Gordigiani, Giovanni Battista

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 20. 6. 2017, 14:11; Jakubcova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Giovanni Battista Gordigiani
* červenec 1795 Modena, Itálie
1. 3. 1871 Praha
zpěvák, pěvecký pedagog, skladatel


Jeho otec Antonio G. (před 1775 Pistoia/Tos­kánsko–před 1820 Florencie [?]) byl komorním pěvcem císaře Napoleona a učitelem zpěvu. 1808/9 hrál se stagionovými společnostmi v Bergamu, Brescii a Ferraře. Bratr Luigi (1806 Modena–1860 Florencie) byl plodným sklada­telem divadelní a církevní hudby; kompozice obou bratří bývají zaměňovány.

Základní hudební vzdělání získal G. od otce. Upozornil na sebe v osmi letech výkonem při koncertě v Monze a dostal stipendijní místo na milánské konzervatoři jako jeden z jejích prv­ních studentů (zal. 1807). Po šestiletém studiu se asi 1815 připojil k otci, který působil ve Flo­rencii v Teatro della Pergola. Pak vystřídal ně­kolik italských scén, jednou z posledních byla stagiona ve Vicenze 1819/20. V této době ze­mřel jeho otec, G. opustil divadlo a více se vě­noval koncertnímu zpěvu. 1820 byl pozván do Regensburgu, aby založil hudební spolek a ve­řejnou pěveckou školu. Během dvouletého po­bytu se oženil (jeho manželkou se stala literár­ně činná Crescenze Frein von Imsland). V čer­vnu 1822 přijal místo učitele zpěvu na pražské konzervatoři, které opustila M. Czejka, 1829 byl však propuštěn pro zanedbávání povinností. O jeho činnosti v období 1829–38 nejsou zprá­vy, lze ale předpokládat, že se živil jako učitel v pražských šlechtických kruzích, snad i v Itá­lii, kam o prázdninách pravidelně po celý život zajížděl. O Velikonocích 1831 pořádal v hu­debním ústavu J. Proksche s malířem J. Führi­chem hudební a výtvarnou produkci k biblické křížové cestě, když zhudebnil příslušná místa z bible a nechal je zpívat ke scénicky uspořáda­ným Führichovým tzv. transparentním (proře­závaným) obrazům. Na pražskou konzervatoř, kde ho jako učitelky vystřídaly M. Czejka (krátce 1829) a po ní, po jednoročním působe­ní neznámé suplující zástupkyně, M. L. Caravoglia-Sandrini (1832–38), se vrátil 1838/39. Měl patrně trvale problémy s plněním formál­ních učitelských úkolů, protože 1843 byl vede­ním konzervatoře kárán, že neudělil známky sborové třídě a nenapsal zprávu o průběhu vyučování. Psal (patrně nedokončil) hudební ro­mán Leporello’s Denkwürdigkeiten. 1864 byl penzionován a žil v soukromí v Praze. Zemřel po týdenní chorobě. Na slavnostním pohřbu zpívali Č. Vecko, F. Vogel, K. Čech a A. Krös­sing.

V pražské společnosti budil G. pozornost svým zevnějškem, oděvem ve stylu divadelní­ho kostýmu, dlouhými vlasy a vousy. Vyučoval zpěvu italskou metodou bel canta, což postup­ně vyvolávalo opozici mezi zastánci novější tzv. německé školy. Na začátku 60. let už jeho pedagogické působení naráželo na tvrdou kriti­ku a na požadavek počeštění pěvecké třídy kon­zervatoře, kam chodila většina českých studen­tů. Podle své metody vybíral G. i repertoár. Italštinu pokládal za nejvhodnější jevištní řeč a ukládal žákům ponejvíce árie z Mozartových a Rossiniho oper. Jako učitel italštiny s ním po mnoho let spolupracoval pražský literát a dra­matik W. A. Gerle (učil 1814–46).

Na G. podnět zřídil hrabě Vrtba 1826 v za­hradě svého paláce malou studijní scénu. Hned 1826 tam byla provedena Kotzebuova hra Fe­dora s hudbou J. Nostitze, v níž G. vystoupil ja­ko Ivan Petrovič; 1827 (nikoli 1828) připravil se studenty části Mozartovy opery Le nozze di Figaro v dobré italštině, 15. 1. 1828 provedli studenti italsky Mozartovu operu Titus. G. hlas již postrádal svěžest, jež byla nahrazena doko­nalou technikou a rutinou. V dubnu 1838, před návratem na konzervatoř, zpíval G. roli Gug­lielma v představení Mozartovy opery Così fan tutte, které připravila odcházející M. L. Cara­voglia-Sandrini (s recitativy doprovázenými klavírem, violoncellem a kontrabasem). Se studenty provedl italsky 12. 5. 1842 ve StD Mo­zartovu operu Don Giovanni (pod titulem Don Juan) a vytvořil hlavní roli. Jeho vynikající žá­ci (E. z Ehrenbergů, C. Soukupová, V. Blažko­vá, Č. Vecko, F. J. Schüttky, sestry Ludmila a Františka Stolzovy, jeho nástupce na konzer­vatoři F. Vogel ad.) si většinou později osvojili i tzv. německou metodu.

Trvalý kontakt udržoval G. s ředitelem StD J. A. Stögerem. V dubnu 1843 hostoval ve Stögerově Novém divadle v Růžové ulici v ně­kolika představeních italského nastudování opery F. Ricciho La Prigione di Edimburgo a jednu její árii zazpíval 11. 2. 1844 italsky v rámci českého quodlibetu v Novém divadle. Stögerův nástupce ve StD J. Hoffmann provedl 6. 6. 1846 G. italskou operu Consuelo; čtyřdíl­né libreto napsal sám G. podle předlohy Geor­ge Sandové. Dirigoval F. Škroup, vydaný text opery přeložila do němčiny G. manželka. Autor zpíval roli skladatele Porpory, titulní posta­vu vytvořila C. Soukupová, jako Zpěvák Anzo­letto hostovala známá italská kontraaltistka M. Alboni. Dílo ve stylu starších italských oper mělo zdvořilostní úspěch. Od 2. vydání slovní­ku Fétisova [lit.] se G. připisují další dva oper­ní tituly, Pygmalion (údajně uveden 1845, ve­řejné provedení nelze doložit), z pozůstalosti Piccolino (dosud nenalezen).

V Praze udržoval G. četné společenské sty­ky. Učil ve šlechtických rodinách (navštěvoval např. pravidelně salon hraběte Thuna), psal pří­ležitostné kompozice k svatbám, účastnil se hu­debních soiré v Prokschově ústavu a podle svě­dectví A. Meissnera patřil k vybranému okruhu hostů salonu mlynáře Novotného, majitele Žo­fínského (Barvířského) ostrova, kam docházeli Kittl, Ambros, A. Dreyschock, výjimečně Liszt a Berlioz (1846). V tomto soukromí prováděl G. také své písně, duchovní skladby a dnes ne­zvěstné dramatické scény pro 2–3 zpěváky, psané ve stylu starých operních intermezz na vlastní libreta s náměty z běžného života. Pod­le Ambrose provedl autor se svou žákyní C. Soukupovou intermezza i na pražském dvo­ře Ferdinanda I. (možná mezi ně patřila i scéna Lo scrivano pubblico, hraná na Hradě snad 1850 a v srpnu 1852 v Terstu [uvádí Stieger]).

G. dlouhé pražské působení mělo výrazné pozitivní i negativní stránky. Vychoval výji­mečné pěvecké osobnosti a připravil je velmi dobře po technické stránce, kritika jim však vy­týkala statičnost hereckého projevu a pomíjení dramatických aspektů pěveckého výkonu. G. sám byl typickým zástupcem starší generace zpěváků italské opery před Rossinim, jež byla v pol. 19. století vnímána již jako neaktuální.


Dílo

Vydané církevní skladby a písně zaznamená­vá A. Hoffmeister: Handbuch der musikalischen Li­teratur, Leipzig, I–III, 1844, Vocalmusik, s. 10, 62, 124, 124; V, 1852–1859, s. 397 (ve sv. VI, 1868, s. 556 uvádí, že byla samostatně vydána i G. fotogra­fie).

Prameny a literatura

Skladby (nikoli diva­delní) v archivu Konzervatoře v Praze. – Tištěné lib­reto opery Consuelo v NMd. – Der Minnesänger zur Feier pro sólo, sbor a klavír ke svatbě Josefa Lobko­witze s Franciskou Sternbergovou, s. a., rkp. v Hud. oddělení Nár. knihovny. • Schematismus [konzerva­toř, kap. Verein zur Bef. der Tonkunst] 1823, s. 497; 1825, s. 446; 1826, s. 451; 1827, s. 447; 1828, s. 449; Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode 1827, s. 44, 358–359; 1829, s. 73; 1838, s. 86; 1842, s. 129; 1843, s. 96; 1847, s. 194; Bohemia 1846, č. 59, 79, 80, 81 [Consuelo]; Allgemeine musi­kalische Zeitung [Leipzig] 1846, s. 491–494 [Con­suelo]; Z konservatoře Pražské, Dalibor 3, 1860, s. 286–287; A. Ambros: Musikalische Briefe aus Prag, Österreichische Revue 1867, sv. 3, s. 114 [s chybnými daty]; Bohemia 2. 3. 1871 a 4. 3. 1871 [nekrolog, pohřeb]; Josef Proksch: Biographisches Denkmal aus dessen Nachlasspapieren errichtet, vyd. R. Müller, Reichenberg 1874, s. 265 [Křížová cesta], 309; Teuber III, s. 101, 118, 169, 181, 322, 356, 357, 358, 364, 823; Prager Necrologe. Ein Fa­milienbuch 1870–1882, vyd. H. J. Landau, 1888, s. 20–21; E. Rychnowsky: Johann Friedrich Kittl, 1904, sv. II, s. 107 [zasedání vedení konzervatoře 16. 5. 1843]; A. Meissner: Geschichte meines Le­bens, 1885, nově vyd. jako Ich traf auch Heine in Pa­ris, Berlin 1973; J. R. Kronbauer: Kniha karikatur z uměleckých dýchánků u hraběte Františka Thuna v Praze v zimě 1842–43, Máj III, 1905, s. 363–364; J. Branberger: Konservatoř hudby v Praze, 1911; A. Zbořilová: Pražské pěvecké školy 19. stol., dis. UK Praha, 1931; Sborník na paměť 125 let Kon­servatoře hudby v Praze, 1936, s. 82–86; Bartoš: PD opera; H. Berlioz: Paměti. Cesty po Itálii, Německu, Rusku a Anglii 1803–1865, česky 1956, s. 433–435; Verti, sv. II, s. 1464, 1467, 1471 [otec], s. 1535 [Gio­vanni]; J. Ludvová: „Odumírající větev na živém stromě umění?“ (Italská operní představení na praž­ské něm. scéně 1807–1885), Divadelní revue 10, 1999, č. 1. s. 47–57; J. Pešková: Provádění Mozarto­vých oper pražskou konzervatoří v první polovině 19. stol., Hudební věda 38, 2001, s. 397–414; T. Vo­lek: Mozartovy italské opery v nastudování G. Gor­digianiho, Hudební věda 38, 2001, s. 439–444. • Fé­tis, 2. vyd. 1883, i dodatky k 1. vyd. 1881 [s operou Pygmalion]; Rieger; Mendel; Pazdírek; ČHS; Stieger, sv. Komponisten; Ulrich 1997; Piper, sv. Register.

Životní události

  • červenec 1795: narození, Modena, Itálie
  • 1. 3. 1871: úmrtí, Praha


Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 169–171
Autor: Jitka Ludvová