Měšťanská masopustní moralita Z. má pět aktů, které se dělí na kapitoly. V prvním aktu se hádá zbožný hospodský se svou nepoctivou ženou. V krátkém druhém díle oznamuje Kristus své umučení, andělé ho oplakávají, Kristus pak uzdravuje slepého a apoštol Petr nabádá k bedlivosti. Třetí akt ukazuje opileckou chasu v hospodě. Když veselí vrcholí, přichází náhle Smrt a všechny zabíjí. Ďáblové odtahují mrtvé do pekla. Následuje výstup hospodské, v němž je Smrtí usvědčena z nepravosti a následně zastřelena. Díl čtvrtý představuje Lucifera a sedm ďáblů (alegorie smrtelných hříchů), připravujících se na svádění lidského pokolení. V posledním, pátém dílu bezbožná chasa vede nevěrecké řeči a Neznaboh prodává svou duši Lovci (čertu). Po rétorickém epilogu celé shromáždění, diváci i účinkující, na závěr zazpívají mariánskou píseň Hvězda jasná ze Šteyerova kancionálu, dále Hospodine, pomiluj ny a svatováclavský chorál. Kromě několika řádků prozaických a zpívaných parafrází novozákonních textů ve druhém dílu má moralita asi 1000 veršů, většinou osmislabičných, pouze prolog a epilog užívá rétorický verš dvanáctislabičný.
Podle zmínky v prologu, byl autorem „z jiných krajů k nám sem přišlý český Němec, německý Čech…“. Za slovní hříčkou se patrně skrývá buď neznámý český autor jménem Němec, nebo místní kanovník Winkler, či jiný český autor s německy znějícím jménem. Autor hry byl vzdělaný, prokazuje frazeologickou a veršovou obratnost i znalost soudobé divadelní produkce a inscenačních konvencí. V textu jsou zřetelné stopy vlivu komedie dell’arte, pašijových her (replika uzdraveného Slepého připomíná texty pašijového Longina), oratorií či kantát, dobových intermedií, tanců smrti a deklamačních výstupů.
Hra byla provedena o masopustní neděli 5. 2. 1690 na táborské radnici místní mládeží. Inscenace vyžadovala kolem 60 účinkujících, někteří jsou v textu vzpomenuti jmenovitě. Hospodáře hrál bratr děkana Winklera, Krista zpíval kantorův syn, do role Selky byl obsazen jakýsi muž. Němé postavy apoštolů byly vybaveny svými ikonografickými atributy. Mezi postavami se připomíná ojedinělý Diblík (čertík, šotek) a také dva muzikanti Pískáč (dudák) a Houslař. Dějištěm hry je většinou hospoda (a to i v pekelné scéně), pouze druhý díl se odehrává v Jeruzalémě. Tento díl je v kontextu hry s dynamickým dějem výjimečný i svým statickým oratorním řešením (poznámka „všechno zpěvem“).
Hra byla určena k uvedení na přelomu masopustního a postního období. Je označena jako „tragoedia“, vyznívá však žánrově ambivalentně. Přestože se v ní objevuje mnoho eschatologických motivů a její účel je především moralistický (má být „ne k smíchu, než k vejstraze“), obsahuje také množství komických prvků. Volnou interpretaci čtvrtého dílu Z. inscenovali studenti Týnské vyšší odborné školy v Praze pod režijním vedením H. Slačálkové v rámci masopustního představení Fasching 2. 3. 2003 v knihovním sále školy.
Edice
A. Podlaha: Třetí díl rukopisného sborníku Evermoda Jiřího Košetického, Sborník Historického kroužku 24, 1923, s. 83–102; Selské čili sousedské hry českého baroka, ed. Z. Kalista, Praha 1942, s. (25), 137–181, (211–217).
Prameny a literatura
Strahovská knihovna, sign. DG II 6 (E. J. Košetický: QuodlibeticaIII), 574r–597v: Zrcadlo masopustu, v němž spatřiti se může, cose v masopustě v světě dálo, dívá a děje, kterak člověk návodemďábelským Krista znovu duchovně ukřižuje a tudy pro špatný vejdělek ďáblu s duší i tělo prodává, urozeným, slovutně vzácnýma pánům radním, měšťanům a obyvatelům král. města Hradištěhory Tábor od poctivé mládeže táborské představené 5. února létapáně 1690 v paláci domu radního táborského. • J. Bužga: Hudba v lidových a školských hrách 17.–18. stol., Hudební věda 9, 1972, s. 50; V. Černý: Barokní divadlo v Evropě, Slovenskédivadlo (Bratislava) 18, 1970, s. 325; T. Havelka: Komika a tragika typů českého dramatu doby baroka (Zásadní způsoby vyjádření komiky postav barokního dramatu – expresivita, antiteze, travestie), Tvar 8, 1998, č. 8, s. 6n.; Z. Kalista: Stoletíandělů a ďáblů, Jinočany 1994, s. 200; viz Edice. • DČD I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 684–685
