Gruss, Josef: Porovnání verzí

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání
Řádka 17: Řádka 17:
 
Praha (CZ)
 
Praha (CZ)
 
</ee:mvchronology>
 
</ee:mvchronology>
| foto=<ee:titleimage></ee:titleimage>
+
| foto=<ee:titleimage>gruss.jpg</ee:titleimage>
 
| fotodesc=<ee:imagedesc></ee:imagedesc>
 
| fotodesc=<ee:imagedesc></ee:imagedesc>
 
| povolání=<ee:profession>herec, autor loutkových her, filmových scénářů, písňových textů a humoristických povídek, příležitostný scénograf, filmový režisér,</ee:profession>
 
| povolání=<ee:profession>herec, autor loutkových her, filmových scénářů, písňových textů a humoristických povídek, příležitostný scénograf, filmový režisér,</ee:profession>

Verze z 9. 7. 2019, 14:56

Josef Gruss
Josef Gruss
* 9. 3. 1908 Praha (CZ)
12. 4. 1971 Praha (CZ)
herec, autor loutkových her, filmových scénářů, písňových textů a humoristických povídek, příležitostný scénograf, filmový režisér

Všestranný umělec; příslušník generace avantgardních herců, vypracoval se v představitele hravých, komediálních, satirických a intrikánských postav.

Otec námořník rodinu brzy opustil, syna vychovávala matka, majitelka prádelny na náměstí Jiřího z Poděbrad. G. absolvoval 1924 reálné gymnázium v Praze na Vinohradech, už tehdy často hrával s ochotníky v Masarykově síni na Žižkově. Matčin bratr mu domluvil soukromou hereckou průpravu u herce B. Karena, který bydlel na stejné adrese. G. poté nastoupil na dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby, kde studoval u A. Suchánkové-Mlynářové a J. Hurta. Školu ukončil 1928, záhy se zařadil do Volného sdružení posluchačů konzervatoře, vedeného mladým režisérem J. Frejkou. Vystoupil i v jeho první konstruktivistické inscenaci Gollova Pojištění proti sebevraždě (1925). Pod různými pseudonymy (např. K. Hanuš) hrál také s jinými poloamatérskými skupinami. První angažmá získal v zájezdovém souboru České komorní scény, vedené J. Plachým, který zahájil činnost v červnu 1928 v Pardubicích a zanikl v červenci 1929. Zde se G. seznámil se svou budoucí manželkou Jarmilou Švabíkovou (1906–1969). Oženil se s ní po devítileté známosti 1938; manželství zůstalo bezdětné. Krátce vystupoval v Osvobozeném divadle (1929–30), poté jej na sezonu přijal ředitel A. Drašar do Českého divadla v Olomouci (1930/31). 1931–32 působil v Národním (Zemském) divadle v Brně, kde se sblížil s E. F. Burianem a odešel s ním zpět do Prahy. Jako herec, zpěvák, tanečník a textař s ním pak spolupracoval v kabaretu Červené eso 1932–33. G. výkony zaujaly K. H. Hilara, který všestranného, elegantního mladíka angažoval 1. 1. 1933 do Národního divadla. G. zde jako osobitý typ doplnil generační sestavu mladých herců, kteří se rekrutovali povětšině z avantgardního prostředí a časem vyspěli ve výjimečné osobnosti. Od léta 1939 byl za své tištěné humoristické výpady v hledáčku fašistů. Za okupace inscenoval pro děti svých přátel a herců Národního divadla domácí loutkové divadlo, ve kterém hrával Kašpárka. Po válce byl po V. Řepovi předsedou recesistického „Klubu dobráků“. Získal řadu ocenění: Za zásluhy o výstavbu (1958), Zasloužilý člen Národního divadla (1960), zasloužilý umělec (1963), na jaře 1968 byl navržen na Řád práce, slavnostní předání 18. 11. 1968 se však neuskutečnilo. V Národním divadle působil až do smrti a vytvořil tu kolem 250 postav. Pochován je s manželkou J. Švabíkovou v rodinném hrobě Kožíkových (F. Kožík byl jeho švagr) na Vinohradském hřbitově v Praze.

Podílel se s E. F. Burianem na několika rozhlasových pásmech, pro rádio tvořil i jako herec. Napsal několik humoristických povídek a román, několik loutkových her s ústřední postavou Kašpárka. Je autorem dodnes populárních písňových textů, jež zněly nejprve z filmového plátna, nebo je zkomponoval a zpíval E. F. Burian v kabaretu Červené eso: Tak jako slunečnice každý den (Modrá hvězda), Jen pro ten dnešní den, Nečekej, nečekej (Kristián), Sám já chodívám rád (Těžký život dobrodruha), Každý musí něco mít, Celý den si zpívám, Chlupatý kaktus, Má panna je v Panama sama. Zapisoval vtipy, sbíral anekdoty ze zákulisí.

První ze svých pětačtyřiceti filmových rolí vytvořil G. 1926 ve filmu Pražský flamendr režiséra P. Pražského. K nejpůvabnějším patří jeho komediální výstupy v roli nemotorného nápadníka ve filmu Eva tropí hlouposti M. Friče. Hrál také ve filmech O. Vávry, V. Slavínského ad. Po válce uspěl jako filmový režisér snímkem Hostinec u kamenného stolu podle románu K. Poláčka.

Už jako konzervatorista byl G. považován za nadějný herecký talent, jak o tom svědčí ohlas jeho pohostinského vystoupení v Národním divadle v inscenaci Konrádovy Komedie v kostce. Svižný a elegantní G. však podle vlastních slov získal skutečnou školu a profesionální zkušenost až v zájezdové společnosti Česká komorní scéna pod vedením herce a režiséra J. Plachého se sídlem v Pardubicích. Zde mohl všestranně prověřit své herecké schopnosti na velmi různorodém repertoáru (LuluNebe a mořeDáma s kaméliemiCvrček u krbuNemožný člověkVelkolepý paroháčRekovný čin aj.). Za krátkého angažmá v Osvobozeném divadle se procvičil v pohotovosti a improvizačních schopnostech včetně ostré groteskní kresby postav (Líčení se odročujeFata MorganaOstrov Dynamit). Původně slibná epizoda v Českém divadle v Olomouci brzy skončila, Tvořivé prostředí a patrně i vliv A. Heythuma mu umožnily, aby se zde pokusil o první samostatnou výpravu. V Národním divadle v Brně byl 1930/31 obsazován do rolí odpovídajících jeho mládí: Aljoša v inscenaci Uražení a ponížení, titulní role ze Shakespearovy komedie Blažena a Beneš, Marius z dobově populární hry M. Pagnola Malajský šíp. Několikrát zde také vystoupil jako šansoniér s písněmi z Jelínkova souboru překladů francouzské lidové poezie Zpěvy sladké Francie. Zásadní bylo jeho setkání s režisérem E. F. Burianem: uskutečnilo se nejprve na jevišti olomouckého Radio baru; nejcennější herecké úkoly však přinesly G. humorně a lyricky laděné role brněnského poetického repertoáru. Šlo především o titulní roli Dona Juana ve hře Chudák ať má za ušima, jehož úpravu Burian G. věnoval, a Benjamina v Nezvalových Milencích z kiosku, inscenaci kritizované pro levicovou pozici režie a příliš emfatický přednes G. Brzy poté dala divadelní správa z příkazu Zemského výboru Burianovi výpověď a zároveň propustila celou avantgardní skupinu herců včetně G. Společně, ještě s několika herci z Olomouce (S. Razov, B. Machník), se vrátili do Prahy, kde utvořili ansámbl Hášova politického kabaretu Červené eso. V jeho repertoáru G. opustil dosavadní interpretační styl ve prospěch groteskní nadsázky satirických postav kabaretních výstupů včetně improvizovaných karikatur (např. premiéra čs. vlády 1932–34 J. Malypetra v představení A La Carte), také zde tančil a zpíval. V Národním divadle mu K. H. Hilar hned úvodem svěřil úlohu Lysandra ve Snu noci svatojánské, G. zde však musel hrát také menší role elegánů, mladistvých floutků a zhýralců z konverzačních her. Zvrat přineslo tvůrčí setkání s někdejším spolužákem J. Frejkou, který (dle svého přesvědčení: „Mladý herec ať vytvoří hrdinu svých současníků“) svěřoval hercům své generace náročné úkoly, často mimo jejich ustálený obor. V humorně laskavé inscenaci hry Vítr a déšť se G. plně identifikoval se skupinou svých stejně starých kolegů: L. Peškem, L. Boháčem, S. Neumannem, J. Pivcem, J. Průchou, J. Šejbalovou ad. Sílící nacistické nebezpečí stimulovalo politické a satirické zaměření repertoáru. G. se podílel na Frejkových provokativních inscenacích PtáciRevizorGero, v nichž vytvořil postavy vyžadující stylizovanou, až ostře groteskní hru. Frejka jej však kontrastně obsadil i do role impulzivního afrického divocha Majané z Vančurovy hry Jezero Ukereve. G. hrával i jemně humorné či ironické role v poeticky laděných hrách, jako byla např. Hsiungova Paní Studánka. Málo využívaných lyrických poloh jeho talentu si všiml režisér K. Dostal, který mu svěřil roli nejmladšího syna Toniho – v prvním uvedení Čapkovy Matky jej G. ztvárnil v souhře s největšími osobnostmi Národního divadla jako nervního, zmučeného chlapce, velké vnitřní síly. V repertoáru, který měl pozdvihnout národní sebevědomí a rozehnat deprese těžce zkoušeného národa, vytvořil na přelomu 30. a 40. let několik vrcholných rolí: byl ironickým, hybným a humorem sršícím Harlekýnem z Benátské maškarády ve Frejkově režii, otřesně cynickým Vocilkou a naopak tragikomickým šaškem Feste v Dostalových inscenacích Švandy dudáka aCokoli chcete. Po válce byl přes vytížení jednostranně obsazován jako ideální interpret komických a negativních lidských typů. Bezprostředně po osvobození se utkal s několika výrazně zápornými postavami: v Honzlově režii hrál ostře stylizovaného Lumka v inscenaci Ze života hmyzu (postava měla čtyři ruce, v nich nože a nosila na zádech cvrčka), v režii J. Škody dostal významnou roli Jaga v Shakespearově tragédii Othello; podobnou příležitost poté již nedostal. Hrál pak hlavně menší role, které strhávaly pozornost především životnou kresbou. Jeho Dvořana v Lucerně v režii V. Nováka připomínala kritika jako „úlisný stín bledého dvořana“ s obdivem znovu i 1964 v režii Štěpánkově. Léta generační spolupráce se odrážela v bezprostřední souhře, s jakou G. hrál s J. Pivcem kontrastním způsobem dvojici poštmistra a direktora v Gogolově Revizoru. Dokázal se ale přizpůsobit i stylu mladších herců, např. v souhře s M. Nesvadbou ve Veselých paničkách windsorských, kde G. chodil v roli Blumy „jako zmechanizovaný na pérách“, nebo jako svérázný Berkdeber v bujarém, uličnickém triu s J. Kemrem a S. Sejkem ve své poslední roli v inscenaci Jindřicha V. v režii Macháčkově. Ten jej také – podobně jako kdysi J. Frejka – inspiroval k velkým výkonům i v inscenaci Ze života hmyzu, kde G. tentokrát pojal Lumka v civilních šatech jako nebezpečného cynika (oceněného i anglickou kritikou za hostování v Londýně 1966). Podobně v mnohokrát reprízované inscenaci Goldoniho Poprasku na laguně, kde G. hrál vyšetřujícího soudce: postavu vyšperkoval v neobyčejně jemně vykreslenou miniaturu dobrého, ale i komického starce roztomilými detaily a ostře vypointovanými gagy; kritika shledala jeho výkon jako rovnocenný Fortunatovi L. Peška a obecenstvo jej odměnilo jako mistra pointy v závěrečném pěveckém výstupu bouřlivým potleskem.

G. patří k trvalým originálním hereckým zjevům české scény v celém mnoholetém trvání své profesionální umělecké dráhy. Podle kolegů byl nenapodobitelný, pohotový ve všech i náhodně vzniklých situacích. Byl intelektuálním typem herce a mistrem herecké zkratky, nikoliv – v první polovině 50. let vyžadovaného – psychologického herectví. Bystrý, pohotový rozum i smysl pro poetický humor a grotesku odpovídal hlavně mentalitě herců vzešlých z okruhu avantgardy. Předností G. byla komediální stylizace, hravá herecká empatie a improvizační dovednost. V generačním souboru Národního divadla představoval ojedinělý, až harlekýnský typ, byl dobrým spoluhráčem největších osobností, jako byl L. Pešek nebo J. Pivec. Jeho univerzální vlastnosti rozpoznali nejlépe režiséři J. Frejka, K. Dostal a později i J. Pleskot a M. Macháček. Časem získal G. výkon na jemnosti a oduševnělosti, s jakými byl schopen vyhmátnout v kultivované, půvabné nadsázce humorné rysy svých četnými detaily vybavených postav.


Role

Dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby

Krejčí (S. Čech: Ve stínu lípy, I. dramatický večer konzervatoře) – 1925; ? (S. M. Lom: Děvín) – 1928.

Volné sdružení posluchačů konzervatoře /Scéna adeptů/ Žižkovské divadlo T.G.M.

Růžové pyjama (Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě),? (F. A. Šubert: Drama čtyř chudých stěn) – 1925. 

Kulturní komise čsl. socialistů

Gromio (W. Shakespeare: Komedie plná omylů, pod pseud. K. Hanuš) – 1925. 

České komorní divadlo

? (F. Wedekind: Lulu), ? (F. Crommelynck: Velkolepý paroháč) 1928.

Osvobozené divadlo

Martinus Nelson (V+W: Líčení se odročuje), Kat (tíž: Fata Morgana) – 1929; Kapitán Šalamoun Cook (tíž: Ostrov Dynamit 1930. 

České divadlo Olomouc

? (E. Ch. Carpenter: Děti starého mládence), ? (G. Herczek – K. Farkas: Bar Chick) – 1930.

Zemské divadlo Brno

Jupiter (Molière: Amfitryon), Beneš (W. Shakespeare: Blažena a Beneš / Mnoho povyku pro nic), Don Juan (P. Calderón de la Barca: Chudák ať má za ušima), Aljoša (F. M. Dostojevskij: Uražení a ponížení), zpěv (Zpěvy sladké Francie: písně Desertér, Josef a Maria v Betlémě, Lombardská paní, Malbruk, Marion, Pojď milá, Robinet, Švarný tambor), Giacomino Delisi /Jakoubek/ (L. Pirandello: Rozmysli si Jakoubku), Kornmiller, (?: Haló Brno!1931; Marius (M. Pagnol: Malajský šíp) – 1931; Plantagenet (F. Bruckner: Alžběta Anglická), Benjamin (V. Nezval: Milenci z kiosku) – 1932.

Červené eso

Richard Lví srdce (K. Melíšek: Neseme, výstupy Madame, Historie odzbrojuje), výstupy Unesený svět, V lékárně (K. Melíšek – E. F. Burian – J. Kohout – S. Razov – J. Gruss: À La Carte), zpěv + texty (K. Melíšek: Loď živých 1932.

Národní divadlo

Hoša (E. Konrád: Komedie v kostce, j. h.) – 1926; Lysander (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské 1933; Poseidon + Plameňák (Aristofanés: Ptáci 1934; Majané (V. Vančura: Jezero Ukereve), John Williams (M. Hodge: Vítr a déšť), Špekin (N. V. Gogol: Revizor) – 1936; Sigifried (A. Jirásek: Gero) 1936; Pan Franc (A. Jirásek: Lucerna), Tak a tak (Hsiung: Paní Studánka 1937; Toni (K. Čapek: Matka1938; Vocilka (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – 1939; Harlekýn (C. Goldoni: Benátská maškaráda), Pán z Větrova (F. Kožík: Meluzína) – 1941; Feste (W. Shakespeare: Cokoli chcete, na scéně MDKV) – 1944; Oront (Molière: Misantrop) – 1945; Lumek (K. Čapek: Ze života hmyzu) – 1946; Jago (W. Shakespeare: Othello) – 1951; Zbyšek Dulský (G. Zapolska: Morálka paní Dulské1954; Poštmistr (N. V. Gogol: Revizor 1958; Isidor (C. Goldoni: Poprask na laguně) – 1961; Zachariáš Bluma (Molière: Veselé paničky windsorské) – 1962; Štěpán Páleč (J. K. Tyl: Jan Hus) – 1963; Dvořan (A. Jirásek: Lucerna) – 1964; Lumek (K. a J. Čapkovék: Ze života hmyzu1965; Monsieur Bojarski (I. Babel: Západ slunce 1966; Witwoud (W. Congreve: Tak to na světě chodí) – 1967; Kardinál Zambelli (J. Anouilh: Tomáš Beckett) – 1969; Šumbal (L. Stroupežnický: Naší Furianti) – 1970; Berkdeber + Westmoreland (W. Shakespeare: Jindřich V.) – 1971. 

Rokoko

3 typy špatných redaktorů Sekyrka, Šulc a Blancik (P. Hanuš: Nešel tudy mladý člověk?, pásmo dialogů s L. Skořepovou, M. Nesvadbou); J. Gruss: Půjčte nám mikrofon, pořad písní, bajek, anekdot aj., s herci G. Vránovou, E. Kohoutem, V. Vydrou, I. Rackem. A. Myškovou – 60. léta. 

Výprava

České divadlo Olomouc

E. Ch. Carpenter: Děti starého mládence, – 1930. 

Zemské divadlo Brno

Molière: Amfitryon – 1931; F. Lonsdale: Sex appeal / Útěk z Egypta – 1932.

Hry

Vyznáte se v ženách?, t. b. d. ■ Loutkové hry: Jak Kašpárek nelenil, aby prince oženil, t. 1930; Jak Kašpárek z hladu vyhnal čerty z hradu, t. 1930; Jak Kašpárek převeliký přemoh snadno loupežníky, t. 1930; Jak Kašpárek u dvora dělal pana doktora, t. 1930.

Prameny

NA: policejní přihlášky.

Archiv ND: dokumentace.

NMd: dopisy.

Literatura

FR [J. Frejka]: Konzervatoř a konzervatoristé, Národní osvobození 2. 6. 1928; ns: Úspěch České komorní scény J. Plachého na venkově, Československé divadlo 11 (VI), 1928, s. 282; B. Rádl: Vzpomínky na Osvobozené divadlo, strojopis, kDU, 1955, s. 7; V. Blažek: Sborník na paměť 125 let Státní konzervatoře hudby, Praha 1931, s. 145 a 464; B. Rádl: Vzpomínky a dokumentace. sv. 2. Červené eso – jeho vznik a zánik, Praha 1979, s. 30, 40, 53, 106 ● ad Červené eso: V. Borin: Neseme, Rudé právo 3. 10. 1932; J. Vodák, České slovo 2. 10. 1932; K., Telegraf 1. 10. 1932; jtg [J. Träger]: Loď živých, Právo lidu 4. 12. 1932 ● ref. Ptáci: g., Právo lidu 23. 6. 1934; O. F. [Fischer], Lidové noviny 23. 6. 1934; J. Vodák, České slovo 23. 6. 1934 ● ref. Jezero Ukereve: J. Vodák, České slovo 11. 2. 1936; A.M.B. [Brousil], Venkov 11. 2. 1936; E. Konrád, Národní osvobození 11. 2. 1936 ● ref. Gero: kd. [E. Konrád], tamtéž 10. 3. 1936; Koval, Venkov 12. 3. 1936; J. Vodák, České slovo 10. 3. 1936 ● ref. Revizor: J. Vodák, tamtéž 12. 11. 1936; K. Engelmüller, Politika 12. 11. 1936; E. Konrád, Národní osvobození 12. 11. 1936 ● ref. Paní Studánka: J. Vodák, České slovo 14. 4. 1937; M. Rutte, Národní listy 14. 4. 1937 ● A.M.P. [Píša]: K. Čapek. Konverzace s mrtvými, Právo lidu 15. 2. 1938; J. Trojan: O umělcích Červené sedmy, Ochotnické divadlo 3, 1957, s. 199; S. Machonin: Revizor po pleskotovsku, Literární noviny 7, 1958, č. 25, s. 5 ● ref. Poprask na laguně: k.s., Svobodné slovo 28. 3. 1961; J. Černý, Lidová demokracie 2. 4. 1961; M. Smetana, Kultúrny život 22. 4. 1961; A. Scherl: Divadelník E. F. Burian, in M. Obst – A. Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, Praha 1962, s. 188, 189; O. Kryštofek, Lidová demokracie 13. 4. 1966 ● ref: Veselé paničky windsorské: O. Popp, Večerní Praha 12. 6. 1962; J. Opavský, Rudé právo 20. 6. 1962; vbk, Práce 22. 6. 1962 ● VP: J. Gruss: Půjčte nám mikrofon – rozhlasový pořad, Večerní Praha 13. 7. 1963; F. Černý (ed.): Theater/Divadlo, Praha 1965, s. 128, 377; P. Hořec: Chlupatý kaktus, Květy 6. 11. 1965; Černé rozčarování z dvacátých let (překlad recenze představení Ze života hmyzu, The Times 22. 3. 1966), Zprávy Divadelního ústavu 2, 1966, č. 4, s. 7 a 9 ● ref. Západ slunce: zd, Mladá fronta 12. 3. 1966; vbk, Práce-venkov 2. 3. 1966; J. Černý, Lidová demokracie 3. 3. 1966 ● J. Š.: J. G. šedesátníkem, Práce 9. 3. 1968 ● ref. Jindřich V.: Borik, Lidová demokracie 11. 2. 1971; B. Štěpánek, Mladá fronta 10. 2. 1971 ● nekrology: Cim, Zemědělské noviny 14. 4. 1971; B. Bezouška, Práce 14. 4. 1971; nesign., Lidová demokracie 14. 4. 1971● L. Pešek: Tvář bez masky, Praha 1976, s. 101; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 215, 240; J. Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Praha 1982, s. 82–83, 90; F. Kožík: Ó loutky…, jaká vášeň, Lidová demokracie 24. 2. 1989; Z. Švabíková-Kožíková: Kdo je autorem Slunečnice?, Magazín RT 1, příloha 3, 8. 1. 1993, s. 4; M. Paříková: Kvíz pro pamětníky a pro radost – J. G., Večerník Praha 9. 9. 1994; Mt.: J. G., Hanácké noviny 11. 4. 1996; Almanach Moravského divadla Olomouc 1920–2000, Olomouc 2000, s. 89; P. Hořec: Přátelství, která neumírají, Praha 2001, s. 67–87; J. Frejka: Divadlo je vesmír, Praha 2004, s. 38, 619, 668; P. Pavlovský: Pozapomenutý hitmaker, Týdeník Rozhlas, 14, 2009, č. 29, s. 5.

ČSFD, ČBS, EDS, Fikejz III, PBJ I; LČL, NDP

Životní události

  • 9. 3. 1908: narození, Praha (CZ)
  • 12. 4. 1971: úmrtí, Praha (CZ)

Vazby

H


Vznik: 2019
Autor: Ladislava Petišková