Nové divadlo: Porovnání verzí

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání
m
 
Řádka 21: Řádka 21:
 
Než se podařilo vytvořit víceméně stálý okruh publika především ze středních a intelektuálních vrstev, zápasilo NoD v prvním roce vedení O. Nového (1936) o přežití. Pomohla je prosadit kritika, která přivítala obrodu operetního kýče salonní hudební komedií, o niž O. Nový usiloval už v Brně a která v divadelní zábavou zahlcené Praze chyběla.
 
Než se podařilo vytvořit víceméně stálý okruh publika především ze středních a intelektuálních vrstev, zápasilo NoD v prvním roce vedení O. Nového (1936) o přežití. Pomohla je prosadit kritika, která přivítala obrodu operetního kýče salonní hudební komedií, o niž O. Nový usiloval už v Brně a která v divadelní zábavou zahlcené Praze chyběla.
  
V prvním roce své éry Nový uvedl čtyři premiéry, posléze s rychle stoupajícími počty repríz (počínaje ''Kavárničkou ''nikdy pod 100, zpravidla okolo 150) počet premiér klesal. V období 1940–44 již NoD vystačilo s jedinou premiérou v sezoně. Organizační vedení převzala Nového manželka Anna, koncem 30. let Nový zavedl v divadle zvláštní připojištění, tzv. prázdninový fond, do něhož přispíval každý zaměstnanec a jenž sloužil k překlenutí doby, kdy se nehrálo. Promyšlený program hudební komedie prosazoval Nový z pozice soukromého podnikatele jako herec všech hlavních rolí i jako režisér a dramaturg všech inscenací. Vnější pompu operetních a revuálních produkcí zaměnil za náznakové prostředí vkusně zařízeného moderního interiéru, afektovanost operetního herectví za vytříbené společenské chování, jež bylo dobovým vzorem stejně jako elegantní jevištní toalety. Nového herci museli být schopni plynule přecházet ze zpěvu do parlanda a vtipné konverzace, význam zpívaného slova byl nadřazen vokální dokonalosti, neboť virtuózní operetní árie v NoD vystřídal šanson, doprovázený zpočátku (z finančních důvodů, nicméně stylově) pouze dvěma klavíry, od sez. 1936/37 pak zpravidla čtyřčlenným orchestrem (hráči střídali nástroje, obvyklé obsazení: klavír, saxofon, klarinet, kytara, housle, bicí). Jevištní styl NoD korespondoval s dobovými filmovými veselohrami a měl styčné body s bulvárními scénami typu Divadla V. Buriana i s OD: mj. předznamenáním svébytné české podoby komorního muzikálu a smyslem pro jemný humor, ironii a sebeironii, která chránila produkci NoD před sentimentem a lehce perziflovala jak velkoměstské světáctví, tak uslzené milostné příběhy. Také své milovníky Nový vedl po ostré hranici mezi okouzlujícím mužem a ušlápnutým stárnoucím úředníčkem, který svou nepraktičností a bezbranností stupňuje milostný a zároveň ochranitelský reflex ženských protějšků. Jeho role obrážely i polaritu mezi světem společenské smetánky a prostých lidiček. Repertoáru NoD dominovaly hudební komedie R. Benatzkyho (''Okouzlující slečna''; ''Kavárnička ''– 1936; ''Moje sestra a já'', 1938; ''Král s deštníkem'', 1939; ''Karolina ''[''Coctail''], 1941). Úspěšnější však byly původní tituly (Kvasnica, Nový: ''Další, prosím'', 1937; Patrný, Nováček: ''Muži nestárnou'', 1940; zejm. Corra, Achille, Nový, Nováček: ''Jedenáctý v řadě'', 1942 a 1944, celkem rekordních 566 repríz; Kalaš, Kožík: ''Komediant'', 1943, 300 repríz) včetně prací slovenského autora J. Móryho (''Jeho tři vdovy'', 1936; ''Pro tebe všecko'', 1939). Vznik původních děl Nový podpořil i vyhlášením veřejné soutěže (1939). Sám mnohé hry upravil, zvláště zdařilý byl jeho přepis operety F. Hervé ''Mam''’''zelle Nitouche ''(1938) do komorní hudební komedie, který zůstal v českém prostředí závazný dodnes (stejně jako Nového pojetí dvojrole Floridor/Celestin).
+
V prvním roce své éry Nový uvedl čtyři premiéry, posléze s rychle stoupajícími počty repríz (počínaje ''Kavárničkou ''nikdy pod 100, zpravidla okolo 150) počet premiér klesal. V období 1940–44 již NoD vystačilo s jedinou premiérou v sezoně. Organizační vedení převzala Nového manželka Alice Mathilda roz. Wiener, koncem 30. let Nový zavedl v divadle zvláštní připojištění, tzv. prázdninový fond, do něhož přispíval každý zaměstnanec a jenž sloužil k překlenutí doby, kdy se nehrálo. Promyšlený program hudební komedie prosazoval Nový z pozice soukromého podnikatele jako herec všech hlavních rolí i jako režisér a dramaturg všech inscenací. Vnější pompu operetních a revuálních produkcí zaměnil za náznakové prostředí vkusně zařízeného moderního interiéru, afektovanost operetního herectví za vytříbené společenské chování, jež bylo dobovým vzorem stejně jako elegantní jevištní toalety. Nového herci museli být schopni plynule přecházet ze zpěvu do parlanda a vtipné konverzace, význam zpívaného slova byl nadřazen vokální dokonalosti, neboť virtuózní operetní árie v NoD vystřídal šanson, doprovázený zpočátku (z finančních důvodů, nicméně stylově) pouze dvěma klavíry, od sez. 1936/37 pak zpravidla čtyřčlenným orchestrem (hráči střídali nástroje, obvyklé obsazení: klavír, saxofon, klarinet, kytara, housle, bicí). Jevištní styl NoD korespondoval s dobovými filmovými veselohrami a měl styčné body s bulvárními scénami typu Divadla V. Buriana i s OD: mj. předznamenáním svébytné české podoby komorního muzikálu a smyslem pro jemný humor, ironii a sebeironii, která chránila produkci NoD před sentimentem a lehce perziflovala jak velkoměstské světáctví, tak uslzené milostné příběhy. Také své milovníky Nový vedl po ostré hranici mezi okouzlujícím mužem a ušlápnutým stárnoucím úředníčkem, který svou nepraktičností a bezbranností stupňuje milostný a zároveň ochranitelský reflex ženských protějšků. Jeho role obrážely i polaritu mezi světem společenské smetánky a prostých lidiček. Repertoáru NoD dominovaly hudební komedie R. Benatzkyho (''Okouzlující slečna''; ''Kavárnička ''– 1936; ''Moje sestra a já'', 1938; ''Král s deštníkem'', 1939; ''Karolina ''[''Coctail''], 1941). Úspěšnější však byly původní tituly (Kvasnica, Nový: ''Další, prosím'', 1937; Patrný, Nováček: ''Muži nestárnou'', 1940; zejm. Corra, Achille, Nový, Nováček: ''Jedenáctý v řadě'', 1942 a 1944, celkem rekordních 566 repríz; Kalaš, Kožík: ''Komediant'', 1943, 300 repríz) včetně prací slovenského autora J. Móryho (''Jeho tři vdovy'', 1936; ''Pro tebe všecko'', 1939). Vznik původních děl Nový podpořil i vyhlášením veřejné soutěže (1939). Sám mnohé hry upravil, zvláště zdařilý byl jeho přepis operety F. Hervé ''Mam''’''zelle Nitouche ''(1938) do komorní hudební komedie, který zůstal v českém prostředí závazný dodnes (stejně jako Nového pojetí dvojrole Floridor/Celestin).
  
 
Po vynucené okupační pauze (od září 1944) NoD obnovilo provoz po osvobození 1945. Po zrušení koncesí v červnu 1945 je převzalo Družstvo návštěvníků, od června 1946 Družstvo zaměstnanců. V čele divadla zůstal O. Nový. Poválečnou etapu prozíravě zahájil Gogolovou ''Ženitbou ''ve vlastní úpravě s hudbou A. Jiránka''. ''Díky tomu nepostihly NoD dobové ideologické útoky vedené proti operetě a operetním divadlům. Znovu uvedl Létrazovo ''Štěstí do domu ''(1945), tentokrát s hudbou J. Frýdy, který též dopsal hudební vložky do Goldoniho komedie ''Lhář ''(1947). Další dvě hry zhudebnil S. E. Nováček (Pugliese: ''Chůdy pana Celestina'', 1946; Busch-Fekete: ''Jean'', 1947), Endrisovo ''Setkání s Evou ''(1947) hudbou doplnil B. Nikodem. Navenek úspěšné divadlo (reprízovost srovnatelná s předchozím obdobím) však poznamenala podstatná proměna souboru, jehož členy se po válce stali B. Vilský, M. Norrová, K. Fořt ad. Původní představě hudební komedie se nejvíce blížila Nového partnerka K. Strnadová.
 
Po vynucené okupační pauze (od září 1944) NoD obnovilo provoz po osvobození 1945. Po zrušení koncesí v červnu 1945 je převzalo Družstvo návštěvníků, od června 1946 Družstvo zaměstnanců. V čele divadla zůstal O. Nový. Poválečnou etapu prozíravě zahájil Gogolovou ''Ženitbou ''ve vlastní úpravě s hudbou A. Jiránka''. ''Díky tomu nepostihly NoD dobové ideologické útoky vedené proti operetě a operetním divadlům. Znovu uvedl Létrazovo ''Štěstí do domu ''(1945), tentokrát s hudbou J. Frýdy, který též dopsal hudební vložky do Goldoniho komedie ''Lhář ''(1947). Další dvě hry zhudebnil S. E. Nováček (Pugliese: ''Chůdy pana Celestina'', 1946; Busch-Fekete: ''Jean'', 1947), Endrisovo ''Setkání s Evou ''(1947) hudbou doplnil B. Nikodem. Navenek úspěšné divadlo (reprízovost srovnatelná s předchozím obdobím) však poznamenala podstatná proměna souboru, jehož členy se po válce stali B. Vilský, M. Norrová, K. Fořt ad. Původní představě hudební komedie se nejvíce blížila Nového partnerka K. Strnadová.

Aktuální verze z 28. 11. 2019, 18:24

Nové divadlo
Praha 1934–1948
divadlo


Nové divadlo (NoD) bylo vybudováno 1934 ze suterénního skladiště Stýblova paláce na Václavském nám. 28, postaveného 1926–28. Autorem projektu divadla byl Q. Lagus. Nevelký sál měl kapacitu 260 diváků. Prvním provozovatelem NoD byl krátce podnikatel ing. A. Cink a po něm režisér V. Šulc. Scénu otevřela 29. 11. 1934 veselohra J. Doss Passose Vrcholky štěstí (r: V. Šulc). Původně zamýšlený činoherní program se dařilo v sez. 1934/35 uskutečnit jen zčásti (Antonelli: Ostrov opic, r: V. Šulc, 1934; Andrejev: Život člověka, r: G. Glebov, 1934). Po jeho diváckém neúspěchu byly záhy nasazeny operety (mj. Bukovský: Hanácká krev, 1934; Abraham: Pohádka v grandhotelu, 1935) a soubor doplněn o L. Hermanovou, H. Monczakovou, V. Petrovou, O. Linharta, V. Mertena a M. Svobodu. Praha byla přesycena zábavnými bulvárními divadly a NoD chyběly prostředky na reklamu, která by podpořila start operetní scény. Šulc neudržel ani pravidelné hrací termíny. Od dubna 1935 si divadlo pronajala A. Kleinová-Věrná. Zemský úřad jí však neudělil koncesi, a proto se ředitelkou NoD stala E. Švandová-Kadlecová, majitelka a koncesionářka smíchovského Švandova divadla. Angažovala režiséra F. Harta a herce A. Langerovou, K. Hradiláka, R. A. Strejku, V. Štrose a uvedla Shawovu hru S pravdou ven (20. 4. 1935). Poté, co Voskovec a Werich oznámili plánované ukončení činnosti Osvobozeného divadla, k němuž však posléze nedošlo, přešel do NoD režisér J. Honzl. Jeho několikaměsíční působení na této scéně přineslo významné surrealistické inscenace, jimiž Honzl navázal na pokus, který v tomto směru podnikl v OD (Nezval: Strach, 1934). Na prvním surrealistickém večeru v NoD 17. 5. 1935 uvedl Poklad jezuitů L. Aragona a A. Bretona a Věštírnu delfskou V. Nezvala, na druhém večeru 4. 6. 1935 Škvarkinovo Cizí dítě. Autorem výprav byl J. Štyrský, herecky se na nich podílely H. Buschová, S. Svozilová, B. Waleská ad. Honzlovy inscenace, související s poetistickými experimenty z počátků OD, byly však podrobeny politické kritice jako slepá ulička angažovaného levicového divadla a výrazněji neovlivnily ani dobovou jevištní podobu avantgardního divadla (spadaly do širšího kontextu zvýšeného zájmu o surrealismus v polovině 30. let, zejm. režií E. F. Buriana v Déčku). Po Honzlově odchodu se v září 1935 stal uměleckým šéfem a zároveň dramaturgem spisovatel E. Synek. Ač NoD disponovalo kvalitním hereckým souborem (M. Molnárová, L. Otáhalová, J. Švabíková, B. Waleská, F. Černý, J. Láznička, J. Vasmut, B. Záhorský ad.) a svůj činoherní program orientovalo k lehčímu zábavnému repertoáru (Courteline: Vlak v 8.07; Nušić: Veselý bankrot aj.), u publika neuspělo. Záchrana se hledala v revui (Občánku, co chceš, r: J. Koldovský, hl. role M. Grossová a B. Hradil, 1935) a v hudební komedii (Létraz: Štěstí do domu, h: A. Steinbrecher, r: O. Nový, 1935). V tomto období se na scéně NoD uskutečňovala také představení pro děti, která tu uvádělo Pražské dětské divadlo M. Mellanové.

Na konci 1935 skončila platnost koncese E. Švandové-Kadlecové a majitelka sálu hledala nového koncesionáře. Od března 1936 se jím stal O. Nový, s jehož příchodem začala nová etapa NoD. Nový uplatnil zkušenosti a zčásti i repertoár z doby svého šéfování v brněnské operetě. Zavedl přísnou pracovní disciplínu v zákulisí i na jevišti. Sám byl ústřední hereckou hvězdou, jejíž popularitu postupně zvyšovaly filmové společenské komedie. Obklopil se herci schopnými kultivovaného pěveckého i hereckého projevu. Jeho první soubor tvořili T. Grosslichtová, M. Grossová, B. Hradil, J. Láznička, K. Máj, F. Paul ad. Nejčastější partnerkou Nového byla v prvních letech T. Grosslichtová, později se vystřídaly další jevištní (a občas filmové) partnerky L. Hermanová, Z. Kabátová, K. Strnadová, H. Vítová a E. Šárková. Do konce války souborem prošli mj. M. Fričová, M. Geblerová, S. Májová, E. Nollová, E. Pleyová, L. Sudová, B. Tringlerová, V. Zemanová, J. Doležal, O. Ježek, V. Mlčkovský, Š. Munk, A. Peterka a J. Sadílek. Jako dirigenti působili J. Frýda a S. E. Nováček (oba se uplatňovali i skladatelsky), dále J. Gollwell, F. Lukas, J. Seidel, F. Svojík. Výpravy navrhovali malíř J. Veris, V. Vích a architekt J. Zázvorka.

Než se podařilo vytvořit víceméně stálý okruh publika především ze středních a intelektuálních vrstev, zápasilo NoD v prvním roce vedení O. Nového (1936) o přežití. Pomohla je prosadit kritika, která přivítala obrodu operetního kýče salonní hudební komedií, o niž O. Nový usiloval už v Brně a která v divadelní zábavou zahlcené Praze chyběla.

V prvním roce své éry Nový uvedl čtyři premiéry, posléze s rychle stoupajícími počty repríz (počínaje Kavárničkou nikdy pod 100, zpravidla okolo 150) počet premiér klesal. V období 1940–44 již NoD vystačilo s jedinou premiérou v sezoně. Organizační vedení převzala Nového manželka Alice Mathilda roz. Wiener, koncem 30. let Nový zavedl v divadle zvláštní připojištění, tzv. prázdninový fond, do něhož přispíval každý zaměstnanec a jenž sloužil k překlenutí doby, kdy se nehrálo. Promyšlený program hudební komedie prosazoval Nový z pozice soukromého podnikatele jako herec všech hlavních rolí i jako režisér a dramaturg všech inscenací. Vnější pompu operetních a revuálních produkcí zaměnil za náznakové prostředí vkusně zařízeného moderního interiéru, afektovanost operetního herectví za vytříbené společenské chování, jež bylo dobovým vzorem stejně jako elegantní jevištní toalety. Nového herci museli být schopni plynule přecházet ze zpěvu do parlanda a vtipné konverzace, význam zpívaného slova byl nadřazen vokální dokonalosti, neboť virtuózní operetní árie v NoD vystřídal šanson, doprovázený zpočátku (z finančních důvodů, nicméně stylově) pouze dvěma klavíry, od sez. 1936/37 pak zpravidla čtyřčlenným orchestrem (hráči střídali nástroje, obvyklé obsazení: klavír, saxofon, klarinet, kytara, housle, bicí). Jevištní styl NoD korespondoval s dobovými filmovými veselohrami a měl styčné body s bulvárními scénami typu Divadla V. Buriana i s OD: mj. předznamenáním svébytné české podoby komorního muzikálu a smyslem pro jemný humor, ironii a sebeironii, která chránila produkci NoD před sentimentem a lehce perziflovala jak velkoměstské světáctví, tak uslzené milostné příběhy. Také své milovníky Nový vedl po ostré hranici mezi okouzlujícím mužem a ušlápnutým stárnoucím úředníčkem, který svou nepraktičností a bezbranností stupňuje milostný a zároveň ochranitelský reflex ženských protějšků. Jeho role obrážely i polaritu mezi světem společenské smetánky a prostých lidiček. Repertoáru NoD dominovaly hudební komedie R. Benatzkyho (Okouzlující slečna; Kavárnička – 1936; Moje sestra a já, 1938; Král s deštníkem, 1939; Karolina [Coctail], 1941). Úspěšnější však byly původní tituly (Kvasnica, Nový: Další, prosím, 1937; Patrný, Nováček: Muži nestárnou, 1940; zejm. Corra, Achille, Nový, Nováček: Jedenáctý v řadě, 1942 a 1944, celkem rekordních 566 repríz; Kalaš, Kožík: Komediant, 1943, 300 repríz) včetně prací slovenského autora J. Móryho (Jeho tři vdovy, 1936; Pro tebe všecko, 1939). Vznik původních děl Nový podpořil i vyhlášením veřejné soutěže (1939). Sám mnohé hry upravil, zvláště zdařilý byl jeho přepis operety F. Hervé Mamzelle Nitouche (1938) do komorní hudební komedie, který zůstal v českém prostředí závazný dodnes (stejně jako Nového pojetí dvojrole Floridor/Celestin).

Po vynucené okupační pauze (od září 1944) NoD obnovilo provoz po osvobození 1945. Po zrušení koncesí v červnu 1945 je převzalo Družstvo návštěvníků, od června 1946 Družstvo zaměstnanců. V čele divadla zůstal O. Nový. Poválečnou etapu prozíravě zahájil Gogolovou Ženitbou ve vlastní úpravě s hudbou A. Jiránka. Díky tomu nepostihly NoD dobové ideologické útoky vedené proti operetě a operetním divadlům. Znovu uvedl Létrazovo Štěstí do domu (1945), tentokrát s hudbou J. Frýdy, který též dopsal hudební vložky do Goldoniho komedie Lhář (1947). Další dvě hry zhudebnil S. E. Nováček (Pugliese: Chůdy pana Celestina, 1946; Busch-Fekete: Jean, 1947), Endrisovo Setkání s Evou (1947) hudbou doplnil B. Nikodem. Navenek úspěšné divadlo (reprízovost srovnatelná s předchozím obdobím) však poznamenala podstatná proměna souboru, jehož členy se po válce stali B. Vilský, M. Norrová, K. Fořt ad. Původní představě hudební komedie se nejvíce blížila Nového partnerka K. Strnadová.

Stupňující se konflikty uvnitř souboru i mezi souborem a Novým divadlo destabilizovaly. Situaci dovršily politické změny po únoru 1948. V srpnu 1948 Nový předal divadlo i s inventářem státu a přešel do karlínského divadla. Soubor zanikl.

V rámci poúnorové reorganizace bylo v působišti NoD zřízeno Nové veseloherní divadlo (ředitelem herec F. Hanus), které zahájilo v srpnu Tobiasovou Zlatou svatbou. Během sezony sem bylo přesunuto i Divadlo satiry, následně zlikvidované fúzí s Novým veseloherním divadlem, jež od počátku sez. 1949/50 vplynulo do Realistického divadla.


Literatura

R. Fleischner: Divadlo v přerodu, Olomouc 1937, s. 67; B [E. Bass]: Pětiletka Oldřicha Nového, LN 19. 2. 1941; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 269; M. Obst: Dům, ve kterém straší, Divadlo 19, 1968, říjen–listopad, s. 44; A. Langer, M. Paříková: Oldřich Nový, 1969; L. Tunys: V hlavní roli Oldřich Nový, 1996.                 

Významné události

  • 1934: vznik (založení), Praha
  • 1948: zrušení (ukončení činnosti), Praha


Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 368—370
Autor: Josef Herman