Vydra, Václav

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 3. 8. 2020, 13:48; Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Václav Vydra jako Jindřich IV. (W. Shakespeare: Jindřich IV., Národní divadlo, 1930). Fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení: přír. č. 29/75.
Václav Vydra
* 29. 4. 1876 Plzeň (CZ)
7. 4. 1953 Praha (CZ)
herec, režisér, divadelní ředitel

Herec silného charismatu a eruptivního projevu, jenž jako hlavní protagonista expresionistických inscenací K. H. Hilara na scéně vinohradského divadla vnesl do českého divadla nové stylové podněty. Vrcholné období zažil za první světové války a po ní, vytvořil řadu ikonických postav klasického repertoáru. Díky osobitému přístupu k interpretaci dramatických děl se stal vzorem pro hereckou tvorbu založenou na svébytné individualitě.

Otec herce Václava Vydry (1902–1979), tchán herečky Dany Medřické (1920–1983), děd herce Václava Vydry (* 1956).

Narodil se jako nejstarší ze tří dětí do rodiny vojenského šikovatele, hudebníka a kapelníka; dětství strávil v rakouských kasárnách v Linci a ve Vídni. 1890 rodina přesídlila zpět do Plzně, kde čtrnáctiletý V. nastoupil na německou reálku. K divadlu jej přivedl český spolužák z reálky, s nímž v Plzni navštěvoval česká představení. V sedmnácti letech (1893) napsal ředitelům cestujících společností F. Pokornému a E. Zöllnerové žádost o angažmá. Bez průpravy a navzdory otcově nevoli byl v březnu 1893 angažován ke společnosti E. Zöllnerové, opustil studia a odjel na štaci do Mladé Boleslavi. Brzy vystřídal řadu cestujících společností; působil u J. Muška, V. Žákovského (1893), krátce u A. Frýdy (kam se 1895/96 a 1896/97 vrátil), u V. Sieberta-Mělnického (1894), R. Příbramského (1895), L. Chmelenského (1896), V. Spurného a A. Chlumského (1897). 1897 nastoupil dvouměsíční vojenskou službu – byl povolán do zálohy. Počátkem 1898 se vrátil k divadlu: od společnosti J. Drobného po necelém roce odešel na několik měsíců k A. Muškovi (1898), 1899 se přidal k Zöllnerově společnosti, kde setrval osm sezon. V listopadu 1901 se v Kolíně oženil s Eliškou Zöllnerovou (1881–1940), herečkou a dcerou principála Františka Zöllnera. Měli tři děti: Václava (1902), Elišku (1904) a Jiřinu (1910). Po smrti manželky se V. 1940 podruhé oženil s dlouholetou družkou Helenou Houdkovou, učitelkou cizích jazyků.

Václav Vydra jako Tybalt (W. Shakespeare: Romeo a Julie, Národní divadlo, 1924). Fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení: přír. č. 29/75.
V souborech cestujících společností strávil téměř 15 let; první angažmá na scéně se stálým provozem získal 1907 u ředitele V. Budila v Městském divadle v Plzni. Odešel 1913, když mu V. Štech nabídl místo v Městském divadle Královských Vinohrad. 1922 přijal angažmá v Národním divadle. 1924 byl oceněn státní divadelní cenou. Jako herec první scény hostoval i v zahraničí: v Lublani (1922, 1929) a ve Varšavě (1930). 1939 jej ministerstvo osvěty penzionovalo, v divadle ale i díky podpoře tisku setrval (za nižší gáži) až do 1942; po nedobrovolném odchodu do penze v Národním divadle nadále působil jako stálý host. Angažmá mu bylo obnoveno v květnu 1945, na krátký čas byl pověřen vedením činohry Národního divadla, 1945–49 pak působil na postu ředitele (a dále hrál). 1946 jako první herec získal titul národní umělec. Při reorganizaci vedení Národního divadla musel v říjnu 1949 z ředitelského postu odejít, náhradou mu mělo být jmenování čestným intendantem stálých divadel (1950). Koncem 30. let sepsal první knihu divadelních pamětí a úvah Prosím o slovo (1940), která zaujala divadelní veřejnost mj. kontroverzním komentářem k režijní práci K. H. Hilara. Druhá, obsáhlejší kniha pamětí Má pouť životem a uměním vyšla 1948. Editorem hercova psaného díla a jeho monografistou byl kritik, novinář a V. velký obdivovatel J. Träger. Počátkem 50. let se začal zhoršovat V. zdravotní stav, léčil se s onemocněním nohou v lázních v Jáchymově. 1952 prodělal srdeční záchvat, po kterém se nesměl několik týdnů pohybovat. Zemřel v Praze, je pohřben na Vyšehradském hřbitově.  

U cestujících společností začínal v drobných epizodních rolích a v operetním sboru; nejpřínosnější pro něj bylo angažmá u A. Frýdy, jehož soubor vynikal důrazem na umělecky hodnotný repertoár a V. u něj zastával obor prvního milovníka. Od nástupu k Zöllnerově společnosti si sliboval rozšíření hereckého rejstříku o charakterní polohu, nicméně soubor se na přelomu století orientoval na operetu. V. tak nabyl značné všestrannosti, v činoherním repertoáru hrál většinu hlavních úloh. Už v Městském divadle v Plzni se vymezil vůči převládajícímu popisnému, analytickému realismu a svébytným výkladem rolí reagoval na expresionistický trend; ve vinohradském divadle se pak prosadil díky herecké flexibilitě, otevřenosti a citu pro styl. Zlom v herecké dráze V. přinesla hlavní role v Dykově Zmoudření dona Quijota v pohostinské režii F. Zavřela (1914), v níž na sebe obrátil pozornost kritiky i divadelní veřejnosti. Na úspěch navázal vrstevnatou postavou Ibsenova Peer Gynta (1916), první z řady hlavních rolí v průkopnických inscenacích K. H. Hilara, které v českém divadle plně rozvinuly expresionistický inscenační styl. Expresionismus souzněl s V. přístupem k tvorbě postavy: chápal se jí hbitě, s mimořádnou schopností vystihnout charakter neotřelým detailem a osobitou zkratkou. Těžil z vlastních fyzických předpokladů: statné a pružné postavy a tvárného obličeje, postupně si osvojil působivou přesnost gesta a suverénní pohyb na jevišti. Charakteristické pro jeho herectví byly dynamicky proměnlivý výraz, důraz na nelíbivost, originální práce s hlasem a výslovností, zpomalované tempo řeči a prudká vznětlivost v gestu i pohybu. Zároveň ale mimiku (pohyb obočí a škleb úst) i několik gest a postojů ve svých výkonech částečně konvencionalizoval a v různých kusech je opakoval. Měl pár virtuosních hereckých poloh, které zobrazoval symptomatickým mimoslovním jednáním: silné muže, osobnosti ovládající rodinu či společnost, stravované skrytou nemocí či vadou (Edgar ze Strindbergova Tance smrti, Eliáš z Bartošových Krkavců, titulní role z Pirandellova Jindřicha IV. a Gorkého Jegora Bulyčova), primitivní, pudové charaktery šlechticů, vládců, vojáků i obyčejných mužů, při nichž těžil nejvíce ze svého zjevu – V. ohebné tělo a zemitost se tu předváděly v celé své syrovosti (titulní role v Shakespearově Othellovi a OʼNeillově Císaři Jonesovi, Oinomaios ve Vrchlického Námluvách Pelopových). Ikonické byly jeho bájné postavy: figurám balancujícím mezi skutečným a neskutečným slušely V. expresivní masky, vyhrocený škleb i vyšinuté gestické a zvukové projevy, jež byly hyperbolou slabostí a neřestí lidské duše. K nejpoutavějším postavám patřili vodníci Ivan (A. Jirásek: Lucerna) a Smolk z Vodorostů (M. Hausmann: Lilofee), vrcholnou kreací tohoto druhu byl Mefistofeles z Goethova Fausta, šklebivý ďábel ve své děsivé podobě, spojující V. výbušnou energii se smyslem pro ironii a chladnokrevnost slova. V rolích vévodů, králů a velkých dramatických hrdinů V. odmítal rekovný patos a zažité postoje i masky; tyto postavy obdařil vlastnostmi, starostmi a pudy běžných lidí, nalézal pro ně neobvyklý individualizující postoj či gesto (Claudius ze Shakespearova Hamleta, titulní role ze Schillerova Valdštejna či Fischerova Herakla). Opačný pól představovaly úlohy mírného charakteru, obrácené do sebe, jež V. tvořil s prohloubenou lidskostí, měkkými pohyby a gesty, lidumilným výrazem a klidným, čistým hlasem (Prospero, W. Shakespeare: Bouře; Prubík, W. Shakespeare: Jak se vám líbí; Otec, L. Pirandello: Šest postav hledá autora).  

Václav Vydra jako Petr Dubský (L. Stroupežnický: Naši furianti, Národní divadlo, 1925). Fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení: přír. č. 29/75. Václav Vydra jako Tantalos (J. Vrchlický: Smír Tantalův, Národní divadlo, 1925). Fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení: přír. č. 29/75.

K režii se dostal již u cestujících společností, byla mu ale vždy pouze vedlejší a doplňkovou činností. Zatímco v plzeňském divadle u V. Budila nastudoval pouze několik představení, v následujícím angažmá v Městském divadle Královských Vinohrad režíroval hojně od samého počátku. V Národním divadle se režii věnoval opět jen okrajově, nejúspěšněji inscenoval českou klasiku: Maryšu, později Naše furianty či Vojnarku. Jako režisér neuznával specifický umělecký styl, důsledně sledoval autorovu myšlenku a kladl důraz na její výstižné scénické přetlumočení a současně funkční propojení všech prvků. 

Příležitostně spolupracoval též s rozhlasem, od 20. let přednášel pásma poezie i ukázky dramatické tvorby a prózy, účinkoval v rozhlasových hrách, nejaktivnější tu byl ve 40. letech. Stal se dvorním interpretem básní i fejetonů J. Nerudy. Z úryvků některých V. stěžejních rolí byly vydány samostatné desky (ukázky ze Šaldových Zástupů, Hausmannovy Lilofee či Ibsenových Nápadníků trůnu vyšly i v edici J. Frejky Divadelní profily).

Několik hereckých možností přinesl V. také film, začal v němých snímcích, první významnější příležitost dostal v roli tuláka Matuly ve Zlatém klíčku režiséra J. Kvapila (1922). Na filmovém plátně zůstával nejjistější v adaptacích dramatických předloh: v Jakubovi Vojnarovi ve filmovém zpracování Jiráskova dramatu (Vojnarka, 1936, režie V. Borský), roli, k níž se opakovaně vracel na jevišti a kterou se 1951 rozloučil v Národním divadle se svou hereckou kariérou. Jeho nejpropracovanější filmovou rolí byl⁠ v umírněné poloze silného a mocného muže, jenž dojde k napravení skrze vlastní nemoc, baron Krog v adaptaci Čapkovy Bílé nemoci (1937, režie H. Haas). 

Václav Vydra jako Jindřich IV. (L. Pirandello: Jindřich IV., Národní divadlo, 1926). Fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení: přír. č. 29/75. Václav Vydra jako Mefisto (J. W. Goethe: Faust, Národní divadlo, 1928). Fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení: přír. č. 29/75.


Role

Společnost V. Sieberta-Mělnického

Francek (A. a V. Mrštíkovi: Maryša) – 1894.

Společnost A. Frýdy

Oskar (M. von Ernst: Po proudu) – 1895; Sukdolský (G. von Moser: Zlatohlávek) – 1896; Viták (M. A. Šimáček: Svět malých lidí), Hošek (J. Hilbert: Vina), Dušek (J. Kvapil: Bludička) – b. d.        

Společnost J. Drobného

Král Karel (E. Scribe: Hugenoti), Poručík Svatoš (G. von Moser: Válka v míru) – 1898.

Zöllnerova společnost

? (K. Millöcker: Ubohý Jonathan) – 1893; Král Karel (E. Scribe: Hugenoti) – 1900; Mucky z Mückenheimu (C. M. Ziehrer: Vagabundi), Etcheparé (E. Brieux: Červený talár), Prell (O. Ernst: Flachsman vychovatel) – 1901; Volkhardt (F.-A. Beyerlein: Čepobití), tit. (A. Jirásek: Gero) – 1904; Bohrman (G. Davis: Katakomby, i 1907 v MD v Plzni) – 1905; Hrabě Hasenburg (E. Eysler: Sladké děti); Setník Gabrielle (R. Hourez: Condottieři); Farář (S. Bródy: Slečna učitelka) – b. d. 

Městské divadlo v Plzni

Ivan (A. Jirásek: Lucerna), tit. (A. Bisson: Pan ředitel), tit., Tugomír (A. Jirásek: Gero), Xeixes (A. Gumerà: Nížina), Pantoj (B. Pérez Galdós: Elektra) – 1907; Von Schmettau (L. Thoma: Mravnost) – 1910; Přemysl (A. Dvořák: Kníže), Morey (H. Lavedan: Souboj), Engelhart (L. Fulda: Janek), Doktor Brack (H. Ibsen: Heda Gablerová), Vávra (A. a V. Mrštíkovi: Maryša), Filip Dubský (L. Stroupežnický: Naši furianti), Tybalt (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Jordán (V. Štech: Habada a Jordán), Gloster (W. Shakespeare: Král Lear), Lebodieu (A. Engel: Modrá myška), Pilníček (F. X. Svoboda: Čekanky), Král Abimelech (J. Zeyer: Z dob růžového jitra), Walter Fürst (F. Schiller: Vilém Tell), Prof. Balcar (B. Viková-Kunětická: Dospělé děti), Bernick (H. Ibsen: Opory společnosti), tit. (H. Ibsen: Stavitel Solness), tit. (A. Jirásek: Pan Johanes), Gamaliel (J. Zeyer: Sulamit), Kobajaši (M. Lengyel: Tajfun), Arvik (B. Bjørnson: Když réva kvete), Malvolio (W. Shakespeare: Večer tříkrálový) – b. d. 

Městské divadlo Královských Vinohrad

Šoltykov (B. Lajos – L. Melchior: Carevna) – 1912; Inferus (S. Krywoszewski: Čert a krčmářka), Car Ivan (O. Wilde: Nihilisté), Generál Hammer (A. Rivoire – I. Mirande: Silnější pouto), Světislav (V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů), tit. (A. Gide: Král Kandaules) – 1913; Tilmann Hicketier (K. Sternheim: Měšťan Schippel), Vadim Vadimyč Tarakanov (A. N. Tolstoj: Lenoch), Brodský (W. Shakespeare: Veselé ženy windsorské), tit. (V. S. Gilbert – A. Sullivan: Mikádo), tit. (V. Dyk: Zmoudření dona Quijota), Karel Moor (H. Sturm: Čtverák Ekehardt), Odysseus (H. von Kleist: Penthesilea) – 1914; tit. (V. Dyk: Veliký Mág), Fish (E. Knoblauch: Faun), Prokop (S. Čech: Roháč na Sioně), Plukovník (L. Jacobson – L. W. Stein: Neznámá kráska), Prokop (F. Langer: Evelinin únos), Doktor Jensen (K. Michaëlis: Svatá lež) – 1915; Kupec Vilém (J. W. Goethe: Sourozenci), Janecki (G. Hauptmann: Kolega Crampton), Emil (A. Strindberg: Opojení), Mistr Peter Brandl (J. J. Kolár: Mravenci), tit. (H. Ibsen: Peer Gynt), Leonato (W. Shakespeare: Blažena a Beneš), Pán z Mirskich (O. Nedbal: Polská krev), Sir Peter Teazle (R. B. Sheridan: Škola pomluv), Jirka (J. N. Štěpánek: Čech a Němec) – 1916; Edgar (A. Strindberg: Tanec smrti), tit. (Molière: Don Juan), Hvězdoleský (J. K. Tyl: Fidlovačka), Sifer (K. Jonáš: Filištínská komedie), Antonius (W. Shakespeare: Antonius a Kleopatra), Hrabě Leofric (J. Vrchlický: Godiva) – 1917; Plukovník Skalozub (A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu), Sigmund (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Jakub Vojnar (A. Jirásek: Vojnarka, i ND 1926 a 1951), tit. (Molière: Amfitryon), Vévoda Richelieu (K. Meč: Noc v Bastille), Pankrác (Z. Krasiňski: Nebožská komedie) – 1918; Amfitryon (O. Fischer: Jupiter), Kníže Darbeljani (M. Arcybašev: Žárlivost), JUDr. Güllich (A. Jirásek: M. D. Rettigová, i ND 1938 a 1947), Petr Nikolajevič Sorin (A. P. Čechov: Čejka), Don Gomez (P. Corneille: Cid), Zikmund (A. Dvořák: Husité), Albert Donat (F. de Curel: Nová modla) – 1919; Jan Matuš (J. Hilbert: Pěst), Prospero (W. Shakespeare: Bouře), tit. (O. Fischer: Herakles), Lichvář Eliáš (J. Bartoš: Krkavci), Kníže Metternich (E. Rostand: Orlík), Konsul Oppidomagna (E. Verhaeren: Svítání), Andres de Ribera (P. Merimée: Kočár nejsvětější svátosti), Generál Hönebeck (F. Šrámek: Hagenbeck) – 1920; Robespierre (G. Büchner: Smrt Dantonova), Michail Vasiljeviš Krečinskij (A. V. Suchovo-Kobylin: Svatba Krenčinského), Eljert Lövborg (H. Ibsen: Heda Gablerová), Hektor (W. Shakespeare: Troilus a Cressida) – 1921; Thoas (J. W. Goethe: Ifigenie v Tauridě), Jan Hlubina (F. Šrámek: Měsíc nad řekou), Tomáš Pollock Nageoire (P. Claudel: Výměna), Prometheus-Titan (O. Theer: Faëthon), tit. (W. Shakespeare: Othello, i ND 1940), Hrabě Francesco Cenci (P. B. Shelley: Cenci) – 1922. 

Národní divadlo

Pratma Vlček (S. Lom: Převrat), Kabango (T. F. Marinetti: Ohnivý buben) – 1922; Alexander Kostarovič (F. X. Šalda: Dítě), Bruno (F. Crommelynck: Velkolepý paroháč), Altoun (C. Gozzi: Turandot), Šašek Prubík (W. Shakespeare: Jak vám se to líbí, i 1926), Otec (L. Pirandello: Šest postav hledá autora), Oinomaios (J. Vrchlický – Z. Fibich: Námluvy Pelopovy) – 1923; Jirka (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), tit. (Molière: Tartuffe), Doktor Rank (H. Ibsen: Nora, i 1928), Tybalt (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Jan Amos Komenský (A. Dvořák: Bílá Hora), Dr. Antonín Hron (J. Hilbert: Druhý břeh) – 1924; David Kellerstein (H. Soumagne: Příští Mesiáš), tit. (S. Lom: Žižka), Brutus Jones (E. OʼNeill: Císař Jones), Tantalos (J. Vrchlický – Z. Fibich: Smír Tantalův), Petr Dubský (L. Stroupežnický: Naši furianti), Jerome de Courvoisier (R. Rolland: Hra o lásce a smrti) – 1925; Varna (J. Bartoš: Vzbouření na jevišti), Theseus (J. Racine: Faidra), MUDr. Petr Věžník (F. X. Šalda: Tažení proti smrti), Učitel šermu (Molière: Bařtipán), tit. (L. Pirandello: Jindřich IV.), Claudius (W. Shakespeare: Hamlet, i 1930) – 1926; tit. (J. a K. Čapkové: Adam Stvořitel), Dobeš z Bechyně (J. Hilbert: Falkenštejn), Denis (J. Romains: Diktátor) – 1927; Ahasver (J. Vrchlický: Bar Kochba), Mefisto (J. W. Goethe: Faust), Lord Caversham (O. Wilde: Ideální manžel), Sigmund (A. Jirásek: Jan Žižka), Parfen Rogožin (F. M. Dostojevskij, dram. B. Puťata: Idiot) – 1928; Caesar (G. B. Shaw: Androkles a lev), tit. (W. Shakespeare: Král Lear), tit. (J. Giraudoux: Siegfried), Lindner (J. Hilbert: Irena), Jan (O. Scheinpflugová: Láska není všecko) – 1929; Šatov (F. M. Dostojevskij, dram. F. Götz: Běsové), tit. (W. Shakespeare: Král Jindřich IV.), JUDr. Güllich (A. Jirásek: M. D. Rettigová) – 1930; Shylock (W. Shakespeare: Kupec benátský), Dr. Antonín Hron (J. Hilbert: Druhý břeh), Eduard Hoch (V. Dyk: Smuteční hostina), Filip Španělský (F. Bruckner: Alžběta Anglická) – 1931; Věštec Teiresias (Sofokles: Král Oidipus), Lazar (F. X. Šalda: Zástupové), tit. (L. Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic), Martin Koryčan (V. Vančura: Alchymista) – 1932; Hrabě Fréderic (O. Scheinpflugová: Pan Grünfeld a strašidla), Matyáš Klausen (G. Hauptmann: Před západem slunce), Sigmund (A. Jirásek: Jan Hus, i 1935), Otec (P. Raynal: Hrob neznámého vojína), tit. (F. Schiller: Valdštejn) – 1933; tit. (E. Konrád: Edison), František Palacký (E. Synek: Dvojí tvář), Mořský stařec (S. Lom: Námořník Sindibád), Ezra Mannon (E. OʼNeill: Smutek sluší Elektře) – 1934; Ivan (A. Jirásek: Lucerna, i 1945), Pedro Crespo (P. Calderon de la Barca: Sudí Zalamejský), Jindřich Ptáčník (S. Lom: Svatý Václav), Pavel Afanasjevič Famusov (A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu), Šéfredaktor (F. Tetauer: Veřejný nepřítel) – 1935; Goan (V. Vančura: Jezero Ukereve), tit. (W. Shakespeare: Caesar), Beneš z Weitmühle (J. K. Tyl: Kutnohorští havíři), Arcibiskup remešský (G. B. Shaw: Svatá Jana) – 1936; Baron Olaf Krog (K. Čapek: Bílá nemoc), Satan (F. Zavřel: Kristus), Procher Borisovič Chrapov (M. Gorkij: Vassa Železnovová), Miler (F. Schiller: Úklady a láska), Prospero (W. Shakespeare: Prospero [Bouře]) – 1937; Starý pán (K. Čapek: Matka, i 1945), Žebrák (J. Giraudoux: Nová Elektra), Filip Dubský (L. Stroupežnický: Naši furianti, i 1943 a 1945), Generál (R. Medek: Plukovník Švec) – 1938; Alquist (K. Čapek: R. U. R.), Basilio (P. Calderon de la Barca: Život je sen), Igor Bogatyrov (L. N. Tolstoj, dram. J. Bor: Vzkříšení), Smetana (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl), Valenta (J. K. Tyl: Paličova dcera, i 1945) – 1939; Harry Crampton (G. Hauptmann: Kolega Crampton), Nil Andrejevič (I. A. Gončarov: Strž), Petr Konstantinyč Muronský (A. V. Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského) – 1940; Grillhofer (L. Anzengruber: Zlé svědomí), Kníže Fürstenberk (O. Kerhart: Josef Mánes), Kattwald (F. Grillparzer: Běda lhářům), Mikuláš Arnesson (H. Ibsen: Nápadníci trůnu) – 1941; Fellerrarius (J. Bor: Zuzana Vojířová), Pan Smolk z Vodorostů (M. Hausmann: Lilofee), Kottwitz (H. von Kleist: Princ Bedřich Homburský), Rudolf II. (H. Zerkaulen: Rejthar), Matyáš Clausen (G. Hauptmann: Před západem slunce) – 1942; Nibio (C. Goldoni: Loď do Smyrny), Antonín Jelínek (F. X. Svoboda: Na boušínské samotě), Hassud (F. Grillparzer: Sen jako život), Pan Smrtohnát (M. Hlávka: Kavalír Páně) – 1943; Adam (H. von Kleist: Rozbitý džbán), Zeus (S. Lom: Člověk Odysseus), Mareš (J. Grmela: Velká cena) – 1944; Ballio (Plautus: Lišák Pseudolus) – 1945; Falu Eliab (J. J. Kolár – V. Vančura: Pražský žid), tit. (M. Gorkij: Jegor Bulyčov) – 1946; tit. (A. K. Tolstoj: Car Ivan Hrozný) – 1947; Posel (V. Dyk: Tomáš Roh), Perun (J. Toman: Slovanské nebe) – 1948.

Režie

Městské divadlo na Královských Vinohradech

O. Wilde: Nihilisté, V. K. Klicpera: Hadrian z Římsů – 1913; E. Brieux: Měšťák na venkově – 1914; E. Knoblauch: Faun, J. Mahen: Píseň života – 1915; J. W. Goethe: Sourozenci, A. Strindberg: Opojení, J. N. Štěpánek: Čech a Němec (též 1924 v ND) – 1916; I. S. Turgeněv: Chléb z milosti, K. Jonáš: Filištínská komedie – 1917; G. S. Gribojedov: Hoře z rozumu, V. Dyk: Zmoudření dona Quijota, V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý – 1918; G. Flaubert: Kandidát, M. Arcybašev: Žárlivost – 1919; L. Andrejev: Ten, jejž políčkují, F. Wedekind: Nápoj lásky – 1920; D. S. Merežkovskij: Carevič Alexej, G. Büchner: Smrt Dantonova – 1921; M. Glass – E. Klein: Firma – 1922.

Národní divadlo

J. Zeyer: Sulamit, A. a V. Mrštíkovi: Maryša, C. Gozzi: Turandot – 1923; D. I. Fonvisin: Mazánek – 1924; G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra, L. Stroupežnický: Naši furianti – 1925; D. Maurey: Věčné mládí, A. Jirásek: Vojnarka, H. Ibsen: Nora – 1926; P. Raynal: Hrob neznámého vojína – 1927; F. Kubka: Ataman Rinov – 1928; O. Scheinpflugová: Láska není všecko – 1929; J. J. Bernard: Dům u silnice – 1935.

Teatralia

Prosím o slovo, Praha 1940; Jaké Národní divadlo si přejeme, Národní divadlo 21, 1946, č. 1–2, s. 2; Má pouť životem a uměním, Praha 1948; Bílé lístky ponechejme zbabělcům, Rudé právo 15. 5. 1948; Tlak budil protitlak [1948], in Theater – Divadlo [red. F. Černý], Praha 1965, s. 28–32; Adolfina Burdová, Divadlo, 1949/50, č. 8, s. 320; O představení Lidé, bděte!, Divadlo 2, 1951, č. 2, s. 135; Již nikdy mnichované nezahradí naši cestu vpřed!, Lidové noviny 29. 9. 1951; Trocha vzpomínek na plzeňské divadlo, Divadlo 3, 1952, č. 10, s. 889–893; Rozloučení s Františkem Hlavatým, Divadlo 3, 1952, č. 2, s. 174; Hercův Neruda, Divadlo 3, 1952, č. 10, s. 921–925; Jubilejní vzpomínka, Lidová demokracie 28. 9. 1952 [na Městské divadlo v Plzni]; O jevištní mluvě, Lidová tvořivost 10, 1953, s. 335; Paladium českého národa [Řeč k padesátiletí Národního divadla, 1933], Divadelní noviny 11, 1968, č. 21, s. [1]; Sándor Petöfi, herec, Divadlo 4, 1953, č. 1, s. 87–90; Z hercova pera [Výbor literární pozůstalosti, red. J. Träger], Praha 1955; Hercův listář [Výbor korespondence, red. J. Träger], Praha 1956; Zasloužilý umělec V. V.: Jak jsem se dostal k divadlu [Vzpomínky], Lidová demokracie [příl. Neděle s LD] 1. 5. 1969.

Překlady

A. Bisson: Paní X, MD v Plzni 1909; G. Hauptmann: A Pippa tančí, J. Müller: Škola loutek, MD v Plzni 1911; A. Testoni: Miláček žen, MD na Král. Vinohradech 1913; A. Mars – H. Lyon: Paní admirálová, Vino 1916; A. Strindberg: Věřitelé, ? 1919.

Prameny

Matrika narozených, Plzeň-vnitřní město (1875–1877), [online, cit. 10. 5. 2020] URL: http://www.portafontium.cz/iipimage/30067244/plzen-060_0970-n.

Policejní přihlášky, [online, cit. 4. 3. 2020] URL: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/?session=f2b83201fd61d3f18c02f2828513061c7626c7acc1c5954b00154f06afb90ef4&action=image&record=2.

NMd: složka V. Vydry, přír. č. 29/75; rkp., studie a články J. Trägera, přír. č. 18/83.

Archiv ND: V. Vydra, soubor výstřižků, sign. P9 b.

NFA: Národní umělec V. V., film, 1951, režie: Ladislav Rychman.

Literatura

[Red.]: Zrcadlo kritiků a kritik, Jeviště 3, 1922, č. 2, s. 28 [Thoas, Ifigenie v Tauridě]; T. [V. Tille], Prager Presse 8. 1. 1925 [David Kellerstein, Příští Mesiáš]; J. Götzová: V. V. st., in Profily českých herců, Praha 1931, s. 28–29; M. Rutte: K. H. Hilar. Člověk a dílo, Praha 1936, s. 54–56, 85; M. Rutte: O herectví a herecké výchově, O režisérech a režii, Souboj s mrtvým, Kritikovo svědomí [rozhovory s V. V.] in Kázání o divadle, Praha 1940, s. 55–90; jtg. [J. Träger]: Názorový svět velkého herce. Slovo má V. V., České slovo 19. 4. 1940; VV [Soupis div. rolí a režií, příloha programu ke hře Jegor Bulyčov, red. J. Träger], Praha 1946, 15 s.; J. Frejka: V. V. pozdrav, in Divadelní zápisník 1, 1945/46, s. 257; V. Hofman: Herec rozervaného století, Praha 1946; M. Rutte: Prometheus špatně odpoutaný, in Šest podob českého herectví, Praha 1947, s. 155–187; K. Engelmüller: V. V., in O slávě herecké. Z letopisů českého divadelnictví II, Praha 1947, s. 184–187; P. A. Janský: Národní umělec V. V.: Cvičit a cvičit…, Mladá fronta 9. 1. 1949 [fyzická kondice V. V.]; nesign.: Národní umělec Vydra čestným občanem Svaté, Rudé právo 19. 11. 1949; J. Träger: Národní umělec V. V., Praha 1951; nesign.: Vztahy národního umělce V. V. k Plzni, Lidová demokracie 5. 5. 1951; F. Černý: Klasik českého jeviště, Divadlo 4, 1953, č. 8–9, s. 871–872; Z galerie portrétů národního umělce V. V. [obr.], Divadlo 5, 1954, č. 3, s. [251–253]; R. Nasková: Herecká čest, Jak šel život, Praha 1955, s. 234–236; J. Knap: Zöllnerové, Praha 1958, s. 118, 121, 138, 140, 145, 146, 151–153, 155, 160, 161, 163-165, 167, 170, 171, 176-180, 199, 201, 203, 207, 225, 229; Theater – Divadlo, [red. F. Černý], Praha 1965, s. 28–32, 36, 74, 77, 83, 85, 123, 124, 126, 168, 318, 361, 369, 376, 414; Sto let Městského divadla v Plzni [kol. autorů], Praha 1969, s. 43, 46, 47, 303; s. 18, 28 [obr.]; V. Hulec: Spor o Valdštejna, Lidová demokracie 4. 3. 1972; J. Wenig: Život byl sen. Podvečer s Helenou Vydrovou, Naše rodina 11, 1973, s. 12 [rozhovor manželkou V. V.]; J. Průcha: Má cesta k divadlu, Praha 1975, s. 35–37, 40–42, 55, 57, 69, 70, (90), 95, (105), 112, 121, 131–132 [Othello], 154, 195, 203, 207, 208; DČD III; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 31, [128], 153, 154, 158, 186, 217, 218, 230, 251, 262, 274, 288, 291, 298; DČD IV; K. Höger: Z hercova zápisníku, Praha 1983, s. 74, 140, 141, 164, 197, 230, 324, 330, 338–341, 348, 356, 375, 388, 393, 397; pk: Herectví V. V., Svobodné slovo 23. 6. 1984 [Paměti V. V. na LP desce]; F. Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Praha 2000, s. 38, 79, 196, 210, 249, 283, 286, 287, 344, 347, 349; K. H. Hilar: O divadle, ed. E. Šormová, Praha 2002, s. 273, 281, 294, 318, 319, 432; F. Černý: Za divadlem starým i novým, Praha 2005, s. 37, 38, 195, 250; J. Žák: Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Vinohradský příběh, Praha 2007, s. 124, 133, 155, 170, 175, 179, 186, 195, 204; Z. Sílová a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Vinohradský ansámbl, Praha 2007, s. 18–21, 23, 25, 27, 161–8, 194; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce, Praha 2007, 80, 81, 85, 11, 156, 159, 204–206, 247, 306, 380; J. Hyvnar: O českém dramatickém herectví 20. století, Praha 2008, 33, 38, 42, 44–46, 48, 49, 52, 54, 123, 135, 155, 159, 165, 296; J. Vostrý: O hercích a herectví, Praha 1998, s. 147, 223, 228–229, 244, 265; J. Kodíček: Drama Viktora Dyka, in Kritické stati, Praha 2016, s. 101 [Zmoudření dona Quijota]; Bouře, tamtéž, s. 157; Herakles, tamtéž, s. 167; Hagenbek našeho milého Šrámka, tamtéž, s. 195 [Hagenbeck]; Šest postav hledá autora, tamtéž, s. 331 [Otec]; V. Tille: Kouzelná moc divadla, Praha 2007, s. 118, 260, 262, 346 [Lazar, Zástupové], 396, 402 ● herectví a souhrn kariéry: S. Lom: Herecké osobnosti. V. V., Národní a Stavovské divadlo 2, 1924, č. 1, s. [6–7]; O. Kautský: Tragéd, Kinorevue 7, 1941, č. 48, s. 379; O. Kautský: Veliký tragéd, Kino 31. 5. 1946, č. 13, s. 216; V. Semrád: Mistr českého jeviště, Práce 28. 4. 1951; V. Černý: Herci sedmdesáti let, Divadlo 4, 1953, 8–9, s. 997–998; F. Götz: Smysl hereckého díla V. V., tamtéž, č. 6–7, s. 670–687; jwg: V. V., Zemědělské noviny 8. 4. 1956; J. Träger: Příklad herecké osobnosti, Divadlo 7, 1956, č. 5, s. 424–429; nesign.: Národní umělec V. V. ve filmu, Film a doba 2, č. 3, 1956, s. 198; E. K.: Jak začínali: V. V., Obrana lidu 8. 2. 1959; L. Dostalová: V. V., Divadelní noviny 6, 1962/63, č. 18, s. 4; F. Černý: Pilíř jménem V. V., Tvorba 1976, č. 17, s. 3; M. Codr – O. Brůna: V. V., in Přemožitelé času, sv. 7, Praha 1988, s. 154–158; F. Černý: V. V., in Portréty pražských herců, Praha 2010, s. 32–36; F. Černý: Herci minulého století. V. V., Divadelní noviny 10, 2001, č. 3, s. 15 ● ref. Smolk z Vodorostů, Lilofee: J. Kopecký: Divákovo poděkování, in Divákovy zápisky, Praha 1944, s. 65–68; jk, Divadelní noviny 4, 1960/61, č. 9, s. 6 ● ref. Jegor Bulyčev: sjc [J. Sajíc], Lidová demokracie, 1. 5. 1946; L. Fikar, Severočeská Mladá fronta 4. 5. 1946 ● jubilea: J. Vodák: V. V. neuvěřitelný šedesátník, České slovo 29. 4. 1936; nesign.: V. V. z Národního divadla dožívá se dnes 65 let, Venkov 36, 1941, č. 100, s. 7; V. V. národní umělec. K 70. narozeninám [Sborník studií a projevů, red. F. Götz], Praha 1946; K. Konrád: Nápadník nesmrtelnosti. K sedmdesátinám národního umělce V. V., Rudé právo 28. 4. 1946; sjc [J. Sajíc]: Z kulturního světa. Sedmdesáté narozeniny V. V., Lidová demokracie 26. 4. 1946; Národní divadlo [Zvláštní vydání časopisu] 1946, č. 1 + 1947, č. 3–4 + 1951, č. 26–27 + 1953, č. 18; jtg. [J. Träger]: Národní umělec V. V. pětasedmdesátníkem, Literární noviny 1951, č. 4, s. 51; vbo.: Herec životní plnosti a pravdy V. V., Svobodné slovo 28. 4. 1951; J. Průcha: Svědectví o síle a moci umění, Rudé právo 29. 4. 1951; L. Boháč: 75 let národního umělce V. V., Divadlo 2, 1951, č. 2, s. 202–206; M. Macháček: Nad stým výročím narození velkého herce. V. V. a Plzeň, Pravda (Plzeň) 24. 4. 1976 ● vzpomínky: R. Nasková: Vzpomínám na V. V., Divadlo 4, 1953, č. 6–7, s. 695–696; J. Průcha: Svědectví o síle a moci umění V. V., tamtéž, s. 696–698; V. Semrád: Na návštěvě u V. V., tamtéž, s. 698–700; nesign.: V. V. očima herců, Svobodné slovo 28. 4. 1956; L. Dostalová: Herec a přítel, tamtéž 29. 4. 1956; nesign.: Národní umělec V. V., Divadelní noviny, 1957/58, č. 12, s. 6; J. Průcha: Vzpomínka na V. V., Svobodné slovo 6. 4. 1958; V. Vydra [ml.]: Vydra Vydrovi, in Padesát let Městských divadel pražských, Praha 1958, s. 119–121 [úryvky korespondence] + s. 26, 33, 57, 59, 62, 67, 68, 80, 93, 94, 100, 101, 112; rM: Jen připomínka, Lidová demokracie 28. 4. 1966; V. Vydra [ml.]: Jak jsem se dostal k divadlu, Lidová demokracie 1. 5. 1969 [příl. Neděle s LD]; Nad tatínkovými dopisy, tamtéž 17. 5. 1969; El Car: Vzpomínka, která hřeje, Rudé právo 4. 8. 1978 ● ref. publikace: bs: O národním umělci V. V., Lidová demokracie 13. 10. 1951 [ref. J. Träger: Národní umělec V. V.]; bs: Paměti V. V., Lidová demokracie 13. 1. 1949 [ref. Má pouť životem a uměním]; J. Kmuníček: Z hercova pera, Divadlo 6, 1955, č. 8, s. 699 [ref. výbor lit. pozůstalosti]; b: Hercova korespondence, Práce 4. 8. 1956; J. Pokorný: K vydání Vydrovy korespondence, Divadlo 7, 1956, č. 8, s. 650–652; J. Honzl: Ještě k vydání Vydrovy korespondence, Divadlo 8, 1957, č. 4, s. 345–346 [ref. Hercův listář. Výbor z korespondence] ● rozhlas: V. Kovářík: Národní umělec V. V. vypravuje dětem, Vlasta 6, 1952, č. 39 s. 12; J. Cincibus: Gramofonové snímky s V. V., Literární noviny 2, 1953, č. 16, s. 9 ● Národní umělec V. V. (filmový dokument): nesign: Krátké filmy o umění, Lidová obroda 2. 12. 1951; DROM.: Filmový portrét národního umělce V. V., Kino 7, 1952, č. 5, s. 115; nesign.: Národní umělec V. V., Filmový přehled 4, 1953, č. 5, s. [10] ● nekrology: nesign.: Divadelní kronika. Národní umělec V. V. zemřel. 29. 4. 1876 – 7. 4. 1953, Divadlo 4, 1953, č. 5, s. 554–555; Rozloučení s národním umělcem V. V., tamtéž, s. 555–556; nesign.: Zemřel národní umělec V. V., Svobodné slovo 9. 4. 1953; bs: Odešel velký umělec, Lidová demokracie 9. 4. 1953; (kol.): K úmrtí národního umělce V. V. + O. Mrkvička: Za národním umělcem V. V., Literární noviny 2, 1953, č. 15, s. 5; F. Šlégr: K úmrtí herce V. V., Rovnost 14. 4. 1953; nesign.: Herec z rodu Josefa Kajetána Tyla, Mladá fronta 14. 4. 1953; nesign: Pražský lid se rozloučil s národním umělcem V. V., Svobodné slovo 14. 4. 1953 + nesign.: Štátný pohreb národného umelca V. V., Práca (Bratislava) 15. 4. 1953; J. Wenig: Dělník národní scény, Svět práce 16. 4. 1953; K. Konrád: Umělci na rozloučenou, Literární noviny 2, 1953, č. 16, s. 2; nesign.: Zomrel národný umelec V. V., Sloboda (Bratislava) 19. 4. 1953; nesign.: Národní umělec V. V. zemřel, Filmový přehled 4, 1953, č. 22, s. [1] ● výstava V. V. – český herec (1956): V. V. český herec. 29. 4. 1876 – 7. 4. 1953, [Katalog výstavy, uspořádal J. Träger], 1956; nesign., Svobodné slovo 8. 4. 1956; jf, Večerní Praha 10. 4. 1956.

ČBS, ČHF, EDS, Fikejz – Film III, LČL, MČSE, NDp, Osobnosti, Otto

 

Životní události

  • 29. 4. 1876: narození, Plzeň (CZ)
  • 7. 4. 1953: úmrtí, Praha (CZ)

Vazby

H


Vznik: 2020
Autor: Kristýna Sýbová