Liberec – divadelní baletní soubor

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 7. 2. 2017, 16:12; Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání
Liberec – divadelní baletní soubor
divadlo


V období 1883–1945 mělo německé divadlo v Liberci činoherní, operní a operetní soubor (do 1938 zde pravidelně na základě smlouvy hostovala olomoucká opera) a divadlo uvádělo tituly, které předpokládají spolupráci s tanečníky (např. 1934: Giuditta, Aida, Dvě vdovy, Prodaná nevěsta, Figarova svatba; 1935: revue P. Burghardta a R. Stolze Grüss Gott! Grüss Gott?; Hoffmannovy povídky, Tannhäuser, Carmen; 1936: Car a tesař, Faust a Markétka, Na tý louce zelený, Čarostřelec, Netopýr, revue Hopsa!). Taneční scény stavěli režiséři, např. K. Hassky, K. Artel, F. Gerber, choreografové byli zváni výjimečně (W. Godlewski, 1941). Do 1945 byli členy baletu němečtí tanečníci, např. L. Felger, E. Lasche, E. von Junker, Ch. Baumann a celkově soubor neměl více jak 15 členů, převážně neprofesionálně školených. Nedostatky v baletní složce mělo vyřešit založení divadelní baletní školy (1942). V Liberci se uskutečnila i řada pohostinských vystoupení nejrůznějších ansámblů, byla uvedena Královna loutek (1899, 1900, 1913), Sone und Erde (1907) a večer kratších čísel Vídeňský valčík (1886, 1900), vystoupily zde baletní soubory z Divadla na Vídeňce, pražského Německého zemského divadla (1886), berlínského Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater (1887, 1888), berlínský ansámbl Excelsior s baletem Nautilus od E. Wulffa a A. Pandera (1890), vídeňský soubor Státní opery K. Godlewského (1924, 1925, 1933). Koncertní vystoupení zde uspořádala např. brněnská M. Kallabová (1924), norská tanečnice Bella Siris (1930), taneční skupina G. Bodenwieser (Podivuhodný mandarín, 1931), Dalcrozova skupina z Hellerau-Laxenburg (1932, 1933), zajel sem i M. Semmler s inscenací Legendy o Josefovi (1932) a v letech 1933–37 se stalo událostí pravidelné hostování H. Kreutzberga (libereckého rodáka * 1902) např. s Orfeovým nářkem nad Euridikou. V divadle vystupovaly také skupiny akrobatické, excentrické a cirkusové. Po 2. světové válce nastává radikální proměna národnostní, politická i kulturní. Spolu s operou a činohrou vznikl i samostatný profesionální baletní soubor, po celou dobu existence služebně provázaný s ostatními soubory divadla. Prvním baletním šéfem byl 1945 Rudolf Macharovský a první premiérou Z pohádky do pohádky, následovalo Labutí jezero. Šéfem baletu 1946/47 byl Josef Škoda, který uvedl Coppélii, Italské capriccio (1946) a Princeznu Hyacintu (1947). V roce 1947 zde šéfoval Josef Sokol (Slovanské tance, 1947; Balet o růžiVyzvání k tanciKrálovna LoutekPolovecké tance – 1948), který mj. vyhledával členy souboru mezi amatéry a systematicky je doškoloval, oporami jeho souboru byli počátkem padesátých let F. Bernatík, B. Hergeselová, J. Jarošová, A. Přibylová, O. Streihuberová, S. Škvorová, J. Sokol, V. Štádler, Z. Weidenthaler. Další šéf, divadelně zkušený Josef Judl 1948–53, uváděl většinou balety, které znal ze svých předchozích angažmá z Brna a Plzně, např. Divertissements a Sochy na hudbu E. Griega (1948), Labutí jezero (1949, 1951), Z pohádky do pohádky (1949), pp. Modravé zeměKarnevalŠeherezádu a pod názvem Klythia Horkého Slunečnici (1950), čp. Mirandoliny (1951), Slovanské tance a Louskáčka (1952). K sólistům ansámblu přibyli M. Taušková a E. Krischke. J. Judl odešel do Ústí n. Labem a do Liberce se vrátil jako sólista, choreograf a šéf 1953–59 J. Škoda. Rozšířil repertoár a uváděl (a tančil sólové role) tituly světové, sovětské i české baletní literatury, včetně nově vzniklých baletů: Lašské tanceFilosofská historie (1953), Bachčisarajská fontána, Pohádka o Honzovi (1954), Coppélia, čp. Veselých paniček windsorských (1955), Popelka, pp. Eufrosiny (1956), Sněhurka (1957), Romeo a Julie (1958), Polovecké tance, Labutí jezero, pantomimická část Divadla za bránouAmeričan v PařížiRhapsody in blue (1959). 1959–61 vedla balet Věra Untermüllerová, která nastudovala Šípkovou Růženku/Spící krasavici (1959), baletní večer věnovaný F. Chopinovi a F. Lisztovi, Sluhu dvou pánů (1960), Gajané a pp. Zkrocení zlé ženy O. Flosmana (1961). K sólistům Škodovy éry i období V. Untermüllerové patřili např. D. Grigorovič-Barský, J. Chládek, A. Chládková, J. Choura, J. Jarošová, P. Koreňkov, P. Koželuh, V. Kuklová-Slezáčková, J. Kriesl, V. Makešová, E. Novotná, J. Novotný, J. Pelcová, F. Sládeček, M. Šťastný, J. Waizkorn, Z. Weidenthaler, S. Weidenthalerová-Škvorová, začínala zde H. Čáslavská. V období 1961–64 byl šéfem baletu Bohumil Svoboda (1961: baletní večer na hudbu C. M. Webera, A. Chačaturjana a 2. jednání Labutího jezera; 1962: čp. LaurencieKrysař P. Bořkovce, Bachčisarajská fontána; 1963: Prométheus), který se v choreografiích baletů střídal s Františkem Sládečkem (1962: ViktorkaPéťa a vlk; 1963: Giselle, pp. Orfeus špatně rozsápaný; 1964: Istar; 1964: Don Juan Ch. W. Glucka, 1965), novinku Svědomí nastudovali manželé Eva a Eduard Gabajovi (1964), kteří byli sólisty, k nimž dále v této době patřili např. M. Gašparík, Š. Mikluš, vedle opor souboru A. Přibylové-Dostalíkové a S. Škvorové-Weidenthalerové. Do funkce šéfky baletu nastoupila 1964–67 po zkušenostech z Opavy, Kladna, Teplic a čerstvých studií choreografie na TK HAMU Milena Moravcová. Její éra znamenala netradiční dramaturgii, vybírala si kvalitní, původně baletu neurčenou hudbu i z jazzové oblasti, které podřizovala i nekonvenční soudobý pohybový slovník svých choreografií: Toccata a fuga d moll J. S. Bacha, Symfonická báseň J. Ježka (1965), ve večeru Situace uvedla Etudy A. Jensena, 11 transparentů pro orchestr E. Křenka, Fontessu J. Lewise, pp. Mechanismu Z. Pololáníka, Coppélii (1966), Pulcinellu, pp. Věčné cesty H. Macourka, pp. Salónu u Šťastné sedmy (1967). K sólistům přibyli např. A. Červinková, M. Horanová, V. Kuklová-Slezáčková, J. Slezáček. 1967/68 byli správou baletu pověřeni E. Gabajová a J. Chládek, hostující A. Landa nastudoval 1968 Démona na hudbu P. Hindemitha, Povídky z Vídeňského lesa na hudbu J. Strausse a Zasněného chodce na koláž z děl G. Rossiniho a R. Macharovský choreografoval Karneval/Straussiána/Rozmarný orchestr. V roce 1969 neměl soubor premiéru a 1970 připravili E. Gabajová a J. Chládek večer: Rokokové variace P. I. Čajkovského, Paganini (h. S. Rachmaninov) a Šeherezáda; 1971 pokračovali dalšími choreografiemi s dramaturgicky netradičními tituly: Černá a bílá J. Nováka, Traditional jazz studio A. Bílého/P. Smetáčka, Hledání V. Zahradníka a Klavírní koncert F dur G. Gershwina. Nový šéf baletu František Pokorný, prošlý praxí moderních trendů, mj. VUS UK a teoretickým studiem na TK HAMU, realizoval v Liberci svou osobitou koncepci soudobého tanečního divadla, dramaturgicky i inscenačně bohatou, v historii českého tance ojedinělou éru 1971–93. Uváděl především autorský, do jiných ansámblů nepřenosný typ tanečního divadla, byl scénáristou, režisérem, choreografem. Soubor úzce spolupracoval se skladateli (zejm. se Z. Šikolou, Jar. Krčkem aj.) a dbal na osobitou výtvarnou stránku inscenací (H. Anýžová, M. Melena). Vznikla nová díla, např. Balada o loutkáři (1979), Pantobalety (1980), Zákulisí (1984), Commedia dell’arte (1986), Zásah (1986), Pohádky o Krakonošovi (1988). Liberecký ansámbl uváděl taneční inscenace a otevřel cestu novému typu pantomimy (klaunské scény Dveře, Žebřík, Postel v Lidské komedii, 1971; Cvoci, 1973; Přidej pepře, 1976; Dva v tom aneb Anatomie lásky, 1984; Ejhle člověk E. Viklického, 1993). Byli objeveni tanečníci, původně z řad amatérů či civilních povolání, mj. M. Dufek, L. Rajn, Z. Tomeš, dvojice M. Horáček – A. Klepáč, která se po 1977 osamostatnila jako skupina Cvoci. Z baletních koláží byly sestaveny inscenace, např. Lidská komedie, 1971 (Hra na změnu Z. Šikoly, Hra na lásku Z. Lukáše, Hra na moc L. Fišera, propojené klauniádami), Rožmberské obrázky aneb Milostné výjevy z jižních Čech, 1972; Obrázky M. P. Musorgského/P. Smetáčka, 1974; Hledání čistého pramene (Útěk do ticha Jar. Krčka, Zaříkávání zkamenělin P. Ebena, Lidice V. Kučery), Raport o stavu tohoto světa (Caprichos L. Fišera, část Leningradské symfonie D. Šostakoviče aj; 1976), večer Labyrint světa (1987). Liberecký balet měl na repertoáru i původní baletní tituly, např. Carmen G. Bizeta/R. Ščedrina (1974), Pohádku o Honzovi (1975), Annu Kareninu (1978), ve večeru Barevné sny žáka Macáka byly zařazeny balety Šťastná sedmaMeteorPia frausI. smyčcový kvartet L. Janáčka (1979). Soubor dále inscenoval Péťu a vlka (1978, ch. J. Chládek), Viktorku (1979), Polní mši (1981), Toro, Milou sedmi loupežníků Horko (1983), Dámu a chuligána (1984), Kuchyňskou revui (1986), Špalíček (1990), Sněhurku (1991), Coppélii (1992). Vedle sólistů A. Červinkové, E. Gabajové, J. Chládka, J. Slezáčka a V. Slezáčkové dostávali sólistické příležitosti např. M. Horanová, E. Mikulová, J. Jarošová, P. Novák, F. Szepeszy, V. Vindušková a později absolventi liberecké Experimentální taneční školy (existující 1989–92): M. Blahoutová, P. Ježková, L. Pischelová, Z. Tučaniová aj. Novým šéfem baletu 1993–96 se stal Petr Šimek, který nastudoval Bolero a Carmen G. Bizeta/R. Ščedrina (1994), Romea a Julii (1995), Krysaře na hudbu G. Mahlera (1996), experimentální projekty Zahrada snů (1994, spolu s ch. J. Kocourkem) a Cuppy Duppy (1995, spolu s J. Kocourkem), Faunovo odpoledne, Fantastickou symfonii H. Berlioze, Carmina burana a Salome na hudbu skupiny Dama Dama (1997). 1997–99 byla šéfkou baletu Ljubov Dančenko (P. Šimek zůstal do 1999 choreografem), která zvala k nastudování baletů hosty: 1999 inscenoval D. Wiesner Ballet Stories (Žárlivost na hudbu L. Janáčka, Per Vittoria Colona L. Fišera, Dialog se svědomím minulostiMimikry M. Košuta) a ve večeru na hudbu P. I. Čajkovského se představili tři choreografové: J. Loginov (Francesca da Rimini), P. Šimek (Hamlet) a P. Šmok (Romeo a Julie), choreografem baletního večeru „1196“ a Petrušky byl P. Šimek (1999). 2000 byl šéfem baletu Petr Tyc (Sáře bylo 90 let na hudbu A. Pärta, Čtyři biblické tance P. Ebena a projekt ...to málo co vím o sylfidách/pánská jízda...). Od 2001 převzala vedení ansámblu Vlasta Vindušková. Soubor měl během své existence 12–20 tanečníků.


Literatura

Almanach 40 mírových let – 40 let českého divadla v Liberci 1945–1985 • Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav 2000 • Janáček J.: Výspa porozumění – Český repertoár v Městském divadle v Liberci, Stadttheater Reichenberg 1883–1941, Divadelní revue 2000, č. 2, str. 44 • Schmidová, L.: Československý balet, Praha, Orbis 1962


Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 175–177