Vítová, Hana

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 18. 9. 2019, 14:27; Martin.Svejda (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Hana Vítová na civilním snímku, studuje roli Hraběnky Sanči de Triany (Jaroslav Jankovec: Děvče z přístavu, Švandovo divadlo, 1940), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, sign. 55 F 313.
Hana Vítová
* 24. 11. 1914 Praha (CZ)
3. 3. 1987 Praha (CZ)
herečka

Nejobsazovanější herečka českého filmu 30. a počátku 40. let, prototyp filmové star. V divadle se uplatnila díky svým pěveckým schopnostem v široké škále hudebně-dramatických produkcí, především v Osvobozeném divadle.

Vlastním jménem Jana Lašková; pocházela z hudebně založené rodiny. Otec Hanuš Lašek (1860–1937) byl operní pěvec a pedagog, matka Hana (Nina) byla operní pěvkyně, později zůstala v domácnosti. V. byla dvakrát vdaná: 1933–34 za zpěváka Jaroslava (Járu) Pospíšila (1905–1979) a 1942–55 za herce a redaktora Bedřicha Rádla (1905 – asi 1981), s nímž měla dceru Bedřišku.

Studovala soukromě zpěv u operní pěvkyně a pedagožky K. Ungrové. Na přání rodičů se 1928 ucházela o studium na hudebním oddělení Pražské konzervatoře, pro své mládí však nebyla přijata a navštěvovala dramatické oddělení. Ve třetím ročníku (1931) studium opustila kvůli angažmá v Osvobozeném divadle, ve kterém strávila sezonu 1931/32. 1931 debutovala ve filmové reklamě a 1932 ve filmu; během následujících let se stala nejobsazovanější českou filmovou herečkou. V sezoně 1932/33 působila s partnerem J. Pospíšilem v operetním souboru Českého divadla v Olomouci, od sezony 1933/34 znovu hrála v Osvobozeném divadle až do jeho dočasného uzavření v červnu 1935. V sezonách 1935/36 a 1936/37 vystupovala v Divadle Vlasty Buriana, poté se vrátila do Osvobozeného divadla a na počátku sezony 1938/39 nastudovala roli Datimové v připravované inscenaci Hlava proti Mihuli, která však již nebyla uvedena (J. Voskovcovi byla v listopadu 1938 odebrána koncese). Do dubna 1939 pak V. účinkovala v Divadle Járy Kohouta U Nováků (Kohout se stal novým koncesionářem a převzal větší část souboru) a následně s několika kolegy v květnu 1939 nastudovala zájezdovou inscenaci Štěstí do domu. Od ledna 1940 do dubna 1941 hrála se společností J. Fošena ve Švandově divadle, od června 1941 do července 1942 v Novém divadle a poté do konce sezony 1942/43 v Uranii. Počátkem 1943 hostovala ve Studiu Intimního divadla v inscenaci Asagao.

Hana Vítová jako Onomatopoe (Jiří Voskovec – Jan Werich: Caesar, Osvobozené divadlo, 1932), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, sign. III F 784.
V poválečných letech – po mateřských povinnostech a překotném období, poznamenaném útoky na exponované tvůrce protektorátního filmu (oproti jiným V. nebyla trestně stíhána) – se 1947 vrátila k filmové tvorbě. Po 1949, za změněné politické a kulturní situace, která jejímu hereckému typu nepřála, ve filmu (a následně i v televizi) účinkovala jen sporadicky a věnovala se okrajovým divadelním či pódiovým produkcím (revue, kabaretům, estrádám, hudebně vzpomínkovým pořadům) v Alhambře (např. Tři mušketýři ještě po 303 letech, 1949), v Kabaretu U svatého Tomáše (1953–59) a v zájezdových programech mj. s hudebníkem R. A. Dvorským (Utíká to, utíká, do 1966), konferenciérem J. Pixou (Souboj s pamětí) či J. Pospíšilem (Očima vzpomínek, do 1979). Pod civilním jménem Jana Rádlová se v téže době živila i jako překladatelka z ruštiny (pro časopis Svět sovětů), angličtiny a němčiny. 

V. byla typem dokonalé, kanonické krásky. Jemná, oválná, souměrná, aristokraticky bledá tvář, tmavé vlasy, štíhlá postava a kultivovaný, lehce odtažitý a mimiky prostý projev ji předurčovaly k rolím půvabných, melancholicky laděných dívek a žen. Jejího líbivého vzhledu využil zejména film; vedle L. Baarové a A. Mandlové se stala prototypem české filmové star. Ve 30. letech a počátkem let 40. hrála v bezpočtu nenáročných snímků komediálního či sentimentálního rázu zejména postavy procházející různými milostnými zákrutami. Hodnotnější filmy natočila s M. Fričem, F. Čápem a O. Vávrou; k nejvýraznějším rolím patřila Štefka, nevinná vychovatelka nezadržitelně směřující na sociální a mravní dno, v melodramatu Noční motýl (1941). V poválečné znárodněné kinematografii, nastavivší jiná pravidla umělecké tvorby, se s převažujícím typem dosavadních rolí kriticky vyrovnala v parodii Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949), ve které ztvárnila krásnou Elén.

Hana Vítová na propagačním materiálu (pivním tácku) Kabaretu U svatého Tomáše, fotograf neuveden. Informačně-dokumentační oddělení Institutu umění – Divadelního ústavu, personální obálka Hana Vítová.
Divadelně činná byla V. především 1931–43, po válce působila v  umělecky periferních žánrech či paradivadelních pódiových produkcích. Disponujíc znělým, školeným sopránem a pěveckým nadáním, hrála v široké škále hudebně-dramatických děl: v operetách (České divadlo v Olomouci, Švandovo divadlo), hudebních komediích (Nové divadlo), zpěvoherních fraškách (Divadlo Járy Kohouta U Nováků) či hudebně zábavních inscenacích autorského typu (Osvobozené divadlo); výjimečně vystoupila i v opeře (Esmeralda, Smetana: Prodaná nevěsta). Jako činoherní herečka účinkovala v Divadle Vlasty Buriana a v Uranii. Prakticky výlučně šlo o zábavní, divácky vstřícná díla. Vedle inscenací, které kladly na tvorbu postav – zejména subretního typu – malé nároky (České divadlo v Olomouci, Divadlo Járy Kohouta U Nováků, Švandovo divadlo) či které počítaly s hereččiným prověřeným elegantním typem (Uranie), získala větší příležitost pouze v Novém divadle, kde po boku O. Nového ztvárnila hlavní ženské role v konverzačních komediích, pracujících s jemnou ironizující nadsázkou a duchaplným humorem, a zejména v Osvobozeném divadle. J. Voskovec a J. Werich využili jejího půvabu, zdrženlivého lyrického projevu i pěveckých dispozic a poskytli jí příležitost zahrát charakterově odstíněné figury somnambulní krásky Sirael (Golem), mondénní paničky Synekdochy (Osel a stín), temperamentní modistky Kláry (Slaměný klobouk) či vzpurné, trpící Dolores (Kat a blázen). Do některých inscenací pro ni J. Ježek zkomponoval písně (Římské lázně v Caesarovi, Minulost přes palubu v Oslovi a stínu, Když jsem kytici vázala v Katovi a bláznu). V. svým typem dobře doplňovala soubor a styl divadla.

Jedinou závažnější roli své kariéry ztvárnila coby host Studia Intimního divadla, kde v impresionisticky laděné variaci starojaponské hry Asagao pod režijním vedením V. Kršky dojímavě něžně sehrála titulní postavu slepé dívky, celoživotně oddané svému milému.

Pěvecké schopnosti V. našly uplatnění i v gramofonovém průmyslu, pro který nahrála řadu písní, z nichž některé i otextovala.


Role

Městské divadlo na Královských Vinohradech

? (E. O’Neill: Milionový Marco) – 1930.

Osvobozené divadlo

Sirael (J. Voskovec – J. Werich: Golem) – 1931; Onomatopoe (J. Voskovec – J. Werich: Caesar) – 1932; Synekdocha (J. Voskovec – J. Werich: Osel a stín) – 1933; Klára (J. Voskovec – J. Werich dle E. Labiche: Slaměný klobouk), Dolores (J. Voskovec – J. Werich: Kat a blázen) – 1934; 1. čtenářka + Proletářské děvče (J. Voskovec – J. Werich: Vždy s úsměvem), Ementálová + Puella + Manželka (J. Voskovec – J. Werich: Panoptikum) – 1935; Datimová (J. Voskovec – J. Werich dle J. N. Nestroye: Hlava proti Mihuli) – 1938 (premiéra nepovolena). 

České divadlo v Olomouci

Esmeralda (B. Smetana: Prodaná nevěsta), Bessie Worthington (P. Abraham: Květ z Havaje), Jill (V. Ellis – R. Mayers: Jim a Jill), Rita (J. Kaláb: Let do stratosféry), Clarisa (J. Cole: Noční motýlek), Jenny (R. Benatzky: Zítra nám bude hej! [On a jeho sestra]), Elf (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské), Lilli (E. Starý: Princezna od kolotoče), ? (P. I. Čajkovskij: Labutí jezero) – 1932; Marosi (E. Kálmán: Podzimní manévry), Lenka (J. Beneš: U svatého Antoníčka), Margot (T. Mackeben: Madame Dubarry), Omega (I. Milič: Alfa a Omega) – 1933.

Divadlo Vlasty Buriana

Lulu de Pompadour (J. Kolb – L. Boliéres: Vláda padla), Yvona (M. Kareš: Ryba a host třetí den...) – 1935; Marta (R. Schwerling – E. Robinson: Čertovo kolo), Lili (R. Havelka: Fajfka Petržel), Arabella (M. Kareš – H. R. Nack: Ruce vzhůru!), Věra Hornová (J. Verner: U pokladny stál), ? (H. Kable: Papej a nedrob!) – 1936; Manka Durdilová (L. Lenz – R. A. Roberts: Manželství po kapkách), Marta (F. Arnold – A. Bach: 4 párky s hořčicí), Žoska (D. R. Zoulek: Případ revisora Kožulína), Hanička Pučalková (S. Hunyady: Pučalka, člověk naměkko), Ilsa (F. Arnold – A. Bach: Ahoj na neděli [Aj, aj, aj!]) – 1937.

Divadlo Járy Kohouta U Nováků

Anna (F. Štibor: To bylo v háji), Pepička? (K. Hašler: Americký hotel) – 1938; Mary Aldinová (J. Beneš: Čí jsi, holčičko?) – 1939.

zájezdová inscenace

Aiméé (J. de Létraz: Štěstí do domu) – 1939.

Švandovo divadlo

Marcela (J. Stelibský: Petříček & Pavlíček), Hraběnka Sanča de Triana (J. Jankovec: Děvče z přístavu) – 1940.

Nové divadlo

Karolina (R. Benatzky: Karolina [Coctail]) – 1941; Margit Tolnayová (B. Corra – G. Achille – O. Nový – S. E. Nováček: Jedenáctý v řadě) – 1942.

Uranie

Julie (H. Maura – G. Martínez-Sierra: Julie si koupí dítě), Karin (I. Steinová – H. Krauspe: Artisté), Adelaida (G. Hauptmann: Panny z Biskupské hory) – 1942; Gusti Weberová (W. M. Espe – K. G. Külb: Štěstí ve třech) – 1943.

Studio Intimního divadla

Asagao (P. Tkadlec: Asagao) – 1943.

Alhambra

? (J. Štercl volně dle A. Dumase st.: Tři mušketýři ještě po 303 letech) – 1949; ? (?: Z Makotřes do vesmíru) – 1953?

Kabaret U svatého Tomáše

? (V. Škutina: Hledá se Adlhajda) – 1953 nebo 1954.

Překlady

W. M. Espe – K. G. Külb: Štěstí ve třech, Uranie 1943 (pod vl. jm. Jana Rádlová).

Teatralia

Film, stejně jako divadlo…, in M. Rutte – J. Štěch (eds.): Filmové herectví, Praha 1944, s. 102–104.

Literatura

Ref. Golem: K. Engelmüller, Národní politika 6. 11. 1931; jt., Právo lidu 6. 11. 1931 ● ref. Osel a stín: M. Rutte, Národní listy 15. 10. 1933; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 9, 1933/34, s. 34 ● jv. [J. Vodák], České slovo 21. 10. 1934 [Kat a blázen] ● ref. Čertovo kolo: -s., Právo lidu 19. 1. 1936; A. M. Brousil, Venkov 19. 1. 1936 ● V. Blažek (ed.): Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Praha 1936, s. 146 ● ref. Manželství po kapkách: jr. [V. H. Jarka], Národní listy 28. 2. 1937; If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 28. 2. 1937; -kov-, Venkov 28. 2. 1937 ● If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 24. 4. 1937 [4 párky s hořčicí] ● ref. Pučalka, člověk naměkko: If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 24. 10. 1937; jv [J. Vodák], České slovo 26. 10. 1937 ● J. Hloucha: Devět úsměvů, Praha 1937, nestr.; Ve-, Národní politika 5. 12. 1938 [To bylo v háji]; Ef, tamtéž 23. 12. 1938 [Americký hotel]; dj, Lidové noviny 14. 6. 1939 [Štěstí do domu]; nesign.: Petříček & Pavlíček ve Švandově divadle, Národní listy 5. 1. 1940, večerní vydání [angažmá ve Švandově divadle]; nesign., České slovo 23. 1. 1940 [Petříček & Pavlíček]; V. Lipský, Venkov 30. 7. 1940 [Děvče z přístavu] ● ref. Karolina: Ur. [A. J. Urban], Národní politika 10. 6. 1941; Ks, Lidové noviny 11. 6. 1941 ● ref. Jedenáctý v řadě: AMB [A. M. Brousil], Venkov 12. 4. 1942; ej. [E. Jánský], Národní politika 13. 4. 1942, pražské vydání; B [E. Bass], Lidové noviny 14. 4. 1942 ● p.: H. V. od čtvrtka v Uranii, České slovo 10. 7. 1942 [odchod z Nového divadla a angažmá v Uranii] ● ref. Julie si koupí dítě: Dr Hch [V. Hloch], Venkov 11. 7. 1942; ej. [E. Jánský], Národní politika 17. 7. 1942, pražské vydání; pí, Lidové noviny 21. 7. 1942 ● ref. Artisté: jwg., České slovo 12. 9. 1942; Ks, Lidové noviny 13. 9. 1942; os.- [O. Srbová], Národní práce 13. 9. 1942 ● ref. Asagao: vlč [V. Čech], České slovo 26. 1. 1943; jd [J. Drda], Lidové noviny 27. 1. 1943; V. Hloch, Venkov 29. 1. 1943 ● ref. Štěstí ve třech: jwg., České slovo 13. 3. 1943; ej. [E. Jánský], Národní politika 13. 3. 1943, pražské vydání; os. [O. Srbová], Národní práce 13. 3. 1943; V. Hloch, Venkov 16. 3. 1943; N. Bonhardová, tamtéž 16. 5. 1943; bd, Lidové noviny 18. 5. 1943 ● V. Holzknecht: J. Ježek & Osvobozené divadlo, Praha 1957, s. 116, 118, 127, 129, 217–218, 225; R. Mihola: H. V. vypráví. Filmovou hvězdou jsem nebyla, Naše rodina 8, 1976, č. 42, s. 12; J. Pospíšil – E. Kešner: Hvězdou operety, Praha 1978, s. 93, 101–102, 108–113, 138, 145–146; J. Tvrzník: Šest dýmek F. Filipovského, Praha 1981, s. 104, 111, 125, 136–137, 205; V. Poppová: Herecké ohlédnutí. H. V., Květy 32, 1982, č. 4, s. 39 + č. 5, s. 39 + č. 6, s. 43 + č. 7, s. 39; J. Werich: Vzpomíná... vlastně potlach, Praha 1982, s. 9, 60–61; DČD IV ● nekrology: O. Suchý, Svobodné slovo 7. 3. 1987; (fk) [F. Knopp], Lidová demokracie 10. 3. 1987 ● V. Fabianová: Jsem to já?, Praha 1933, s. 43, 54, 330, 343–346; P. Hořec – R. Šterclová: 76 yardů J. Štercla, Praha 1997, s. 70, 75; R. Mihola: H. V. Cesta ke šmíře, Praha 2004; R. Rohál: Vzlety a pády slavných českých žen, Praha 2004, s. 7–45; Příběhy slavných. Jednou jsi dole, jednou nahoře (H. V.), Česká televize 2013; O. Suchý: Neznámá známá H. V., Praha 2013.

ČBS, ČHS, ČSBS, ČSFD, EDS, Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, Fikejz – Film III, Film II–III, Ilustrovaný encyklopedický slovník, Malá československá encyklopedie, Populární slovník českých a slovenských herců, Teichman, Universum 

Životní události

  • 24. 11. 1914: narození, Praha (CZ)
  • 3. 3. 1987: úmrtí, Praha (CZ)

Další jména

Lašková Jana

Vazby

H


Vznik: 2019
Autor: Martin J. Švejda