Lehmann, Marie

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 9. 2. 2017, 13:31; Jakubcova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Marie Lehmann
* 15. 5. 1851 Hamburg, Německo
9. 12. 1931 Berlín, Německo
zpěvačka


Dcera zpěvačky a harfistky Marie L.-Löw (1809–1885), s níž bývá zaměňována. Sestra zpěvačky Lilli L.-Kalischové (1848–1929), an­gažované též ve StD v Praze. (Není příbuzná s Lotte L., čestnou členkou vídeňské Státní opery.) Od 1853 žila s matkou a sestrou v Pra­ze, kde byla její matka harfistkou StD. Matka ji učila zpěvu a přivedla ji do ochotnického Mi­kulášského divadla na Starém Městě. 1867 de­butovala L. v Lipsku profesionálně jako Anič­ka (Weber: Der Freischütz). S obtížemi získávala první angažmá v Hamburku, Kolíně n. R. a v Breslau [Wrocław]. Upozornila na sebe 1872 v Bayreuthu, kde zpívala sopránový part v Beethovenově 9. symfonii při kladení zá­kladního kamene k Wagnerovu divadlu pro slavnostní hry. 1876 vystoupila v Bayreuthu spolu se sestrou Lilli jako jedna z Dcer Rýna při zahajovacím představení Wagnerovy tetra­logie Ring des Nibelungen. 22. 3. 1879 hosto­vala ve StD v roli Rosiny (Rossini: Der Barbier von Sevilla, jako vsuvku zpívala Chopinovu Mazurku), a ředitel Edmund Kreibig ji angažo­val. V Praze zůstala do konce sezony 1881/82, poté se stala členkou vídeňské dvorní opery (do července 1896), kde patřila k předním osob­nostem nejprve v koloraturním oboru, později jako wagnerovská heroina. Po skončení umě­lecké kariéry žila v Berlíně.

Byla koloraturní pěvkyní s mimořádnými hlasovými dispozicemi a dokonalou technikou; v Praze neprojevila zvláštní herecký talent a působila buď chladně nebo afektovaně. Ve StD se uplatňovala vedle primadony M. Moser­-Steinitzové především v té části repertoáru, která vyžadovala lehčí a světlejší hlas. S teno­ristou A. Stollem, s barytonistou V. Sebestou a basistou V. Dobšem byla během krátkého angažmá podobnou oporu souboru StD jako M. Moserová. Vystupovala i koncertně (např. 4. 4. 1880 byla sólistkou Verdiho Requiem za zemřelého V. Šebestu). Před vypršením pražské smlouvy vystoupila několikrát se sestrou Lilli, která přijela při této příležitosti do Prahy hosto­vat. K jejím pěvecky nejlepším rolím patřila Ju­lie (Gounod: Romeo und Julie), které kritika sice vytýkala příliš nápadnou demonstraci utrpení v hereckém projevu, ale chválila pěvec­kou virtuozitu a velmi atraktivní zjev. Její po­slední pražskou rolí byla Gretchen (Boito: Mephistopheles, 27. 6. 1882), s A. Stollem jako Faustem. V pražském německém divadle ho­stovala L. v sezoně 1883/84, 1887/88 a napo­sledy 26. 10. 1888 opět v roli Gretchen; její ho­stování bylo v německém tisku připomínáno jako mimořádná událost ještě při dalším nastu­dování této opery na německé scéně 9. 6. 1897.

L. spojovaly s Prahou dvě životní etapy: dět­ská divadelní zkušenost a pak významné obdo­bí před vrcholem kariéry, v němž ve StD nastu­dovala a měla možnost scénicky propracovat 35 rolí. Přínos L. pražskému divadlu v jejím zralém období a přínos pražské scény její umě­lecké dráze v mládí se tak vyrovnaly.


Role (ve StD)

1879: Gilda (Verdi: Rigoletto), La­dy Durham (Flotow: Martha), Rosina (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Julie (Gounod: Romeo und Ju­lie), Kristina (Brüll: Das goldene Kreuz), Katharina (Brüll: Der Landfried), Angela (Auber: Der schwar­ze Domino), Královna noci (Mozart: Die Zauber­flöte), Carlo Broschi (Auber: Des Teufels Anteil), Eudoxia (Halévy: Die Jüdin), Leonora (Verdi: Trou­badour), Lucinda (Gluck: Armida); 1880: Micaëla (Bizet: Carmen), Princezna Mathilda (Rossini: Wil­helm Tell), Anna (Boieldieu: Die weisse Dame), Bau­cis (Gounod: Philemon und Baucis), Sulamith (Goldmark: Königin von Saba), Philina (Thomas: Mignon), Margarethe von Valois (Meyerbeer: Die Hu­genotten), Venus (Wagner: Tannhäuser), Angioletta (Abert: Astorga), Noemi (Ant. Rubinštejn: Die Mac­cabäer), Inez (Meyerbeer: Die Afrikanerin), Amelie (Verdi: Ein Maskenball), Konstanze (Mozart: Die Entführung aus dem Serail), Bertha (Meyerbeer: Der Prophet), Paní Latour (Adam: Postillon von Lonju­meau); 1881: Susanna (Mozart: Figaros Hochzeit), Margarethe (Gounod: Faust und Margarethe), Don­na Elvira (Mozart: Don Juan), Euryanthe (Weber: Euryanthe), Katharina (Meyerbeer: Der Nordstern), Elvira (Verdi: Ernani); 1882: Gretchen (Boito: Mep­histopheles), Irena (Wagner: Rienzi).

Prameny a literatura

Cedule StD 1879–82, NMd. • Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1882, s. 10; 1883, s. 17 [konec angažmá]; Teu­ber III, s. 469, 700, 729–730, 739, 754, 762, 778, 779, 858; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I, 1917, s. 132 [zmínka]; 50 Jahre Deutscher Dilettan­tenverein, 1879–1929, 1929 [Mikulášské divadlo]; W. Beetz: Das Wiener Opernhaus, 1869–1955, Zürich 1955, s. 102; M. Groegor-Dellin: R. Wagner, Berlin 1984; Lomnäs–Strauss, rejstřík ve sv. II, s. 342 [pražské koncert. programy]. • Kosch; ÖBL; Kutsch 1997; Piper, sv. Register.

Životní události

  • 15. 5. 1851: narození, Hamburg, Německo
  • 9. 12. 1931: úmrtí, Berlín, Německo


Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 298–299
Autor: Jitka Ludvová