Panznerová, Marie: Porovnání verzí

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání
m
m
 
Řádka 25: Řádka 25:
 
Manželka zpěváka F. Klána; po sňatku (1890) užívala jména Klánová nebo Klánová-Panzne­rová. Byla žačkou Lukesovy pěvecké školy, kterou absolvovala 1884. Měla nastoupit angaž­má u opery v Liberci, ale po několika pohostin­ských vystoupeních v Novém českém divadle a ND 1883/84, již během první sezony po jeho otevření, byla přijata do souboru ND. 1892 hostovala v Plzni (Lola, Mascagni: ''Sedlák kava­lír''). 1901 za nevyjasněných okolností z ND odešla, ale vzápětí se vrátila. Angažmá trvalo do června 1910 (její poslední rolí byla Služka v opeře R. Strausse ''Elektra''). Téměř půlstoletí žila pak v soukromí. V době své umělecké akti­vity vystupovala koncertně, zvl. jako interpret­ka oratorních a kantátových děl (účinkovala mj. v pražské premiéře Dvořákova oratoria ''Svatá Ludmila'', 1887, v Lisztově oratoriu ''Svatá Alžbě­ta'', 1898 ad.).
 
Manželka zpěváka F. Klána; po sňatku (1890) užívala jména Klánová nebo Klánová-Panzne­rová. Byla žačkou Lukesovy pěvecké školy, kterou absolvovala 1884. Měla nastoupit angaž­má u opery v Liberci, ale po několika pohostin­ských vystoupeních v Novém českém divadle a ND 1883/84, již během první sezony po jeho otevření, byla přijata do souboru ND. 1892 hostovala v Plzni (Lola, Mascagni: ''Sedlák kava­lír''). 1901 za nevyjasněných okolností z ND odešla, ale vzápětí se vrátila. Angažmá trvalo do června 1910 (její poslední rolí byla Služka v opeře R. Strausse ''Elektra''). Téměř půlstoletí žila pak v soukromí. V době své umělecké akti­vity vystupovala koncertně, zvl. jako interpret­ka oratorních a kantátových děl (účinkovala mj. v pražské premiéře Dvořákova oratoria ''Svatá Ludmila'', 1887, v Lisztově oratoriu ''Svatá Alžbě­ta'', 1898 ad.).
  
Měla zvučný, silný, intonačně jistý hlas vel­kého rozsahu, v podstatě mezzosoprán. Vyni­kala zřetelnou výslovností a emocionálně vře­lým přednesem. V prvních letech byla v ND obsazována do výše položených lyrických dív­čích rolí, v nichž měla nahradit I. Reichovou, např. Mignon (Thomas: ''Mignon''), Popelka (Rozkošný: ''Popelka''), Markéta (Gounod: ''Faust a Markéta''), Manon (Massenet: ''Manon Les­caut''). Po hlasové poruše, kterou si přivodila snahou napodobit Američanku německého pů­vodu M. Hauckovou, hostující krátce v ND, se musela přeškolit na role mezzosopránové až altové. V nich mohla plně využít svou schop­nost tlumočit přesvědčivě vášeň, zlobu a nená­vist (Carmen, Bizet: ''Carmen'', Ortruda, Wagner: ''Lohengrin''). Po odchodu B. Fibichové z ND (1891) převzala její repertoár. Velkou pozornost věnovala hereckému ztvárnění postav a snažila se je realisticky charakterizovat. V mezzoso­pránovém a altovém oboru vytvořila řadu indi­viduálně pojímaných typů, např. Káču (Dvořák:'' Čert a Káča''), u níž zdůrazňovala spíše ráznost a vzdorovitost než pouhou komickou neohrabanost. Proměna hlasu i její narůstající korpulentnost způsobily, že jí byly předčasně svěřovány úlohy stárnoucích a starých žen, královen, matek a důvěrnic, a to zejména v českém repertoáru. Účinkovala v řadě premiér českých oper. Byla jednou z prvních českých pěvkyň, jejichž kariéra zcela patřila ND. řadila se mezi jeho nejzaměstnanější síly a během pětadvaceti let vystoupila ve více než 110 premiérách, v některých operách až ve čtyřech nastudová­ních. Přes problémy své uměleckého dráhy pat­řila k oporám ND.
+
Měla zvučný, silný, intonačně jistý hlas vel­kého rozsahu, v podstatě mezzosoprán. Vyni­kala zřetelnou výslovností a emocionálně vře­lým přednesem. V prvních letech byla v ND obsazována do výše položených lyrických dív­čích rolí, v nichž měla nahradit I. Reichovou, např. Mignon (Thomas: ''Mignon''), Popelka (Rozkošný: ''Popelka''), Markéta (Gounod: ''Faust a Markéta''), Manon (Massenet: ''Manon Les­caut''). Po hlasové poruše, kterou si přivodila snahou napodobit Američanku německého pů­vodu M. Hauckovou, hostující krátce v ND, se musela přeškolit na role mezzosopránové až altové. V nich mohla plně využít svou schopnost tlumočit přesvědčivě vášeň, zlobu a nená­vist (Carmen, Bizet: ''Carmen'', Ortruda, Wagner: ''Lohengrin''). Po odchodu B. Fibichové z ND (1891) převzala její repertoár. Velkou pozornost věnovala hereckému ztvárnění postav a snažila se je realisticky charakterizovat. V mezzoso­pránovém a altovém oboru vytvořila řadu indi­viduálně pojímaných typů, např. Káču (Dvořák:'' Čert a Káča''), u níž zdůrazňovala spíše ráznost a vzdorovitost než pouhou komickou neohrabanost. Proměna hlasu i její narůstající korpulentnost způsobily, že jí byly předčasně svěřovány úlohy stárnoucích a starých žen, královen, matek a důvěrnic, a to zejména v českém repertoáru. Účinkovala v řadě premiér českých oper. Byla jednou z prvních českých pěvkyň, jejichž kariéra zcela patřila ND. řadila se mezi jeho nejzaměstnanější síly a během pětadvaceti let vystoupila ve více než 110 premiérách, v některých operách až ve čtyřech nastudová­ních. Přes problémy své uměleckého dráhy pat­řila k oporám ND.
 
</ee:content>
 
</ee:content>
 
<ee:bibliography>
 
<ee:bibliography>

Aktuální verze z 9. 2. 2017, 19:55

Marie Panznerová
* 14. 9. 1865 Praha
28. 2. 1956 Praha
zpěvačka


Manželka zpěváka F. Klána; po sňatku (1890) užívala jména Klánová nebo Klánová-Panzne­rová. Byla žačkou Lukesovy pěvecké školy, kterou absolvovala 1884. Měla nastoupit angaž­má u opery v Liberci, ale po několika pohostin­ských vystoupeních v Novém českém divadle a ND 1883/84, již během první sezony po jeho otevření, byla přijata do souboru ND. 1892 hostovala v Plzni (Lola, Mascagni: Sedlák kava­lír). 1901 za nevyjasněných okolností z ND odešla, ale vzápětí se vrátila. Angažmá trvalo do června 1910 (její poslední rolí byla Služka v opeře R. Strausse Elektra). Téměř půlstoletí žila pak v soukromí. V době své umělecké akti­vity vystupovala koncertně, zvl. jako interpret­ka oratorních a kantátových děl (účinkovala mj. v pražské premiéře Dvořákova oratoria Svatá Ludmila, 1887, v Lisztově oratoriu Svatá Alžbě­ta, 1898 ad.).

Měla zvučný, silný, intonačně jistý hlas vel­kého rozsahu, v podstatě mezzosoprán. Vyni­kala zřetelnou výslovností a emocionálně vře­lým přednesem. V prvních letech byla v ND obsazována do výše položených lyrických dív­čích rolí, v nichž měla nahradit I. Reichovou, např. Mignon (Thomas: Mignon), Popelka (Rozkošný: Popelka), Markéta (Gounod: Faust a Markéta), Manon (Massenet: Manon Les­caut). Po hlasové poruše, kterou si přivodila snahou napodobit Američanku německého pů­vodu M. Hauckovou, hostující krátce v ND, se musela přeškolit na role mezzosopránové až altové. V nich mohla plně využít svou schopnost tlumočit přesvědčivě vášeň, zlobu a nená­vist (Carmen, Bizet: Carmen, Ortruda, Wagner: Lohengrin). Po odchodu B. Fibichové z ND (1891) převzala její repertoár. Velkou pozornost věnovala hereckému ztvárnění postav a snažila se je realisticky charakterizovat. V mezzoso­pránovém a altovém oboru vytvořila řadu indi­viduálně pojímaných typů, např. Káču (Dvořák: Čert a Káča), u níž zdůrazňovala spíše ráznost a vzdorovitost než pouhou komickou neohrabanost. Proměna hlasu i její narůstající korpulentnost způsobily, že jí byly předčasně svěřovány úlohy stárnoucích a starých žen, královen, matek a důvěrnic, a to zejména v českém repertoáru. Účinkovala v řadě premiér českých oper. Byla jednou z prvních českých pěvkyň, jejichž kariéra zcela patřila ND. řadila se mezi jeho nejzaměstnanější síly a během pětadvaceti let vystoupila ve více než 110 premiérách, v některých operách až ve čtyřech nastudová­ních. Přes problémy své uměleckého dráhy pat­řila k oporám ND.


Role (v ND)

1883, vše j. h.: Krasava, Radmila (Smetana: Libuše), Xenie Borisovna (Dvořák: Di­mitrij), Háta (Smetana: Prodaná nevěsta), Veruna (Blodek: V studni); 1884: Carmen (Bizet: Carmen), Markéta (Gounod: Faust a Markéta), Azucena (Ver­di: Troubadour), Amneris (Verdi: Aida), Ulrica (Ver­di: Maškarní ples), Lidunka [Agáta] (Weber: Čarostřelec), Mignon (Thomas: Mignon); 1885: Ortruda (Wagner: Lohengrin), Popelka (Rozkošný: Popelka, prem.), Manon (Massenet: Manon Lescaut), Anděl (Rubinštejn: Démon), Helena (Boito: Mefistofeles); 1886: Gabriela (Kovařovic: Cesta oknem, prem.), Královna ze Sáby (Goldmark: Královna ze Sáby), Milica (Bendl: Černohorci), Růžena (J. Klička: Spa­nilá mlynářka, prem.), Pamela (Auber: Fra Diavolo), Zarina (Zavrtal: Myrrha, prem.); 1887: Cherubín (Mozart: Figarova svatba), Georgetta (Planquette: Poustevníkův zvonek), Hraběnka Juliana (Hartl: Na­talie, prem.), Dáma (Mozart: Kouzelná flétna); 1888: Emilie (Verdi: Otello), Gyta (Nápravník: Harold), Děčana (Smetana: Braniboři v Čechách), Paní Pageová (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Ritta (Hérold: Zampa), Vaňa (Glinka: Život za cara), Hed­vika (Rossini: Vilém Tell), Giulietta (Offenbach: Hoffmannovy povídky), Fides (Meyerbeer: Prorok), Olga (Čajkovskij: Eugen Oněgin); 1889: Nancy (Flotow: Marta), Čitraleka (Kienzl: Urvasi), Květu­še (Rozkošný: Krakonoš, prem.), Kněžna (Dargo­myžskij: Rusalka); 1890: Víla Morgana (Goldmark: Merlin), Lidoria z Brabant (Franchetti: Asrael), Mar­kéta (Boieldieu: Bílá paní), Hraběnka z Hardeka (Trneček: Amaranta, prem.), Žofie (Liszt: Svatá Alžběta); 1891: Lucia (Mascagni: Sedlák kavalír), Brigitta (Auber: Černé domino), Abatyše (Bendl: Lejla), Panna Róza (Smetana: Tajemství), Maddale­na (Verdi: Rigoletto); 1892: Getruda (Bendl: Dítě Tábora, prem.), Pavlína (Čajkovskij: Piková dáma), Doňa Mercedes (Kovařovic: Noc Šimona a Judy, prem.), Martinka (Smetana: Hubička); 1893: Kettel: (Smareglia: Cornill Schut), Paní Quickly (Verdi: Falstaff); 1894: Magdalena (Wagner: Mistři pěvci norimberští), Stojina matka (Rozkošný: Stoja, prem.), Říhová (Dvořák: Tvrdé palice); 1895: Matka Simonetty (Leoncavallo: Medici), Máti Míla (Bendl: Máti Míla, prem.), Veruna (Dvořák: Šelma sedlák), Knejpová (V. Hřímalý: Zakletý princ), Magdalena (Chapí: Čarodějka), Klapzuba (Humperdinck: Per­níková chaloupka); 1896: Zoe (Fibich: Hedy, prem.), Anacoana (Franchetti: Krištof Kolumbus), Hana (Rimskij-Korsakov: Májová noc), Jegorovna (Nápravník: Dubrovský); 1897: Marion (Godard: Mar­kytánka), Madelon (Giordano: André Chénier), Her­miona (Nešvera: Perdita, prem.), Vlasta (Fibich: Šárka, prem.); 1898: Stará Kozinová (Kovařovic: Psohlavci, prem.); 1899: Mešjanovka (Foerster: Eva, prem.), Končakovna (Borodin: Kníže Igor), Káča (Dvořák: Čert a Káča, prem.), 1900: Radana (Fibich: Pád Arkuna, prem.); 1901: Ježibaba (Dvořák: Rusalka), Svatava (Dvořák: Svatá Ludmila), Babička (Kovařovic: Na Starém bělidle, prem.); 1902: Pavlí­na (Čajkovskij: Piková dáma); 1903: Matka (Char­pentier: Louisa); 1906: Mlynářka (Rozkošný: Černé jezero, prem.), Běta (Nešvera: Radhošť, prem.); 1907: Váchová (Bendl: Švanda dudák, prem.), Mat­ka Karlova (Prokop: Sen lesa, prem.); 1910: Pepinka (Piskáček: Divá Bára, prem.), Služka (R. Strauss: Elektra).

Prameny a literatura

Národní listy 10. 8., 24. 8., 4. 9. 1884, 19. 7. 1888, 1. 7. 1898; R., Diva­delní listy 5, 1884, s. 226; –la [E. Chvála], Politik 12. 11. 1885; L. D. [L. Dolanský], Ruch 7, 1885, s. 87; Světozor 21, 1887, s. 143; Dalibor 12, 1890, s. 244; Divadelní listy 2, 1901, s. 125, 277; Kalendář Nár. divadla v Praze na rok 1910, s. 54; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I, 1917, s. 128, 164, 227–228, 276, 312; Nejedlý: Opera ND I; A. Branald: Vavřín a tráva, Divadlo 5, 1954, s. 82; J. Brožovská, Divadlo 7, 1956, s. 272; Němeček: Kovařovic, zvl. s. 81. • Otto; ČHS; NDp; Kutsch 1997; ND po 1883.

Životní události

  • 14. 9. 1865: narození, Praha
  • 28. 2. 1956: úmrtí, Praha

Další jména

Klánová , Klánová-Panznerová


Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 382–383
Autor: Jaromír Paclt, Pavel Petráněk