Kainz, Joseph

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 8. 2. 2017, 23:08; Jakubcova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Joseph Kainz
* asi 23. 10. 1773 Salcburk, Rakousko
13. 2. 1855 Salcburk, Rakousko
zpěvák, divadelní ředitel, režisér, spoluředitel divadla


Manžel zpěvačky K. Schröflové (též Schröffelové, 26. 6. 1767 Mosach/Mnichov–?). Otec zpěvačky Marianny K. (1800–1866). Syn salcburského kostelníka. Hudební vzdělání získal ve škole místního chrámu sv. Petra, jejíž studenti vystupovali ve sboru v divadle. 1797 je zaznamenána jeho první blíže neznámá herecká epizodní role. 29. 8. 1798 vystoupil v Kotzebuově hře Die silberne Hochzeit a 15. 11. t. r. debutoval „pro nedostatek zpěváků" v salcburském divadle jako Krappel ve Weiglově singspielu Die Marionetten-Bude oder Der Jahrmarkt zu Grünwald. 1798 ještě zpíval Bartola (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Sarastra (Mozart: Die Zauberflöte) a Mentora v neurčené opeře Telemach. 1799 je uváděn jako zpěvák seriózních basových rolí a herec. Na salcburské scéně působila od září 1797 též jeho pozdější manželka i se svou matkou. Byla hudebně všestranně vzdělaná a platila za dobrou sopranistku, ale málo talentovanou herečku; po 1800 zanechala umělecké činnosti.

Asi 1800 odešel K. do Innsbrucku, poté do Lince a Štýrského Hradce. Od 1807 působil šest sezon ve vídeňské dvorní opeře. Čtyřicetiletého zpěváka pak získal C. M. von Weber jako prvního basistu pro StD v Praze s platem 2000 fl. K. vystoupil hned v prvním Weberově pražském představení 9. 9. 1813 v roli Telaska (Spontini: Ferdinand Cortez). Byl členem souboru za ředitele Liebicha (do podzimu 1816), za jeho vdovy Johanny a jejích poradců (do 1821) a ředitele Holbeina. Po předčasném Holbeinově odchodu (1824) a po neúspěšném hledání nového ředitele ustavil K. spolu s J. N. Štěpánkem a F. Polawským společnost, které Zemský výbor na deset let svěřil vedení StD. Vedle Štěpánka, který vedl činohru a česká představení, a vedle Polawského zodpovědného za německou činohru a finanční stránku provozu, K. řídil německou operu. Každý z nich pobíral ředitelský plat 4000 fl. a K. nadále vystupoval jako zpěvák, byť v menší míře. Stal se i vrchním operním režisérem. Hostoval příležitostně i mimo Prahu (např. 23. 1. 1825 v Brně ve smíšeném programu). S příchodem ředitele J. A. Stögera byl 1. 5. 1834 penzionován a po čase se vrátil do Salcburku. (Nikdy se nevěnoval překladatelské činnosti a nepřeložil Mozartovu operu Figarova svatba a Rossiniho Lazebníka sevillského z italštiny do němčiny; autorem překladů je mladší rakouský herec stejného jména [1858–1910], s nímž bývá zaměňován.)

Jeho nejvlastnějším pěveckým oborem byl bas, ale mohl zpívat i některé barytonové role. Na počátku pěvecké dráhy měl znělý hlas s velkým rozsahem a čistou intonací, dobře vyslovoval a hudebně výrazně přednášel, jeho „toporné herectví" (zřejmě neměl odpovídající průpravu) však bylo předmětem kritiky. Ve Vídni, kde prožil vrchol pěvecké dráhy, patřil k dobrým, nikoli prvořadým pěvcům; byl obsazován do sólových rolí a zpíval ve velkých sborech v činohrách. Jeho pěvecké výkony se během času zjevně zhoršovaly. Po jeho debutu 1807 napsal Zeitung für Theater und Musik, že má pevný a silný hlas a dobře promyšlený herecký výkon (Durlinsky, Cherubini: Lodoiska); ve stejném roce se s dobrým ohlasem setkal i jeho Don Juan (Mozart: Don Juan), ač mu bylo vytýkáno „ploché" herectví. Kritiky z března 1813 však už konstatují, že zpíval bez citu, bez vkusu a opakovaně falešně intonoval (Maffern, Winter: Das unterbrochene Opferfest, Cortez, Spontini: Ferdinand Cortez). Lze předpokládat, že Weberovo pozvání do StD zabránilo konci jeho pěvecké dráhy v tvrdé konkurenci v dvorní opeře. 1815 měl Weber jako kapelník o jeho schopnostech dobré mínění a ještě v souvislosti s pražskými provedeními své opery Der Freischütz 1821–22 označil jeho výkon v roli Kašpara za dobrý. List Allgemeine musikalische Zeitung chválil 1819 pojetí hrdinů a tyranů, zatímco žoviální a komické role se mu údajně dařily méně. Skutečností zůstává, že jeho hlas dále opotřebovávalo téměř každodenní vystupování ve StD a těžiště jeho repertoáru se přesunovalo od postav v plné životní síle (Mozart: Don Juan) ke starším charakterům. Podržel si svůj zastaralý herecký styl.

S některými aspekty praktického vedení divadla se K. zřejmě seznámil už dříve (1821 je v divadelním almanachu uváděn jako inspektor šaten). V ředitelském triumvirátu vedl německou operu s rozvahou a nezištností a v souboru se nijak neprosazoval. Kapelníkem zůstal J. Triebensee, nově nastoupil do souboru jako zpěvák F. Škroup, jmenovaný 1827 druhým kapelníkem. Pěvecké opory představovali manželé Podhorští, začínající sopranistka J. Lutzerová a basista K. Strakatý, tenoristé S. Binder a J. Drska a barytonista M. Wiedermann.

K. dramaturgie sledovala model vídeňských scén a uváděla především soudobou tvorbu, v níž jasně dominoval Rossini. Hojně byl hrán Auber, Boieldieu, Meyerbeer, Marschner ad. Německá díla byla zastoupena četnými singspiely, Mozartem a Weberem (Der Freischütz 1822, Euryanthe 1824, znovu Silvana 1825, Oberon 1828). Převahu soudobé produkce kritizoval nejen referent Allgemeine Theaterzeitung 1831, ale i divadelní komise Zemského výboru v roce 1833, když byla vypisována nová soutěž na místo ředitele StD. K. byl nabádán, aby se choval více jako představitel uměleckého ústavu a méně jako podnikatel. Stavovská komise si stěžovala na „úpadek vkusu v Praze". Připisovala jej absenci tvorby skladatelů Gluckovy generace, jíž se přisuzoval zušlechťující vliv, ale také záplavě anonymních parodií a nevkusných lokálních úprav vídeňských předměstských kusů (Boieldieu: Die weisse Dame–Die schwarze Frau, Weber: Der Freischütz–Staberl als Freischütz, Rossini: Othello–Othellerl, der Mohr von Wien ad.). Během svého spoluředitelského působení uvedl K. celkem 34 nových oper a singspielů.

Poměrně velký prostor věnoval domácím autorům v premiérách i reprízách. F. Škroup napsal a nastudoval hudbu ke kouzelným hrám na německé texty Der Prinz und die Schlange (t: F. V. Ernst, 1829) a Die Drachenhöhle bei Röthelstein (t: Kollmann, 1832) a své romantické opery Der Nachtschatten (t: C. J. Schikaneder, 1827), Udalrich und Božena (t: F. V. Ernst, 1833). J. Triebensee uváděl po několik let své opery Telemach auf der Insel Ogygia (t: C. J. Schikaneder, prem. 1820, znovu 1824) a Die wilde Jagd (t: ?, 1824). 1827 byla nastudována opera Die Guitarre na text „J. G. N." [Johann Graf Nostitz]. 1824 byla provedena opera na libreto pražského důstojníka W. Marsana Rübezahl (h: Würfel, čes. Krakonoš 1830). Čtyři operní práce uvedl K. teplickému starostovi a plodnému skladateli J. Wolframovi (Alfred, t: Kotzebue, 1825, Die bezauberte Rose [Maja und Alpino], t: Gehe, 1826, Prinz Lieschen, t: Gehe, 1829, Der Bergmönch, t: von Miltitz, 1831). 1828 nechal provést romantickou operu Pražana J. W. Kalliwody Prinzessin Christine (t: [?] Keller). K. event. podíl na českých operních představeních, jež byla ve Štěpánkově kompetenci, není nijak dokumentován.

K. působil v opeře StD dvacet let za různých okolností. Zatímco 1813–16 za ředitele Liebicha a kapelníka C. M. Webera, kdy byl zpěvákem, se scéna držela na dobré úrovni, přineslo následující období za Liebichovy vdovy značný úpadek, který 1822–24 s obtížemi zastavoval Holbein. Ředitelský triumvirát Štěpánek–K.–Polawsky se po roce 1824 ve skromných materiálních podmínkách, jež mělo divadlo k dispozici, snažil udržet seriózní provoz. K. byl již jako zpěvák svědomitým umělcem, který se divadlu plně věnoval, a tuto pověst si udržel i jako člen ředitelského triumvirátu.


Role

Ve Vídni, zjištěné: 1807: Durlinsky (Cherubini: Lodoiska), Don Juan (Mozart: Don Juan), Soliman II. (Süssmayr: Die drei Sultaninnen); 1808: Otec Sargines (Paër: Sargines), Arsidas (B. Romberg: Ulyses und Circe), Vévoda (Paër: Camilla); 1810: Doktor (Dittersdorf: Doktor und Apotheker), Raimund (Grétry: Richard Löwenherz); 1812: Raselbo (Cherubini: Das portugiesische Gasthof), Tamerlan (Winter: Tamerlan), Friedrich I. (Bierey: Die Herberge bei Parma), Horeb (Blangini: Nephtali oder Die Macht des Glaubens); 1813: Cortez (Spontini: Ferdinand Cortez), Maffern (F. X. Huber–Winter: Das unterbrochene Opferfest). • Ve StD: 1813: Telasco, později Velekněz (Spontini: Ferdinand Cortez), lovancourt (Catel: Die vornehmen Gastwirthe), Simeon, později Jákob (Méhul: Joseph und seine Brüder), Micheli (Cherubini: Wasserträger), Uthal (Méhul: Uthal), Zamoski (Cherubini: Faniska), Don Juan (Fränzl: Carlo Fioras); 1814: Alidor, později Ramimo (Isouard: Aschenbrödel), Pedrigo, později Seneschal (Boieldieu: Johann von Paris), Don Juan, později Leporello (Mozart: Don Juan), Claus (Ant. Fischer: Die Verwandlungen), Hrabě (Weigl: Die Schweizerfamilie), Ostade (Weigl: Ostade), Abdallah (Isouard: Alamon), Raoul (Grétry: Blaubart), Sabord (Gaveaux: Der kleine Matrose), Almaviva, později Bartolo (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Hubert (Paër: Camilla), Veit (Hensler–W. Müller: Die Teufelsmühle), Maffern, později Balisa (F. X. Huber–Winter: Das unterbrochene Opferfest), Waller (Paër: Der lustige Schuster), Kapitán (Weigl: Der Corsar aus Liebe), Publius (Mozart: Titus), Pizarro, později Don Fernando (Beethoven: Fidelio); 1815: Moritz (Méhul: Helene), Axur a Artaneo (Salieri: Axur, König von Ermus), Odoardo a Mizere (Perinet–W. Müller: Die Schwestern von Prag), Carlo, později Alphonso (Mozart: Die Zauberprobe [Così fan tutte]), Dubreuil (B. A. Weber: Die Wette), Oswald (Rösler: Elisene, die Prinzessin von Bulgarien), Hrabě (?: Die Alpenhirten), Duois (Jírovec: Agnes Sorell), Artanidos (Winter: Babylons Pyramiden), Achates (Anon.: Der travestierte Aeneas), Kalif a Giafur (Meyerbeer: Alimelek), Lefort (Weigl: Die Jugend Peter des Grossen); 1816: Robert (Isouard: Joconde oder die Abentheuer), Williams (Grétry: Richard Löwenherz), Doktor (Dittersdorf: Doktor und Apotheker), Mathan (Poissl: Athalie), Kilian (Kauer: Das Sternen-Mädchen im Maidlinger Walde), Faust (Spohr: Faust), Rund (Schenk: Der Dorfbarbier); 1820: Martin (Hensler–W. Müller: Der Teufelsstein); 1821: Simeon (Méhul: Josef und seine Brüder), Osmin (Mozart: Die Entführung aus dem Serail); 1822: Kaspar (Weber: Der Freischütz); 1823: Domaslav (Kreutzer: Libussa); 1824: Lysiart (Weber: Euryanthe), Bartolo (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Hrabě Otto (Auber: Der Schnee), Dóže benátský (Rossini: Othello), Pan Walles (Paër: Der lustige Schuster), Král na Lesbu (Rossini: Zelmire), Orbassan (Rossini: Tancred), Mustafa (Rossini: Italienerin in Algier), Podesta (Rossini: Die diebische Elster); 1825: Hrabě Adelhardt (Weber: Silvana), Hrabě Dietmar, později Kastelán Propetius (Triebensee: Die wilde Jagd), Agamemnon (Paër: Achilles), Frank, fortnýř kláštera (Grazioli: Der graue Pilger), Ernesto (Rossini: Richard und Zoraide), Mentor (Triebensee: Telemach auf der Insel Ogygia), Ikanor (Wolfram: Die bezauberte Rose), Farao Sesostris (Rossini: Moses); 1826: Gaveston (Boieldieu: Die weisse Frau); 1827: Aliprand (Rossini: Corradin), Pan Pfefferkorn (J. G. N. [Johann Graf Nostitz]: Die Guitarre), Soudce Crespo (Auber: Leokadia); 1828: Aladin (Meyerbeer: Ritter von Rhodus), Cinna (Spontini: Die Vestalin), Sarastro (Mozart: Die Zauberflöte); 1829: Pietro (Auber: Fiorella), Tarabotte (Rossini: Die glückliche Täuschung), Harun al Rašíd (Weber: Oberon), Pietro (Auber: Die Stumme von Portici), Willibald (Rossini: Graf Ory), Schönblüh (Fioravanti: Die reisenden Komödianten), Hieros (Rossini: Die Belagerung von Corinth), Gessler (Rossini: Wilhelm Tell), Baron (Hérold: Marie), Vévoda Richard (Meyerbeer: Margarethe von Anjou); 1832: Hrabě Hugo (Bellini: Die Unbekannte), Kapitán Falgar (Boieldieu: Die beiden Nächte); 1833: Pan Hasenkopf (Perinet–W. Müller: Das Neusonntagskind), Hrabě Ronow (F. Škroup: Udalrich und Božena).

Prameny a literatura

Cedule StD 1824–34, NMd. – Penzijní fond sólistů zemského divadla Praha, Národní archiv (dříve SÚA), fond ND. • Allgemeine deutsche Theaterzeitung [Brünn] 1, 1797, s. 75 [K. Schröfl], 93 [debut]; 2, 1798, s. 18, 252, 287, 312 [též Schröfl]; Theater-Kalender auf das Jahr 1798, [Gotha], s. 241; 1799, s. 245; 1800, s. 287–288; Zeitung für Theater, Musik und Poesie [Wien] 1807, č. 6, s. 90, č. 15, s. 2; 1808, č. 21, s. 163; Wiener Allgemeine musikalische Zeitung 1813, reprint Leipzig 1986, rejstřík; Allgemeine musikalische Zeitung [Wien] 1819, März, s. 204; B. Piliwein: Biographische Schilderung oder Lexikon Salzburg. [...] Künstler, Salzburg 1821; Brünner Theater-Almanach für das Jahr 1826, s. 14; Allgemeine Theaterzeitung [Wien] 1826, s. 575; 1831, s. 511; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1845, s. 6 [penze]; Teuber II, s. 444, 445, 456, 458, 459; III, s. 8, 52, 111, 113, 115, 116, 117, 120, 125, 132, 192 [direktorium, passim]; Z. Němec: Weberova pražská léta, 1944; Vondráček II; Weber: Notizen-Buch; J. Bužga: Vergessene Aufsätze, Berichte u. Mitteilungen aus C. M. von Webers Prager Wirkungszeit 1813–1816, Oper heute. Ein Almanach der Musikbühne 11, Berlin 1988, zvl. s. 95, 99, 110. • MGG 1958 [s chybnými daty, lit., převzato do MGG 2003]; Kosch; ÖBL; Ulrich 1997 [rodina]; Kutsch, Ergänzungen II.

Životní události

  • asi 23. 10. 1773: narození, Salcburk, Rakousko
  • 13. 2. 1855: úmrtí, Salcburk, Rakousko


Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 244–248
Autor: Jitka Ludvová