Revoluční scéna (Adria)

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 9. 2. 2017, 15:56; Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání
Revoluční scéna
Praha 1920 - 1922
Další názvy: Revoluční scéna 1920–21; Divadélko Adria 1921–22
divadlo


Divadlo kabaretního typu založil režisér, výtvarník, herec a dramatik E. A. Longen v létě 1920, bezprostředně po zániku Kabaretu Bum, v suterénu hotelu Adria na Václavském nám. V Revoluční scéně (RS), jak byl nový podnik pojmenován, Longen působil jako režisér, výtvarník a umělecký šéf. Kromě herců z někdejšího Kabaretu Bum (E. Fiala, F. Futurista, K. Noll, S. Rašilov, J. Rovenský, po půl roce i V. Burian) tvořili jádro hereckého souboru RS manželé Longenovi, dále B. Částková, E. Nollová, M. Pačová, M. Volfová, J. Wannerová, F. Bartoš (i jako režisér), R. Jílovský (zároveň tajemník divadla), R. Mejkal, V. Menger, R. Myzet, T. Pištěk, J. Sedláček, F. Smolík, V. Wassermann (též inspicient, dramatik a dramaturg) a J. Zora. V první sezoně se na činnosti RS podílel jako režisér i dramatik A. Dvořák. RS zahájila činnost 3. 9. 1920 večerem aktovek. Princip „divadla komiků“ (a statut v podobě kabaretní koncese) byl dočasně nahrazen koncepcí divadelní scény, pěstující drobné dramatické umění, jež měla být revoluční „nejen výrazem, ale také obsahem“ (Longen). Tato umělecky ambiciózní a politicky radikální antiměšťácká tendence se projevila jednak dočasným nahrazením stolového zařízení řadami sedadel, což byl v té době u kabaretních scén převratný čin, ale hlavně v rovině dramaturgické (Longen: V přítmí svatyně; Vachek: Mravní povinnost; Macek: Dáma a vrah; Büchner: Vojcek – 1920; Olbracht: Pátý akt; Kisch: Pasáci, pasáci; Nanebevstoupení Tonky Šibenice; Čechov: Na veliké cestě; Schnitzler: Rej; Machiavelli: Mandragora; Moliére: Létavý lékař – 1921). V dramaturgicky náročnějších večerech, inscenovaných vesměs v hektickém chvatu, usiloval Longen i jako režisér a výtvarník o útočnou grotesku, sarkastický škleb a šokující expresi jako základní stylové gesto. Kromě sociální noty, výstřední, excentrické komiky a parodie (Raupach: Mlynář a jeho dítě, 1920) bylo stálým refrénem jeho repertoáru i šokující divadlo hrůzy (Longen: Propast, 1920; Telefon 777–11, 1921; Balling: Oběť, 1920 aj.). Ohlas poválečných socialistických nálad v první fázi RS, projevující se provokativní sociální tematikou (Vojcek, Nanebevstoupení Tonky Šibenice; Bouhélier: Otroci; Perez: Stávka; Longen: Matka vrahova – 1921) i reflexí ruské bolševické revoluce 1917 (Dáma a vrah), způsobil brzký odchod tradičního kabaretního obecenstva. Nové, v Longenových manifestech vzývané uvědomělé dělnictvo a revoluční studentstvo, se však nedostavilo. Katastrofálně nízká návštěvnost přinutila Longena opustit původní orientaci, kterou vystřídal jednak lidový veseloherní repertoár (např. Macháček: Ženichové; Klicpera: Rohovín Čtverrohý; Nestroy: Lumpacivagabundus), jednak tradičnější formy kabaretu, postavené především na popularitě komiků a jejich osvědčených čísel, převážně parodií a kupletů. Typické byly divácky úspěšné hudebněparodické výstupy dvojice V. Burian a D. Pták (Ach, ten tyátr!, 1921). Někdy Longen kombinoval v jednom večeru náročnější hru (Schnitzler: Rej, 1921 – uvedeno bez ohledu na policejní zákaz) s aktovkou psanou pro populárního komika (Burian: § 733-A-B–00). Jindy skloubil drastickou groteskní komiku s náročnější dramaturgií v rámci jedné hry (Nestroy: Lumpacivagabundus, hráno v holešovické Uranii a ve smíchovské Aréně; Šamberk: Palackého třída 27; Longen: Hloupý Honza v Pincgavské republice; Don Kichot de la Manča, hráno v přírodním divadle v Šárce; Šmíd: Batalion a Z pražských zákoutí). 1921 souběžně s vydáváním Haškova románu inscenoval Longen ve vlastní dramatizaci seriál Švejkových příběhů, Dobrý voják Švejk ve světové válce, který díky kongeniálnímu výkonu K. Nolla v titulní roli zaznamenal výjimečný soulad uměleckých ambicí s příznivým diváckým ohlasem. Divadelní adapatací Švejka zahájila RS dlouhou řadu jevištních ztvárnění tohoto díla. Navzdory tomuto úspěchu bylo zadlužené divadlo koncem 1921 úředně uzavřeno, údajně z bezpečnostních důvodů. Poslední premiérou RS byla Longenova, Haškova a Kischova komedie Z Karlína do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní. V lednu 1922 započaly úpravy sálu i hlediště. Longen neměl finanční prostředky k placení gáží a dal souboru protiprávně výpověď. RS skončila definitivně v lednu 1922 žalobou herců na E. A. Longena a následným odejmutím jeho koncese. Herci získali povolení hrát tzv. svépomocí (6 týdnů uváděli Švejka na zájezdech) a bez Longenova vědomí se dohodli s podnikatelem A. Fenclem, který byl ochoten RS i s dluhy převzít a provozovat pod názvem Divadlo Adria. Již v prosinci 1921 však RS – zřejmě ve snaze nadále neodrazovat publikum – používala název Divadélko Adria.


Literatura

E. A. Longen: Malá divadla v Praze, PL 17. 6. 1925 + Das Prager Revolutionstheater, Prager Presse 2. 6. 1932; J. Klepetář: Hrdinové malých scén II, K. Noll, herec Švejka, RA 2, 1926/27, s. 190; R. Fleischner: Divadlo v přerodu, Olomouc 1937, s. 49; J. Červený: Červená sedma, 1959, s. 189; F. Černý: E. A. Longen, in: E. A. Longen: C. k. polní maršálek a jiné hry, 1961, s. 165; J. Kamen: Toulavý kůň, 1982; J. Meszner: Jak se Praha bavila III. Od zpěvních síní k divadlům malých forem 1860–1930, studijní materiály 1988, KČD DÚ; D. Kozlová, J. Tomáš: Atraktivní Revoluční scéna, Scéna 5, 1980, č. 14–15, s. 4.

Významné události

  • 1920:
    založeno E. A. Longenem


Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 414—415
Autor: Vladimír Just