeines europäisches Journal, [Brünn] 1795, sv. 12, s. 207–212; Allgemeine deutsche Theaterzeitung [Brünn] 2, 1798, s. 76–78, 195–197 [báseň „An Demoiselle B. Rothe …“]; Theater-Journal derjenigen Schauspiele und Opern, welche in Augsburg von der Karl Ritter von Steinsbergischen Gesellschaft deutscher Schauspieler vom 12. September bis 31. December 1799 aufgeführt wurden, Augsburg 1800, s. 15; d’Elvert: Musik; H. Grund: Das Leopoldstädter Theater von seinen Anfängen bis zu Marinellis Tod 1803, dis. univ. ve Vídni 1922; B. Glossy–R. Haas: Wiener Comödienlieder aus drei Jahrhunderten, Wien 1924; K. Manschinger: F. K. Ein Beitrag zur Geschichte des Wiener Singspiels um die Wende des 18. Jahrhunderts, dis. univ. ve Vídni 1929 [soupis hud. pramenů k tvorbě F. K., s. 77–82]; F. Hadamowsky: Das Theater in der Wiener Leopoldstadt 1781–1860, Wien 1934 (Kataloge der Theatersammlung der Nationalobibliothek in Wien III); Bauer: Opern und Operetten; A. Bauer: Das Theater in der Josefstadt zu Wien, Wien 1957; T. Volek: Repertoir Nosticovského divadla v Praze z let 1794, 1796–8, Miscellanea musicologica, sv. 16, Praha 1961, s. 134–135, 178; DČD II; Laiske: Dramaturgie; Wurmová 1996. • Gerber; Dlabač; Wurzbach; ADB; ČHS; MGG 1958 a 2003; NDB; Grove 1980; Grove-opera; Lexikon zur deutschen Musik.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 251–255
