Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 23. 2. 2017, 10:27; Martin Novák (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání
SiD.jpeg

Alena Jakubcová a kolektiv

Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století
Osobnosti a díla

Praha 2007

 

Zpracoval Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu s externími spolupracovníky.
Redaktor: Alena Jakubcová 

Autoři hesel:
Ingrid Bigler-Marschall (Curych), Stanislav Bohadlo (Hradec Králové), Božena Brodská (Praha), Milena Cesnaková (Praha), Guido Carrai (Florencie), Alice Dubská (Praha), Horst Flechsig (Lipsko), Michaela Freemanová (Praha), Dagmar Glüxam (Vídeň), Vladimír Hajšman (Praha), Kamila Hálová (Praha), Jiří Hilmera (Praha), Ondřej Hučín (Praha), Magdaléna Jacková (Praha), Alena Jakubcová (Praha), Milada Jonášova (Praha), Kateřina Kvízová (Praha), Helena Lorenzová (Praha), Jitka Ludvová (Praha), Václav Maidl (Praha), Petr Mašek (Praha), Jiří Mikuláš (Praha), Olga Mojžíšová (Praha), Marc Niubò (Praha), Jitřenka Pešková (Praha), Václav Petrbok (Praha), Zdeňka Pilková (Praha), Angela Romanoli (Cremona), Vojtěch Ron (Liberec),  Jiří Sehnal (Brno), Adolf Scherl (Praha), Otto G. Schindler (Vídeň), Tomáš Slavický (Praha), Ludmila Sochorová (Praha), Jan Trojan (Brno), Martin Vaňáč (Praha), Věra Velemanová (Praha), Jiří Záloha (Český Krumlov).

Publikace vznikla v letech 1998–2001 za podpory Ministerstva kultury České republiky (projekt  č. DA98P01UKK001 a byla vydána s přispěním Akademie věd České republiky. Redakční zpracování proběhlo 2002–2006 v Divadelním ústavu.

Recenzovali
doc. PhDr. Jaroslav Kolár, CSc.
prof. PhDr. František Černý, DrSc.

Rejstřík sestavila Zdena Benešová
Graficky upravila Michaela Blažejová

Vydal Divadelní ústav, Praha 2007

© Divadelní ústav, 2007
ISBN 978-80-7008-201-0 (Divadelní ústav)


Úvodem

České země byly od středověku významným evropským dějištěm pro setkávání jazyků a kultur. Zdejší správní a společenská centra v čele s hlavním městem Prahou prožívala často při státnických aktech a politických jednáních reprezentativní divadelní události. Územím procházely cestovní trasy kejklířů, hudebníků, herců, zpěváků i loutkářů, kteří do navštívených lokalit šířili různorodé stylové proudy, zábavu, osvětu i zpravodajství. Obyvatelé měst se ve svých sídlech s divadlem setkávali od jeho raných forem spjatých s liturgií, průvody a slavnostmi. Divadelními prvky byla v obřadních, zvykových i herních formách prostoupena také lidová kultura venkovská, v níž z mnoha prvotních podob postupně krystalizovaly dramaticky a divadelně vyhraněné výstupy a hry.

Lexikon Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století – Osobnosti a díla nabízí shrnutí současných vědomostí o starších divadelních dějinách, a umožňuje tak základní orientaci v této oblasti. Hesla podávají informace a data v uspořádaných biografických údajích a zároveň v ucelených slovníkových výkladech. Jsou doplněna přehledem evidovaných a využitých pramenů, podrobnými soupisy literatury a ikonografickými dokumenty. V době, kdy se řada témat z okruhu staršího divadla, jednotlivé vyhraněné stylové epochy a jejich teatralita těší rostoucí pozornosti historiků, historiků umění a kultury, etnologů a antropologů, vychází teatrologie tomuto zájmu vstříc sumou utříděných poznatků.

Lexikon navazuje na práci autorů prvního dílu Dějin českého divadla, vydaného nakladatelstvím Academia v roce 1968, který přinesl komplexní pojednání historie divadelní kultury od počátku doložených aktivit na území českých zemí do konce 18. století, založené na důkladném pramenném výzkumu. Jako lexikografická příručka k tomuto období divadelních dějin poskytuje slovník vhled do bohatě strukturovaného divadelního dění prostřednictvím životopisů a tvorby jeho aktérů. Obsahuje 382 hesel dramatiků, hudebních skladatelů, libretistů, herců, zpěváků, tanečníků, loutkářů, výtvarníků, ředitelů, pořadatelů představení, mecenášů a anonymních dramatických děl.

Zpracování hesel se soustředilo na osobnosti a díla, jež byly z hlediska současného poznání nositeli stylových, druhových i profesních proměn, kterými ve vytčeném rozsáhlém období divadlo prošlo, a s jejichž tvůrčí a organizační aktivitou byla zpravidla spojena významná událost, mimořádný tvůrčí čin nebo určitá etapa divadelní historie. Přednost tak dostali dramatikové, hudební skladatelé a ředitelé divadelních společností před jednotlivými interprety, kteří jsou uváděni výběrově. Do lexikonu byli zahrnuti jak tvůrci domácí provenience, tak umělci narození mimo české země, kteří však ke zdejší divadelní tvorbě významně přispěli, a také čeští rodáci, působí v divadelní sféře za hranicemi českých zemí. Vzhledem k proměnám divadelních druhů a žánrů, prostředí tvorby a recepce i kulturněhistorické situace byla pozornost věnována českým, latinským, německým, italským i francouzským divadelním projevům. Většina osobností je v daném kontextu biograficky zpracována vůbec poprvé.

Časové vymezení tématu se shoduje s koncepcí prvního dílu Dějin, a slovník tak končí na časové hranici, od níž se obvykle datuje novodobé české divadlo. Faktickým mezníkem je vznik Vlastenského divadla v roce 1786 a pojednání generace jeho tvůrců (bratři K. H. a V. Thámové, P. Šedivý, M. Stuna, M. Štván, V. Svoboda a další) zůstalo vyhrazeno dalšímu svazku České divadelní encyklopedie Česká činohra 19. a začátku 20. století – Osobnosti (ed. Eva Šormová a kol., Praha 2015). Hesla hudebníků, spjatých pracovně a umělecky s formujícím se českým divadlem a s německou operou Stavovského divadla, obsahuje svazek Hudební divadlo v 'č'eských zemích – Osobnosti 19. století (ed. Jitka Ludvová a kol., Praha 2006). Periodizační předěl nebylo ovšem možno stanovit mechanicky. Lexikonu Starší divadlo v 'č'eských zemích připadlo zpracování těch osobností, které sice do procesu formování českého profesionálního divadla josefínské epochy výrazně zasáhly (např. V. K. Antong, A. Zappe, V. Mihule, M. Majober), ale měly už tehdy za sebou významnou divadelní dráhu v divadle jazykově německém a byly spojeny s jeho dalšími příslušníky mnoha vazbami (principálové a jejich herci, dramatikové a jejich skladatelé apod.). Generační hranici tvoří rok narození v rozmezí 1760–65, s výjimkou osobností, které i později zřetelně pokračovaly ve starším stylovém zaměření a zpravidla také působily ve sférách, vázaných tradičně k epoše baroka a klasicismu, např. v zámeckých divadlech. Z popsaného časového vymezení vybočují hesla divadelních mecenášů, vesměs příslušníků šlechtických rodů, kteří zámecká divadla zřizovali a provozovali, podporovali umělce a vyvíjeli vlastní amatérské aktivity. V těchto případech byly v zájmu zachování souvislosti registrovány i děje, které přesahují do 19. století, a v hesle osobnosti, která se o divadlo zasloužila nejvýznamněji, je zpravidla stručně zaznamenán i mecenát dalších příslušníků rodu.

Divadelní aktivity, které se v daném období odehrávaly na území českých zemí, byly součástí širších evropských kontextů, a to jak politickomocenských, obecně kulturních a stylově uměleckých, tak i přímo divadelně provozních (produkční systém cestujících hereckých a operních společností, sdílení, tradování a inovace repertoáru). Jejich pojednání vyžaduje specializovaný výzkum, ale zároveň také spolupráci spřízněných oborů. Na projektu lexikonu se podílelo na čtyřicet domácích a zahraničních odborníků, v mnoha případech špičkových specialistů v jednotlivých oblastech bádání (komedie dell’arte, italská opera, angličtí komedianti, barokní hauptakce a burlesky, řádové divadlo, scénografie, osvícenská dramatika, lidové divadlo, středověké a renesanční divadelní projevy, dvorské slavnosti, zámecká divadelní kultura, tanec a pantomima apod.). V době nadprodukce překladových, kompilačních a kumulativních lexikonů bylo krédem autorů a redakce nově promyslet životní osudy a tvůrčí dráhu každé osobnosti a vytvořit slovník výkladový, v němž se těžištěm hesel stane charakteristika tvorby a její interpretace v dobovém kontextu. Právě tato pasáž každého hesla vypovídá o stavu zúčastněných vědních oborů v době vzniku lexikonu a dodává mu osobitost, originalitu a snad i čtenářskou přitažlivost. V řadě případů se podařilo najít dosud nevyužité prameny a zachytit novou nebo pozapomenutou literaturu. K těmto zdrojům informací odkazují soupisové oddíly jednotlivých hesel. Poměr známých skutečností k množství dosud nezpracovaných pramenů však signalizuje, že teprve projekty základního pramenného výzkumu mohou zprostředkovat další poznatky, zařadit do hesláře další tvůrčí osobnosti a pojednat jejich přínos staršímu divadlu v českých zemích.

Úsilí o tematickou komplexnost a vyrovnanost zpracování vytčeného časového úseku bylo omezováno stavem heuristického výzkumu a pracovní kapacitou domácího bádání. Pomoc při vyhledávání a ověřování údajů poskytly naše i zahraniční archivy, knihovny a badatelská pracoviště, jejichž fondy se v současnosti díky tempu digitalizace pramenů, elektronizace katalogů knihoven i základních badatelských pomůcek nebývalou měrou otevírají a umožňují přístup k informacím i na dálku. Autoři hesel však mnohdy vstupovali do nečekaně proměněné situace, vyžadující nejen potřebné technické vybavení, ale i období adaptace, v němž bude možné nově formulovat výzkumná témata a vytvářet týmy k jejich zpracování. I přesto vzniklé společenství autorů vytvořilo příznivou badatelskou atmosféru a postupně získávané informační zdroje inspirovaly k celé řadě souvisejících výzkumných sond, soupisových projektů a speciálních studií. I přesto, že se historická teatrologie v současnosti nachází v institucionálně oslabené pozici, bilancují naopak někteří její příslušníci vlastní dlouholeté výzkumy, a tak si na půdě autorského týmu jednotlivé generace i spolupracující obory vzájemně předávaly informace a zkušenosti.

Příprava projektu České divadelní encyklopedie, který je stěžejním dlouhodobým úkolem Divadelního ústavu na poli divadelní historie, byla provázena diskusemi (srv. Diskuse k projektu divadelní encyklopedie, Divadelní revue 9, 1998, č. 1, s. 80–94) i změnami v obsazení redakce lexikonu Starší divadlo v 'č'eských zemích (v letech 1998–2001 byl řešitelem projektu Mgr. Ondřej Hučín, od roku 2003 redakci převzala PhDr. Alena Jakubcová, Ph.D.). Redakční zpracování se pokusilo respektovat specifika a překonat rozdílnosti metodologie literární, hudební, divadelní, uměnovědné a historické vědy a spojit jejich poznatky do celostních výpovědí o divadelní tvorbě. Hledisko systematičnosti a jednoty pravidel však ztroskotávalo na rozmanitosti materie a často se do sporu dostávala zásada vytříbenosti, uměřenosti, ucelenosti a rovnováhy s nestandardní formou a obsahem zpracovávaných pramenů. V případech, kdy byla při zpracování hesla objevena nová stopa nebo naopak úporně opakovaná chyba, byly poznatky zachyceny vždy uceleně, i když se tento postup vymykal z rámce stanovených pravidel. Význam detailu a podrobného vypsání informace byl tak zahrnut do redakční koncepce, podobně jako význam uváděných informačních zdrojů a jejich zřetelného propojení s heslem, které tak uživatelům lexikonu umožní s materiálem dále pracovat. Redakční práce byly ukončeny k 31. 8. 2006.

Poděkování za spolupráci náleží na prvním místě autoru téměř stovky hesel a lektoru lexikonu PhDr. Adolfu Scherlovi, CSc. Opakovaně četl předložené texty, ověřoval informace, podnikal nové rešerše a promýšlel strukturu připravovaného svazku. Byl neustále připraven dodávat informace ze svého osobního archivu, a tak jeho nezištně poskytované objevy vplývaly do textu bez tradičního předchozího publikování a zvláštního upozorňování (bezpočet nalezených matričních zápisů, bibliografické a ikonografické údaje, inspirace pro obohacení hesláře). Poděkování patří prof. PhDr. Františku Černému, DrSc., a doc. PhDr. Jaroslavu Kolárovi, CSc., prof. PhDr. Evě Stehlíkové, PhDr. Evě Šormové, doc. PhDr. Pavlu Janouškovi, CSc., PhDr. Jiřímu Našincovi a Mgr. Pavlu Petráňkovi, kteří prostudovali rukopis a vyslovili řadu podnětných návrhů, Mgr. Zdeně Benešové za zpracování rejstříku a Marku Benešovi a Milanu Černému za pomoc při přípravě obrazových materiálů. Za nezištnou pomoc a řadu inspirativních podnětů je dále třeba poděkovat Bärbel Rudin, M. A. (Windrose – Studienstätte für Theater-Forschung-Kultur, Kieselbronn), prof. Petru Heßelmannovi (Westfälische Wilhelms-Universität Münster), prof. Hubertu Reittererovi (Österreichisches Biographisches Lexikon und biographische Dokumentation, Institut der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Vídeň), prof. Davidu J. Buchovi (University of Northern Iowa), doc. Reinhartu Meyerovi (Řezno).

Děkujeme rovněž všem institucím a majitelům soukromých sbírek za poskytnutí souhlasu s reprodukcí obrazového materiálu a za informace, potřebné pro zpracování hesel: Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži, Arcibiskupství olomoucké, Archiv města Brna, Archiv města Plzně, Archiv Pražského hradu, Bayerische Staatsbibliothek München, Biblioteka Uniwersytecka w Warszawie, Deutsches Theatermuseum München, Fondazione Giorgio Cini (Benátky), Fürstlich Waldburg-Zeil’sches Gesamtarchiv – Fürstlich Waldburg-Zeil’sche Bibliothek Schloß Zeil (Leutkirch im Allgäu), Germanisches Nationalmuseum Nürnberg, Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel, Johann Wolfgang Goethe-Universität Frankfurt am Main – Universitätsbibliothek Johann Christian Senckenberg, Katholische Kirchengemeinde St. Joseph – Altona (Hamburk), Královská kanonie premonstrátů na Strahově (Praha), Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Moravské zemské muzeum (Brno), Moravská zemská knihovna (Brno), Museum für Hamburgische Geschichte (Hamburk), Muzeum Českého krasu (Beroun), Muzeum hlavního města Prahy, Muzeum města Brna, Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, Národní archiv (Praha), Národní galerie v Praze – sbírka grafiky a kresby, Národní knihovna České republiky (Praha), Národní muzeum (Praha), Österreichische Nationalbibliothek Wien, Österreichisches Biographisches Lexikon und biographische Dokumentation – Institut der Österreichischen Akademie der Wissenschaften (Vídeň), Österreichisches Theatermuseum Wien, Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek Dresden, Staatsbibliothek zu Berlin – Preußischer Kulturbesitz, Stadtbibliothek Nürnberg, Stadt- und Landesbibliothek Wien, Státní hrad a zámek Český Krumlov, Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Státní oblastní archiv v Praze, Státní oblastní archiv v Třeboni (pracoviště Český Krumlov), Státní oblastní archiv v Třeboni (pracoviště Jindřichův Hradec), Státní oblastní archiv v Zámrsku, Státní okresní archiv Beroun, Státní okresní archiv v Olomouci, Státní okresní archiv v Ústí nad Orlicí, Theaterwissenschaftliche Sammlung der Universität zu Köln, Universitäts- und Landesbibliothek Münster, Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí, Westfälische Wilhelms-Universität Münster, Wien Museum, Windrose – Studienstätte für Theater-Forschung-Kultur (Kieselbronn), Zemský archiv v Opavě, Ing. Jaroslav Lobkowicz (Křimice), Martin Lobkowicz (Nelahozeves).

Badatelská perspektiva a optimismus, které byly součástí pracovní metody, zůstanou snad patrné nejen v textových formulacích vybízejících k diskusi, ale i v připojených soupisech, jež jsou připomínkou výzkumné tradice a upozorněním na bohatství dosud nezpracovaných a nevyužívaných inspiračních zdrojů. Kontury procesů a jejich souvislostí, které byly v průběhu zpracování postupně odkrývány, vystupují do popředí právě nyní na konci několikaleté práce, ale nebudou už v lexikonu systematicky zachyceny. Dílo muselo být ukončeno právě proto, aby práce mohla pokračovat. Autoři předem děkují všem, kteří se k ní připojí svým upozorněním na případné omyly a chyby.


Jak číst v lexikonu

Každé heslo sestává z těchto částí:

Záhlaví obsahuje titul hesla, kterým je osobní jméno nebo autentický název dramatického díla, v případě her bez pevného titulu konvenční označení, užívané v odborné literatuře.

► Osobní jména jsou uváděna v nejznámější a nejrozšířenější podobě, která odpovídá kontextu působení jejich nositelů. Česká verze jmen má přednost, pokud je v novodobé literatuře běžně užívána. U osobností méně frekventovaných je dodržena podoba jména známá z pramenů využitých pro zpracování hesla. Ženská příjmení jsou v záhlaví i v textech hesel přechylována s výjimkou jmen zakončených na -o, -i, -y, -e. Vzhledem k rozkolísanému úzu v uvádění osobních jmen jsou zjištěné varianty jejich pravopisu zaznamenány na začátku textu hesla. Křestní jména uvádíme v textu iniciálami, s výjimkou křestních jmen rodinných příslušníků heslované osoby (rodičů, sourozenců, dětí, manželek a manželů) a jmen šlechtických, opakující se jména autorů (dramatiků, skladatelů, libretistů) iniciálami pouze při prvním výskytu v hesle, jména všeobecně známá (Shakespeare, Goethe, Metastasio, Händel) bez iniciál.

Záhlaví dále obsahuje datum a místo narození a úmrtí. Absence některého z údajů znamená, že není znám. Pokud zmíněná data nebyla zjištěna, je přibližným časovým údajem určeno, kdy osobnost v divadelní sféře působila. U dramatických děl se uvádí doba jejich vzniku, u tištěných textů rok vydání.

► Pro místní jména v záhlaví hesla jsou užívány jejich současné názvy, u zahraničních lokalit je v závorce uveden stát, na jehož území se dnes nacházejí. V případech, kdy bylo z hlediska kontextu potřeba uvést na prvním místě dobový název lokality, je pojmenování současné připojeno v závorce. Pro upřesnění polohy obce je v případě potřeby uvedena nejbližší obecně známá lokalita. U dříve samostatných obcí, dnes součástí větších celků, je současný název uveden v závorce. Pokud pro zahraniční lokalitu existuje vžitý český ekvivalent názvu, je v záhlaví i v textech hesel používán.

Následuje profesní a pracovní vymezení sféry, v níž se osobnost v oblasti divadelní prezentace uplatňovala a které je věnována výkladová část hesla, u dramatických děl jejich druhové zařazení.

Výkladová část obsahuje údaje o rodinném zázemí, životě, umělecké dráze, organizačních a společenských aktivitách osobnosti. Následuje pojednání divadelní tvorby umělce, její začlenění do dobového kontextu a charakteristika jejích stylových východisek a proměn v rámci uměleckých proudů dané epochy. Anonymní dramatická díla jsou žánrově a tematicky popsána a charakterizována na pozadí soudobého literárnědramatického procesu.

► Názvy dramatických děl jsou při svém prvním výskytu v rámci hesla uváděny v jazyce vydání nebo provedení, český překlad názvu následuje v závorce. Šipka (→) je v textech hesel užívána u osobních jmen nebo názvů děl jako odkaz na zpracované heslo. Místo plného znění jména osoby nebo názvu díla se ve výkladové části hesla používá tučně tištěná zkratka. Platí pouze v daném hesle a není zařazena do seznamu Zkratky a značky.

Soupis edic, pramenů a literatury poskytuje základní orientaci v publikovaných edicích, využitých pramenech a evidované odborné, kritické i memoárové literatuře, včetně divadelních almanachů a periodik.

► Za edici je považováno novodobé vydání (dramatického) textu (event. ukázek z textu), obsahující zpravidla odborný komentář. V oddílu Edice uvádíme u jednotlivých publikací primárně strany, kde je příslušné dílo otištěno. Strany obsahující komentáře a výklady jsou na stejném místě registrovány v závorce. Dobová vydání autorské tvorby, relevantní z hlediska tématu hesla, se v rubrice Edice uvádějí v případech, kdy nejsou unikátně dochovanými, popř. při textaci hesla využitými prameny.

Oddíl Prameny a literatura je rozčleněn graficky. Záznamy jsou řazeny chronologicky, nedatované rukopisné práce jsou zařazeny na začátku oddílu. Je-li uvedeno více prací od téhož autora, jsou údaje o nich seskupeny. Pro často citované tituly jsou využity zkratky názvu (srv. Bibliografické zkratky), které uvádíme obyčejným písmem. Kurzívou jsou odlišeny odkazy na publikace ve formě autor nebo incipit názvu a letopočet vydání (⇒ Asper 1980), použité v textech hesel i v rubrikách Edice nebo Prameny a uvedené v plném znění v soupisu literatury.

► U knižních publikací uvádíme jméno autora práce, její titul, místo a rok vydání a strany, pojednávající o předmětu hesla. Strany neuvádíme v případě publikací uspořádaných abecedně. U statí otištěných ve sbornících a periodikách uvádíme jméno autora, název stati a dále název knihy nebo periodika s určujícími bibliografickými údaji (časopisy: ročník, rok, číslo, stránka – pokud je časopis paginován po číslech; ročník, rok, stránka – pokud je časopis paginován průběžně; noviny: den, měsíc, rok). Stránkami neuvádíme rozsah stati, ale pouze strany, týkající se předmětu hesla. Mimopražská a zahraniční periodika jsou určena místem vydání. Jména heslovaných osob jsou v soupisech edic, pramenů a literatury krácena na iniciály. V heslech významných osobností, jejichž životu a dílu je věnována mimořádně rozsáhlá literatura (např. Mozart, Vivaldi), uvádíme především publikace zaměřené na dějiny divadla v českých zemích.

► Závěrečná část oddílu registruje abecedně pomocí bibliografických zkratek slovníkové příručky, v nichž se vyskytuje heslo dané osobnosti nebo anonymního dramatického díla, a to přednostně lexikony speciální (divadlo, literatura, hudba, výtvarné umění), které obsahují také standardní soupisy tvorby jednotlivých osobností. Univerzální práce jsou uvedeny pouze v případě, že přinášejí shrnutí dat nebo údaje relevantní pro současné bádání. Oddíl zachycuje též soupisová a syntetizující divadelněhistorická zpracování, s nimiž se při textaci hesel pracovalo. Registry, soupisy a průvodce s jiným oborovým zaměřením, např. Souborný hudební katalog, publikace řady Répertoire International des Sources Musicales, průvodce po archivních fondech apod. uvádíme pouze v případech, kdy to vyžaduje stav pramenné základny, a to zpravidla v oddílu Prameny.

► Podrobné soupisy tvorby, které byly vypracovány jako pracovní podklady pro hesla jednotlivých osobností (např. bibliografie dochovaných tisků, vztahujících se k působení ředitelů divadelních společností J. J. Bruniana, J. H. Böhma a K. F. Guolfingera von Steinsberg, soupisy dramatické tvorby J. B. Bergobzooma, N. Minata, Ch. H. Spieße, Ch. L. Seippa, soupisy rolí F. W. Arnoldiho, L. Bassiho, T. Strinasacchi, K. Czechtitzkého, K. Wahra, přehledy inscenací italských operních impresáriů S. Lapise, G. Molinariho, G. Bustelliho apod.) zůstávají zachovány ve formě studijních materiálů v dokumentačním archivu Kabinetu pro studium českého divadla, stejně tak jako prameny a literatura, cíleně pro účely projektu shromažďované. Soupisové publikace a reprinty pramenů, např. soupis dramatické literatury 18. století (⇒ Meyer), zpracování německých divadelních časopisů (⇒ Bender), reprint italských divadelních almanachů (⇒ Verti), které byly v rámci zpracování lexikonu získány, obohatily knihovnu Divadelního ústavu a mohou podpořit navazující výzkum. 

Slovník je doplněn reprodukcemi dobového ikonografického materiálu a divadelně historických dokumentů, které byly za pomoci autorů jednotlivých hesel, shromážděných pramenů a ikonografických soupisů vyhledány v našich i zahraničních fondech. Ikonografie divadla jako umění vizuálního není pouze ilustrací, ale přináší nová sdělení, a stává se tak součástí jednotlivých hesel. Obrázky jsou v textu určeny stručnými popisky, bližší údaje (uložení a popis artefaktu, odkazy na literaturu a zdrojové katalogy) jsou obsaženy v Seznamu vyobrazení.