Longen, Emil Artur

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 15. 2. 2021, 16:55; Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Emil Artur Longen, 1930, fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-28/2011, sign. 28 F 30.
Emil Artur Longen
* 29. 7. 1885 Pardubice (CZ)
24. 4. 1936 Benešov (CZ)
kabaretiér a divadelní podnikatel, dramatik, herec, režisér, scénograf, filmový scénárista, beletrista, novinář, malíř a kreslíř

Bouřlivák blízký okruhu anarchistů, všestranný umělec, jehož průkopnické snahy v malířství a v divadle nemohly pro jeho neklidnou, rozporuplnou povahu vyzrát. Iniciátor skupiny Osma, nalezl svůj výraz v expresionistickém stylu malby, které se však věnoval jen nesoustavně. Zakladatel kabaretních podniků doma i v cizině, zejména Revoluční scény v Praze. Vedle J. Červeného a K. Hašlera nejvýraznější osobnost českého kabaretního dění jako předchůdce avantgardního divadla. Populární herec a autor cca 180 veseloher a frašek (původních i upravených), spjatých zejména s osobností komika V. Buriana, desítky filmových scénářů a několika monografických prací.

Vlastním jménem Emil Václav František Pitterman. Občanské jméno používal převážně k signování malířských děl (do 1919); pseudonymem Longen podepisoval tvorbu dramatickou a divadelní a kresby s divadelní tematikou, později převládl ve všech oblastech jeho tvorby; kratší novinové příspěvky signoval rovněž Chvostík, L. Ongis nebo A. Longhen.

Otec, notář JUDr. Václav Pitterman, působil ve Vlašimi jako právní poradce arcivévody Františka Ferdinanda dʼEste. L. byl nejstarší z jeho čtyř synů, výrazného aristokratického vzezření. Studoval na reálném gymnáziu ve Vlašimi, kde začal brzy malovat a hrát ochotnické divadlo. Maturoval 1902. Pohybově disponovaný, účastnil se též akcí Sokola. V patnácti letech utekl k cestující divadelní společnosti, pod záminkou byl vylákán a odvezen rodinou do Kramerova sanatoria pro duševně choré. 1902–06 studoval na Akademii výtvarných umění u V. Bukovace a F. Thiele, už tehdy se projevoval jako aktivista. Názorově blízko měl k  anarchistům, později se přiklonil k marxisticky orientovaným socialistům. Přátelil se se skupinou kolem S. K. Neumanna, kam patřili M. Majerová, F. Šrámek, F. Gellner, J. Mahen, J. Hašek a mnoho dalších. 1906 poprvé vystoupil pod pseudonymem Longen spolu s E. Bassem v Schöblově kabaretu (Etablissement Schöbl) v Praze Na Poříčí. T. r. absolvoval krátkou povinnou vojenskou službu u c. k. válečného námořnictva a odjel na cestu do Itálie. V lednu 1907 nenastoupil do zimního semestru, zanechal studií. S vrstevníky, malíři B. Feiglem, O. Kubínem, J. Šímou, V. Špálou, A. Procházkou, W. Nowakem a B. Vaníčkem cestoval 1906–10 po Německu, Itálii, Dalmácii a francouzské Provenci. 1907 zorganizoval první výstavu skupiny Osma, sám vystavoval v utajení. Druhé výstavy Osmy u Topičů se už neúčastnil. 1909–10 putoval s cirkusem po Francii, působil u filmové společnosti Pathé Frères. Po návratu se přidružil k pražské bohémě scházející se v kavárně Union. Seznámil se s E. E. Kischem, anarchistou F. Sauerem, E. Trojanem a s herečkou Polyxenou Markovou (1891–1928), s níž se 1910 oženil, a následujících patnáct let se spolu věnovali divadlu. 1910–12 vystupoval s různými čísly v Hašlerově Lucerně, jejíž prostředí však považoval za umělecky zpátečnické. Poté kočoval s vlastním podnikem – s Xenou, K. Haškem a manžely Nollovými – po Čechách (Praha, Brno, Moravská Ostrava aj.). 1911 vstoupil do české kinematografie jako herec, režisér a autor série němých situačních komedií, v nichž vytvořil hlavní postavu šviháka Rudiho (Rudi na křtinách, Rudi na záletech, Rudi se žení a Rudi sportsman). Současně vystupoval 1911–14 v kabaretech anarchistické bohémy, zejména s Haškem a Kischem v kabaretu Montmartre, 1913 hrál v Intimním kabaretu. V předvečer 1. světové války krátce vedl kabaret v Terstu. Po návratu působil 1915–17 v Hašlerově Rokoku, kde se brzy ujal vedení E. Bass a kde se L. seznámil s V. Burianem. Kvůli tristní finanční situaci pracoval krátce jako agent Pojišťovny Koruna. 1918 přijali s Xenou angažmá v Národním divadle v Lublani, kde L. působil jako režisér a scénograf. Jeho radikální snahy o moderní výraz však narážely na nepochopení. Poté navštívil Paříž, psal do českých novin a věnoval se malbě. Československá vláda mu zadala státní zakázku na obrazy bojišť čs. legií ve Francii, určené pro Památník odboje. Xena uspořádala s pomocí malíře O. Marvánka velkou výstavu L. tvorby ve Chmelově síni v Praze. Po návratu se manželé vydali na turné do Kladna. 1919–20 vystupovali v Červené sedmě, kde se L. uplatnil jako autor, herec, kreslíř a tvůrce stínových produkcí; jako scénograf zužitkoval zkušenosti ze slovinské scény. Nakladatelské oddělení Červené sedmy vydávalo v časopisech Špalíček a Věstníček jeho kresby a texty. L. však byl vždy politicky radikálnější, a přestože pod vedením J. Červeného mnohé získal, chtěl vytvořit vlastní, sociálně angažované, a přitom zábavné a ekonomicky soběstačné divadlo. Po odchodu z Červené sedmy v květnu 1920 přetáhl do svého kabaretu BUM v paláci Adria na Václavském náměstí nejvýznamnější pražské komiky – F. Futuristu, V. Buriana, S. Rašilova a manžele Nollovy (později i J. Rovenského a E. Fialu). Soubor se po několika měsících pro osobní rozbroje umělců rozpadl. L. se však myšlenky na samostatnou kabaretní scénu nevzdal. Získal pro své záměry finančníka L. Löwensteina a v témže sále v Adrii otevřel 3. 9. 1920 Revoluční scénu, malé divadlo náročné dramaturgie evropské úrovně a výrazného politického profilu (1920–22). Angažoval zhruba dvacetičlenný soubor včetně komediálních hvězd zaniklého kabaretu BUM a slibných hereckých osobností (T. Pištěk, M. Pačová, R. Jílovský, V. Wassermann). Přes objevnou dramaturgii a režii i kvalitní herecké výkony – především X. Longenové a K. Nolla – trpěla scéna malým diváckým zájmem. Úspěch neměla zprvu ani dramatizace Haškova Dobrého vojáka Švejka. L. se proto přiklonil k zábavnějšímu repertoáru revuálního charakteru typu Z Karlína do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní. Množily se problémy s úřady; vytýkaly L. překračování rozsahu povolené koncese (měl ji jen na kabaretní produkce a malé dramatické útvary). Činnost byla zastavena nejprve pro nedostatečné bezpečnostní vybavení. Když L. podstoupil stavební úpravy, neměl na výplatu některých méně významných herců. Na základě jejich stížností mu byla 18. 3. 1922 koncese odňata. L. odjel s Xenou do Berlína, kde se setkal s H. Janowitzem a zakladateli avantgardního kabaretu Wilde Bühne. Našel přátele mezi německými expresionisty ze skupiny Die Brücke a umělci z okruhu Neue Sachlichkeit. Pracoval pro film, maloval a kreslil. Po návratu do Čech obnovil na čas svou skupinu, 1923 účinkovali s Xenou v brněnské Redutě, kde od února do června uváděli repertoár Revoluční scény a L. hry. Krátce řídil divadélko Apollo, cestoval s Divadelním sdružením měst českého severovýchodu J. O. Martina, příležitostně režíroval ve Švandově divadle. V zimě 1924 se připojil k V. Burianovi, který se 1923 stal uměleckým ředitelem Rokoka. Jako jeho herecký partner se podílel na repertoáru divadla drobných žánrů a výnosných zábavných pořadů. T. r. věnoval Burianovi cyklus devíti satirických kreseb s názvem Za oponou; jako herce jej velice obdivoval, s uměleckou úrovní scény však nebyl spokojen. Nadále usiloval o vyšší umělecké cíle, zajímal se o pohyb v české kultuře, sledoval činnost Devětsilu a později Osvobozeného divadla. Navázal spolupráci s někdejším vedoucím zaniklého Českého studia V. Gamzou, v červnu 1925 založili v Kolíně soubor Sečesteal, do kterého sloučili své herecké skupiny. Na programu měli hlavně hry z repertoáru Revoluční scény. Po tříměsíční epizodě i tento podnik ztroskotal. Longenovi se vrátili k Burianovi, kde byl L. od 1. září 1925 angažován jako dramaturg a jeden z režisérů, příležitostně vystupoval jako herec, pořizoval výpravu. Pro Burianovo divadlo napsal desítky titulů, hlavně jednoaktových frašek, ale i vážných, satirických textů. Dynamický vztah s Burianem provázely různé rozmíšky; spokojená nebyla ani Xena. Longenovi tak občas vystoupili u konkurence – ve Futuristově divadle Komedie jako protagonisté L. dramatizace románu A. I. Kuprina Jáma. 1928 plánoval L. ustavit novou divadelní skupinu pro města Lom, Duchcov a Most (s bratry E. a J. Trojanovými jako stěžejními herci), nezískal však koncesi. Poté, co se po bouřlivém manželství rozešel s Xenou, žil v ústraní na Šumavě, kde se věnoval malbě. Už v únoru 1927 však krátce působil v divadle Akropolis na Žižkově, nadále příležitostně pracoval pro Buriana, o němž napsal knihu Král komiků (1927). 31. 12. 1928, po smrti Xeny, se podruhé oženil, v manželství s Marií Uhlířovou se 1929 narodila dcera Jiřina. 1929–30 byl znovu angažován v Burianově divadle a jejich společná tvorba dosáhla vrcholu. L. se neustále potýkal s dluhy, exekucemi a osobními spory; ve 30. letech se odstěhoval s rodinou do Posázaví. Vrátil se k práci pro český film. Jeho adaptace vlastních divadelních her, napsaných pro V. Buriana, došly značné popularity: Anton Špelec, ostrostřelec, C. a k. polní maršálek, Hrdinný kapitán Korkorán (dle hry Nezlobte dědečka). Hrál titulní roli v Aféře plukovníka Redla v režii K. Antona, praporčíka Bendu v Třetí rotě S. Inemanna (obé 1931). Bez výraznějšího ohlasu se pokoušel o filmovou režii (komedie Miláček pluku a Skalní ševci). Poslední, neukončenou spoluprací s filmem byl scénář Šamberkova Jedenáctého přikázání, který připravoval 1935 pro O. Vávru. Zemřel v benešovské nemocnici na perforaci žaludečního vředu.

Longenova rychlokresba O. Fischera a K. H. Hilara v Červené sedmě. LA PNP, osobní fond E. A. Longena.
Vzpurný revoluční duch poznamenal už L. vstup na výtvarnou scénu, když se po výchozí impresionistické epizodě stal jedním z průkopníků expresionistického malířství v Čechách. Slibně započatou dráhu opustil ve prospěch divadelního umění, k výtvarné profesi se příležitostně vracel. Jeho malba vyvrcholila krajinářskou érou ve 30. letech, více se však vyjadřoval kresbou, často na sociální motivy, portrétními skicami nebo karikaturami, které publikoval časopisecky. Nezřídka si tak vypomáhal z finanční tísně.

L. nespoutanou osobnost okouzlil v počátcích evropské avantgardy svět kabaretu, v němž se i na pražské scéně rodily první signály opozice vůči oficiálnímu umění kamenných divadel. Ve Francii se zprvu profiloval jako hadí muž, žonglér a klaun; doma pak jako virtuózní artista s mimořádným smyslem pro improvizaci. K jeho mimickým, klaunským a akrobatickým výstupům postupně přibyly monology a tzv. „povídání“. Tančil černošské tance a zpíval pařížské pouliční písně (v kabaretu U Sochůrků v Templové ulici). Vzdělaný a poučený zážitky z evropských cest, usiloval oproti domácímu prostředí, kde dominovaly zpěvní síně, o nový typ kabaretních produkcí. Důležitým impulsem mu bylo setkání s E. Bassem, který prosazoval moderní, spíše literárně zaměřený typ kabaretu, obsahující vážné písně, recitace, causerie, humoristické výstupy, pantomimu, stínohru, loutkové, maňáskové či bramborové divadlo, vážné i veselé aktovky. L. akceptoval Bassova pravidla, ve své koncepci ještě výrazněji uplatňoval divadelní hledisko.

V kabaretním prostředí Schöblova podniku přijal pseudonym Longen, na jevišti se představil nejprve jako typ dekadentního kavalíra–narkomana. V Hašlerově Lucerně se musel podrobit konvenčnímu vkusu – uplatňoval tu varietní dovednosti a mimické žerty jako Mládenec, který si přišívá knoflíkPojídání ovocePojídání ústřicLékárník v noční služběRanní toaleta dámyJízda v autobusu aj. Umělecky však spokojen nebyl. V programu Hašlerova Rokoka, kam přešli i herci Červené sedmy (ještě bez V. Buriana, 1915), vystupoval L. s Xenou zejména v parodiích (např. jako advokát obžalovaného z mnohoženství). Vyznačoval se mimořádnými pohybovými schopnostmi; pohybově expresivní komiku uplatňoval i jako partner V. Buriana. Spolu s ním, F. Futuristou a K. Nollem patřil k nejlepším komikům doby. V kabaretu BUM exceloval v sólových klaunských výstupech a parodiích (ve svlékací scéně tanečnice Mistinguette aj.). Jeho groteskní projev obsahoval skryté tragické polohy, při nichž diváky obcházel mráz. F. Halas jej nazval komikem v ohlávce smutku.

Na počátku L. autorské spolupráce s Červenou sedmou stojí satirické stínohry Jánošík a Batoh Kateřiny Cimburkové, které nastudovali společně s E. Bassem a J. Červeným a pro něž L. vytvořil originálně technicky vypravené stínové figurky (kouřily, pohybovaly rukama apod.). Jako levicový radikál se však s Červenou sedmou rozcházel v politických názorech. V prohlášení k otevření Revoluční scény útočil na „diktaturu kapitalismu a buržoasie“, umělce chápal jako předvoj revolučního živlu, jeviště jako revoluční tribunu, která má obsahem i výrazem odpovídat době, předjímat vývoj divadelního umění. Oproti realistickému pojetí stavěl vyhraněný výraz, vyjadřující podstatu postavy; moderní divadlo mělo integrovat cirkusovou artistiku, kabaretní improvizaci i drama. Svou představu komediálního a charakterního herectví dokázal teoreticky formulovat, prakticky ji nejúspěšněji realizoval na jevišti Revoluční scény. Titulní úlohou ze hry Hráč, kterou napsal s J. Červeným, se v září 1925 podílel na zahájení Divadla Vlasty Buriana. Kritiku upoutal zejména postavou ženicha v představení Už mou milou (Funebrák), hrál ji s akrobacií a divokostí, s příkladným zvládnutím těla do posledního kloubu a trhnutí svalu. Nešlo o realistický výkon, vizi opilce stupňoval do fantastiky; visel na klice jako hadr ve větru, strnulý jako nakloněná tyč odplaval nakonec vzduchem jako vodou. Nejlépe se mu dařily vnitřně rozpolcené figury; k největším výkonům patřily titulní postavy z Büchnerova Vojcka a ze hry E. E. Kische Vyzvědačská aféra obrsta generálního štábu Redla. S Xenou hrávali příležitostně ústřední role, např. v Kuprinově Jámě, ve hře Konopišťská růže aj. Na L. charakterním herectví byla nejcennější podivuhodná opravdovost, vzácná i na velkých scénách. V případě potřeby byl pro divadlo schopen sehrát cokoliv, třeba i Rosinantu v představení Don Quijotte de la Mancha s V. Burianem a K. Nollem v hlavních rolích. Ve spojení těchto mimořádných hereckých osobností zaznívalo cosi z tradice veselé a jízlivé pražské periferie.

Politické názory sdílel L. s okruhem českých anarchistů, příležitostně se hlásil k sociálním demokratům; sympatizoval i s levicovými zakladateli Devětsilu, kterým dal 6. 2. 1921 k dispozici jeviště v paláci Adria k provedení Prvního matiné o novém umění. O L. dramaturgicko-režijních schopnostech svědčí nejlépe produkce Revoluční scény. Na společensky vzedmutou poválečnou atmosféru reagovalo jeho divadélko počátkem 20. let – podobně jako jiná dobová umělecká uskupení – symbolistním repertoárem: hrou A. Macka Dáma a vrah (poprvé se v ní objevila na českém jevišti postava V. I. Lenina), na kterou reagovalo obecenstvo hlasitým reptáním a demonstrativním odchodem, a L. vlastní aktovkou V přítmí svatyně, ve které prostřednictvím postav Pracana, Umělce, Bezpřístřešníka, Žebráka, Zlaté bohyně, Čaroděje a Reakcionáriuse vyjadřoval znechucení nad soudobými poměry. Kostýmy určovaly výtvarnými znaky sociální status postav. Styl provedení měl být volný, výstřední a veselý, jeviště vyprázdněné. Ostře kritický pohled na umělecký průměr, který našel výraz v raných L. názorech na tzv. „nekompromisní malířství“, měl pandán v jeho požadavcích na divadlo a herectví, jež jsou roztroušeny v časopiseckých statích a v románech (viz postava van Houtena v Králi komiků), sporadicky na stránkách zachovaných programů, příležitostně je proslovil veřejně, např. v přednášce O divadle jako životním projevu 14. 4. 1926 v Mozarteu. V úvahách věčného posměváčka a společenského kritika je současně patrná úcta k hereckému talentu, apel na soustavné umělecké hledání a snaha pozdvihnout český kabaret na úroveň významných zahraničních podniků toho druhu. Mladým hercům doporučoval poznání zahraniční produkce, zdůrazňoval potřebu kultivace umělecké inteligence, kladl důraz na osobnost herce.

Longenův portrét Vlasty Buriana v představení Klicperovy hry Hadrián z Římsů v Longenově úpravě, Divadlo V. Buriana 1932. Sbírka Galerie Výtvarného umění v Ostravě.
Vyhraněné kritické myšlení a přátelství s okruhem anarchisticky orientovaných spisovatelů vyústilo v L. dramaturgii ve sled dramatizací a her, útočících na nešvary měšťanské společnosti a její lhostejnost vůči sociálně slabším skupinám: Šmídův Batalion, Na veliké cestě A. P. Čechova, Büchnerův Vojcek, Olbrachtův Pátý akt, Haškův a Longenův Švejk za světové války (též Dobrý voják Švejk v 2. světové válce), Otroci S.-G. de Bouhéliera. Vrcholný výraz nalezla L. kritická dramaturgie ve spolupráci s E. E. Kischem a J. Haškem na scéně Rokoka a Divadla Vlasty Buriana. Uvedl tu vlastní dramatizace Kischových povídek Kdo si koupí Rotschilda, Vyzvědačská aféra obrsta generálního štábu Redla, Matka vrahova, Pasák holek, Král zlodějů, ve kterých obnažili život pražské spodiny stejně jako v Kischově hře Tonka Šibenice. J. Haška chtěl získat pro pravidelné vystupování v kabaretu; výsledkem byla společná výpravná hra Kische, L. a Haška Z Karlína do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní, která měla posílit zájem publika. Na další spolupráci pro Haškův nezájem nedošlo, L. zachytil jeho osobnost v románu Jaroslav Hašek. Oblíbeným námětovým okruhem L. satiry a expresivní parodie byl život nejvyšších vrstev rakouskouherského mocnářství, populární zejména v prvních letech samostatného Československa. Tuto divácky vděčnou linii úspěšně uplatňoval v řadě vlastních aktovek v Rokoku a v Divadle Vlasty Buriana, kde také hrával společně s Xenou hlavní role: Korunní princ Rudolf, František Ferdinand dʼEste (též pod názvem Konopišťská růže), Osud trůnu habsburského a zejména v jedné z nejúspěšnějších her C. a k. polní maršálek. Ekonomickému zdaru divadla přispíval zábavním repertoárem, určeným k exhibicím oblíbeného komika – jednou z nejznámějších a nejtrvalejších byla např. později zfilmovaná Burianova role Funebráka ve frašce Už mou milou. Vedle desítek frašek, z nichž některé vynikaly technickou obratností a vtipem (např. Moje – tvoje, Zlodějové, Štědrý večer v lapáku), nasazoval L. i náročné texty, jako byl Zavřelův Mrtvý nebo Kulisy duše ruského reformátora N. N. Jevrejnova. Příležitostně se snažil kultivovat Burianův repertoár nasazením klasických titulů, např. Molièrova Zdravého nemocného, Klicperova Hadriána z Římsů aj. K hodnotné dramaturgii sociálně kritického zaměření přispěl fraškou Doleva, parodií komunistických kampaní (vyvolala odmítavé prohlášení KSČ) či hrou Stavědlo SZ, ostrou satirou útočil na mentálně i ekonomicky zubožený úřednický stav v aktovce Lepší lidé. Maloměšťácké praktiky první republiky pranýřoval v cenzurované hře Ministr a jeho dítě (též Ministrovo dítě) či v Fraškářské Odyssey pseudolegionáře. Populárními se staly L. nejlepší frašky C. a k. polní maršálek (později zfilmována K. Lamačem) a Funebrák (Už mou milou). Jako režisér se nemohl měřit s předními zjevy dobové režie, přes umělecké úspěchy Revoluční scény mu jeho věčně bankrotující existence větší rozmach nedovolovala. Nicméně stručné zmínky naznačují snahu uplatňovat na jevišti zejména zpočátku symbolistické a raně expresionistické postupy, vypovídají o L. přísnosti a snaze dodržovat režijní pokyny, tj. o profesionálním přístupu.

L. byl obratný stylista se smyslem pro dramatickou situaci, groteskno a komicky nadsazené lidské typy. Nejlépe mu vyhovovaly kratší dramatické útvary (aktovky), v nichž uplatňoval postřehy z reálného života lidových vrstev a ponechával prostor pro improvizovanou hru. Ranou éru symbolistické dramatiky následovaly tzv. kolportážní hry s ostře viděnými typy, ve kterých kladl vedle sebe senzační reportáž a drastickou karikaturu. Později je vystřídal dobrodušným humorem. Postupem času jeho dramatický talent slábl pod tlakem finanční nouze, která ho nutila k hektické produkci zábavního spotřebního zboží, k dramatizacím, překladům, úpravám i vlastním fraškám, a vyvolávala závislost na Divadle Vlasty Buriana. Poslední pokus o spolupráci byla L. úprava a režie Klicperova Hadriána z Římsů s Burianem v titulní roli (premiéra propadla, protože Burian se nenaučil text). Krátce před smrtí L. kontaktoval V. Vančuru a P. Bogatyreva ve snaze prosadit uvedení vlastního sociálně kritického dramatu Rudá princezna, v němž podal příběh levicově orientované aristokratky na pozadí narůstajícího fašismu jako obraz zásadních rozporů mezi dělnickou a vládnoucí třídou. Hra odrážela specifický rys L. osobnosti, pojmenovaný dobovou kritikou: jeho srdce bylo na Východě, ale umělecký cit na Západě.

Vzhledem „dandy“ a schopnostmi všeuměl, myšlením levicový socialista se zájmem o dělnické prostředí a dno společnosti, kritik státní byrokracie, armády a pokleslého měšťanského milieu, zjevem aristokrat a povahou výtržník, šoumen a bavič. Podnikatelem byl vždy jen na krátký čas. Své reformní myšlenky uskutečňoval nejvýrazněji v Revoluční scéně, která ve své době patřila k umělecky nejhodnotnějším malým podnikům, bezprostředně předcházejícím avantgardnímu Osvobozenému divadlu. L. vlastní kabaretní produkce umělecky přesahovaly běžný průměr, v některých případech je lze považovat za divadelní představení v netradičním prostoru, jak si všimla i dobová cenzura, s níž míval potíže. Ve vlastním provozu odstranil tradiční stolové zařízení, jež rušilo pozornost diváků, zavedl elektrické svícení. Pro návštěvníky z řad Proletkultu poskytoval slevy či vstupenky zdarma. Avšak nezájem publika o kvalitní kabaretní a divadelní repertoár, výbušná povaha a neschopnost ekonomicky myslet L. znemožňovaly systematické uskutečňování jeho progresivních plánů.


Role

Kabaret Lucerna

Pan Bouligrin (G. Courteline: Tichá domácnost, i r.), Interpret (Monolog a tragická fraška, Mimické studiePovídání, i r., též 1912) – 1910.

Divadlo Rokoko

Recitátor (?: Na vysokém dubě čili Svatební košile) – 1916; Vypravěč (?: Hrůzy války) – 1918; Ludvík XIV. (Molière: Impromptu z Chambordu) – 1920; V. Burian – K. Hašler: Vdovec – 1921.

Červená sedma

E. Bass – J. Červený – E. A. Longen: Jánošík, r. i v. (stínohra), E. A. Longen: Batoh Kateřiny Cimburkové, r. i v. (stínohra) – 1919.

Revoluční scéna

Vojcek (G. Büchner: Vojcek, i r.), E. A. Longen: V přítmí svatyně, J. Nestroy: Lumpacivagabundus, Semjon Sergejevič Borcev (A. P. Čechov: Na veliké cestě, i r.), Beznoska (F. L. Šmíd: Batalion, i r., 1923 a 1924 Rokoko), I. Olbracht: Pátý akt, Messer Nicia (N. Machiavelli: Mandragora, i r. a v.) – 1920; F. F. Šamberk: Palackého třída 27, Kníže (E. A. Longen – V. Burian: Hloupý Honza v Pincgavské republice, i r.), ? (S.-G. de Bouhélier: Otroci, i r.), A. Schnitzler: Rej, Rosinanta (M. de Cervantes, dram. E. A. Longen: Don Quijotte de la Mancha, i r.), Feldkurát Katz (J. Hašek, dram. E. A. Longen: Dobrý voják Švejk ve světové válce, i r.), E. E. Kisch: Nanebevstoupení Tonky Šibenice, J. Hašek – E. E. Kisch – E. A. Longen: Z Karlína do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní (též s tit. Z Prahy do Bratislavy za 365 dní, i r., 1924 Rokoko), E. E. Kisch, dram. E. A. Longen: Matka vrahova Pasák holek (též s tit. Pasáci, pasáci, 1925 Divadlo V. Buriana) – 1921.

Divadlo Rokoko

Ženich (E. A. Longen: Už mou milou (též s tit. Funebrák, 1926 v Divadle V. Buriana, i r.), Beznoska (F. Šmíd: Batalion, i r.)1923; Redl (E. E. Kisch: Vyzvědačská aféra obrsta generálního štábu Redla, i r.), E. A. Longen: Umělá láska, F. Zavřel: Mrtvý (též Divadlo V. Buriana 1926), Zloděj (E. E. Kisch, dram. E. A. Longen: Král zlodějů, i r.) – 1924; E. A. Longen: Štědrý večer v lapáku (též Divadlo V. Buriana 1927), Rudolf (E. A. Longen: Korunní princ Rudolf), ? (N. N. Jevrejnov: Kulisy duše, i r.); Balabis, (E. A. Longen: Desertér z Volšan  i r.), E. E. Kisch, dram. E. A. Longen: Pasák holek – 1925.

Komedie

? (A. J. Kuprin: Jáma, i ú. a r., 1926 Divadlo V. Buriana) – 1925.

Burianovo divadlo v Adrii

(Burianovo divadlo ve Švandově divadle na Smíchově 1928–30; Burianovo divadlo 1930–45, též Divadlo Vlasty Buriana)

V. Burian – E. A. Longen: Neviditelný, Hráč (E. Bass – J. Červený – E. A. Longen: Hráč, i r.), František Ferdinand (E. A. Longen: František Ferdinand dʼEste, též s tit. Konopišťská růže, i r. a v.), Nadporučík (E. A. Longen: Kasta pro sebe čili Tragická aféra nadporučíka Hofrichtera, i r.) – 1925; E. A. Longen: Za pět minut dvanáct, týž: Fraškářská Odyssea pseudolegionáře, Tlumočník (týž: Karlovarská internacionála, i r.), Jaro Veit (týž: Cenzurní zákaz, i r.), Angelo Neumann (E. E. Kisch: Piccaver v salonu Goldschmidt, i v.), ? (A. I. Kuprin, dram. E. A. Longen: Jáma, i r.); Šuksla (E. A. Longen – V. Burian: Čuba baskervillská, i r.), E. A. Longen: Forbes a Čejč, V. Burian – E. A. Longen: Nehoupej mě (Pimpertone, nehoupej), F. Arnold – E. Bach: Fimfrlíne, jen do toho – 1926; Kníže (E. A. Longen: Osud trůnu habsburského, i r.), W. Wig: Masér v dámské lázni, E. A. Longen: Stavědlo SZ, J. Hašek – E. E. Kisch – E. A. Longen: Z Karlína do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní + E. A. Longen: Štědrý den (večer) v lapáku – 1927; Q. Monezy: Utopil se Čurila, i ú. a v., Assim Siddik (F. Arnold – E. Bach: Hulla di Bulla, i p., ú, a r.) – 1930; W. Horst, p. E. A. Longen: Spodnička aneb 100 let podmínečně (i s tit. Děkuji, bylo to krásné 1931), V. Burian – E. A. Longen: Hajný v lese usnul, i v. – 1931; V. K. Klicpera, ú. E. A. Longen: Hadrián z Římsů, i v. – 1932.

Knihy s divadelní tematikou

Za oponou, Praha [1919, devět kreseb z prostředí kabaretu a divadla]; Král komiků, Praha 1927, 2008, 2011; Jaroslav Hašek, Praha 1928, 1947; Herečka, Praha 1929, 1972; Tygr velkoměstské džungle, Praha 1931.

Hry

Jánošík (s E. Bassem), Červená sedma 1919; Vytrvalec (s F. Futuristou), Revoluční scéna 1920, t. [1924]; V přítmí svatyně, tamtéž 1920, t. 1922; Pod světlem, tamtéž ?, t. 1922; Lepší lidé, tamtéž 1920, t. 1921; Moje – tvoje, tamtéž 1920, t. 1921 a 1923; Propast + Clownovo srdce, tamtéž 1920, t. [1919, 1922]; Už to prasklo?, tamtéž 1920 + Prolog neb monolog člověka, který před 24 hodinami zemřel, tamtéž 1920, (Divadlo V. Buriana 1926), t. 1921; Herna v lázních, tamtéž 1921; Není 4 jako 4, tamtéž 1921; Veřejné mínění, tamtéž 1921; Don Quijotte de la Mancha, (na motivy M. de Cervantese), tamtéž 1921; Methody slečny doktora, tamtéž 1921, t. 1926; Dobrý voják Švejk ve světové válce, (dle J. Haška), tamtéž 1921; Pasák holek (též s tit. Pasáci, pasáci, dle E. E. Kische), tamtéž 1921, (Divadlo V. Buriana 1925); Z Karlína do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní, tamtéž 1921, t. 1969 (s tit. Z Prahy do Bratislavy za 365 dní), jedna z verzí in J. Hašek: Větrný mlynář a jeho dcera, t. 1976; Hloupý Honza v Pincgavské republice (s V. Burianem), tamtéž 1921, (Rokoko 1923); Jejich miláček (pseud. Chvostík), Rokoko ?, t. 1922, 1926 + Ďáblovo odhalení, Rokoko a Divadlo V. Buriana ?, t. 1922; Metoda prof. dra. Grenolda, Rokoko 1922, t. [1930]; Mum pavilon, tamtéž ?, t. [1922]; Po amerikánsku (pseud. L. Ongis), tamtéž 1922 (Divadlo V. Buriana 1927?); Telefon 777-II, Rokoko ?, t. [1922] + Likvidace, tamtéž, t. 1922 a 1925 (Longhen); Nos (dle N. V. Gogola), tamtéž 1922, t. 1922, 1925 (pseud. L. Ongis); 30 HP a smůla, tamtéž ?, t. [1927], rozmn. Dilia 1966; Va banque, tamtéž ?, t. 1922, 1926; Řekne se semenec, tamtéž ?, t. [1923]; Už mou milou (Funebrák), Rokoko 1923, (Divadlo V. Buriana 1926); Král zlodějů (s E. E. Kischem), tamtéž 1924; Umělá láska, tamtéž 1924, t. 1924, 1933; Korunní princ Rudolf, tamtéž 1925; Dezertér z Volšan. Někdy kriminál nad svobodu, tamtéž 1925, t. 1926, rozmn. Dilia 1966; Kasta pro sebe, čili Tragická aféra nadporučíka Hofrichtera, tamtéž 1925; Hráč (s J. Červeným, dle N. V. Gogola), Divadlo V. Buriana 1925, t. 1932; Neviditelný (s V. Burianem), tamtéž 1925?; Štědrý večer v lapáku, tamtéž 1925, t. 1937; František Ferdinand dʼEste (i s tit. Konopištská růže), tamtéž 1925, t. 1927; Bábovajzna, tamtéž ?, t. 1925; Ministr a jeho dítě + My chlebem, ona kamenem, tamtéž ?, t. 1926; Cenzurní zákaz, Divadlo Na Slupi a Divadlo V. Buriana 1926, t. 1929; Karlovarská internacionála, Divadlo V. Buriana 1926; Doleva, tamtéž 1926, i t.; Forbes a Čejč (i s tit. Max a Moric), tamtéž 1926, i t.; Obchod a atentáty, tamtéž ?; Jménem veličenstva!, tamtéž ?, t. 1926; Tenoristovy lásky, tamtéž ?, t. 1926, rozmn. Dilia 1966; Pokoj za větrem, tamtéž ?, t. [1933]; Z Pankráce je cesta dlouhá, tamtéž? 1926;  Za pět minut dvanáct aFraškářská Odyssea pseudolegionáře, tamtéž 1926, t. 1928; Morituri, tamtéž? 1927; Krevní zkouška Osud trůnu habsburského, tamtéž 1927, i t.; Stavědlo SZ, tamtéž 1927; Světové panoptikum, tamtéž? 1927, i t.; Vazba lupiče Kleciána, tamtéž? 1927, i t.; Princ Schanzenberk u pumpy, tamtéž 1928, i t.; C. a k. polní maršálek, tamtéž 1929, (i Rokoko), t. 1926, 1930, 1961, 2006; Hajný v lese usnul, tamtéž 1931, t. 1928; Sen rakouského vysloužilce, Rokoko? 1929; Delikátní záležitost, tamtéž ?, t. 1931; C. a k. marodka, (s V. Burianem a J. Drémanem), Rokoko ?, t. 1932; Vzkříšení Dona Quijotta, tamtéž ?, t. 1933; Vice-císařovna Katynka, tamtéž ?, t. 1933; Alžběta, císařovna rakouská, tamtéž? 1933, i t.; Jeho excellence ministr, tamtéž ?, t. 1933; Klubová primadona (Hip, hip, hurá), tamtéž ?, t. 1933; Pokoj za větrem, tamtéž ?, t. 1933; Různí advokáti, kteří obhajují před soudem téhož klienta, který je obviněn z mnohoženství, Rokoko ? 1923/24, t. 1933; Kancléř Moses (s F. Futuristou), Divadlo Komedie? 1934; Voják a kostelník, tamtéž ?, t. 1935; Rudá princezna, rkp. 1934, rozmn. Dilia 1964; 3 x E. A. Longen – 1 x Vlasta Burian (obs. 30 HP a smůlaDezertér z VolšanTenoristovy lásky), rozmn. Dilia 1966; Nevěsta na marách a spol., rozmn. Dilia 1992.

Prameny

LA PNP: osobní fond (vč. obrázku K. H. Hilar a O. Fischer v Červené sedmě, rkp. zápisků H6A-8821, legitimace Strany nezávislých tuláků aj.), inventář → J. Kirschnerová, 1981. 

NMd: cedule Revoluční scéna  P-2-B-168, Divadlo V. Buriana (elektronicky), kabaret Lucerna, desky č. 138.

NA Chodovec: karton 9671, policejní přihlášky, povolení k cestám do zahraničí, cenzurní zásahy, evidence trestních oznámení.

Literatura

-k- [J. Kodíček]: Revoluční scéna, Tribuna 7. 9. 1920; kček [Kodíček], tamtéž 22. 10. 1921 [ref. Nanebevstoupení Tonky Šibenice]; nesign: K zániku divadélka Adrie, tamtéž 24. 1. 1922; J. Honzl: Kabarety (studie z r. 1922), K novému významu umění, Praha 1956, s. 112–113; M. Majerová: Divadélko Rokoko, Rudé právo 1. 1. 1924; nesign: Vlastimil Burian a jeho druhové, Přítomnost 1, 1924, s. 86–87; -jk-[Kodíček]: Zavřelův Mrtvý, Tribuna 16. 4. 1924; týž: Xena Longenová, tamtéž 7. 11. 1924; M. Majerová, Rudé právo 19. 11. 1924 [ref. Vyzvědač obrst Redl]; E. A. Longen: Malá divadla v Praze, Právo lidu 17. 6. 1925; -jk- [Kodíček], Tribuna 4. 1. 1925 [ref. Z Karlína do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní, Štědrý večer, Burianův Zdravý nemocný]; M. M. [Majerová], Rudé právo 20. 9. 1925, příl. Dělnická besídka s. 2–3 [ref. Pasák holek]; J. J. Paulík, Rozpravy Aventina 1, 1925/26, s. 11 [ref. Hráč]; -jk- [Kodíček], Tribuna 7. 3. 1926 [ref. Za pět minut dvanáct], 28. 3. 1926 [ref. Cenzurní zákaz]; M. M. [Majerová], Rudé právo 30. 3. 1926 [ref. Cenzurní zákaz, Na Slupi], 13. 4. 1926 [ref. Doleva]; anon., Rudé právo večerník 20. 5. 1926 [ref. Jáma – ad dramatizace]; E. A. Longen: Vlasta Burian, Rozpravy Aventina 2, 1926/27, s. 205 ● ref. Stavědlo SZ: M. M. [Majerová], Reflektor 3, 1927, č. 4, s. 13; táž, Rudé právo 6. 2. 1927, příl. Dělnická besídka, s. 3 ● nesign., Národní osvobození 19. 3. 1927 [ref. Osud trůnu habsburského]; E. A. Longen: Výtvarníci a herci, Rozpravy Aventina 3, 1927/28, s. 75–76; -k- [Kodíček]: Xena Longenová mrtva, Večerní Tribuna 24. 5. 1928; týž: Xena Longenová, Nové české divadlo, prosinec 1929, s. 114; J. J. Paulík, Rozpravy Aventina 5, 1929/30, s. 10 [ref. C. a k. polní maršálek]; J. Götzová: Profily českých herců, 2. vydání, Praha 1931, s. 46–47; E. A. Longen: Das Prager Revolutions Theater, Prager Pressse 2. 6. 1932; F. Sauer – S. Klika: E. A. L. a Xena, Praha 1936; J. Červený: Červená sedma, Praha 1959, s. 189; V. Wasserman: Od zpěváčků ke kabaretu, in Kniha o Praze, J. Koreček – O. Stafan – G. Stočesová eds., Praha 1960, s. 224–236; F. Černý: doslov, in C. k. polní maršálek a jiné hry, ed. L. Říhová, Praha 1961, s. 165–179; J. Mikota: 50 let Rokoka, Kulturní tvorba 3, 1965, č. 52; F. Kafka: Klíč k Longenovi?, Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 2, s. 2; J. Kalousek: E. A. L., in kat. výst. E. A. Pittermann-Longen, Galerie výtvarného umění Roudnice 1975; D. Kolzová – J. Tomáš: Atraktivní revoluční scéna, Scéna 5, 1980, č. 14–15, s. 4; J. Kamen: Toulavý kůň, Praha 1982; B. Srba: Sečesteal, Divadelní revue 3, 1990, s. 94; V. Just: Kabaret BUM, Divadelní revue 4, 1991, s. 72; N. Tiliu – M. Paříková: E. A. L. (1885–1936), Praha 1991 (vč. soupisu her); H. Suchařípová: Bohém a klaun, Divadelní noviny 8, 1999, č. 6, s. 6; O. Suchý: Když byl v Praze Montmartre. Longeniáda, Praha 1991, s. 11–43, 51–53, 64–72, 95–97, 130–131, soukromý tisk autora, 2015; M. Vítková: Emil Artur Pitterman 1885–1936, kat. výst. v Galerii moderního umění v Hradci Králové 2006; M. Šotek: Kabaret Eduarda Basse, Praha 2012, s. 56.

ČSFD, EDS, Film I, LČL

Životní události

  • 29. 7. 1885: narození, Pardubice (CZ)
  • 24. 4. 1936: úmrtí, Benešov (CZ)

Vazby

H


Vznik: 2021
Autor: Ladislava Petišková