Prvorozený syn Jiřího Z., louňovického varhaníka a kantora při tamějším farním kostele, od něhož získal základy hudebního vzdělání. S divadlem se zřejmě setkal koncem 17. stol. jako student některé, snad pražské jezuitské koleje. Pokročil ve svém hudebním vzdělání natolik, že se v Praze nejpozději od 1704 uplatňoval jako skladatel. 1709 bydlel v malostranském domě svých podporovatelů svobodných pánů Hartigů, z nichž jednoho (možná proslulého cembalistu a protektora pražské Hudební akademie Ludwiga Josepha Hartiga, od 1719 hraběte) označil 1712 i za svého hudebního učitele. Dlouhou dobu udržoval kontakty s Johannem Hubertem Hartigem (od 1725 také hrabětem). Není vždy jasno, kterého z obou bratří se doklady o Z. stycích s nimi týkají. Je pravděpodobné, že se v domě Hartigových uplatnil již tehdy také jako instrumentalista při příležitostných hudebních produkcích. Od 1710 nebo 1711 byl kontrabasistou kapely drážďanského dvora. Jako členu drážďanské kapely mu byla 1716–19 v poměrně pozdním věku poskytnuta možnost dovršit hudební studia ve Vídni u → J. J. Fuxe. Tradovaný údaj o tom, že během svého vídeňského pobytu navštívil Z. také Itálii (zejména Benátky) se zatím nepodařilo jednoznačně potvrdit, je však známo, že mu v listopadu 1715 byla pro tuto cestu saským kurfiřtem poskytnuta finanční podpora (⇒ Bužga 1984). Drážďanská dvorní kapela spoluúčinkovala i v místních operních inscenacích (opery A. Lottiho, G. B. Ristoriho, od 1731 pak hlavně J. A. Hasseho), avšak k operní tvorbě Z. nedostal příležitost. Soubor italských árií, zachovaný v jeho pozůstalosti, nasvědčuje, že zřejmě chtěl 1733 své předpoklady pro kompozici oper prokázat. Do konce života se věnoval instrumentální tvorbě a stále výlučněji duchovní hudbě. 1720 byl pověřen výpomocí drážďanskému dvornímu skladateli chrámové hudby J. D. Heinichenovi a asi od 1724 se pak jako skladatel duchovní hudby již hojně uplatňoval i samostatně. Od 1729 fakticky vykonával funkci dvorního skladatele chrámové hudby a 1733 jím byl formálně jmenován. V této funkci pak v Drážďanech setrval až do konce života. Bezprostřední vliv Z. na hudební život v českých zemích umožňovaly opisy jeho duchovních skladeb, které byly získávány přímo z originálních drážďanských (dnes ztracených) hlasů a mají hodnotu primárních pramenů. Kontakty s Prahou udržoval Z. po celý život, a to jak se svými někdejšími mecenáši Hartigy (Johannu Hubertovi dedikoval 1723 a 1741 partitury svých chrámových skladeb), tak i s pražskými křižovníky.
Z. skladatelské dílo patří k vrcholům evropské barokní hudby. Skladby pro divadlo v něm tvoří pouze menší část. Na divadle se nejprve uplatnil jako autor hudeb pro školské hry pražských jezuitských kolejí a scénicky prováděných malých velikonočních oratorií, nazývaných sepolkra. Ze Z. kompozic pro školské hry se žádná nezachovala. Doložena je jeho hudba ke gratulačnímu představení na počest → Heřmana Jakuba Černína Via laureata… [Vavříny věnčená cesta], sehranému 1704 v malostranské jezuitské koleji. V autografních partiturách jsou dochována jeho tři pražská sepolkra Immisit Dominus Pestilentiam… [Seslal Pán mor, 1709], Attendite et videte… [Poslouchejte a vizte, 1712] a Deus Dux fortissime… [Mocně Bůh vládce, 1716], která patří ke špičkové produkci vrcholného pražského hudebního baroka. Árie Recordare, Domine, testamenti tui [Rozpomeň se, Bože, na svůj zákon] z prvního sepolkra se zachovala i v dobovém opisu Š. Brixiho. Všechna tři sepolkra byla objednána jedním z Hartigů, snad Ludwigem Josephem, a podle autografního nadpisu v partituře byla provozována v pražské klementinské koleji, v případě první skladby za autorova osobního řízení.
Nejvýznamnějším a nejrozsáhlejším Z. hudebnědramatickým dílem je holdovací melodrama Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona [Pod olivou míru a palmou ctnosti před celým světem nádherně se skvoucí koruna Čech], komponované na latinský text → M. Zilla a provedené 1723 čtyřikrát v rámci královských korunovačních slavností císaře Karla VI. v jezuitské koleji pražského Klementina, a to v auditoriu vybaveném divadelním jevištěm s proměnovým systémem. Kompozice střídá recitované partie s hudebními čísly v oratorním slohu. Ve dvou instrumentálních, 29 sólových a pěti sborových číslech převážně jásavého výrazu volí autor homofonní i polyfonní způsob skladby, jednotlivá čísla jsou harmonicky propracovaná, vzájemně kontrastní a formově neschematická. Jde o vrcholnou skladbu české hudebnědramatické produkce barokního období. Ve 20. stol. se dočkala i dvou novodobých inscenací (Praha 1938, 2000).
Z. italské árie z 1733 naznačují svými poněkud staromódními texty (autorství není až na jednu výjimku objasněno – poslední číslo bylo komponováno na starší text A. Zena) i některými osobitostmi své hudební povahy (pro operu netypická složitost faktury), že Z. byl tehdy již příliš specializován na sloh chrámové hudby, aby v oblasti hudebního divadla mohl konkurovat tehdy nastupujícímu J. A. Hassemu. Z. se nicméně o hudebnědramatický útvar pokusil ještě 1736, kdy komponoval holdovací skladbu nazvanou Serenata, provedenou v Drážďanech 1736 nebo 1737 na počest svatby generálporučíka polsko-saské armády G. I. Lubomirského a baronesy Johanny von Stein. Jde o skladbu s mytologickými a alegorickými postavami, jejíž text obsahuje narážky na okolnosti svého uvedení s blahopřáním svatebčanům. Značně rozsáhlé zhudebnění navazuje svou formou na drážďanské serenáty J. D. Heinichena. Z. v něm použil i některé postupy příznačné již pro postbarokní galantní sloh. Skladba trpí nedostatky hudební deklamace italštiny a v kontextu Z. celoživotního díla nijak nevyniká. S úspěchem se nesetkala ani při novodobém uvedení v Aarhusu (1992).
Edice
Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona, 1723, ed. V. Bělský, Praha 1987 (Musica Antiqua Bohemica, série II, č. 12), zde údaje o libretech; Alcune Arie, cavate dalle diverse Opere, poste in Musica, 1733, ed. O. Pulkert, Edition Resonus, Praha b. d.; Serenata, 1736, ed. O. Pulkert, tamtéž.
Prameny a literatura
NA, fond Wunschwitzova genealogická sbírka, Czernin: periocha Via laureata, magnis virtutum, meritorum, honorum passibus, tum nobilissimorum maiorum, tum propriis illustrissimi ac eccelentissimi Domini Domini Hermanni Jacobi S. R. I. Comitis Czernin de et in Chudenitz… producta… Micro-Pragae in Academico Societatis Jesu Gymnasio anno M.D.CC.IV, Pragae [1704] ⇒ Volek 1993; fond Jesuitica, Ms. 20: diarium pražského Klementina 1713–27; SLUB Dresden, sign. Mus 2358-D-75: Immisit Dominus Pestilentiam (Musica facta ad Sepulcrum Sacrum), autografní partitura 1709; sign. Mus 2358-D-77: Attendite et videte (Musica facta ad sepulcrum sacrum), autografní partitura 1712; sign. Mus 2358-D-76: Deus Dux fortissime (Musica facta ad sepulcrum sacrum), autografní partitura 1716; sign. Mus 2358-D-2: Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona, autografní partitura 1723; sign. Mus 2358-I-1: Alcune Arie, cavate dalle diverse Opere, poste in Musica, opis partitury 1733; sign. 2358-G-1: Serenata, autografní partitura 1736; Archivum Romanum Societatis Jesu Provinciae Bohemiae, Řím, sign. ARSI, Boh 138: Litterae Annuae, fol. 203v–205v; ÖNB, Cod. 11973: Annuae litterae Provinciae Bohemiae S. I. ad Annum 1723–26, fol. 100v–101v. • Pražské poštovské noviny 14. 9. 1723; F. P. [Palacký]: J. D. Z., böhmischer Tonkünstler, Jahrbücher des Böhmischen Museums 1, 1830, seš. 1, s. 119–122; Menčík 1895, s. 142; E. Trolda: O skladbách Z., jmenovitě o jeho melodramu De S. Venceslao, Cyril 55, 1929, s. 17–80; 56, 1930, s. 5–78; 57, 1931, s. 12–97; 58, 1932, s. 7–75; J. Paleček: Louňovický kantor a organista Jiřík Zelenka Bavorovský, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka (Benešov) 2, 1958, s. 93n.; Autobiographie Franz Bendas (1763; Vlastní životopis…, přel. J. Čeleda, Praha 1939, s. 11n.), in F. Lorenz: Franz Benda und seine Nachkommen, Berlin 1967, s. 140n. (Die Musikerfamilie Benda I); V. Novák: K počátkům dramatické tvorby J. D. Z., Hudební věda 4, 1967, s. 662–664; J. Bužga: Dokumenty o působení J. D. Z. v Saské dvorní kapele, tamtéž 12, 1975, s. 83–89 + Příspěvky k životopisu J. D. Z., tamtéž 21, 1984, s. 137–145; W. Reich: J. D. Z., Thematisch-systematisches Verzeichnis der musikalischen Werke (ZWV) I–II,Dresden 1985; S. Oschmann: J. D. Z. – Seine geistlichen italienischen Oratorien, Mainz 1986; W. Horn: Die Dresdner Kirchenmusik am Hofe Friedrich II. (1720–1745), Stuttgart 1987; Zelenka-Dokumentation, Quellen und Materialen I–II, ed. O. Landmann–W. Reich–W. Horn–T. Kohlhase, Wiesbaden 1989; J. Stockigt–jv [J. Vojtěšková]: Zpráva o návštěvě císaře Karla VI. s chotí v Klementinu v roce 1723, Hudební věda 29, 1992, s. 351; J. Vojtěšková: Chrámové dílo J. D. Z. v českých archivech, dis., FF UK Praha 1992 + Die Zelenka-Überlieferung in der Tschechoslowakei, Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 85–87 + Bach, Z. a hrabě Hartig, Hudební věda 31, 1994, s. 145n.; T. Kohlhase: Der Dresdener Hofkirchenkomponist J. D. Z. Ein Forschungsbericht, Musik des Ostens (Kassel–Basel–London–New York) 12, 1992, s. 115–212; T. Volek: Die Bedeutung Prags für Z. Leben und Schaffen, Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 17–40 + J. D. Z. – ein tschechischer Komponist in seiner Zeit, tamtéž II, ed. W. Reich–G. Gattermann, Sankt-Augustin 1997, s. 383–389 (česky Hudební věda 32, 1995, s. 353–358); M. Talbot: Z. Serenata ZWV 277, tamtéž, s. 217–241; E. Floreen–S. Mc Adoo: Z. as a Music Dramatist: Alcune Arie and Sub Olea Pacis, tamtéž, s. 243–250; R. Strohm: J. D. Z. italienische Arien, ZWV 176, tamtéž, s. 251–278; J. Kroupa: Das Festspiel Sub olea pacis im Kontext der kulturellen Aktivitäten der Prager Jesuiten, tamtéž, s. 397–407; P. Cibulka: Genealogisch-historische Motive in Z. Werk Sub olea pacis, tamtéž, s. 409–415 (česky Hudební věda 32, 1995, s. 370–375); A. Scherl: Inszenierungsfragen zu Z. Melodrama Sub olea pacis, tamtéž, s. 477–485; H. Seifert: Die Prager Jesuitendramen zur Zeit Z., tamtéž, s. 391–396 (česky Hudební věda 34, 1997, s. 200–204); J. B. Stockigt: J. D. Z. (1679–1745). A Bohemian Musician at the Court of Dresden, Oxford 2000; viz Edice. • ČHS, DČD I, Dlabač, Grove, MGG
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 676–679
