Laterna magika

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 7. 2. 2017, 16:11; Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání
Laterna magika
Praha 1958–dosud
divadlo
Adresa: Národní 1393/4, Praha


Laterna magika vznikla v souvislosti s přípravou československé expozice pro Světovou výstavu v Bruselu 1958. Tvůrci LM, A. Radok a J. Svoboda, navázali na předchozí pokusy o uplatnění filmových postupů v divadle, využili polyekranu (paralelní a sukcesivní projekce na několik pláten) vynalezeného J. Svobodou a E. Radokem. Polyscénický útvar, kombinující živé divadlo (činoherní, hudební, balet, pantomimu) s filmem (černobílým, barevným, širokoúhlým i klasického formátu, hraným i trikovým), byl v době svého vzniku originální nejen v domácím, ale i světovém měřítku jak využitím techniky, tak zejm. metodou synchronního spojení jednotlivých prvků, organizovaných vnitřním rytmem časových, prostorových a významových vztahů.

Program, jehož hlavními autory byli režisér A. Radok, scénograf J. Svoboda a scénárista M. Forman (účinkovali v něm mj. začínající mim L. Fialka a spolutvůrce Semaforu J. Šlitr), dosáhl v Bruselu mimořádného úspěchu a stal se jednou ze senzací výstavy.

Po skončení výstavy bylo rozhodnuto přenést pořad do Prahy a zřídit experimentální scénu LM. Zprvu byla připojena k ND (1958–60) a jejím uměleckým šéfem se stal A. Radok. Získala podzemní sál bývalého kina Moskva v paláci Adria na nároží Národní tř. a Jungmannovy ul., nově adaptovaný a vybavený pohyblivými projekčními plochami, propadly, pohyblivými chodníky, světelným parkem, filmovými projektory, diaprojektory, stereofonním zařízením atd. Zahájila zde 9. 5. 1959 doplněným bruselským pořadem Expo 58. Nový program Variace, připravený A. Radokem, byl před uvedením zakázán. Tehdy již LM spadala pod Čs. státní film. Radok byl v květnu 1960 zbaven funkce a poté dostal výpověď. Téhož roku LM podnikla zájezd do Leningradu. Zájezdová činnost se záhy rozrostla natolik, že si vynutila ustavení několika skupin (umělecký soubor + technika), které souběžně vyjížděly do zahraničí. Nastudování Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky (r: V. Kašlík, kamera: J. Stallich, 1962) zůstalo nadlouho ojedinělým pokusem využít postupy LM pro inscenování dramatického díla. Ve funkci uměleckého vedoucího se po Radokovi vystřídali Z. Mahler, B. Michajlov, K. M. Walló, J. Staněk ad. Zkomercionalizovaná LM se stala výhodným vývozním i propagandistickým artiklem. Kromě domácí verze zájezdového programu nepřipravila několik let žádný nový pořad.

Od podzimu 1965 do konce sez. 1971/72 se LM dělila o scénu s Divadlem za branou. Po odloučení od Čs. filmu působila v rámci SDS (1966–73). V tomto období ji postupně vedli J. Bělka, J. Fišer s J. Procházkou, L. Ogoun. Ke spolupráci byl opět přizván A. Radok, který tu realizoval pouze přepracovanou verzi Variací (1966). Pořadu dominovalo Otvírání studánek (B. Martinů a M. Bureše), vyjadřující víru v nezničitelnost života, obrozujícího se ve věčném rytmu přírodního cyklu. Na scénáři Variací se podílel též J. Srnec, jehož skupina Černé divadlo v pořadu účinkovala. Pro Světovou výstavu v Montrealu 1967 připravila LM pořad Revue z bedny (autoři: L. Rychman, J. Procházka, r: K. Brožek, L. Rychman, kamera: J. Kališ a J. Čuřík), opět se skupinou Černého divadla. Nedostatek finančních prostředků na výrobně a provozně nákladné pořady i koncepční neujasněnost způsobily, že poté LM pouze reprízovala starší programy.

Po opětném připojení k ND 1973 stanul v čele LM J. Svoboda. Okamžitě začaly práce na novém programu, Kašlíkově Pražském karnevalu (1974), který zahajoval novou éru. Charakterizoval ji odklon od revuí složených z víceméně samostatných čísel k celistvějšímu, tematicky provázanému útvaru. Po Lásce v barvách karnevalu (1975) se stále víc prosazovaly scénáře s pevnějším dějovým rámcem či souvislým příběhem (Folta: Ztracená pohádka, 1975, r: J. Jireš; Schorm: Kouzelný cirkus, r: E. Schorm, 1977 – nejhranější inscenace vůbec, víc než 3000 repríz; Andersen: Sněhová královna, r: E. Schorm, 1979).

V 80. letech LM uskutečnila několik závažných projektů: Čechovova Černého mnicha (dram: J. Fried, r: E. Schorm, 1983), hudebně taneční kompozici Odysseus podle Homéra (autoři: E. Schorm, J. Kučera, J. Smetana, M. Kocáb, r: E. Schorm, J. Kučera, v: J. Svoboda, 1987, Kongresový sál Paláce kultury), Dürrenmattova Minotaura (r: J. Svoboda, 1989). Sílící činoherní orientace vyvrcholila inscenacemi původních her A. Máši (Noční zkouška, r: E. Schorm, 1981; Vivisekce, r: A. Máša, 1987), reflektujícími mravní marasmus normalizační éry. LM se jimi připojila ke kritickému křídlu českého divadelnictví. Na novém směřování se výrazně podílela M. Honzíková, která jako lektorka a od 1978 jako dramaturgyně spoluutváří profil LM. Vedle herců ND (R. Lukavský, V. Brabec, I. Luťanský, M. Macháček, J. Krulišová) v těchto inscenacích účinkovali členové dalších činoherních scén (T. Fischerová, V. Jandák, K. Heřmánek, J. Němeček ad.). Pokračující technická experimentace využila mj. průmyslové televize, umožňující simultánní přenos mimojevištního dění na scénu, detailní záběry hercovy tváře na obrazovce.

1992 se LM stala samostatným subjektem působícím na soukromé bázi. Z původního působiště, kde se v období 1974–83 dělila o hrací termíny s činohrou ND, se přestěhovala na Novou scénu na Národní tř., vyčleněnou z komplexu ND, kterou využívala již dříve (uváděla tu např. operu J. Pauera Žvanivý slimejš, 1984). Ředitelem se stal dosavadní umělecký šéf J. Svoboda, kterého 1994 vystřídal P. Tošovský. Uměleckým šéfem byl J.-P. Aviotte a J. Svoboda. Po tvůrčím vzepětí v 80. letech se LM v poslední dekádě stala opět divadlem vyhledávaným především zahraničními turisty. Na toto publikum zaměřila svůj program. Ke stále reprízovaným hitům (Kouzelný cirkus) přibylo několik nových pořadů. První premiérou po osamostatnění byla mozartovská Hra o kouzelné flétně (sc: L. Helge, L. Vaculík, I. Šlapeta, r+ch: L. Vaculík, 1992), následovaly tematicky problematické původní autorské projekty (Jakubisko: Casanova, 1995; Pavlíček, Aviotte, Svoboda: Hádanky, 1996; Svoboda: Past, 1999).

S LM spolupracovala řada divadelních a filmových tvůrců: režiséři K. Brožek, E. Schorm, V. Kašlík, M. Forman, J. Jireš, J. Roháč, L. Rychman, výtvarníci J. Ciller, Š. Hejnová, J. Konečná, Z. Seydl, J. Smetana, J. a E. Švankmajerovi, choreografové Z. Šemberová, J. Blažek, M. Kůra, L. Ogoun, F. Pokorný, P. Šmok, O. Šoth, hudebníci S. Havelka, O. F. Korte, J. Klusák, J. Krček, Z. Liška, Z. Merta, kameramani J. Kadaňka, J. Kališ, J. Kučera, P. Čepický, E. Sirotek ad.


Literatura

J. Grossman: Divadelní úlohy filmu, Divadlo 10, 1959, s. 422 + Výtvarné hledisko Laterny Magiky a Polyekranu, Výtv. umění 11, 1961, s. 203; A. Radok: Inscenační postupy Laterny magiky, Divadlo 12, 1961, s. 525; iv [I. Vojtěch]: Laterna magika, zrcadlo propukající krize, Divadlo 13, 1962, listopad, s. 60; J. Bajer: Laterna to myslí vážně, DN 6, 1962/63, č. 2, s. 1; baj [J. Bajer]: Laterna bez magiky, DN 7, 1963/64, č. 4, s. 7; M. Kouřil: Das Lichttheater und die Laterna Magika, Bühnentechnische Rundschau (Berlin) 1965, Dezember, s. 9; P. Grym: Křižovatky experimentu, Divadlo 18, 1967, č. 3, s. 29; A. Urbanová: Starosti s kouzelnou lucernou, Divadlo 19, 1968, č. 5, s. 49; sb. Laterna magika, 1968; A. Fuchs: Šest kapitol o Laterně Magice, Scéna 9, 1984, č. 12–13, s. 14; J. Burian: J. Svoboda and Laterna Magika’s latest production, Theatre Design & Technology (New York) 24, 1988, č. 4; Z. Hedbávný: Alfred Radok, 1994, s. 264; M.-M. Mervant-Roux: Faire théâtre du matériau multimédia. La nouvelle Laterna Magika, in: L’śuvre d’art totale, Paris 1995, s. 301; V. Havel: O Laterně magice, in: Spisy 3, 1999, s. 251. 

Významné události

  • 1958: vznik (založení), Praha


Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 234—237
Autor: Eva Šormová