Lukes, Jan Ludevít

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 9. 2. 2017, 13:51; Jakubcova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Jan Ludevít Lukes
* 22. 11. 1824 Ústí nad Orlicí
24. 2. 1806 Praha
zpěvák


Vl. jm. Lukesle, psán též chybně Lukeš. Jeho otec byl tkalcem. Hudební vzdělání získal ve svém rodišti u místního kantora F. Hniličky. Od 1834 byl fundatistou augustiniánského kláštera v Brně, kde příležitostně vystupoval v malých rolích v městském divadle (např. hrál jednoho z Géniů v Mozartově opeře Die Zauberflöte). V Brně maturoval na gymnáziu a absolvoval přípravné filozofické ročníky, dále se učil zpě­vu a seznámil se i s několika nástroji. Od 1848 studoval ve Vídni práva. Po nuzných začátcích získal vychovatelské místo a pokračoval ve studiu hudby u H. Procha, který mu pomohl k vystupování v operním sboru. Školil se u ital­ského tenoristy vídeňské opery Bassadoniho a nakonec na vídeňské konzervatoři, kde na­vštěvoval i hodiny deklamace, estetiky a italšti­ny. 1852 ukončil práva a krátce sloužil v rodině hrabat Salmů v Blansku. 1. 10. 1853 debutoval v městském divadle v Olomouci a byl přijat pro své pěvecké dispozice, ač neměl nastudován té­měř žádný repertoár; za šest měsíců se pak na­učil více než 20 rolí. V Olomouci ho slyšel F. Škroup a doporučil k hostování ve StD (26. 4. 1854, Hrabě Arthur, Donizetti: Linda von Chamounix), po němž L. získal angažmá. Vystupoval v německých i českých představe­ních do Velikonoc 1857 (naposledy 1. 4., poté již jako host 7. 2. 1858 v benefici K. Strakaté­ho). Hostoval ještě v Královci [Königsberg, Kaliningrad] ve Východním Prusku a v sezoně 1857/58 celkem třináctkrát v městském němec­kém divadle v Brně. V září 1857 ho ředitel J. Hoffmann telegraficky povolal do Thalia Theater ve Vídni, aby nahradil slabšího před­stavitele Tannhäusera, který zpíval místní pre­miéru Wagnerovy opery. V roli, kterou měl na­studovánu z Prahy, vystoupil L. během 16 dní sedmkrát. První kritika v Monatschrift für Theater und Musik nebyla pozitivní, postupně se však hodnocení zlepšovalo. Nelze vyloučit, že jisté zklamání z vídeňského přijetí vedlo L. k rozhodnutí věnovat se načas pivovarnictví, k němuž ho přiváděl též majetek jeho tchána. 1857–60 studoval chemii v několika zemích Evropy a po návratu do Čech samostatně řídil od června 1861 do května 1864 vlastní pivovar. V Praze se znovu začal věnovat hudbě, vystu­poval koncertně i na venkově s českými písně­mi a získal značné renomé; jeho jméno přijalo asi 60 pěveckých spolků v Čechách. 1861 byl spoluzakladatelem a později sbormistrem praž­ského Hlaholu. V PD od 1862 hostoval, mj. v zahajovacím představení operního souboru (Armand, Cherubini: Vodař). 1864 uvažoval o návratu k divadlu, ředitel PD Liegert jeho an­gažmá prosazoval, kapelník J. N. Maýr ho však nepřijal. L. proto odešel do německého divadla v Bruselu a po jeho krachu (již v sezoně 1864/65) do německého divadla v Budapešti jako první hrdinný tenor. Do Prahy se vrátil na pozvání nového kapelníka PD B. Smetany a 1866/67 se stal členem souboru; angažmá trvalo do 1873. Již od 1860 L. soukromě vy­učoval a 1873 ho Smetana jmenoval učitelem v operní škole PD. Po jejím zániku otevřel L. 1875 vlastní školu, v níž vychoval celou gene­raci pěvců, včetně členů souboru ND (K. Čech, A. Vávra, F. Broulík, M. Laušmannová, T. Sá­ková, E. Aschenbrenner, B. Benoni, M. Panznerová, R. Polák ad.) a řady zahraničních žáků.

Ve srovnání s jinými tenoristy zahajoval L. pěveckou dráhu poměrně pozdě. Pouze jeho velmi dobré hlasové školení, jež později neslo výsledky i v pěvecké škole, a stále zdokonalo­vaná technika mu umožnily rychle zvládnout repertoár, který potřeboval v prvním olomouc­kém angažmá (Stradella, Flotow: Alessandro Stradella, Max, Weber: Der Freischütz, Edgar, Donizetti: Lucia von Lammermoor, Sever, Bel­lini: Norma, Vévoda mantovský, Verdi: Rigolet­to ad.). Jeho hlas nikdy nevynikal mohutností a silou ve výškách, snadno se přetížil a L. nebyl vždy disponován. Jeho umělecký typ ho vedl spíše k vytváření věrohodných dramatických postav než k virtuózním tenorovým výkonům. Tuto stránku jeho talentu cenil již F. Škroup, s nímž L. spolupracoval i mimo divadlo jako oratorní zpěvák s kultivovaným přednesem a citlivou deklamací slova. L. zpíval Škroupovy písně a ještě ve StD vynikl v titulní roli jeho Dráteníka. Rovněž B. Smetana přijímal L. umělecký typ s porozuměním ve svých kriti­kách v Národních listech 1864–65. Do PD na­stoupil L. ve dvaačtyřiceti letech. Smetana ho povolal k hostování v roli Varnemana (Smeta­na: Braniboři v Čechách), a když prosadil jeho angažmá, svěřil mu roli Jeníka (Prodaná ne­věsta), s jejímž provedením od J. Poláka nebyl spokojen, a roli Dalibora při premiéře své ope­ry 1868. L. účinkoval v PD i při dalších premi­érách českých děl (Šebor, Bendl, Rozkošný). V nejisté personální situaci PD na přelomu 60. a 70. let, kdy počet zaměstnaných tenoristů značně kolísal, přijal celé spektrum tenorových rolí a vytvořil ve světovém repertoáru postavy různých oborů, od mileneckých typů (Alfred, Verdi: La Traviata, 1869), přes svůdce (mimo­řádně úspěšný Faust v Gounodově opeře Faust a Markéta, spolu s hostující G. Vitaliovou, dir. Smetana, 1867), až k hrdinům (Florestan, Beet­hoven: Fidelio, 1870). Svým pěveckým typem a estetickými názory se řadil v odborných kru­zích ke křídlu, které prosazovalo dramatický operní zpěv proti virtuóznímu. Tímto směrem orientoval i své pedagogické působení, opřené o široké vzdělání a bohatou jevištní praxi.


Role

Ve StD německy: 1854: Hrabě Arthur (Doni­zetti: Linda von Chamounix, j. h.), Alessandro Stra­della (Flotow: Alessandro Stradella, j. h.), Hrabě Alfonso (Auber: Die Stumme von Portici), Nadori (Spohr: Jessonda), Vévoda mantovský (Verdi: Rigo­letto), George (Boieldieu: Die weisse Frau), Walther von der Vogelweide (Wagner: Tannhäuser), Don Ottavio (Mozart: Don Juan), Raimbaud (Meyerbeer: Robert der Teufel); 1855: Olivier von Entragues (Ha­lévy: Die Musquetiere der Königin), Franz, zlatník (Spohr: Faust, s novými recitativy), Fenton (Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor), Tonio (Donizetti: Marie, die Regimentstochter), Don Manuel (Adam: Giralda oder Die neue Psyche), Nemorino (Donizet­ti: Der Liebestrank), Fra Diavolo (Auber: Fra Diavolo); 1856: Sever (Bellini: Norma), Sir Edgar (Doni­zetti: Die Braut von Lammermoor), Almaviva (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Kormidelník (Wagner: Der fliegende Holländer), Stephan, mladý lovec (Halévy: Das Thal von Andorra), Tannhäuser (Wagner: Tannhäuser), Alessandro Stradella (Flo­tow: Alessandro Stradella), Manrico (Verdi: Der Troubadour); 1857: Bonati, korporál (Kittl: Bianca und Giuseppe). • Ve StD česky: 1854: Liborín (We­ber: Střelec kouzelník); 1856: Dráteník (F. Škroup: Dráteník), Ladislav, kníže (Isouard: Popelka); 1857: Fra Diavolo (Auber: Fra Diavolo), Gennaro (Doni­zetti: Lukrecie Borgia). • V PD: 1862: Hrabě Armand (Cherubini: Vodař, j. h.), Dráteník (F. Škroup: Dráteník, se vsunutou písní v 1. jedn. Zahučaly ho­ry); 1864: Manrico (Verdi: Troubadour, j. h.); 1865: Don Ottavio (Mozart: Don Juan, j. h.); 1866: Raoul (Meyerbeer: Hugenoti, j. h.), Varneman (Smetana: Braniboři v Čechách, j. h., prem.); 1867: Liborín (Weber: Čarostřelec), Jeník (Smetana: Prodaná ne­věsta), Alfonso (Auber: Němá z Portici), Finn (Glin­ka: Ruslan a Ludmila), Faust (Gounod: Faust a Mar­kéta), Rybák a Arnold (Rossini: Vilém Tell), Milín (Šebor: Drahomíra, prem.), Dom Sebastian (Doni­zetti: Dom Sebastian), Sekáč (Meyerbeer: Dinorah), Vévoda mantovský (Verdi: Rigoletto); 1868: Juan (Bendl: Lejla, prem.), Fenton (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Jeník/Jontek (Moniuszko: Halka), Da­libor (Smetana: Dalibor, prem.), Ernani (Verdi: Ernani), Jaroslav (Šebor: Nevěsta husitská, prem.); 1869: Gustav III. (Auber: Maškarní ples krále Gu­stava III.), Nadori (Spohr: Jessonda), Belmonte (Mozart: Únos ze serailu), Lyonel (Flotow: Marta), Alfred Germont (Verdi: Traviata), Romeo (Gounod: Romeo a Julie), Raimbaud (Meyerbeer: Robert ďá­bel); 1870: Florestan (Beethoven: Fidelio), Tamino (Mozart: Kouzelná flétna), Hrabě Carlo (Donizetti: Linda ze Chamounix), Písař Vilém (Rozkošný: Mi­kuláš, prem.); 1871: Kizlar-aga (Měchura: Marie Potocká, prem.), Vítek (Smetana: Dalibor), Idreno (Rossini: Semiramis), Hrabě Arnauld (Halévy: Ži­dovka), Basilio (Mozart: Figarova svatba).

Prameny a literatura

Cedule StD 1854–58, NMd. • Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1855, s. 45; 1856, s. 11; 1857, s. 11; 1858, s. 21 [odchod]; Monatschrift für Theater und Musik [Wien] 3, 1857, s. 35, 148, 511; Deutscher Theateralmanach [Berlin] auf das Jahr 1865, s. 240, 241 [ang. v Pešti]; Teuber III, s. 460–461, 465, 471, 474, 679, 859; Divadlo 2, 1904, sv. 1, s. 166; Dalibor 26, 1904, č. 20/21, zvl. číslo k 50 letům uměl. činnosti, obsahuje: J. Vymětal: J. L. L., s. 142–146, M. Čtrnáctý: Ze života J. L. L., s. 146–148, J. R. Šima: O pěvecké metodě mistra L., s. 148, anon.: Pražská opera v 50. letech, s. 148–149; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I, 1917, zvl. s. 121–128; Bartoš: PD opera; J. Plavec: František Škroup, 1941; V. H. Jarka: Kritické dílo Bedřicha Smetany, 1858–1865, 1948, s. 239–240, 366–367; J. Nygrín: J. L. L., Ústí n. Orlicí 1949; J. Kalistová: Smetanovští interpreti v olomouckém divadle před sto lety, Střední Morava, Kulturně his­torická revue 1, Olomouc 1966, zvl. s. 91–92; V. Ho­rák: František Pivoda, pěvecký pedagog, Brno 1970; Laiske: Dramaturgie; J. Trojan: Opera v Brně v prv­ní polovině 19. století, Opus musicum 27, 1995, s. 133; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • Otto; Pazdí­rek [lit.]; ČHS [lit.]; NDp [lit.].

Životní události

  • 22. 11. 1824: narození, Ústí nad Orlicí
  • 24. 2. 1806: úmrtí, Praha

Další jména

Lukesle , Lukeš


Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 310–312
Autor: Jitka Ludvová