Holbein, Franz Ignaz von: Porovnání verzí

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání
m
m
 
Řádka 24: Řádka 24:
 
</ee:perex><ee:content>
 
</ee:perex><ee:content>
 
<div>
 
<div>
Pocházel z úřednické rodiny, spřízněné s jiho­německým malířským rodem, k němuž patřil portrétista Hans von Holbein ml. (1465–1543). Šlechtický titul mu byl přiznán 1852 (celým jménem Franz Ignaz '''H.''', Edler von Holbeins­berg, tzv. österreichische Adelsübertragung). Jeho první věkově nerovné manželství uza­vřené 1802 v Breslau [Wroclaw] s hraběnkou Wilhelminou von Liechtenau, roz. Enckeovou (1753–1820), známou svým předchozím vzta­hem k pruskému králi Vilémovi II., vyústilo v tragickou aféru a rozvod (1806). Podruhé se oženil 1820 se svou dlouholetou partnerkou, herečkou M. Rennerovou, roz. Brochardovou (1775 Mainz–24. 4. 1824 Praha), s níž měl vel­mi talentovanou dceru Marii (nar. asi 1807), angažovanou 1820–24 ve StD pro obor naiv­ních milovnic a pro chlapecké role. Jeho třetí manželkou se 1828 v Hannoveru stala herečka J. Göhringová (1801 Hannover–8. 3. 1863 Ví­deň), s níž měl tři syny a jednu dceru.
+
Pocházel z úřednické rodiny, spřízněné s jiho­německým malířským rodem, k němuž patřil portrétista Hans von Holbein ml. (1465–1543). Šlechtický titul mu byl přiznán 1852 (celým jménem Franz Ignaz '''H.''', Edler von Holbeins­berg, tzv. österreichische Adelsübertragung). Jeho první věkově nerovné manželství uza­vřené 1802 v Breslau [Wrocław] s hraběnkou Wilhelminou von Liechtenau, roz. Enckeovou (1753–1820), známou svým předchozím vzta­hem k pruskému králi Vilémovi II., vyústilo v tragickou aféru a rozvod (1806). Podruhé se oženil 1820 se svou dlouholetou partnerkou, herečkou M. Rennerovou, roz. Brochardovou (1775 Mainz–24. 4. 1824 Praha), s níž měl vel­mi talentovanou dceru Marii (nar. asi 1807), angažovanou 1820–24 ve StD pro obor naiv­ních milovnic a pro chlapecké role. Jeho třetí manželkou se 1828 v Hannoveru stala herečka J. Göhringová (1801 Hannover–8. 3. 1863 Ví­deň), s níž měl tři syny a jednu dceru.
  
 
Po časné smrti otce převzal '''H. '''výchovu dě­deček Joseph, dvorní rada a ředitel loterie. V cisterciáckém klášteře v Lilienfeldu se '''H. '''vedle hudby věnoval též malbě a byl strojmist­rem zdejšího divadla. Studia na univerzitě ve Vídni brzy zanechal a podle rodinné tradice na­stoupil úřednickou dráhu v loterijní administra­ci ve Lvově [Lemberg]. 1796 místo opustil a pod jménem Fontano cestoval po Evropě s kytarou jako zpěvák a hudebník. Zkusil bez velkého úspěchu herecké štěstí ve společnosti C. C. Döbelina v tehdejším pruském Slezsku. 1798/99 byl přechodně u dvorního divadla v Berlíně, kde navázal kontakt s Ifflandem a uměleckými kruhy, zakrátko se však znovu živil na cestách jako malíř, učitel jazyků, zpě­vák, skladatel a autor dramatických textů. Jako dramatik se prosadil ve Vídni rytířskou hrou ''Fridolin ''podle Schillerovy balady ''Der Gang nach dem Eisenhammer ''(Theater an der Wien, nejpozději 1805/06, již 1806 ve StD v Praze), která se nadlouho stala jedním z nejpopulárněj­ších kusů. Ve Vídni se hrály i jeho hudebnědra­matické práce s hudbou V. Jírovce: tříaktový melodram ''Mirina, die Königin der Amazonen ''(1806 Theater an der Wien, 1817 Brno) a hra se zpěvy ''Ida ''(1807 Theater an der Wien, 1819 StD). V Regensburgu a zvl. ve Vídni '''H. '''dále zkoušel kariéru herce (1805–09 Theater an der Wien), 1809 se stal členem souboru dvorního divadla, kde získal pozici „technického režisé­ra“ (Maschinerierath). Válečné události 1809 ho přivedly na cesty, při nichž se projevil jako schopný ředitel, dramaturg a organizátor (Bam­berg, Würzburg, Karlsruhe, 1810–16); v Bam­bergu spolupracoval s místním kapelníkem E. T. A. Hoffmannem a podařilo se mu přivést a udržet výrazné individuality a inscenovat vý­znamná díla (Kleist: ''Käthchen von Heilbronn'', 1811). V Hannoveru, kde byl od 1816 vedou­cím režisérem, obdržel 1819 nabídku stát se členem StD v Praze.
 
Po časné smrti otce převzal '''H. '''výchovu dě­deček Joseph, dvorní rada a ředitel loterie. V cisterciáckém klášteře v Lilienfeldu se '''H. '''vedle hudby věnoval též malbě a byl strojmist­rem zdejšího divadla. Studia na univerzitě ve Vídni brzy zanechal a podle rodinné tradice na­stoupil úřednickou dráhu v loterijní administra­ci ve Lvově [Lemberg]. 1796 místo opustil a pod jménem Fontano cestoval po Evropě s kytarou jako zpěvák a hudebník. Zkusil bez velkého úspěchu herecké štěstí ve společnosti C. C. Döbelina v tehdejším pruském Slezsku. 1798/99 byl přechodně u dvorního divadla v Berlíně, kde navázal kontakt s Ifflandem a uměleckými kruhy, zakrátko se však znovu živil na cestách jako malíř, učitel jazyků, zpě­vák, skladatel a autor dramatických textů. Jako dramatik se prosadil ve Vídni rytířskou hrou ''Fridolin ''podle Schillerovy balady ''Der Gang nach dem Eisenhammer ''(Theater an der Wien, nejpozději 1805/06, již 1806 ve StD v Praze), která se nadlouho stala jedním z nejpopulárněj­ších kusů. Ve Vídni se hrály i jeho hudebnědra­matické práce s hudbou V. Jírovce: tříaktový melodram ''Mirina, die Königin der Amazonen ''(1806 Theater an der Wien, 1817 Brno) a hra se zpěvy ''Ida ''(1807 Theater an der Wien, 1819 StD). V Regensburgu a zvl. ve Vídni '''H. '''dále zkoušel kariéru herce (1805–09 Theater an der Wien), 1809 se stal členem souboru dvorního divadla, kde získal pozici „technického režisé­ra“ (Maschinerierath). Válečné události 1809 ho přivedly na cesty, při nichž se projevil jako schopný ředitel, dramaturg a organizátor (Bam­berg, Würzburg, Karlsruhe, 1810–16); v Bam­bergu spolupracoval s místním kapelníkem E. T. A. Hoffmannem a podařilo se mu přivést a udržet výrazné individuality a inscenovat vý­znamná díla (Kleist: ''Käthchen von Heilbronn'', 1811). V Hannoveru, kde byl od 1816 vedou­cím režisérem, obdržel 1819 nabídku stát se členem StD v Praze.
 
</div><div>
 
</div><div>
'''H.''' s Rennerovou hostovali ve StD v červnu a v červenci 1819('''H. '''poprvé 26. 6. 1819 jako Hrabě Saverne ve vlastní hře ''Fridolin'', též ja­ko Shakespearův Macbeth). Oba byli angažo­váni, Rennerová jako první milovnice. V listo­padu 1819 převzal '''H. '''režii, od května 1820 divadlo řídil jako spolupodílník vdovy J. Lie­bichové a 1821 přešel celý provoz pod jeho správu. Ač vedl StD zkušeně a s nadšením, ne­obstál podnikatelsky v nepříznivých pomě­rech. Vedení divadla mu sice bylo 1823 pro­dlouženo o deset let a nemusel platit nájemné, jeho příjmy se však stále snižovaly; nedokázal držet úroveň výkonu souboru ani financovat údržbu budovy. Již na konci roku 1823 ozná­mil platební neschopnost. Když neuspěl s ná­vrhem na vytvoření šlechtického podpůrného spolku, vypověděl po dohodě se stavovskou divadelní komisí smlouvu k 1. 5. 1824. Jeho rozhodnutí v Praze skončit ovlivnila i smrt manželky. 1825–41 vedl dvorní scénu v Han­noveru, 1835–41 byl vicedirektorem a 1841–49 ředitelem vídeňského divadla Burgtheater. Od 1850 byl hospodářským správcem obou ví­deňských dvorních divadel s titulem vládního rady. Společně s berlínským ředitelem K. Th. von Küstnerem prosadili placení autorských tantiém (ve Vídni schváleno 1844) a 1846 se podíleli na založení kartelového sdružení di­vadelních představenstev (Bühnenkartellve­rein, později Deutscher Bühnenverein). Zem­řel na choleru.
+
'''H.''' s Rennerovou hostovali ve StD v červnu a v červenci 1819 ('''H. '''poprvé 26. 6. 1819 jako Hrabě Saverne ve vlastní hře ''Fridolin'', též ja­ko Shakespearův Macbeth). Oba byli angažo­váni, Rennerová jako první milovnice. V listo­padu 1819 převzal '''H. '''režii, od května 1820 divadlo řídil jako spolupodílník vdovy J. Lie­bichové a 1821 přešel celý provoz pod jeho správu. Ač vedl StD zkušeně a s nadšením, ne­obstál podnikatelsky v nepříznivých pomě­rech. Vedení divadla mu sice bylo 1823 pro­dlouženo o deset let a nemusel platit nájemné, jeho příjmy se však stále snižovaly; nedokázal držet úroveň výkonu souboru ani financovat údržbu budovy. Již na konci roku 1823 ozná­mil platební neschopnost. Když neuspěl s ná­vrhem na vytvoření šlechtického podpůrného spolku, vypověděl po dohodě se stavovskou divadelní komisí smlouvu k 1. 5. 1824. Jeho rozhodnutí v Praze skončit ovlivnila i smrt manželky. 1825–41 vedl dvorní scénu v Hannoveru, 1835–41 byl vicedirektorem a 1841–49 ředitelem vídeňského divadla Burgtheater. Od 1850 byl hospodářským správcem obou ví­deňských dvorních divadel s titulem vládního rady. Společně s berlínským ředitelem K. Th. von Küstnerem prosadili placení autorských tantiém (ve Vídni schváleno 1844) a 1846 se podíleli na založení kartelového sdružení di­vadelních představenstev (Bühnenkartellve­rein, později Deutscher Bühnenverein). Zem­řel na choleru.
  
 
V Praze povzbudil '''H. '''příchod naději na oži­vení provozu, který od smrti ředitele Liebicha (1816) pod vedením jeho vdovy Johanny a F. Polawského po všech stránkách skomíral. Už '''H. '''nástup do funkce režiséra na podzim 1819 přinesl zlepšení a v době jeho odchodu měla opera perspektivní obsazení i repertoár. Jako známá tvůrčí a interpretační osobnost vzbuzoval '''H. '''respekt. Vydal v Praze divadelní řád ''Gesetze und Anordnungen für die Mitglie­der des Landständischen Theaters ''(1819) vy-žadující pořádek a přesnost, který mu přivodil počáteční neshody s předními herci (Allram, Franz Bayer, Polawsky), ale s podporou sta­vovské divadelní komise zůstaly jeho pravo­moci zachovány. Režisérem opery byl C. J. Schikaneder ve spolupráci s kapelníkem J. Trie­benseem. Soubor nebyl dělen na činohru a operu. '''H. '''zaměstnal řadu nadějných začáteč­níků, kteří se rychle, ale bez potřebné praxe dostávali k velkým rolím. Enormní zátěž oper­ního provozu nevydržely všechny hlasy (např. F. Pohl), dobré síly často odcházely. V této do­bě zahájila ve StD svou skvělou dráhu sopra­nistka H. Sontagová (primadona od 1821/22), začínala také pozdější česká sopranistka K. Kometová-Podhorská (Anette, Boieldieu: ''Rothkäpchen'', 1819). '''H. '''na svých cestách vy­hledával talenty a pro Prahu angažoval mj. po­zdější pěvkyni vídeňského dvorního divadla T. Pecheovou, mezzosopranistku F. Franchetti­ovou a sopranistku M. Ernst-Seidlerovou, jejíž manžel, herec F. V. Ernst, působil ve StD jako režisér. Rozhodující posilou i pro česká před­stavení byl tenorista S. Binder. Byli zváni rovněž vynikající pěvci italské opery, např. někdejší primadona Guardasoniho opery A. Campi, sopranistka M. Sessi, zpěvák G. Si­boni a další hosté z Německa, Vídně, Pešti a Londýna. Ve velmi kvalitním divadelním or­chestru působili významní pražští instrumen­talisté, z nichž někteří učili na konzervatoři a komponovali (např. ředitel orchestru houslis­ta F. W. Pixis a kapelník J. Triebensee). Počet hráčů se za '''H. '''éry rozšířil (v Lembertově almanachu pro rok 1821 bylo jmenovitě uve­deno 28 členů, v příštích letech bylo již udává­no 38). Výtvarníkem byl A. Sacchetti, který na dekoracích zřejmě pracoval se svým otcem Lorenzem. Péče o jevištní techniku byla od mládí jednou z '''H. '''priorit, pro niž měl vedle praktického vzdělání z Vídně i dar vkusného aranžování scény.
 
V Praze povzbudil '''H. '''příchod naději na oži­vení provozu, který od smrti ředitele Liebicha (1816) pod vedením jeho vdovy Johanny a F. Polawského po všech stránkách skomíral. Už '''H. '''nástup do funkce režiséra na podzim 1819 přinesl zlepšení a v době jeho odchodu měla opera perspektivní obsazení i repertoár. Jako známá tvůrčí a interpretační osobnost vzbuzoval '''H. '''respekt. Vydal v Praze divadelní řád ''Gesetze und Anordnungen für die Mitglie­der des Landständischen Theaters ''(1819) vy-žadující pořádek a přesnost, který mu přivodil počáteční neshody s předními herci (Allram, Franz Bayer, Polawsky), ale s podporou sta­vovské divadelní komise zůstaly jeho pravo­moci zachovány. Režisérem opery byl C. J. Schikaneder ve spolupráci s kapelníkem J. Trie­benseem. Soubor nebyl dělen na činohru a operu. '''H. '''zaměstnal řadu nadějných začáteč­níků, kteří se rychle, ale bez potřebné praxe dostávali k velkým rolím. Enormní zátěž oper­ního provozu nevydržely všechny hlasy (např. F. Pohl), dobré síly často odcházely. V této do­bě zahájila ve StD svou skvělou dráhu sopra­nistka H. Sontagová (primadona od 1821/22), začínala také pozdější česká sopranistka K. Kometová-Podhorská (Anette, Boieldieu: ''Rothkäpchen'', 1819). '''H. '''na svých cestách vy­hledával talenty a pro Prahu angažoval mj. po­zdější pěvkyni vídeňského dvorního divadla T. Pecheovou, mezzosopranistku F. Franchetti­ovou a sopranistku M. Ernst-Seidlerovou, jejíž manžel, herec F. V. Ernst, působil ve StD jako režisér. Rozhodující posilou i pro česká před­stavení byl tenorista S. Binder. Byli zváni rovněž vynikající pěvci italské opery, např. někdejší primadona Guardasoniho opery A. Campi, sopranistka M. Sessi, zpěvák G. Si­boni a další hosté z Německa, Vídně, Pešti a Londýna. Ve velmi kvalitním divadelním or­chestru působili významní pražští instrumen­talisté, z nichž někteří učili na konzervatoři a komponovali (např. ředitel orchestru houslis­ta F. W. Pixis a kapelník J. Triebensee). Počet hráčů se za '''H. '''éry rozšířil (v Lembertově almanachu pro rok 1821 bylo jmenovitě uve­deno 28 členů, v příštích letech bylo již udává­no 38). Výtvarníkem byl A. Sacchetti, který na dekoracích zřejmě pracoval se svým otcem Lorenzem. Péče o jevištní techniku byla od mládí jednou z '''H. '''priorit, pro niž měl vedle praktického vzdělání z Vídně i dar vkusného aranžování scény.
Řádka 34: Řádka 34:
 
V '''H. '''činoherní dramaturgii se projevoval je­ho cit pro zajímavé novinky a kontakt s autory. Vzápětí po vídeňské premiéře zařadil např. Grillparzerovu tragédii ''Sappho ''(v titulní roli matka H. Sontagové F. Sontagová, 1819) a ně­kolik her Augusta von Kotzebua, 1819 zavraž­děného (''Die Selbstmörder'', ''Die Verkleidungen'', ''Die eifersüchtige Frau'', ''Verlegenheit und List''). Příležitostně pokračovala i česká ochotnicky provozovaná představení vedená od 1812 diva­delním pokladníkem a tajemníkem J. N. Ště­pánkem. 26. 1. 1812 byla zahájena '''H. '''rytířskou činohrou ''Fridolín aneb Cesta do železných hu­tí'', jejíž německá verze patřila ke kmenovému repertoáru již od Liebichovy éry, 1823 hrálo ve StD několik českých představení ochotnické Teisingerovo divadlo, 18. 12. 1823 zazněla po­prvé česky zpěvohra J. Weigla ''Rodina švejcar­ská ''a 25. 4. 1824 opera L. Cherubiniho ''Vodař'', jimiž ve StD začala častější operní představení v českém jazyce.
 
V '''H. '''činoherní dramaturgii se projevoval je­ho cit pro zajímavé novinky a kontakt s autory. Vzápětí po vídeňské premiéře zařadil např. Grillparzerovu tragédii ''Sappho ''(v titulní roli matka H. Sontagové F. Sontagová, 1819) a ně­kolik her Augusta von Kotzebua, 1819 zavraž­děného (''Die Selbstmörder'', ''Die Verkleidungen'', ''Die eifersüchtige Frau'', ''Verlegenheit und List''). Příležitostně pokračovala i česká ochotnicky provozovaná představení vedená od 1812 diva­delním pokladníkem a tajemníkem J. N. Ště­pánkem. 26. 1. 1812 byla zahájena '''H. '''rytířskou činohrou ''Fridolín aneb Cesta do železných hu­tí'', jejíž německá verze patřila ke kmenovému repertoáru již od Liebichovy éry, 1823 hrálo ve StD několik českých představení ochotnické Teisingerovo divadlo, 18. 12. 1823 zazněla po­prvé česky zpěvohra J. Weigla ''Rodina švejcar­ská ''a 25. 4. 1824 opera L. Cherubiniho ''Vodař'', jimiž ve StD začala častější operní představení v českém jazyce.
  
'''H. '''dramatická tvorba byla v Praze dlouhodo­bě na repertoáru. Jevila se jako dílo divadelní­ho praktika, jehož prioritou byla jevištní půso­bivost kusů. Často a nepříliš pietně upravoval cizí díla (''Die bezähmte Widerspänstige oder Liebe kann alles'', volně dle Shakespeara, 1819 Praha, 1821 Brno; ''Das Käthchen von Heilb­ronn'', dle Kleista, 1817 Praha, 1821 Brno, čes­ky v překl. V. Filípka poprvé ve StD 1838). Je­ho díla se naopak stávala předlohami jiných kusů (např. romanticko-komická opera ''Die Brautschau auf Kronstein'', h: Gläser, t: Meisl, 1828 Vídeň). Především jeho rytířské hry se udržovaly po několik desetiletí a nabízely vděč­né herecké příležitosti. V českých zemích se do šedesátých let 19. stol. uplatnilo několik desí­tek '''H. '''her v němčině i češtině: jako pokračová­ní ''Fridolína ''se dávala rytířská hra ''Der Braut­schmuck ''(1809 Brno, 1823 Praha, Štěpánek přel. jako ''Nevěstin klenot'', 1829 Praha), báseň o pěti jednáních ''Der Tyran von Syrakus ''(1806 Praha, 1818 Brno), veselohry ''Das Wiedersehen ''(1806/07 Praha, 1813 Brno) a ''Die Liese ''(1806/07 Praha), aktovka ''Der Verräter ''(1813 Brno, Štěpánek přel. jako ''Zrádce'', 1839 Praha), velká romantická veselohra o pěti dějstvích ''Das Turnier von Kronstein oder Die drei Wahr­zeichen ''(1818 Praha, 1819 Brno, Štěpánek přel. jako ''Turnaj na Kraselově aneb Trojí zna­mení'', 1843 Praha), ''Das Alpenrösslein, das Pa­tent und der Shawl ''(1820 Praha, 1821 Brno, J. Novotný přel. jako ''Pantofel a kord'', 1842 Pra­ha), ''Meister Martin der Küfner und seine Ge­sellen ''(1825 Praha i Brno, Filípek přel. jako veselohru se zpěvem a tancem ''Martin, mistr bednářský'', 1844 Praha). Pro mnichovského dvorního kapelníka a skladatele P. Wintera na­psal '''H.''' dle francouzské předlohy libreto sing­spielu ''Die beiden Blinden ''(1810); text upravil pro vídeňské dvorní divadlo J. E. Veith a zhu­debnil V. Jírovec (''Der Augenarzt'', 1811, v Praze 1819). Na '''H.''' libreto komponoval F. Gläser tří­aktovou operu ''Aurora ''(1836 Berlín). '''H.''' spolu­pracoval i s pražským šlechtickým hereckým souborem působícím v Clam-Gallasově paláci, pro který napsal veselohru ''Der Wunderschrank ''(1822 ve StD i v Brně). Zatímco jako ředitel StD stačil za krátkou dobu pouze zastavit úpa­dek pražské scény a dát jí lepší perspektivu, byl na ní jako autor trvale přítomen.
+
'''H. '''dramatická tvorba byla v Praze dlouhodo­bě na repertoáru. Jevila se jako dílo divadelní­ho praktika, jehož prioritou byla jevištní půso­bivost kusů. Často a nepříliš pietně upravoval cizí díla (''Die bezähmte Widerspänstige oder Liebe kann alles'', volně dle Shakespeara, 1819 Praha, 1821 Brno; ''Das Käthchen von Heilb­ronn'', dle Kleista, 1817 Praha, 1821 Brno, čes­ky v překl. V. Filípka poprvé ve StD 1838). Je­ho díla se naopak stávala předlohami jiných kusů (např. romanticko-komická opera ''Die Brautschau auf Kronstein'', h: Gläser, t: Meisl, 1828 Vídeň). Především jeho rytířské hry se udržovaly po několik desetiletí a nabízely vděč­né herecké příležitosti. V českých zemích se do šedesátých let 19. stol. uplatnilo několik desí­tek '''H. '''her v němčině i češtině: jako pokračová­ní ''Fridolína ''se dávala rytířská hra ''Der Braut­schmuck ''(1809 Brno, 1823 Praha, Štěpánek přel. jako ''Nevěstin klenot'', 1829 Praha), báseň o pěti jednáních ''Der Tyran von Syrakus ''(1806 Praha, 1818 Brno), veselohry ''Das Wiedersehen ''(1806/07 Praha, 1813 Brno) a ''Die Liese ''(1806/07 Praha), aktovka ''Der Verräter ''(1813 Brno, Štěpánek přel. jako ''Zrádce'', 1839 Praha), velká romantická veselohra o pěti dějstvích ''Das Turnier von Kronstein oder Die drei Wahr­zeichen ''(1818 Praha, 1819 Brno, Štěpánek přel. jako ''Turnaj na Kraselově aneb Trojí zna­mení'', 1843 Praha), ''Das Alpenrösslein, das Pa­tent und der Shawl ''(1820 Praha, 1821 Brno, J. Novotný přel. jako ''Pantofel a kord'', 1842 Pra­ha), ''Meister Martin der Küfner und seine Ge­sellen ''(1825 Praha i Brno, Filípek přel. jako veselohru se zpěvem a tancem ''Martin, mistr bednářský'', 1844 Praha). Pro mnichovského dvorního kapelníka a skladatele P. Wintera na­psal '''H.''' dle francouzské předlohy libreto sing­spielu ''Die beiden Blinden ''(1810); text upravil pro vídeňské dvorní divadlo J. E. Veith a zhu­debnil V. Jírovec (''Der Augenarzt'', 1811, v Praze 1819). Na '''H.''' libreto komponoval F. Gläser tříaktovou operu ''Aurora ''(1836 Berlín). '''H.''' spolu­pracoval i s pražským šlechtickým hereckým souborem působícím v Clam-Gallasově paláci, pro který napsal veselohru ''Der Wunderschrank ''(1822 ve StD i v Brně). Zatímco jako ředitel StD stačil za krátkou dobu pouze zastavit úpa­dek pražské scény a dát jí lepší perspektivu, byl na ní jako autor trvale přítomen.
 
</div>
 
</div>
 
</ee:content>
 
</ee:content>

Aktuální verze z 8. 2. 2017, 21:29

Franz Ignaz von Holbein
* 27. 8. 1779 Zistersdorf u Vídně, Rakousko
6. 9. 1855 Vídeň, Rakousko
herec, dramatik, divadelní ředitel


Pocházel z úřednické rodiny, spřízněné s jiho­německým malířským rodem, k němuž patřil portrétista Hans von Holbein ml. (1465–1543). Šlechtický titul mu byl přiznán 1852 (celým jménem Franz Ignaz H., Edler von Holbeins­berg, tzv. österreichische Adelsübertragung). Jeho první věkově nerovné manželství uza­vřené 1802 v Breslau [Wrocław] s hraběnkou Wilhelminou von Liechtenau, roz. Enckeovou (1753–1820), známou svým předchozím vzta­hem k pruskému králi Vilémovi II., vyústilo v tragickou aféru a rozvod (1806). Podruhé se oženil 1820 se svou dlouholetou partnerkou, herečkou M. Rennerovou, roz. Brochardovou (1775 Mainz–24. 4. 1824 Praha), s níž měl vel­mi talentovanou dceru Marii (nar. asi 1807), angažovanou 1820–24 ve StD pro obor naiv­ních milovnic a pro chlapecké role. Jeho třetí manželkou se 1828 v Hannoveru stala herečka J. Göhringová (1801 Hannover–8. 3. 1863 Ví­deň), s níž měl tři syny a jednu dceru.

Po časné smrti otce převzal H. výchovu dě­deček Joseph, dvorní rada a ředitel loterie. V cisterciáckém klášteře v Lilienfeldu se H. vedle hudby věnoval též malbě a byl strojmist­rem zdejšího divadla. Studia na univerzitě ve Vídni brzy zanechal a podle rodinné tradice na­stoupil úřednickou dráhu v loterijní administra­ci ve Lvově [Lemberg]. 1796 místo opustil a pod jménem Fontano cestoval po Evropě s kytarou jako zpěvák a hudebník. Zkusil bez velkého úspěchu herecké štěstí ve společnosti C. C. Döbelina v tehdejším pruském Slezsku. 1798/99 byl přechodně u dvorního divadla v Berlíně, kde navázal kontakt s Ifflandem a uměleckými kruhy, zakrátko se však znovu živil na cestách jako malíř, učitel jazyků, zpě­vák, skladatel a autor dramatických textů. Jako dramatik se prosadil ve Vídni rytířskou hrou Fridolin podle Schillerovy balady Der Gang nach dem Eisenhammer (Theater an der Wien, nejpozději 1805/06, již 1806 ve StD v Praze), která se nadlouho stala jedním z nejpopulárněj­ších kusů. Ve Vídni se hrály i jeho hudebnědra­matické práce s hudbou V. Jírovce: tříaktový melodram Mirina, die Königin der Amazonen (1806 Theater an der Wien, 1817 Brno) a hra se zpěvy Ida (1807 Theater an der Wien, 1819 StD). V Regensburgu a zvl. ve Vídni H. dále zkoušel kariéru herce (1805–09 Theater an der Wien), 1809 se stal členem souboru dvorního divadla, kde získal pozici „technického režisé­ra“ (Maschinerierath). Válečné události 1809 ho přivedly na cesty, při nichž se projevil jako schopný ředitel, dramaturg a organizátor (Bam­berg, Würzburg, Karlsruhe, 1810–16); v Bam­bergu spolupracoval s místním kapelníkem E. T. A. Hoffmannem a podařilo se mu přivést a udržet výrazné individuality a inscenovat vý­znamná díla (Kleist: Käthchen von Heilbronn, 1811). V Hannoveru, kde byl od 1816 vedou­cím režisérem, obdržel 1819 nabídku stát se členem StD v Praze.

H. s Rennerovou hostovali ve StD v červnu a v červenci 1819 (H. poprvé 26. 6. 1819 jako Hrabě Saverne ve vlastní hře Fridolin, též ja­ko Shakespearův Macbeth). Oba byli angažo­váni, Rennerová jako první milovnice. V listo­padu 1819 převzal H. režii, od května 1820 divadlo řídil jako spolupodílník vdovy J. Lie­bichové a 1821 přešel celý provoz pod jeho správu. Ač vedl StD zkušeně a s nadšením, ne­obstál podnikatelsky v nepříznivých pomě­rech. Vedení divadla mu sice bylo 1823 pro­dlouženo o deset let a nemusel platit nájemné, jeho příjmy se však stále snižovaly; nedokázal držet úroveň výkonu souboru ani financovat údržbu budovy. Již na konci roku 1823 ozná­mil platební neschopnost. Když neuspěl s ná­vrhem na vytvoření šlechtického podpůrného spolku, vypověděl po dohodě se stavovskou divadelní komisí smlouvu k 1. 5. 1824. Jeho rozhodnutí v Praze skončit ovlivnila i smrt manželky. 1825–41 vedl dvorní scénu v Hannoveru, 1835–41 byl vicedirektorem a 1841–49 ředitelem vídeňského divadla Burgtheater. Od 1850 byl hospodářským správcem obou ví­deňských dvorních divadel s titulem vládního rady. Společně s berlínským ředitelem K. Th. von Küstnerem prosadili placení autorských tantiém (ve Vídni schváleno 1844) a 1846 se podíleli na založení kartelového sdružení di­vadelních představenstev (Bühnenkartellve­rein, později Deutscher Bühnenverein). Zem­řel na choleru.

V Praze povzbudil H. příchod naději na oži­vení provozu, který od smrti ředitele Liebicha (1816) pod vedením jeho vdovy Johanny a F. Polawského po všech stránkách skomíral. Už H. nástup do funkce režiséra na podzim 1819 přinesl zlepšení a v době jeho odchodu měla opera perspektivní obsazení i repertoár. Jako známá tvůrčí a interpretační osobnost vzbuzoval H. respekt. Vydal v Praze divadelní řád Gesetze und Anordnungen für die Mitglie­der des Landständischen Theaters (1819) vy-žadující pořádek a přesnost, který mu přivodil počáteční neshody s předními herci (Allram, Franz Bayer, Polawsky), ale s podporou sta­vovské divadelní komise zůstaly jeho pravo­moci zachovány. Režisérem opery byl C. J. Schikaneder ve spolupráci s kapelníkem J. Trie­benseem. Soubor nebyl dělen na činohru a operu. H. zaměstnal řadu nadějných začáteč­níků, kteří se rychle, ale bez potřebné praxe dostávali k velkým rolím. Enormní zátěž oper­ního provozu nevydržely všechny hlasy (např. F. Pohl), dobré síly často odcházely. V této do­bě zahájila ve StD svou skvělou dráhu sopra­nistka H. Sontagová (primadona od 1821/22), začínala také pozdější česká sopranistka K. Kometová-Podhorská (Anette, Boieldieu: Rothkäpchen, 1819). H. na svých cestách vy­hledával talenty a pro Prahu angažoval mj. po­zdější pěvkyni vídeňského dvorního divadla T. Pecheovou, mezzosopranistku F. Franchetti­ovou a sopranistku M. Ernst-Seidlerovou, jejíž manžel, herec F. V. Ernst, působil ve StD jako režisér. Rozhodující posilou i pro česká před­stavení byl tenorista S. Binder. Byli zváni rovněž vynikající pěvci italské opery, např. někdejší primadona Guardasoniho opery A. Campi, sopranistka M. Sessi, zpěvák G. Si­boni a další hosté z Německa, Vídně, Pešti a Londýna. Ve velmi kvalitním divadelním or­chestru působili významní pražští instrumen­talisté, z nichž někteří učili na konzervatoři a komponovali (např. ředitel orchestru houslis­ta F. W. Pixis a kapelník J. Triebensee). Počet hráčů se za H. éry rozšířil (v Lembertově almanachu pro rok 1821 bylo jmenovitě uve­deno 28 členů, v příštích letech bylo již udává­no 38). Výtvarníkem byl A. Sacchetti, který na dekoracích zřejmě pracoval se svým otcem Lorenzem. Péče o jevištní techniku byla od mládí jednou z H. priorit, pro niž měl vedle praktického vzdělání z Vídně i dar vkusného aranžování scény.

H. záliba v jevištní technice se uplatnila zvl. v dílech přebíraných z repertoáru vídeňských předměstských divadel. Kusy s prvky kouzelné a romantické podívané vyžadovaly zdokonalení mašinerie, jež umožnilo rychlé proměny a svě­telné a pohybové efekty. Byly to veselohry (Bäuerle: Der Leopoldstag, Der Freund in Noth), parodie a frašky se zpěvy s hudbou W. Müllera (Bäuerle: Tancredi, Der Schatten von Fausts Weib, Der Fiaker als Marquis) i kou­zelné a komické opery (Gleich–W. Müller: Die Brüder Liederlich; Meisl–I. Schuster: Die Schwabenwanderung, E. Schikaneder – W. Mül­ler: Die unvermutete Hochzeit). Jejich přijetí podpořilo i pražské hostování slavného vídeň­ského „Staberla“ I. Schustera (1819/20), který k řadě z nich napsal hudbu. Vídeňský repertoár dával H. od 1820/21 dvakrát týdně ve StD jako tzv. „lidové divadlo“, s poukazem na to, že pro něj chybí vhodná pobočná scéna. Hrály se i starší italské buffy (Paisiello: Die schöne Mül­lerin) a francouzské komické opery (Boieldieu: Das Rothkäppchen, 1819; Boieldieu–Hérold: Liebe und Ruhm, 1820; Boieldieu: List und Zufall oder die Umgeworfenen, 1821; Hérold: Das Zauberglöckchen, 1821). H. zařadil také Undine svého přítele E. T. A. Hoffmanna (1820; poprvé v Berlíně 1816), považovanou za první německou romantickou operu, a vlastní zpěvo­hru Ida (1819). Z domácích prací nastudoval kapelník Triebensee své opery Die wilde Jagd (1820), Ehemänner nach der Mode (1821) a Te­lemach auf der Insel Ogygia (1824). Byl uve­den Oberon P. Vranického (1820). Velký úspěch měla pražská premiéra Weberovy opery Der Freischütz (1821, Agathe–H. Sontagová), po­zději zazněla Euryanthe (v titulní roli K. Kome­tová, 1824) a hra P. A. Wolffa Preciosa s Webe­rovou scénickou hudbou (1821).

V H. činoherní dramaturgii se projevoval je­ho cit pro zajímavé novinky a kontakt s autory. Vzápětí po vídeňské premiéře zařadil např. Grillparzerovu tragédii Sappho (v titulní roli matka H. Sontagové F. Sontagová, 1819) a ně­kolik her Augusta von Kotzebua, 1819 zavraž­děného (Die Selbstmörder, Die Verkleidungen, Die eifersüchtige Frau, Verlegenheit und List). Příležitostně pokračovala i česká ochotnicky provozovaná představení vedená od 1812 diva­delním pokladníkem a tajemníkem J. N. Ště­pánkem. 26. 1. 1812 byla zahájena H. rytířskou činohrou Fridolín aneb Cesta do železných hu­tí, jejíž německá verze patřila ke kmenovému repertoáru již od Liebichovy éry, 1823 hrálo ve StD několik českých představení ochotnické Teisingerovo divadlo, 18. 12. 1823 zazněla po­prvé česky zpěvohra J. Weigla Rodina švejcar­ská a 25. 4. 1824 opera L. Cherubiniho Vodař, jimiž ve StD začala častější operní představení v českém jazyce.

H. dramatická tvorba byla v Praze dlouhodo­bě na repertoáru. Jevila se jako dílo divadelní­ho praktika, jehož prioritou byla jevištní půso­bivost kusů. Často a nepříliš pietně upravoval cizí díla (Die bezähmte Widerspänstige oder Liebe kann alles, volně dle Shakespeara, 1819 Praha, 1821 Brno; Das Käthchen von Heilb­ronn, dle Kleista, 1817 Praha, 1821 Brno, čes­ky v překl. V. Filípka poprvé ve StD 1838). Je­ho díla se naopak stávala předlohami jiných kusů (např. romanticko-komická opera Die Brautschau auf Kronstein, h: Gläser, t: Meisl, 1828 Vídeň). Především jeho rytířské hry se udržovaly po několik desetiletí a nabízely vděč­né herecké příležitosti. V českých zemích se do šedesátých let 19. stol. uplatnilo několik desí­tek H. her v němčině i češtině: jako pokračová­ní Fridolína se dávala rytířská hra Der Braut­schmuck (1809 Brno, 1823 Praha, Štěpánek přel. jako Nevěstin klenot, 1829 Praha), báseň o pěti jednáních Der Tyran von Syrakus (1806 Praha, 1818 Brno), veselohry Das Wiedersehen (1806/07 Praha, 1813 Brno) a Die Liese (1806/07 Praha), aktovka Der Verräter (1813 Brno, Štěpánek přel. jako Zrádce, 1839 Praha), velká romantická veselohra o pěti dějstvích Das Turnier von Kronstein oder Die drei Wahr­zeichen (1818 Praha, 1819 Brno, Štěpánek přel. jako Turnaj na Kraselově aneb Trojí zna­mení, 1843 Praha), Das Alpenrösslein, das Pa­tent und der Shawl (1820 Praha, 1821 Brno, J. Novotný přel. jako Pantofel a kord, 1842 Pra­ha), Meister Martin der Küfner und seine Ge­sellen (1825 Praha i Brno, Filípek přel. jako veselohru se zpěvem a tancem Martin, mistr bednářský, 1844 Praha). Pro mnichovského dvorního kapelníka a skladatele P. Wintera na­psal H. dle francouzské předlohy libreto sing­spielu Die beiden Blinden (1810); text upravil pro vídeňské dvorní divadlo J. E. Veith a zhu­debnil V. Jírovec (Der Augenarzt, 1811, v Praze 1819). Na H. libreto komponoval F. Gläser tříaktovou operu Aurora (1836 Berlín). H. spolu­pracoval i s pražským šlechtickým hereckým souborem působícím v Clam-Gallasově paláci, pro který napsal veselohru Der Wunderschrank (1822 ve StD i v Brně). Zatímco jako ředitel StD stačil za krátkou dobu pouze zastavit úpa­dek pražské scény a dát jí lepší perspektivu, byl na ní jako autor trvale přítomen.


Souborná vydání díla (výběr)

Franz v. Hol­bein’s Theater I–II, Rudolstadt 1811–12 (Nár. muze­um, odd. zámeckých knihoven, fond Radenín, sign. 497–498); Neuestes Theater I–V, Pest 1820–23; Di­lettanten-Bühne für 1826, Wien 1826 (Radenín 1226, přív. 1). – Překlad Fridolín aneb Chod do že­lezných hutí vydal J. N. Štěpánek in: Divadlo I, 1820 (1. vyd. 1812 s názvem Frydoljn, aneb: Cesta do že­lezných hutj).

Prameny a literatura

Martinec: Journal. – Der Wunderschrank, cedule představení Clam-Gal­lasova ochotnického divadla, NK ČR, sign. 65 G 19, série XIX. – J. E. Veit: Der Augenarzt, 2. vyd. libre­ta, Wien 1812, NMk, Radenín sign. 320, zde pozn. k Veithově úpravě H. textu. • Verzeichniss jener deutschen Schauspiele und italienischen Opern wel­che in dem Landständischen Theater der königl. Alt­stadt Prag, unter der Direction und Unternehmung des Herrn Carl Liebich […] aufgeführet worden sind, Prag 1807, s. 4, 8, 10; Gesetze und Anordnun­gen für die Mitglieder des Landständischen Thea­ters, Prag 1819; Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielfreunde auf das Jahr 1821, vyd. W. Lem­bert, Wien [1820], s. 44–50 [Lembert o H.], s. 292–300; 1822, Wien [1821], s. 285–289; 1823, Wien [1822], s. 302–308; Allgemeine musikalische Zeitung [Wien] 7, 1823, s. 461–464; F. v. Holbein: Deutsches Bühnenwesen, Wien 1853 [vzpomínky]; Bohemia 9. 9. 1855, příl. k č. 214 (10. 9.) [úmrtí a biografie]; O. Teuber: F. H., Prager Theater und Musik-Zeitung, 1882, č. 5–7 [verze textu z Ge­schichte]; Teuber II, s. 388–389, 415; III, s. 35–131 [ředit. éra, passim], 134, 141; H. Holbein: Die Hol­beiner. Ein Überblick über eine 700jährige bürger­liche Familiengeschichte, 1905; Die Theater Wiens II, 2. Halbband, díl 2, Wien [1906], s. 114–144; R. Wallaschek: Das k. k. Hofoperntheater, Wien 1909, s. 105; Carl Ludwig Costenoble’s Tagebücher von seiner Jugend bis zur Übersiedlung nach Wien, II, Berlin 1912, s. 165–167; H. Holbein (vyd.): F. v. Holbeins Anfänge. Aus seiner ungedruckten Selbst­biographie, in: Beiträge zur Literatur- und Theater­geschichte. L. Geiger zum 70. Geburtstage, Ber­lin–Steglitz 1918, s. 243–257; H. Kaestner: F. v. H. als Bühnenleiter und Dramatiker, dis. univ. v Bonnu 1924; J. Gregor: Weltgeschichte des Theaters, Zürich 1933, s. 602, 642, 645; G. Brod: Kleist von Holbein. Ein Beitrag zu dem Problem: Bühne und Drama, dis. univ. ve Vídni 1934; O. Mang: Die Di­rektionszeit Holbeins am Wiener Burgtheater 1841–49, dis. univ. ve Vídni 1949; E. Rosendahl: Geschichte der Hoftheater in Hannover und Braun­schweig, Hannover 1927; M. von Alth–G. Obzyna: Burgtheater 1776–1976, Wien s. a.; F. Hadamow­sky: Das Theater in der Wiener Leopoldstadt 1781–1860, Wien 1934 (Kataloge der Theater­sammlung der Nationalbibliothek in Wien III); Rosenheim, s. 21; J. Plavec: František Škroup, 1941; Z. Němec: Weberova pražská léta, 1944; A. E. Hruš­ka: Staropražská divadelní topografie, s. a., rkp. v DÚ, s. 126; A. Novotný: Staropražská theatralia, 1955, s. 96; Bauer: Opern und Operetten; Vondráček I; A. Kittl: činohra StD 1824–1862; DČD II; Lais­ke: Dramaturgie; F. Hadamowsky: Wien. Theater­geschichte, Wien–München 1988, s. 263–264, 341–342, 357, 373, 377–384; J. Berkovec: Reperto­ár pražské operní scény po K. M. Weberovi (1817–1821), Opus musicum 26, 1994, s. 257–261; Wurmová 1996; A. Scherl: Zur Rezeption von Grét­rys Opern auf dem Prager Theater der 1. Hälfte des 19. Jahrhunderts, Le rayonnement de l’opéra-comi­que en Europe au XIXe siècle, sb. z konf. v Praze 1999, vyd. M. Pospíšil, A. Jacobshagen, F. Claudon, M. Ottlová, 2003, s. 212–230 [zde soupis franc. oper v repertoáru StD 1800–62]. • Wurzbach; DBE; ADB; Eisenberg; Kosch [se soupisem tvorby]; NDB 1972 [lit.]; ÖBL.

Životní události

  • 27. 8. 1779: narození, Zistersdorf u Vídně, Rakousko
  • 6. 9. 1855: úmrtí, Vídeň, Rakousko


Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 204–207
Autor: Alena Jakubcová