Honzl, Jindřich

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 10. 6. 2019, 14:01; Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Jindřich Honzl
* 14. 5. 1894 Humpolec (CZ)
20. 4. 1953 Praha (CZ)
divadelní režisér, teoretik, dramaturg, kulturně-politický činitel, pedagog, překladatel

Průkopnická osobnost meziválečné avantgardní režie a strukturalisticky orientované divadelní teorie. Zejména na scéně Osvobozeného divadla vytvářel jevištní podobu poetismu a surrealismu, inspirován sovětskými a francouzskými avantgardisty. Po únoru 1948 prosazoval jako režisér a šéf činohry Národního divadla dogmatickou podobu socialistického realismu. Významný kulturně-politický aktér poúnorové reorganizace divadelní sféry.

Vyrůstal v Humpolci v nemajetné rodině krejčovského mistra a dělnice zaměstnané v soukenické továrně, oba rodiče byli aktivní v sociální demokracii. V rodném městě absolvoval obecnou (1900–05) a nižší reálnou školu (1905–09), zájem o divadlo v něm podnítila ochotnická představení dělnického spolku v hostinci Na Kuchařově, v němž účinkovala jeho matka. Po absolvování učitelského ústavu v Praze (1909–13) vyučoval 1914–27 fyziku a chemii na obecných a měšťanských školách (1916 složil zkoušku učitelské způsobilosti, 1919 zkoušku pro měšťanské školy). Během 1. světové války byl nevojákem. Už za studií se angažoval v sociálně demokratickém hnutí v oblasti školství i divadla – spolupracoval se Sdružením demokratických herců při pražské Dělnické akademii. 1920–22 založil a vedl společně s J. Zorou proletářský recitační kolektiv Dělnický dramatický sbor, tzv. Dědrasbor, inspirovaný dělnickými kluby v SSSR. Rozvíjel taképerformativní stránku tehdejších sportovních akcí levicových stran: vytvořil masovou slavnostní scénu Vítězství revoluce, prezentovanou na 1. dělnické spartakiádě na Maninách (1921), a scénář k nerealizované slavnostní scéně pro 2. spartakiádu Federace proletářské tělovýchovy. 1920 byl H. jedním ze zakládajících členů Uměleckého svazu Devětsil, sdružujícího levicově smýšlející umělce napříč obory. Po založení KSČ se stal jejím členem a v srpnu 1921 odešel společně s Dědrasborem ze sociálně demokratické Dělnické akademie k Proletkultu, který spoluzaložil. 1922 se oženil s Marií Dědicovou (1895–1983), dcerou sociálně demokratického senátora Karla Dědice, vyučenou krejčovou. Jejich syn Jan (1927–1983) působil v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. Pravnučka Zita Skořepová (* 1987) se kromě etnomuzikologického výzkumu v Etnologickém ústavu AV ČR profesionálně věnuje sólovému zpěvu pod jménem Zita Honzlová.

Za počátek české divadelní avantgardy je považována H. stať O proletářském divadle (1922), vydaná v Revolučním sborníku Devětsil. Na teoretickou reflexi divadla, které se věnoval od 1918, se H. plně zaměřil po zániku Dědrasboru 1922 – kritizoval soudobou „měšťáckou“ divadelní praxi a prosazoval nové pojetí divadla. Publikoval mj. v časopisech Divadlo (které 1921–22 také redigoval), Červen, Proletkult, Disk, Host, Stavba a Pásmo nebo ve sbornících Život. Souborně jeho tehdejší studie vyšly v knize Roztočené jeviště (1925). O dobovém českém divadle uvažoval v kontextu jeho dosavadního vývoje i aktuálních divadelních směrů v zahraničí, zejména v Sovětském svazu a ve Francii. Znalost evropské divadelní avantgardy prohluboval při zahraničních cestách. Poprvé navštívil Moskvu a Leningrad 1925 společně s K. Teigem a J. Seifertem jako člen delegace Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem a získal bezprostřední zkušenost s aktuální tvorbou Mejercholda, Tairova, Vachtangova nebo Granovského. Do Moskvy se vrátil 1934 a 1935. Své poznatky shrnul mj. v knize Moderní ruské divadlo (1928) a ve studii Sovětské divadlo (1936).  Francouzskou kulturu bezprostředně poznával při návštěvách Paříže (poprvé na přelomu 1924/25 společně s V. Vančurou, znovu 1933), 1925 navštívil hostování Tairovova souboru ve Vídni.

Společně s J. Frejkou založil 1925 Osvobozené divadlo, kde působil jako profilový režisér. Tato divadelní sekce Devětsilu představovala ohnisko experimentů české divadelní avantgardy inspirované zejména francouzskými a sovětskými avantgardisty (G. Apollinaire, I. Goll, J. Cocteau, A. Jarry, V. E. Mejerchold, A. J. Tairov) a domácími teoretiky a literáty (K. Teige, A. Hoffmeister, V. Nezval, V. Vančura). H. dál souběžně organizoval a režíroval amatérské dělnické soubory Modrá blůza – inspirován stejnojmennými sovětskými agitačními skupinami. 1927 byl kvůli své komunistické angažovanosti a spolupráci s Modrými blůzami a Proletkultem vyšetřován policií, jako pedagog měl být z disciplinárních důvodů přeložen z Prahy na Sedlčansko. Ukončil tedy učitelskou dráhu a stal se profesionálním režisérem Osvobozeného divadla. 1927 přijal do souboru J. Voskovce a J. Wericha s jejich úspěšnou studentskou inscenací Vest Pocket Revue a poté v divadle režíroval dvě desítky jejich her a revuí, stále kritičtějších vůči vzestupu fašismu v Evropě. Nadále rozvíjel dlouhodobý zájem o surrealismus, 1934 spoluzaložil s K. Teigem, V. Nezvalem ad. Skupinu surrealistů v ČSR. Po roztržce s Werichem a Voskovcem působil 1929–31 jako dramaturg a režisér Národního divadla v Brně, 1931 získal státní cenu za Klicperova Hadriána z Římsů. Z Brna se vrátil do Osvobozeného divadla, kde setrval až do jeho vynuceného uzavření 1938. Během 30. let také pohostinsky režíroval v Městském divadle v Plzni a pražském Národním divadle. Ovlivněn pražským strukturalismem věnoval se souběžně teoretické reflexi divadla, např. v knize Sláva a bída divadel (1937), 1930–31 redigoval Divadelní list. V době přechodného uzavření Osvobozeného divadla působil v Novém divadle na Václavském náměstí (1935). Po smrti šéfa činohry Národního divadla K. H. Hilara 1935 měl rozšířit režisérský sbor, ale nové vedení ho odmítlo (viz brožura Národní divadlo a Honzlův případ, 1936). Po likvidaci Osvobozeného divadla hledal v pomnichovských měsících nové uplatnění, po krátké spolupráci s Čs. filmem se částečně vrátil k učitelské profesi (1939–42 učitelem měšťanských škol v Praze, mj. ve Vysočanech). Souběžně založil 1939 Divadélko pro 99 (ve spolupráci s návštěvnickou obcí Lidové divadlo). V suterénní výstavní síni Topičova salonu uváděl především scénické montáže a večery poezie, oživující odkaz významných osobností české kultury. Počátkem 40. let byl poradcem pražského Nezávislého divadla J. Snížka, pro něž pod cizím jménem upravil několik her (V. K. Klicpera, K. Sabina, E. Labiche). Tlak proti H. však sílil, na podzim 1941 byl soubor Divadélka pro 99 nucen přesídlit do Divadélka ve Smetanově muzeu a jeho vedení převzal A. Dvořák. H. poslední inscenace hry V. Dyka Torzo (1941) už byla uvedena pod jménem herce F. le Breuxe. H. se stáhl z veřejného života, pracoval mj. jako pomocný úředník pražského magistrátu. V té době se dále intenzivně věnoval teorii divadla; publikoval zejména v časopise Pražského lingvistického kroužku Slovo a slovesnost. Po konci 2. světové války byl  společně s K. Dostalem a J. Průchou členem umělecké správy činohry Národního divadla, kde také působil jako režisér. Stejně jako jeho předchůdci ve vedení činohry K. H. Hilar a J. Frejka vytvořil v rámci provozu divadla komorní experimentální scénu – Studio Národního divadla (1945–48), v níž chtěl formovat mladou generaci. 1948–50 byl šéfem činohry Národního divadla; v září 1951 H. kvůli rostoucímu napětí mezi ním a nadřízenými i herci a rovněž kvůli sílícím zdravotním problémům z divadla odešel. Po válce působil též jako vysokoškolský pedagog – přednášel teorii divadla na katedře estetiky FF UK, posléze byl jmenován profesorem AMU, kde vedl katedru divadelní vědy. Po únoru 1948 patřil jako místopředseda Divadelní a dramaturgické rady k ústředním postavám kulturní politiky KSČ, které řídily reorganizaci divadelní sféry (na její přípravě spolupracoval už dříve). Podílel se na čistkách mezi divadelníky a pronásledoval i své bývalé souputníky. Významnou roli při prosazování socialistického realismu v jeho dogmatické, ždanovovské verzi, zastával i jako autor, člen redakční rady a 1951 rovněž vedoucí redaktor časopisu Divadlo, který od 1950 nahradil většinu divadelních periodik. Souběžně řídil časopis Sovětské divadlo (1951–53), redigoval časopis Otázky divadla a filmu (1945–50) a pracoval v divadelní sekci Československo-sovětského institutu. Zemřel v Praze, pochován je v areálu hřbitova pražského Krematoria Strašnice.

Režíroval první filmy J. Wericha a J. Voskovce Pudr a benzín (1931) a Peníze nebo život (1932). Filmem a zvlášť filmovým herectvím se zabýval i teoreticky; společně s O. Vávrou navrhl osnovy filmové školy (Navrhujeme školu pro výchovu filmového dorostu, Zlín 1939). Ve 30. letech spolupracoval s Čs. rozhlasem.

1968–89 se v H. rodném městě konal festival amatérského divadla Honzlův Humpolec, obnoven byl v roce 2005.

H. patřil k nejvýznamnějším osobnostem české levicové divadelní avantgardy, kterou spoluformoval jako režisér, teoretik, dramaturg a organizátor. Divadelní praxe a její reflexe u něj organicky prostupovaly po celou kariéru. Své divadelní i publicistické aktivity zpočátku rozvíjel v duchu proletářského divadla. Při režírování sborových recitací a inscenací s amatérskými dělnickými soubory se opíral jak o texty české klasiky (Tylův Jan Hus se Sdružením demokratických herců při pražské Dělnické akademii – 1920), tak o básně soudobých českých autorů (O. Březina, J. Hora, S. K. Neumann). V hymnickém podání Dědrasboru měly podporovat politické uvědomění dělnictva, kultivovat jeho estetické vnímání a burcovat k uskutečnění socialistické revoluce, stejně jako H. režírované masové spartakiádní scény. Sugestivní kolektivní recitace spojovala sborový a sólový přednes se střídmými symbolickými gesty. Mezi nejvýznamnější počiny Dědrasboru, originálního a stylově nejvytříbenějšího projevu českého proletářského divadla, patřila provedení Seifertovy Velké scény a Wolkerovy Nejvyšší oběti (obojí 1922).

Ovlivněn zejména soudobým sovětským divadlem H. formuloval program české divadelní avantgardy – nové divadlo mělo nabýt básnického charakteru, inspirovat se filmem, lidovým komediantstvím, cirkusem. Vedle prosocialistické orientace zdůrazňoval význam umělecké svobody a fantazie. Bezprostřední zkušenost zejména s Tairovovými a Mejercholdovými inscenacemi inspirovala H. k vlastnímu promýšlení divadelního konstruktivismu a zapracování jeho impulsů do českého poetistického divadla. Prosazoval lyrizaci a metaforizaci jevištního tvaru prostupující všechny divadelní složky. Prakticky testoval svou vizi nového divadla v Osvobozeném divadle při inscenování soudobé experimentující dramatiky, zejména francouzské (G. Ribemont–Dessaignes, G. Apollinaire, I. Goll, J. Cocteau, J. Romains), mj. uvedl v české premiéře Krále Ubu A. Jarryho (1928). Podněcoval a inscenoval také české poetistické drama (V. Nezval, A. Hoffmeister, J. Mahen, V. Vančura, J. Werich a J. Voskovec) a usiloval o vyjádření jeho nezřídka složité básnické struktury pomocí syntézy herecké akce, tance, hudby a scénografie, kterou v některých inscenacích sám vytvářel. Poetizace jevištního jazyka měla umocňovat účinek představení, a tedy i jejich levicovou apelativnost, která inscenace prostupovala v podobě kritiky měšťáctví (I. Goll: Methusalem, 1927) nebo zobrazení diktatury (A. Jarry: Král Ubu, 1928; G. Ribémont-Dessaignes: Peruánský kat, 1929).

Avantgardní postupy se pokoušel prosadit i při práci pro kamenná divadla (Národní divadlo Brno, Národní divadlo Praha, Městské divadlo v Plzni). Ve snaze získat tamní, spíše konzervativní publikum pro básnické divadlo založené na syntéze všech složek inscenoval na těchto scénách soudobý světový i český repertoár (M. Achard, M. Pagnol, V. P. Katajev, V. Vančura), ale také domácí a světovou klasiku (opakovaně tituly J. K. Tyl: Jan Hus, V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů, B. Johnson: Lišák Volpone), kterou často sám upravoval. Ve vizualitě jeho inscenací pro velká jeviště se mísil strohý konstruktivismus s fantazijními malovanými dekoracemi a projekcemi. V Brně započal svou dlouhodobou spolupráci se scénografem F. Muzikou.

Směrem k antiiluzivnímu minimalismu rozvíjel poetický potenciál divadla v komorních produkcích Divadélka pro 99, v nichž využíval nerealistické herectví, práci s rekvizitou, projekci a významové možnosti světla. Uváděl večery poezie (např. Večer s Vítězslavem Nezvalem, 1940), vytvořil žánr scénické montáže, v němž vycházel z díla, dopisů a dalších dokumentů významných postav české historie, a podporoval tak vlastenectví v době německé okupace. K nejúspěšnějším patřil Román lásky a cti (1940), založený na korespondenci K. Světlé a J. Nerudy. Sociálně kritický podtext měla montáž z jarmarečních písní České písně kramářské (1941). 

Nejúspěšněji rozvíjel avantgardní poetiku v komediálních a satirických žánrech – v režiích revue J. Ježka, J. Wericha a J. Voskovce. Koncem 20. let v nich převládal bezstarostný poetistický duch (např. Premiéra skafandr – 1929), během 30. let sílily satirické, protinacistické tóny (Caesar 1932, Osel a stín 1933, Kat a blázen 1934, Balada z hadrů 1936, Těžká Barbora 1937, Pěst na oko 1938). Živelně improvizující klaunství ústřední dvojice W+V zasazoval H. do přesně vystavěné kompozice inscenace, dbaje o dynamickou souhru všech jejích složek, revuální pestrost i spád. Obě herecké osobnosti naplňovaly H. ideál tvořivého herce jako ústředního divadelního činitele. Herectvím se H. soustavně zabýval i teoreticky, kromě tvorby W+V analyzoval herectví vrcholných představitelů českého divadelního realismu E. Vojana a M. Hübnerové. Nadčasové otázky herectví nahlédl prizmatem strukturalismu v dosud inspirativních studiích Herecká postava (1939), Nad Diderotovým Paradoxem o herci (1940) nebo Definice mimiky (1947). Se Stanislavského metodou se kriticky vyrovnal ve studii Mimický znak a mimický příznak (1947). Rozvíjel také obecné úvahy o funkční povaze divadelního znaku a jeho vztahu k materiálnosti divadla i o vzájemných vztazích divadelních složek. Zejména díky studiím O pohybu divadelního znaku (1940) a Hierarchie divadelních prostředků (1943) se H. řadí k mezinárodně uznávaným českým divadelním sémiotikům.

H. dlouhodobě tíhnul k surrealistické poetice a usiloval o její přenesení na jeviště, využívaje metaforických možností divadla zejména prostřednictvím osobité práce se scénickými objekty (včetně figurín), světlem a projekcemi. Nejvýznamněji uplatnil jevištní surrealismus v inscenacích Osvobozeného divadla (V. Nezval: Strach, 1934), Nového divadla (L. Aragon, A. Breton – V. Nezval: Poklad jezuitů – Věštírna delfská, 1935) ve scénografické spolupráci se surrealistickým malířem J. Štyrským a v režii opery B. Martinů Julietta (Snář) v Národním divadle (1938).

Po 1945 v H. režii avantgardní postupy stále více ustupovaly realismu a agitační tendenci. Kromě inscenací klasických textů v Národním divadle a jeho Studiu (Racinova Faidra, 1947, Gogolův Revisor, Maryša bratří Mrštíků – obojí 1948) uváděl např. hry V. Vančury (Nemocná dívka – 1947, Josefína – 1949). Po 1948 bojovně prosazoval socialistický realismus, jehož postuláty bezezbytku naplňovaly i jeho poslední režie (např. L. Bublík – M. Fiala: Velká tavba – 1949).

Pro řadu svých inscenací vytvořil adaptace původních dramatických textů, které byly hojněvyužívány dalšími inscenátory (zejm. J. K. Tyl: Jan Hus, V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů, A. N. Afigenov: Mášenka). V doprovodných statích nezřídka formuloval svou představu o interpretaci českého klasického repertoáru. Společně s V. Nezvalem přeložil esejistické dílo A. Bretona Spojité nádoby (1934) a několik dramatických titulů zejm. francouzských (G. Ribemont-Dessaignes, I. Goll, J. Romains).


Šifry

b. j., b. p., E, chl., J. H., L. Ch.

Režie

Sdružení demokratických herců při pražské Dělnické akademii

J. K. Tyl: Jan Hus – 1920.

Dědrasbor

A. Blok: Dvanáct (ve Švandově divadle na Smíchově), Slavnostní masová scéna Vítězství revoluce (s J. Zorou, 1. dělnická spartakiáda na Maninách) – 1921; J. Seifert: Velká scéna (v rámci prvního společenského večera Proletkultu, Smíchov), J. Wolker: Nejvyšší oběť (v rámci Večera J. Wolkra, Tylovo divadlo v Nuslích) – 1922.

Osvobozené divadlo

(Spoutané divadlo 1935–36)

G. Ribemont-Dessaignes: Němý kanár, G. Apollinaire: Prsy Tiresiovy (Tiréziovy) – 1926; J. Mahen: Poklad krále Kadma, J. Honzl: Abeceda (scéna v jazyce zaumském), I. Goll: Methusalem (Metuzalém), F. T. Marinetti: Divadélko lásky, V. Nezval: Revue v povijánu (dle G. Apollinaira, Ch. Baudelaira, F. Halase, F. T. Marinettiho, V. Nezvala aj.), A. Hoffmeister: Nevěsta, V. Vančura: Učitel a žák – 1927; J. Mahen: Trosečníci, E. Škeříková: Mys Dobré naděje, A. Breton – P. Soupault: Račte…?, V. Nezval: Depeše na kolečkách, J. Cocteau: Orfeus, V. Vančura: Nemocná dívka, J. Voskovec – J. Werich: …si pořádně zařádit! (dle J. N. Nestroye), A. Jarry: Král Ubu, J. Voskovec – J. Werich: Gorila ex machina čili Leon Clifton neboli Tajemství Cliftonova kladívka, J. Voskovec – J. Werich: Bydlí tu pan Bulánek? (Jedno číslo Sylvestr Revue) – 1928; L. N. Lunc: Mimo zákon, J. Voskovec – J. Werich: Kostky jsou vrženy, G. Ribémont-Dessaignes: Peruánský kat, J. Voskovec – J. Werich: Premiéra Skafandr, F. T. Marinetti: Zajatci, J. Romains: Jiskra – 1929; J. Voskovec – J. Werich: Golem – 1931; tíž: Caesar, tíž: Robin Zbojník – 1932; tíž: Svět za mřízemi, tíž:Osel a stín – 1933; V. Nezval: Strach; J. Voskovec – J. Werich: Slaměný klobouk, tíž: Kat a blázen, tíž: Vždy s úsměvem – 1934; tíž: Panoptikum, tíž: Balada z hadrů, tíž: Nebe na zemi, tíž: Rub a líc – 1936; tíž: Panoráma, tíž: Těžká Barbora – 1937; tíž: Pěst na oko – 1938.

Národní (Zemské) divadlo Brno

B. Jonson: Lišák Volpone, M. Achard: Život je krásný, M. Pagnol: Abeceda úspěchů (úspěchu) – 1929; N. Jevrejnov – V. Červinka: Co je nejhlavnější, V. Vančura: Učitel a žák, M. Begovič: Americká jachta ve Splitu, V. Katajev: Manželství dokola, F. Oursler – L. Brentano: Pavouk v pavučině, V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů, G. B. Shaw: Androkles a lev – 1930; J. Cocteau: Orfeus, J. Romains: Donogoo Tonka – 1931; J. K. Tyl: Jan Hus – 1946.

Národní divadlo

V. Vančura: Alchymista – 1932; B. Martinů: Julietta (Snář) – 1938; Tryzna na paměť Josefa Hory, J. K. Tyl: Jan Hus, V. Vančura: Učitel a žák (Studio ND) – 1945; J. J. Kolár: Pražský žid (upravil V. Vančura), Večer F. X. Šaldy, J. Fučík – J. Honzl: Národní hrdina Julius Fučík, J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu, J. Honzl: Ty, který tu zpíváš nyní (Studio ND), F. García Lorca: Krvavá svatba (Studio ND) – 1946; J. Racine: Faidra, V. Vančura: Nemocná dívka, J. Bartoš: Nezvěstná (Studio ND) – 1947; N. V. Gogol: Revisor (Revizor), A. a V. Mrštíkovi: Maryša – 1948; V. Vančura: Josefina (s A. Dvořákem), M. Gorkij: Měšťáci (Maloměšťáci), L. Bublík – M. Fiala: Veliká (Velká) tavba, A. Sofronov: Moskevský charakter – 1949.

Městské divadlo v Plzni

V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů – 1933; B. Jonson: Lišák (Volpone), J. K. Tyl: Jan Hus – 1936; J. Honzl: Puškinův večer, J. Toman: Černé slunce (s V. Plachým-Tůmou), J. Honzl: Šaldův večer, F. X. Šalda: Dítě – 1937.

Nové divadlo

L. Aragon – A. Breton: Poklad jezuitů, V. Nezval: Věštírna delfská, V. V. Škvarkin: Cizí dítě – 1935.

Divadélko pro 99

J. Honzl: Večer s Vítězslavem Nezvalem – 1939; týž: Večer poezie 1900, týž: Cizinci v Praze (obnoveno jako Večer o Praze), týž: Román lásky a cti – 1940; týž: České písně kramářské, týž: Dvě lásky Mikuláše Alše – 1941.

Divadélko ve Smetanově muzeu

V. Dyk: Torzo (jako režisér uveden F. le Breux) – 1941.

Výpravy

Osvobozené divadlo Praha

I. Goll: Methusalem, J. Mahen: Poklad krále Kadma – 1927; E. Škeříková: Mys Dobrénaděje, A. Breton – P. Soupault: Račte…? – 1928.

Hry, pásma a montáže

Abeceda (scéna v jazyce zaumském), OD 1927; Pivovar v Sojkově, dle stejnojmenné hry J. N. Štěpánka, t. 1954; Lidi, pozor na lidi!, dle E. Labiche a A. Delacoura, t. [19??] ■ Pásmo o Puškinovi (Puškinův večer), Městské div. v Plzni 1937, t. 1962; Reportáž psaná na oprátce (Národní hrdina Julius Fučík), dle J. Fučíka, ND 1946, t. [195?] ■ Večer s Vítězslavem Nezvalem, Divadélko pro 99 1939; Večer poezie 1900, Divadélko pro 99 1940; Cizinci o Praze (Večer o Praze) Divadélko pro 99 1940; Torzo, dle V. Dyka, pod jm. F. le Breux, Divadélko ve Smetanově muzeu 1941; Román lásky a cti, Divadélko pro 99 1940, t. 1941; Dvě lásky M. Aleše (Dvě lásky Mikoláše Alše), dle knihy E. Svobody Alšovy listy milostné, Divadélko pro 99 1941, t. 1956; Svatby: Dramatická montáž z díla a života Boženy Němcové, t. 1962 ■ Souborně: Divadélko pro 99, ed. M. Obst, Praha 1964 (obsahuje montáže České písně kramářské a dosud nepublikované Lidové balady).

Překlady a úpravy

G. Ribemont-Dessaignes: Němý kanár, OD 1926; I. Goll: Methusalem, OD 1927; J. Romains: Jiskra, OD 1929; E. Labiche: Případ z ulice Lourcine, t. 1955; A. N. Afinogenov: Mášenka (s R. Hůlkou), Studio ND 1947, t. 1951; M. Glass – J. E. Goodman: Potash a Perlmuter detektivy (s B. Rádlem), t. 1930, Francouzští komedianti (dle anonyma, Molièra a E. Labiche, s S. Neumannem), Studio ND 1948 ■ V. K. Klicpera: Bělouši, 1942, E. Labiche: Člověče, styď se!, 1942, K. Sabina: Maloměstské klepny, 1943,  V. K. Klicpera: Hadrián z Římsú (Římsů), t. 1942, Divadélko ve Smetanově museu 1942, t. 1942; J. K. Tyl: Jan Hus, ND 1945, t. 1947; týž: Krvavý soud, aneb Kutnohorští havíři (Kutnohorští havíři), Státní div. Ostrava 1949, t. 1950; M. Pagnol: Smraď'och, Studio ND 1947, t. b. d.; J. Racine: Faidra, ND 1947; J. Drda – A. Dvořák: Městečko na dlani, Studio ND 1947.

Teatralia

Zoufalství věštců, Kmen 2, 1918/19, s. 314–316; Etos a drama, tamtéž, s. 385–386; Cesty a směrnice socialismu v umění, Právo lidu 17. 3. 1920; K novému významu umění, tamtéž 21. 2. 1920; Eduard Vojan: rozbor uměleckých tendencí historického zjevu, tamtéž 10. a 17. 7. 1920; O scénické drama, Kmen 3, 1919/20, s. 245–247; Richard Wagner jako divadelní revolucionář, Právo lidu 11., 18. a 25. 9., 2. a 9. 10. 1920; Herecká otázka nového dramatu a proletariát, Červen 4, 1921, č. 4, s. 59–61; O cestách k přiblížení divadla lidu, Divadlo 1 (8), 1920/21, č. 17, s. 1; Studie o hereckém výrazu Marie Hübnerové, tamtéž 2 (9), 1921/22, č. 2, s. 3; Marinettiho manifesty, tamtéž, č. 17, s. 2–3; O proletářském divadle, in Revoluční sborník Devětsil, Praha 1922, s. 87–98; Naši dělničtí ochotníci, Proletkult 1, 1922/23, s. 145–147; Elementární herec, Host 3, 1923/24, s. 187–192; Roztočené jeviště, Praha 1925; Úspěchy Rusů ve Vídni, Tairovovo divadlo, Rudé právo 2. 7. 1925; Čtyři kapitoly o novém ruském divadle, in SSSR: úvahy, kritiky, poznámky, ed. B. Mathesius, Praha 1926, s. 275–318; Divadlo [heslo], in Masarykův slovník naučný II, Praha 1926, s. 286–288; Vznik moderního ruského divadla, in A. J. Tairov: Odpoutané divadlo, Praha 1927, s. 5–61; Revoluční divadlo ruské, in Deset let diktatury proletariátu 1917–1927, ed. J. Mach, Praha 1927, s. 404–408; Jarmila Horáková, ReD 1, 1927/28, s. 202–203; Moderní ruské divadlo, Praha 1928; Osvobozené divadlo, Praha 1928; Nové cesty a cíle brněnské činohry, Lidové noviny 8. 9. 1929; J. H. o svém brněnském působení, Literární noviny 5, 1930/31, č. 10, s. 5–6; O krisi kritérií a charakterů, Rozpravy Aventina 5, 1929/30, s. 236–237; K odchodu režiséra Honzla z Brna [H. prohlášení při odchodu z Brna], Moravské slovo 7. 5. 1931; Francouzská divadelní avantgarda, Listy pro umění a kritiku 1, 1933, s. 358–364; Okultnost surrealismu a styk s proletariátem, in Surrealismus v diskusi, eds. K. Teige – L. Štoll, Praha 1934, s. 94–98; Ruské divadelní vlivy v Čechách a česká avantgarda, in Pocta a výzva: k padesátinám Starého divadla v Brně, Brno 1934, s. 93–110; Sovětské divadlo, in Sovětský svaz: Sovětské umění, sešit 25–26, eds. Z. Nejedlý – V. Procházka – B. Šmeral – K. Teige, Praha 1936; Inspirované herectví, in 10 let Osvobozeného divadla 1927–1937, Praha 1937, s. 35–47; Sláva a bída divadel, Praha 1937; Likvidace Mejercholdova divadla. Nový ruský divadelní časopis, Divadlo 14, 1937/38, s. 232–233; Herecká postava, Slovo a slovesnost 5, 1939, s. 145–150; Pohyb divadelního znaku, tamtéž 6, 1940, s. 177–188; Nad Diderotovým Paradoxem o herci, Program D 40, 1940, č. 4, s. 81–85; Hierarchie divadelních prostředků, Slovo a slovesnost 9, 1943, s. 187–193; Studio Národního divadla: program a cíl, [Praha] 1945; Symbolická funkce herce a divadla, Otázky divadla a filmu 1, 1945/46, s. 6–8; Obřad a divadlo, tamtéž, s. 44–50, s. 117–123; K společenské situaci divadel, Otázky divadla a filmu 1, 1945/46, s. 76–82; Ruský a sovětský realismus, tamtéž, s. 83–108; Stará či nová činohra Národního divadla?, Národní divadlo 21, 1946, č. 1–2, s. 4–5; Definice mimiky, Otázky divadla a filmu 2, 1946/47, s. 153–158; O definici mimiky (pokračování), tamtéž, s. 209–213; 30 let sovětského divadla, Praha 1947 (s J. Pokorným); Mimický znak a mimický příznak, Otázky divadla a filmu 3, 1947/48, s. 29–35; Herecká inspirace, tamtéž, s. 81–94; Le théâtre tchécoslovaque, Prague 1948 [též anglicky a rusky]; K situaci divadelního umění, Otázky divadla a filmu 4, 1948/49, s. 49–63; Pravdivý obraz sovětských lidí na českém jevišti, tamtéž, s. 185–191; Budovatelské úkoly činohry Národního divadla, Národní divadlo 24, 1948/49, č. 5, s. 2–6; Divadelníci a divadla v boji za mír, Otázky divadla a filmu 5, 1950, s. 60–64; Za mír, za vlast, za socialismus, Divadlo 1, 1950, s. 225–234; Klicpera a české národní obrození, tamtéž, s. 764–771; Za novým smyslem hry o Maryši in A. a V. Mrštíkovi: Maryša, Praha 1951, s. 7–20; Herecká inspirace, Divadlo 2, 1951, s. 192–201; Přepracování Tylova Jana Husa z r. 1936, tamtéž 3, 1952, s. 158–167■ Souborně: K novému významu umění, ed. J. Pokorný (s úvodem a poznámkami J. Pokorného a rejstříky A. Kočové), Praha 1956; Divadelní a literární podobizny, ed. J. Pokorný, Praha 1959; Základy a praxe moderního divadla, ed. M. Obst (s úvodem, poznámkami, bibliografií a rejstříky M. Obsta), Praha 1963; Divadélko pro 99, ed. M. Obst, Praha 1964 [obsahuje mj. dramatické montáže České písně kramářské, prem. 1941, a dosud netištěné Lidové balady]; J. H. o režii a herectví, ed. J. Pokorný, Praha 1979; Odkaz české divadelní avantgardy, eds. L. Klosová – L. Kopáčová, Praha 1990; Semiotics of Art: Prague School Contributions, eds. L. Matějka – I. R. Titunik, The MIT Press, 1976; Theatre theory reader: Prague school writings, eds. D. Drozd – T. Kačer – D. Sparling, Praha 2016.

Prameny

Dědicové: pozůstalost J. H.

Archiv ND: Osobní složka J. H.

NA: 6. oddělení, fond Archiv Národního divadla, osobní spis J. H.

Městské kulturní a informační středisko – Muzeum Dr. Aleše Hrdličky, Humpolec: Osobní fond J. H. (novinové články o J. H., dokumentace k oslavám z r. 1961, korespondence).

Literatura

M. Obst: K dějinám české divadelní avantgardy: J. H. E. F. Burian, Praha 1962 (soupis režií J. H. v Osvobozeném divadle 1926–29 a v Národním (Zemském) divadle v Brně 1929–31); J. Honzl: Základy a praxe moderního divadla, Praha 1963 (soupisy režií, důležitých statí J. H., nejdůležitějších článků a studií o J. H.); A. Jochmanová: Soupis materiálů z pozůstalosti J. H., Praha – Brno 2005 (také jako CD–ROM) ■ F. Götz: Knížka revoluční teorie divadelní, Národní osvobození 17. 1. 1926 [rec. Roztočené jeviště]; V. Nezval: Případ J. H., Národní osvobození 21. 9. 1927; J. Voskovec – J. Werich: Třetí etapa, Vest pocket revue 1, 1929/30, č. 1, s. 2–5; B. Václavek: H. a Burian v Brně, ReD 3, 1929/30, č. 2, s. 39–40 + K situaci divadelní moderny v Brně, tamtéž, č. 4, s. 115–116 + J. H. v Brně, Literární noviny 5, 1930/31, č. 12, s. 6; Č. Jeřábek: Brněnská činohra v období 1929–1932, in Nové české divadlo: sborník dramatického svazu, 1930–1932, sv. 4, eds. F. Götz – M. Rutte, Praha 1932, s. 107–109; A. M. Píša: Honzlův případ, Právo lidu 15. 2. 1936; F. Němec: Usnesený režisér, Rudé právo 19. 2. 1936 ● ad „Honzlův případ“: A. M. Píša, Právo lidu 26. 2. 1936; J. Voskovec – J. Werich, Právo lidu 1. 3. 1936; V. Vančura, Rudé právo 3. 3. 1936; Národní divadlo a Honzlův případ, Praha 1936 ● K. Teige: Poesie na divadle: několik poznámek k tvorbě J. H., in 10 let Osvobozeného divadla 19271937, Praha 1937, s. 55–72; h.: Studio Národního divadla zabíjí svou práci, Rudé právo 19. 1. 1945; nesign.: Honzlovi mladí bez divadla, Rudé právo 17. 7. 1945; J. Balvín: Moravské divadlo mezi dvěma válkami a jeho režie, disertační práce, FF MU Brno, 1948; R. Činčera: Nástin historie Osvobozeného divadla, dizertační práce, FF UK Praha, 1951; A. Dvořák: Odkaz díla J. H., Sovětské divadlo 3, 1953, č. 3, s. 221–227; J. H., sborník časopisu Národní divadlo 28, 1953, č. 20; J. Pokorný: J. H., Divadlo 5, 1954, č. 5, s. 428–433, č. 6, s. 540–547, č. 7, s. 646–651, č. 8, s. 713–718 + Úvod k sborníku statí J. H. K novému významu umění, Praha 1956, s. 5–32; J. Mukařovský: J. H. jako teoretik divadla, Divadlo 8, 1957, č. 9, s. 723–742; M. Šafránek: J. H. jako operní režisér, Divadlo 9, 1958, č. 2, s. 142–149; A. Scherl: Nad souborem H. podobizen, Česká literatura 7, 1959, č. 4, s. 426–430; K. Bundálek: Působení J. H. a E. F. Buriana v brněnském divadle na počátku třicátých let, in Sborník Janáčkovy akademie múzických umění, Brno 1960, s. 77–103; A. Dvořák: J. H., in M. Obst et al.: Divadlo bojující, Praha 1961 + Trojice nejodvážnějších: J. H., Emil František Burian, Jiří Frejka, Praha 1961; M. Obst: J. H. a literatura: stručný příspěvek ke zkoumání vztahů mezi českou divadelní a literární tvorbou, Česká literatura 9, 1961, č. 4, s. 496–512; B. Rádl: Osvobozené divadlo: dokumentace I, II, Praha, 1961 (soubor autentických materiálů, uložen v knihovně Divadelního ústavu v Praze); J. H.: Základy a praxe moderního divadla, ed. M. Obst, Praha 1963; E. Janský: Počátky scénografie české divadelní avantgardy, Acta scaenographica 4, 1964, č. 7, s. 125–132; Divadélko pro 99: O J. H., Divadélku pro 99 a divadlech poesie vůbec, ed. M. Obst, Praha 1964; M. Obst: Místo Honzlova Dědrasboru ve vývoji české divadelní kultury, Amatérská scéna 1 (Ochotnické divadlo 10), 1964, č. 5, s. 7; F. Černý: Theater = Divadlo: vzpomínky českých divadelníků na německou okupaci a druhou světovou válku, Praha 1965; J. Telcová: Výtvarná složka Honzlových a Burianových inscenací v Brně (1929–31), Acta scaenographica 5, 1965, č. 8, s. 158–159 a č. 9., s. 176–177; Š. Vlašín: Dopisy Vladislava Vančury J. H., Praha 1965; J. Císař: Neznámý známý, Divadlo 17, 1966, č. 1; M. Caltová: Český jevištní konstruktivismus. I–III, Acta scaenographica 9, 1969, č. 6–9, s. 93–103, 114–124, 119–134; V. Effenberger: Otázka expresionismu v Honzlově inscenaci Vančurova Alchymisty (1932), b. m. [197?]; J. Pokorný: Honzl Jindřich, Prolegomena Scénografické encyklopedie, 1971, Sv. 3, s. 43–45; M. Obst: Divadlo osvobozeného člověka, Amatérská scéna 8, (Ochotnické divadlo 17), 1971, č. 6, s. 8; M. Obst: J. H. a Národní divadlo v Praze, Praha 1973; V. Effenberger: Osvobozené divadlo, Praha 1974; DČD III; V. Effenberger – J. Brabec: Scénická poezie J. H., Praha 1977; A. M. Píša: Divadelní avantgarda: Kritiky a referáty z let 19261941, Praha 1978; M. Procházka: J. H. a otázky teorie divadelního znaku, Estetika 15, 1978, č. 2, s. 97–116, L. Daneš: J. H., Amatérská scéna 15 (Ochotnické divadlo 25), 1978, č. 8 , s. 10–11; J. H. o režii a herectví, ed. J. Pokorný, Praha 1979; B. Rádl: Vzpomínky a dokumentace 1–4, Praha 1979; grb [R. Grebeníčková]: Znakovost v českém divadle, Dialog 2, 1979, č. 5, s. 1–27; J. Císař: Zázemí teorie. Poznámky o divadle, Amatérská scéna 16 (Ochotnické divadlo 26), 1979, č. 8, s. 3–4; J. Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Praha 1981, passim; J. Žáková: Názory J. H. na vzájemnou spolupráci herce a režiséra v divadelní inscenaci, dipl. práce, DIFA JAMU Brno 1981; DČD IV; H. Konečná et al.: Čtení o Národním divadle: útržky dějin a osudů, Praha 1983; B. Srba: O nové divadlo: nástup nových vývojových tendencí v českém divadelnictví v letech 19391945, Praha 1988; M. Schonberg: Osvobozené, [Toronto] 1988; B. Nekolný: Likvidace Mejercholda jako jedna z určujících příčin konfliktů a krize české meziválečné avantgardy v letech 1936–39, Bulletin Aktivu mladých divadelníků 3, 1989, č. 7, s. 38–53; J. Kudláčková: J. H. a Studio Národního divadla, in Divadlo nové doby: 19451948, ed. J. Hájek, Praha, 1990, s. 372–423; D. Montmarte: Le Théâtre libéré 'de Prague, Paris 1991, passim; M. Carlson: Theories of the Theatre, Cornell University Press 1993, s. 409; J. Císař: Režisér a dramatik: nedoceněná osobnost české meziválečné divadelní avantgardy, Svobodné slovo 13. 5. 1994; F. Černý: Honzl, Tvar 5, 1994, č. 10, s. 13; A. Scherl: Julietta B. Martinů v Národním divadle 1938, Divadelní revue 5, 1994, č. 3, s. 44–52; E. Šormová: Studio Národního divadla. Praha 1945–1948, tamtéž 6, 1995, č. 4, s. 71–72; F. de Toro: Theatre Semiotics: Text and Staging in Modern Theatre, University of Toronto Press 1995, s. 69–70; B. Srba: Honzlovy Otázky divadla a filmu, in Sborník prací filozofické fakulty Masarykovy univerzity Brno, Sv. Q1, Brno 1998, s. 151–157; J. Bell: Puppets, Masks, and Performing Objects at the End of the Century, The Drama Review 43, 1999, č. 3, s. 15–27; V. Effenberger: Scénická poezie J. H., Divadelní revue 10, 1999, č. 3, s. 17–34; S. Medulánová: Inscenační tvorba J. H. v Národním divadle v Brně (1929–1931), in Brněnské divadelnictví a česká divadelní avantgarda, eds. B. Srba – H. Pospěchová, Brno 2000, s. 12–28; A. Morávková: Ke vztahu české a ruské divadelní avantgardy, in sb. Avantgarda. Vztah české a ruské avantgardy, Praha 2002, s. 78–84; A. Morávková: Prsy Tiresiovy G. Apollinaira v Osvobozeném divadle, Disk (2), 2003, č. 5, s. 126–129; L. Skořepová: Luba Skořepová píše J. H., Divadelní noviny 12, 2003, č. 16, s. 15; J. Gajdoš: Od strukturalismu ke scénologii, Disk (4), 2005, č. 11, s. 93–107; J. Hyvnar: O Pujmanově a Honzlově pojetí obřadu a divadla, in Miscellanea theatralia: sborník Adolfu Scherlovi k osmdesátinám, eds. E. Šormová – M. Kuklová, Praha 2005, s. 33–42; J. Herman: Národní divadlo versus J. H., Divadelní noviny 16, 2007, č. 13, s. 10; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce, Praha 2007, s. 45–47, 49–51, 80–82, 110–112, 114–116, 204–210; J. Budařová: Projevy surrealismu v českém divadle 20. a 30. let XX. století, dipl. práce, FF UK Praha 2007; J. Hyvnar: J. H.: od zástupového herce k herci osvobozenému, O českém dramatickém herectví 20. století, Praha 2008, s. 55–79; L. Bydžovská – K. Srp: Adresát J. H.. Dopisy a scénické návrhy Jindřicha Štyrského z H. pozůstalosti., Umění/Art 56, 2008, č. 6, s. 529–537; V. Just: Divadlo v totalitním systému, Praha 2010, s. 39–40, 46–47, 55–56, 160–161, 163–164, 174–175, 185–187, 198–199, 201–202, 213–215; J. Rauchová: Spoutané divadlo: J. H., Jiří Frejka a Emil František Burian v systému kulturní politiky (19451959), České Budějovice 2011; V. Procházka: H., Voskovec a Werich I–III, Divadelní noviny 22, 2013, č. 3–5, vždy s. 16; J. Hofmanová: Avantgardní režiséři ve velkém divadle aneb Komediální tvorba J. H. a Emila Františka Buriana v Brně 192932, bakalářská dipl. práce, FF MU Brno 2013; B. Srba: Prozření Genesiovo: inscenační tvorba pražských českých činoherních divadel za německé okupace a druhé světové války 19391945, Brno 2014; P. Drábek: Functional reformulations: Prague school and intralingual translation, Theatralia 17, 2014, č. 2, s. 81–95; F. Rokem: Mimetic and non–mimetic aspect of space in the theatre: Some reflections following J. H.’s Dynamics of the “Sign in the theater”, tamtéž, s. 60–70; M. Musilová: J. H.’s text on acting – Between convetion and spontaneity, tamtéž, s. 137–147 + Avantgardní sňatek umění a politiky: vliv ideologie na teoretické texty J. H., Divadelní revue 26, 2015, č. 1, s. 27–49; V. Koubská: K brněnským představením Androkles a lev a Donogoo Tonka – z dopisů J. H. Františku Muzikovi, tamtéž, s. 187–209; J. Veltruský: Strukturalismus a divadelní věda, Theatralia 19, 2016, č. 1, s. 231–237; K. Málková: Poválečné působení J. H. v Národním divadle z pohledu korespondence, dipl. práce, FF MU Brno 2017; V. Smetanová: Scénografie Františka Muziky v inscenacích, které režíroval J. H. v Brně v letech 19291931, bakalářská dipl. práce, FF MU Brno 2017; Z. Hořínek: J. H., Slovník české literatury po roce 1945 [online; cit. 4. 4. 2019], URL: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=335; M. Weimann: J. H., Národní divadlo Brno [online; cit. 4. 4. 2019], URL: http://www.ndbrno.cz/o-divadle/online-archiv/honzl-jindrich; heslo J. H., Databáze českého amatérského divadla [online; cit. 4. 4. 2019], URL: http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=2609; České avantgardní divadlo [online; cit. 27. 3. 2019], URL: [1].

Biografický slovník českých zemí, ČBS, ČSBS, Kdo byl kdo, Komenský, LČL, Masaryk, NDp, Otto–dod, PBJ III, PSN, SČS 1964, SČS od 1945, SČS 2000, Slovník divadelních umělců 1945–1975, Praha 1979 (vázaný strojopis uložený v DÚk), Teichman, Theater–lexikon, Zürich 1983, Universum

 

Životní události

  • 14. 5. 1894: narození, Humpolec (CZ)
  • 20. 4. 1953: úmrtí, Praha (CZ)

Vazby

H


Vznik: 2019
Autor: Radka Kunderová