Vodák, Jindřich

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 20. 5. 2019, 09:59; Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Jindřich Vodák
* 8. 11. 1867 Lysá nad Labem (CZ)
10. 4. 1940 Praha (CZ)
divadelní a literární kritik, esejista a teoretik

Člen kritické generace 90. let, stoupenec masarykovského realismu; zprvu literární kritik, od 1899 po následujících 40 let pravidelný divadelní referent a teoretik. Divadelní kritiku považoval za svébytný umělecký žánr. Analytický přístup a schopnost plastického popisu z něj učinily nejvýznamnějšího kritika českého divadla 20. století. Spolu s V. Tillem byl faktickým zakladatelem české divadelní vědy.

Syn účetního v občanské záložně Václava Vodáka. Na Prvním českém reálném gymnáziu ve Spálené ulici v Praze byl premiantem. Již tehdy vynikal askezí, abstinencí a nekuřáctvím, čehož se přidržel celý život. Po maturitě (1887) studoval romanistiku, germanistiku a bohemistiku na pražské filozofické fakultě. Po sedmi semestrech studia zanechal a 1891 nastoupil do redakce Ottova slovníku naučného – psal a posléze též redigoval literárněvědná hesla, zejména z frankofonní oblasti. 1894 úspěšně vykonal klauzurní zkoušky středoškolského učitele českého, francouzského a německého jazyka. V únoru t. r. odešel z Prahy a jako suplent působil na reálkách v Plzni, Kutné Hoře (1894–95), Lounech (1897–99) a na obchodní akademii v Hradci Králové (1895–97). Od září 1899 do prosince 1919 byl řádným učitelem žižkovské reálky v Praze, od října 1900 s titulem profesora. Od 1899 až do své smrti bydlel spolu s manželkou Antonínou Vodákovou, roz. Dobšovou (1873–1947), dcerou profesora Učitelského ústavu v Hradci Králové, ve skromném bytě na Žižkově. Žena byla jeho redakční asistentkou a pravidelným divadelním doprovodem. Po V. úmrtí sepsala bibliografii jeho článků a společně s A. Pražákem a J. Trägerem editorsky připravovala k vydání jeho vybrané texty.

Od 1892 V. spolupracoval s řadou kulturních revuí a časopisů (nejčastěji s Literárními listy, Nivou a Rozhledy), v době svého mimopražského působení si studiem a recenzováním zahraniční beletrie, memoárů i odborných prací o literatuře, umění, filozofii aj. udržoval přehled o nejnovějších uměleckých a společenských tendencích.

Od ledna 1899 doživotně byl pravidelným divadelním referentem; nejprve v realistickém Čase – až do úředního zastavení listu v srpnu 1915, 1915–16 v kulturním týdeníku Novina, 1916–19 v Lidových novinách, 1919–20 zastoupil J. Hilberta v agrárním deníku Venkov, pokračoval v obnoveném Čase (1920–1923), od 1924 až do konce života denním referentem v národně socialistickém Českém slově. Nejplodnější V. žurnalistická tvorba spadá do prvních let republiky, kdy vedle denního referentství přispíval obecněji laděnými statěmi do České stráže (1918–20), Kmenu (1918–19), Naší doby (1916–20), Tribuny (1919–22) a s O. Fischerem 1920 založil a do 1922 redigoval divadelní časopis Jeviště.

Po vzniku republiky byl podobně jako J. Kvapil vyzván ministrem školství G. Habrmanem k budování a řízení kulturní politiky. Od ledna 1920 byl na Ministerstvu školství a národní osvěty odborovým, později ministerským radou pro oblast divadla a literatury, dal podnět k založení dramatického oddělení pro školení slova a mimiky při pražské konzervatoři. Z pozice ministerského rady zasahoval do podoby vyučovacího plánu a obsazování učitelských míst. Od 1926 byl předsedou znaleckého sboru pro posudky ve věcech autorského práva k literárním dílům. Po formálním odchodu do penze v únoru 1928 nadále zůstal ministerským referentem, členem poroty pro udílení státních cen v oblasti herecké, dramatické a režisérské.

Od 1928 v rozhlase přednášel o divadelní historii, dramatických autorech, referoval o aktuálním divadelním dění, snažil se přístupnou formou získávat posluchače pro návštěvu divadla. Od počátku 30. let věnoval kritickou pozornost i rozhlasovým hrám jakožto novému svébytnému literárně-dramatickému útvaru, hodnotil dramaturgii, způsob interpretace, herecký přednes.  

1929 získal čestný doktorát Komenského univerzity v Bratislavě. Své divadelní kronikářství využil jako zasvěcený řečník při slavnostních příležitostech a veřejných projevech v Mánesu i v Národním divadle, při odhalování bust (E. Vojan, F. A. Šubert). 1936 získal státní cenu za literaturu za studii o K. H. Máchovi, jediné své vydané literárněvědné dílo. 1937 byla k poctě V. 70. narozenin uspořádána v Praze konference o jubilantově životě a díle, jíž se zúčastnili E. Beneš, A. Pražák nebo E. F. Burian.

V kritické činnosti V. navazoval na evropskou, zejména francouzskou kritiku, vycházející ze soudobých filozofických konceptů utilitarismu, morálního realismu a pozitivismu. Oproti F. V. Krejčímu, s nímž přeložil Mravní názory naší doby E. Roda, zastával rezervovanější vztah k pozitivismu. Hluboká znalost francouzského myšlení (Ch. A. Sainte-Beuve, H. Taine, F. Brunetière, E. Hennequin, J. M. Guyau, J. Lemaître, P. Bourget) určila V. společenský náhled, příznačný ironickou skepsí. Přijal plně za svůj Masarykův filozofický koncept práce vyjádřený v přednáškách, vydaných 1898 pod názvem Jak pracovat. Požadavek tzv. drobné práce, soustavnosti, věcnosti, odmítání radikálních postojů, velkých gest i poct naplňoval V. žurnalistickou činností po celý život. Pravidelný divadelní referát chápal jako příspěvek k rozvoji národní kultury v duchu Masarykova realismu, s nímž jej pojila zejména metoda; lišil se doceněním naturalistických a impresionistických projevů v umění. Ideové východisko i striktní sebekritický přístup V. bránily ve vlastní literární tvorbě a vedly k nezlomnému odmítnutí vydat žurnalistické texty a sepsat paměti.

Novátorsky uchopil divadelní kritiku v komplexnosti vnímání a nehierarchickém hodnocení inscenace. Odmítl dominantní literární orientaci starších divadelních kritiků, docenil význam hudební a pohybové složky inscenací. Akceptoval pouze kritiku syntetizující dramatický text, režijní interpretaci, herecký projev a výtvarné ztvárnění. Rozbor výrazových prostředků měl tvořit základ divadelní recenze. Od kritika vyžadoval dokonalý přehled o divadelním dění, metodickou vyjasněnost, polyhistorickou vzdělanost, orientaci v nových teoretických i vědeckých poznatcích. Inspirován tvorbou Moskevského uměleckého divadla K. S. Stanislavského, rozvíjel zásady psychologického realismu, kterými poměřoval inscenace i v meziválečném období. Každé představení, uskutečňující se jevištěm a hercem, považoval za v sobě uzavřenou totalitu.

Estetické, sociální a morální požadavky měl za nerozlučné, a priori potíral smyslnost a mysticismus, umělecké prostředky měly vést do středu skutečnosti, zlepšovat, prohlubovat a tříbit pojmy, pročišťovat mysl. Odmítnutí estétských mód a literárních póz jej vedlo k zavržení dekadence, symbolismu, expresionismu, dadaismu a poetismu, které považoval za dobový formalismus, chvilkovou manýru, vzdálenou přirozenému životu.

Po vzniku Československa vstoupil do veřejného prostoru s levicově laděnými tezemi o vztahu umění a společnosti. Podporoval nakladatelské edice levných knih i divadelní představení pro chudší vrstvy, požadoval socializaci umění a divadla, kritizoval častý herecký obdiv aristokratického stylu života. Divadelní dramaturgie, režijní práce i celý chod divadla měly reflektovat celospolečenské problémy, prokazovat solidaritu s potíranými a ohroženými, zapojit se do boje za nové společenské poměry. Přístup ke vzdělání a kulturním produkcím pro všechny vrstvy obyvatelstva považoval za stěžejní pro osvojení a rozvoj demokratických hodnot v novém státě. V. teoretické úvahy byly hledáním východiska z poválečných revolučních nálad a po 1923 se již programově neobjevují.

V Kapitolách o dramatě (1918–20) nastínil svoji estetiku dramatu, analyzoval základní dramaturgické a divadelní pojmy, rozebral historické drama i tragédii, popsal význam dramatické katarze a její účinky, vyložil princip Diderotova hereckého paradoxu. Odmítl teze O. Fischera o smyslu českého dramatu (O. Fischer: K dramatu), charakterové typizace a definování českého trpného hrdiny. Smysl dramatu vyvozoval výhradně z jedné jediné dramatické události, nikoliv ze sledu po sobě jdoucích událostí.

Ve 20. letech zahrocoval své ironické ostří vůči ceremoniálnímu patetickému uctívání jakéhosi humanisticky holubičího ducha českého národa, připisovaného tradici českého divadla. V Tylovi viděl spíše do sebe zahleděný dobový manýrismus, v J. J. Kolárovi obdiv aristokratické velikosti a siláckosti; dosavadní historii českého divadla vnímal jako náhodný soubor různorodých, ve světovém kontextu průměrných tvůrců, často spíše napodobitelů evropských uměleckých proudů, než reprezentantů specificky českého umění. Tradici, o kterou se opírají Angličané nebo Francouzi, Češi musí teprve ve 20. století vytvořit.

Stylistickými deformacemi, nahrazováním v češtině používaných slovesných vazeb substantivy, kumulací synonym, odlišením okamžiku a trvání dokázal pregnantně charakterizovat herecký výraz a pohyb. Vynecháváním zvratného „si, se“ v popisu děje budoval dynamičnost, napětí a otevřenost dalšího průběhu. Členěním věty, nezvyklým užitím interpunkce, rytmizací vystihoval kvalitu či opakování pohybu. Ke zpřítomnění herecké postavy užíval v referátech téměř výhradně přítomného času. Charakteristickou zkratkou, sugescí slov i slovních spojení, zaváděním novotvarů dosáhl uznání nejvýstižnějšího kreslíře hereckých podobizen. 

Specifickým rysem V. stylu je neosobnost, principiální absence jakékoli známky hodnotícího subjektu, výhradní užívání kondicionálu a trpného rodu (i v případech ryze osobních doporučení a připomínek). Formálně objektivní ráz kritik zvýrazňoval neprostupný odstup od příjemců sdělení. Žurnalistickým stylem J. Nerudy V. oslovoval čtenáře zvoláním, otázkou či výzvou k debatě. Mimouměleckými poznámkami směřujícími k tvůrci inscenace nebo autorovi předlohy vyvolával vzrušené reakce. Do žurnalistických polemik aktivně nevstupoval, na kritiku svých divadelních recenzí reagoval zřídka, obvykle ironickými narážkami.

V. byl typem puritánsky vážného, pedantského a úzkostlivě svědomitého člověka. Neměl skutečných přátel, s výjimkou letních lázeňských pobytů v Mariánských Lázních k sobě až na ojedinělé případy nikoho nepouštěl. Pozice osamělého a uzavřeného žurnalisty mu propůjčila nezávislost a nadhled; nesnížil se k ideologicky ani politicky motivovaným kritickým soudům. Absence prediktivního výhledu na přelomu 30. a 40. let byla kritizována mladší generací levicových intelektuálů. Jeho didakticky záměrné protežování mladých talentů oproti zavedeným tvůrcům a hercům vedlo až k přeceňování děl průměrné hodnoty, J. Frejkou byl proto označen za milovníka dobrého průměru.

V době stále diferencovanějších postojů, pluralitních názorů a rozrůstání uměleckých škol a hnutí v 1. polovině 20. století hledal v dílech společnou duchovní esenci podporující rozvoj občanské společnosti. Po vzniku protektorátu se ve shodě s převažující částí českých žurnalistů uchýlil k civilismu, bezčasovosti a novému ohledávání tradic české kultury. Zemřel na zápal plic. Psal až do posledního dne svého života, v den úmrtí vyšel v Českém slově V. poslední článek.

V rozsahu, soustavnosti a délce sledování divadelního života byla V. činnost jedinečná a stěžejní pro utváření novodobé divadelní kritiky v jejím formativním období. Svými referáty spoluutvářel Kvapilovu éru v Národním divadle, provázel k hereckému mistrovství E. Vojana či M. Hübnerovou, poskytoval zpětnou vazbu několika generacím divadelních tvůrců i herců. Na počátku 20. let se vyslovil pro příchod K. H. Hilara do Národního divadla a ve 30. letech dopomohl ke společenskému uznání avantgardního divadla. Ctitel Havlíčka, Nerudy a Masaryka, dokázal v úsporném prostoru novinového článku syntetizovat epigramatickou břitkost, realistickou pichlavost i vědeckou střízlivost. Byl posledním tuzemským žurnalistou programově zasazujícím divadelní kritiku do tradic českého sekulárního humanismu; v metodické přesnosti, analytické hloubce a stylistické virtuozitě nemá v dějinách české divadelní kritiky srovnání.


Pseudonymy, šifry

Edward Želigowski, Máňa, -ák-, -d-, hk., J., Jk., jv., J. V., j. v., -jv., -jv-, k, kh., ndř., o, -tel, v., V., Vd., -Vd, -Vd, , -vd-, π, =

Teatralia

Pouhé divadlo, Nové české divadlo 1918–1926, Praha 1926, s. 51–53; Dva pamětné medailonky, Praha 1932; Idea Národního divadla, Praha 1933; Kapitoly o dramatě, Praha 1941 (rozšířené vydání 1947); Eduard Vojan, Praha 1945; Cestou, Praha 1946; Shakespeare, Praha 1950; Tři herecké podobizny, Praha 1953; Tváře českých herců, Praha 1967; Jindřich Vodák k historii českého divadla, Praha 2017.

Prameny

SOA Praha: Sbírka matrik, Lysá nad Labem 14, s. 275.

LA PNP: osobní fond.

NMd: pozůstalost (fragment), fotografie.

Literatura

J. Karásek, ref. překladu Ježíšek, Literární listy 14, 1892/93, s. 325 a 343 ● J. Blokša, ref. překladu Úpadek, Hlídka literární 11, 1894, s. 254 ● J. Borecký, ref. překladu Červený a černý, Obzor literární a umělecký 2, 1899/1900, s. 25 ● F. V. Krejčí: Deset let mladé literatury, Rozhledy 12, 1902, č. 1, s. 5 ● A. P. [Procházka]: Hlasatelé prostřednosti, Moderní revue 17, 1905/06, č. 2, s. 55 → Polemiky, Praha 1913 ● k V. divadelní kritice: B.: Čas jistě chce být…, Venkov 6. 5. 1906; an.: Z uměleckého světa, Venkov 18., 19. a 21. 3. 1908 ● M. M. [Marten]: Bude mi dovoleno, Moderní revue 21, 1908/09, č. 9, s. 463–464 [k V. ref. Kniha silných] ● K. Fiala: Několik slov p. Vodákovi, Moderní revue 22, 1909/10, č. 1, s. 67; M. Marten: Z realistického Olympu, Moderní revue 23, 1910/11, č. 10, s. 523; ● k V. kritické metodě: J. Hilbert: J. V., literární a divadelní kritik Času, Venkov 12. 10. 1911; A. Novák: Povznesené stanovisko, Přehled 10, 1911/12, s. 671; F. X. Šalda: J. V. jako kritik, Česká kultura 1, 1912/13, č. 18, s. 570 + J. V. při díle, Česká kultura 2, 1913/14, č. 12–13, s. 211 ● Z. Záhoř: K novému vydání Březinových básní: Poznámky k referátům „Času“ ze dne 14. a 21. září, Studentská revue 7, 1913/14, č. 2, s. 60 ● k padesátinám: an., Národní listy 9. 11. 1917; O. Fischer, Česká revue 11, 1917/18, s. 126; J. B. [Borecký], Topičův sborník 5, 1917/18, s. 138; J. N. Zvěřina, Lípa 1, 1917/18, s. 140; J. F. [Folprecht], Zlatá Praha 35, 1917/1918, s. 167; B. Polan, Nové Čechy 1, 1918, s. 32 ● an.: Básník a politika, Národ 2, 1918, s. 601; O. Fischer: Analytik, Kritika 1, 1924, s. 103 → Slovo o kritice, Praha 1947 ● k šedesátinám: J. Fučík, Kmen 1, 1926/27, s. 266; J. Bartoš, Sever a Východ 3, 1927, s. 342; A. N. [Novák], Lidové noviny 8. 11. 1927, -vh- [Hýsek], Národní listy 8. 11. 1927; F. Götz, Národní osvobození 8. 11. 1927; Ot. F [Fischer], Prager Presse 8. 11. 1927; J. Knap, Venkov 8. 11. 1927; mj. [M. Jirko], České slovo 9. 11. 1927; an. [J. Hora], Rudé právo 9. 11. 1927; E. Konrád, Cesta 10, 1927/28, s. 125; Mk, Literární rozhledy 12, 1927/28, s. 89; an., Naše doba 35, 1927/28, s. 126; -och- [F. S. Procházka], Zvon 28, 1927/28, s. 127; F. Götz, Literární svět 1, 1927/28, č. 3 ● J. Durych: Anděl kapitální, Rozmach 5, 1927, s. 353 → Ejhle člověk!, Praha 1928 → Polemiky a skandály, Praha 2002, s. 11–27 a 91–125; J. Fučík: Program a kritika, Tvorba 2, 1927/28, s. 158 → Divadelní kritiky, Praha 1956 ● ref. Idea Národního divadla: M. H. [Hlávka], Rozpravy Aventina 9, 1933/34, s. 40; P. F. [Fraenkl], Národní osvobození 15. 2. 1934 ● R. Medek: Tak pravil Jindřich, Národní listy 18. 7. 1934 ● ref. Karel Hynek Mácha: m. n. [M. Novotný], Lidové noviny 8. 6. 1936; K. P. [Polák], Právo lidu 8. 7. 1936; J. V. S. [Sedlák], Venkov 1. 10. 1936 ● F. Pujman, J. V., Praha 1936 ● k sedmdesátinám: P. Buzková, České slovo 7. 11. 1937; kd [E. Konrád], Lidové noviny 7. 11. 1937; V. Martínek, Moravskoslezský deník 7. 11. 1937; G. [F. Götz], Národní osvobození 7. 11. 1937; AMP. [Píša], Právo lidu 7. 11. 1937 → Třicátá léta, Praha 1971; -s [J. Seifert], Ranní noviny 7. 11. 1937; M. Hýsek, Venkov 7. 11. 1937; E. Synek, Telegraf 8. 11. 1937; B. Václavek, Moravský večerník 14. 11. 1937 → Literární studie a podobizny, Praha 1962; J. B. Č. [Čapek], Naše doba 45, 1937/38, s. 126 ● sb. J. V. Pocta k jeho sedmdesátinám, Praha 1937; A. Pražák: J. V., O českou literární kritiku, Praha 1940, s. 93–113 + Míza stromu, Praha 1940, s. 195 ● nekrology: AFš [A. F. Šulc], A–Zet 11. 4. 1940; J. Träger, tamtéž + České slovo 14. 4. 1940; A. Pražák, tamtéž 11. 4. 1940; p. [A. M. Píša], Národní práce 11. 4. 1940; kd [E. Konrád], Lidové noviny 11. 4. 1940; M. Rutte, Národní listy 11. 4. 1940; J. Frejka, A–Zet 12. 4. 1940; K. Engelmüller, Národní politika 12. 4. 1940; V. R. [R. Vacková], Národní střed 12. 4. 1940; M. [V. Martínek], Moravsko-slezský deník 12. 4. 1940; J. B. Čapek, Lidové noviny 12. 4. 1940; E. Chalupný, České slovo 13. 4. 1940; A. M. Brousil, Venkov 14. 4. 1940; KAZETKA [K. Z. Klíma], Lidové noviny 14. 4. 1940; V. Müller, Náš rozhlas 20. 4. 1940 ● ref. Kapitoly o dramatě: E. Bass, Lidové noviny 16. 10. 1941; G. [F. Götz], Národní osvobození 8. 11. 1941; p. [A. M. Píša], Právo lidu 10. 12. 1941; B. F. [Fučík], Akord 9, 1941/42, s. 139 → Kritické příležitosti 2, Praha 2002, s. 342–345; J. Honzl, Slovo a slovesnost 8, 1942, s. 96 ● J. Kopecký: Kritik a herec, Divadelní zápisník 1, 1945/46, s. 560, 615; K. Engelmüller, Z letopisů českého divadelnictví 1, Praha 1946, s. 244; A. Veselý, Neblednoucí podobizny Praha 1946, s. 144 ● ref. Cestou: P. Eisner, Kritický měsíčník 7, 1946, s. 439; R. H., Akord 13, 1946/47, s. 319; Hý [L. Holý], Svobodné slovo 5. 2. 1947; Bra [J. Brambora], Práce 13. 7. 1947; F. Jakubův, Lidová demokracie 1. 8. 1947 ● F. Tetauer: Dva kritici, V. Tille a J. V., Sedmero zástav, Praha 1947 ● ref. Kapitoly o dramatě (rozšířené vydání): R. Grebeníčková, Lidová kultura 3, 1947, s. 43; G. [F. Götz], Národní osvobození 8. 11. 1947 ● Divadelní zápisník 2, 1947: S. Lom, Celostní kritik a člověk, s. 320; F. Pujman, Za Šaldou a Vodákem, s. 327; J. Kopecký, Dvě vodákovské kapitoly, s. 354 ● k 80. výr. nar.: kp [K. Polák], Právo lidu 8. 11. 1947; J. M. K. [Kvapil], Svobodné slovo 9. 11. 1950; jtg [J. Träger], Divadlo 5, 1947, s. 119 ● P. Laichter, Z nové divadelní literatury, Naše doba 54, 1948, s. 221 [ref. Kapitoly o dramatě a Cestou]; Vodákova korespondence, Divadelní zápisník 3, 1948, s. 392; B. Hodek, Lidová demokracie 9. 4. 1950 [ref. Shakespeare] ● k 10. výr. úmrtí: jtg [J. Träger], Práce 9. 4. 1950; J. H. [Hrabák], Rovnost 9. 4. 1950; J. M. Kvapil, Svobodné slovo 9. 4. 1950 ● F. Langer: Pan Jindřich, vodník na Františku, Pražské legendy, Praha 1956, s. 29–39; Z. Heřman: Kritický typ J. V., Divadlo 11, 1960, s. 194; J. Träger: Nad Vodákovým příkladem, Divadelní noviny 6, 1962/63, č. 7–8, s. 4; J. Bartl: Scénografie a historie české publicistiky, Acta scaenographica 6, 1965/66, č. 1–2, s. 13–14 + 35–38 ● k 100. výr. nar.: J. Š. [Švehla], Práce 8. 11. 1967; J. Císař, Rudé právo 8. 11. 1967; V. Müller, Lidová demokracie 12. 11. 1967; vlp [V. Procházka], Kulturní tvorba 5, 1967, č. 45, s. 13; J. Š. [Šnobr], Literární noviny 16, 1967, č. 45, s. 5; J. Träger, Plamen 1967, č. 11, s. 148–149; L. Šmíd, Vlastivědný zpravodaj Polabí 7, 1967, s. 93; J. Kopecký, Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 7, s. 3 ● ref. Tváře českých herců: V. Běhounek, Práce 21. 2. 1968; F. Bulánek-Dlouhán, Lidová demokracie 30. 8. 1969; J. B. [Beránek], Nové knihy 11, 1968, č. 10, s. 4; A. Závodský, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 18, 1969, č. D16, s. 181–183 ● J. Träger: Spřízněnost divadelní sudbou, Svobodné slovo 10. 4. 1970 ● k 40. výr. úmrtí: M. Obst, Český jazyk a literatura 30, 1979/80, s. 331; pd [P. Dolanský], Lidová demokracie 10. 4. 1980; sb. Otakar Hostinský o divadle, Praha 1981, s. 139–148; sb. Otakar Fischer a Národní divadlo, Praha 1983, s. 259–260; DČD IV, Praha 1983; A. Fuchs: Kritika jako veřejná služba, Dramatické umění, sv. 9, Praha 1985, č. 3, s.48–63 + Kritik, který měl rád herce, Scéna 10, 1985, č. 9, s. 3 ● k 120. výr. nar.: fc [G. Francl], Lidová demokracie 7. 11. 1987; M. Štemberková, Nové knihy 27 1987, č. 44, s. 3 ● J. Someš: Vzpomínání k 10. dubnu, Scéna 15, č. 7, s. 2 [k 60. výr. úmrtí]; J. Jaroš: Začátky českého myšlení o filmu, Filmový sborník historický 2, 1991, s. 213; F. Černý: Od Chmelenského k Vodákovi, Divadelní noviny 2, 1993, č. 5, s. 7 ● k 80. výr. úmrtí: Š. Vlašín, Naše pravda 11, 2000, č. 16, s. 4; R. Severa, Listy města Lysé nad Labem a okolí 7, 2000, č. 9, s. 8 ● J. Knapík – E. Šormová: „Tato publikace je jedním slovem škodlivá“. Dopis Jaroslava Pokorného předsednictvu Národní ediční rady české a lektorské radě ÚV KSČ z března 1950, Divadelní revue 11, 2000, č. 3 [o knize Shakespeare]; J. Šalda: Budování tisku za Rakouska, Československé republiky a jeho obrana za německé okupace, Praha 2001, s. 174; P. Sladký: Počátky české rozhlasové teorie, Svět rozhlasu 2002, č. 8, s. 52; E. Tabery: Kritik, který měl rád herce, Respekt 16, 2005, č. 14, s. 2; V. Just: Krvavý Jindřich a literární papež, Lidové noviny 20. 2. 2010; P. Lachmann: Nesnesitelný půvab Vodákovy kritiky, Lidové noviny 6. 12. 2013; A. Váchal: Pudr a předměty. To má být divadlo?, Mladá fronta Dnes 9. 5. 2015.            

ČBS, LČL, Otto, Masaryk, SČS 1964, VD 100

Životní události

  • 8. 11. 1867: narození, Lysá nad Labem (CZ)
  • 10. 4. 1940: úmrtí, Praha (CZ)

Vazby

H


Vznik: 2019
Autor: Otto Drexler