Götz, František

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 20. 9. 2017, 09:19; Petra.jezkova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

František Götz
* 1. 1. 1894 Kojátky u Vyškova (CZ)
7. 7. 1974 Praha (CZ)
dramaturg, literární a divadelní kritik, historik, teoretik, esejista, dramatik, dramatik, scénárista, překladatel, prozaik, prozaik, časopisecký redaktor

Mnohostranný tvůrce, který na počátku 20. let postuloval českou (moravskou) variantu literárního expresionismu a později pro své hledání spojnic mezi domácím a evropským uměleckým kontextem nacházel prostor v divadle. Českou inscenační tvorbu po desítky let ovlivňoval nejen jako dramaturg, ale i svými překlady, doslovy, publicistikou, odbornými monografiemi a působením na vysokých školách. 

Vyrůstal v početné rodině šafáře v Kojátkách, jejíž hmotnou situaci v G. deseti letech poznamenala otcova smrt. Obecnou školu navštěvoval v rodišti, reálné gymnázium v Bučovicích u Vyškova (maturita 1912). Po absolvování jednoročního učitelského kurzu v Brně nejprve vyučoval na školách v Habrovanech, Rousínově a Brně a 1918 se stal zaměstnancem brněnské zemské školní správy. V souvislosti s tím napsal dvojici knih určených pro školní praxi, které posléze (do 1947) vycházely v řadě upravovaných vydání (Stručné dějiny literatury české, Novodobá literatura česká ve škole, obě poprvé 1920). Více než škola a literární minulost G. přitahovaly soudobé umělecké a společenské výboje. Od 1920 psal divadelní referáty do časopisu moravských národních socialistů Socialistická budoucnost. V následném roce se stal zakládajícím členem brněnské Literární skupiny a jedním z redaktorů časopisu Host, v němž působil do 1927 (kromě ročníku 1925/26), a spolupodílel se na manifestu skupiny nazvaném Naše naděje víra a práce (1922). V generačních diskusích mu pak připadla role jejího teoretického mluvčího. 1927–28 redigoval časopis Literární svět (s J. Ježkem).

1923 dostal od šéfa činohry pražského Národního divadla K. H. Hilara příležitost nejprve jako lektor, od 1927 jako dramaturg. Usiloval přivádět na první scénu klíčové osobnosti domácí i zahraniční dramatické literatury. V této pozici také redigoval časopis Národní a Stavovské divadlo, 1930 přejmenovaný na Národní divadlo (1926–43). V dubnu 1944 byl převeden do funkce uměleckého ředitele Městských divadel pražských s úkolem zvládnout nelehkou situaci, v níž se na sklonku války nacházela; spoluformoval také jejich podobu v prvních poválečných letech. 1947 se vrátil do Národního divadla, nejprve jako šéf činohry a 1948–50 jako náměstek uměleckého ředitele. Souběžně se začal věnovat pedagogické činnosti na FF UK, respektive na DAMU, kam byla v rámci poúnorových změn katedra divadelní vědy (a dramaturgie) administrativně převedena. Na utváření DAMU se 1949/50 a 1952/53 podílel i jako děkan. 1960 se v hodnosti profesora vrátil spolu s katedrou zpět na filozofickou fakultu a působil na ní i poté, co byl 1965 opět povolán do Národního divadla: tentokrát jako šéfdramaturg (1965–69). 1967 utrpěl vážné zranění, které jeho aktivity zčásti omezilo. Do důchodu odešel 1969, ještě do 1971 však na FF UK působil jako konzultant. – Byl manželem spisovatelky a překladatelky Joži Götzové (roz. Thelenová, 1898–1989) a otcem herečky Národního divadla Evy Klenové (1924–1998).

Jako kritik, teoretik i praktik měl G. celoživotní aspiraci umělecké dění nejen soustavně reflektovat, ale také programovat. Soudobou literární a divadelní tvorbu vztahoval k aktuální kulturněpolitické situaci, přičemž se ji vždy snažil vyložit jako specifickou přechodovou fázi, která umělce provokuje k náležité aktivitě a k hledání adekvátního směru vývoje. Jeho činy i texty vyrůstaly z vědomé snahy svázat českou literaturu a divadlo s evropským hodnotovým a sociálním kontextem. Opíral se při tom o pozoruhodnou znalost domácího a zahraničního uměleckého dění a myšlení; jeho argumentace však mnohdy působila až eklekticky a nedostačovala v okamžicích, kdy jiní očekávali přímočaré teze a gesta. Ve svých počátcích jako kritik sice přijímal avantgardní adoraci kolektivního, sociálně angažovaného a především myšlenkově a tvarově zcela nového umění, současně však nebyl ochoten odvrhnout vše staré; uvažoval spíše o možnostech dalšího rozvíjení modernistické tradice. Obdobně i ve sféře politické: jakkoli názorově náležel k levici a postulovaná proměna umění se mu propojovala s požadavkem zásadní proměny světa, jeho představa socialismu měla rozměr spíše duchovní. Před angažovanou nenávistí dával přednost civilní spoluúčasti na prosazování obecně pojaté humanity. Tyto postoje také předurčily, že v první polovině 20. let se G. dostal do situace, kdy jako mluvčí Literární skupiny musel odrážet výtky vrstevníků sdružených v Devětsilu, hlásících se ke komunismu a k marxistické vizi revoluce – a to i přesto, že své oponenty, v čele s K. Teigem, ctil. Jím protežovaný expresionismus totiž nepředstavoval vyhraněný směr stojící proti proletářské literatuře, ale spíše obecnější dobový trend navazující na předválečné snahy a schopný propojit protikladné poetiky (Anarchie v nejmladší české poezii, 1922; Jasnící se horizont, 1926). – Časový charakter mělo G. hledání cesty z neuspokojivé přítomnosti i v pozdějších letech, kdy se jeho klíčovým tématem stala mravní a ideová relativizace soudobé společnosti, chápaná jako proces depersonalizace, která člověka a společnost zbavuje dosavadních jistot a vnitřní soudržnosti (Tvář století, 1929). Z této pozice se vymezoval proti fašismu i stalinské verzi komunismu a hlásil se k demokracii a „novému humanismu“, v jejichž jméně se také snažil působit uvnitř české kultury. Od tvůrců požadoval odvahu stát se celistvou uměleckou osobností, která je s to náležitě uchopit a vyjádřit přítomnost v jejím sociálním a psychologickém rozměru. Příznačně se mu vzorem takové osobnosti stává literární kritik (knižní portrét F. X. Šalda, 1937), zatímco básníci, prozaici i dramatice jej spíše zklamávali, protože nebyli schopni – jak ukazuje v knižním eseji Zrada dramatiků (1931) – takovému úkolu vždy dostát. Časovost určovala G. postoje i na konci 30. let a za protektorátu, kdy se vyrovnával s požadavky na návrat české kultury k jistotám národním a náboženským, či v letech poúnorových, kdy se naopak pokoušel dostát dobovým požadavkům, tak jak si je vynucovala tehdejší mytizace marxistického historismu. – Peripetie českých dějin vedly k tomu, že jako dramaturg a ředitel významných pražských scén se G. nemohl vždy rozhodovat jen podle svých osobních preferencí a musel hledat rovnováhu mezi požadavky kulturněpolitickými a vlastní představou progresivního divadelního umění. Přesto jej lze považovat za zakladatele moderní české divadelní dramaturgie, jenž promyšleně uváděl světovou i českou klasiku a současně otevíral prostor pro nový dramatický repertoár. Na jevišti Národního divadla proto uváděl nejen renomované dramatiky (z českých např. bratry Čapky, F. Langera, J. Mahena či F. Šrámka), ale přiváděl na ně také tvůrce do té doby spjaté avantgardními experimenty (V. Nezvala, L. Vančuru). S profesí dramaturga souvisejí i G. edice a odborné práce k padesátinám Národního divadla (sborník Národní divadlo k svému padesátému výročíBoj o český divadelní sloh) či jím redigovaný kolektivní slovníkový přehled České umění dramatické. Činohra (ed. s F. Tetauerem). Velmi aktivně se G. účastnil divadelního a literárního života i v poválečném období, kdy mu navzdory všem peripetiím tehdejšího historického a uměleckého vývoje připadla role široce respektované autority. Mimo jiné vydal tři knižní monografie významných hereckých osobností (Jaroslav Kvapil, Národní umělec Zdeněk Štěpánek, Vlasta Fabianová).

G. měl i ambici dramatickou a prozaickou. Jako jeden z prvních (vedle J. Bora) si uvědomil divadelní možnosti dramatizací a pro česká jeviště adaptoval prózy Dostojevského (Idiot, Běsové, Výrostek), Balzaca (Sestřenice Běta) i Nerudy (Malostranská humoreska, podle povídky Figurky). – K vlastní dramatické tvorbě G. vyprovokoval až závěr 30. let. Na tehdejší ohrožení Československa reagoval hrou První rota, ve které legionáři na Rusi brání demokratické ideály, morálku a svou osobní čest proti snahám nastolit diktaturu zleva i zprava. Na počátku protektorátu se dramatem Soupeři tematicky vrátil do časů Prozatímního divadla, kdy E. Bozděch s despotickým J. J. Kolárem sváděli souboj o způsob vedení souboru i o charakter tvorby; pozadí jejich zápolení utváří tragický milostný příběh objasňující pozdější Bozděchovu dobrovolnou smrt. Milostný vztah mezi básníkem, herečkou (a malířem) byl rovněž tématem – patrně nedochované, jen amatéry hrané – hry Světelný gejzír. Divadelní prostředí určuje také dvě ze tří G. próz. Román Padající hvězdy vykresluje generační spory o charakter soudobého divadla a psychologizující Paní našich snů hereččino vyrovnávání se s vlastním životem prostřednictvím osudové role. Naproti tomu barvitý román Muž bez vlasti (1936) vypráví o levicovém vůdci, který se po létech strávených v emigraci vrací domů, aby před soudem očistil své jméno. – Jako scénárista se G. podílel na filmech Okouzlená (r. O. Vávra, 1942) a V horách duní (r. V. Kubásek, 1946). 


Šifry

F. G., Fr. G., G. 

Hry

První rota, MDP – VD 1938, i t.; Soupeři, tamtéž 1940, i t.; Světelný gejzír, Rieger, spolek divadelních ochotníků, Pelhřimov 1942.

Dramatizace

F. M. Dostojevskij: Idiot, ND 1928; týž: Běsové, tamtéž 1930; týž: Výrostek, NDB, Divadlo Na hradbách 1935; H. de Balzac: Sestřenice Běta, MDP – VD, 1936, i t.; J. Neruda: Malostranská humoreska, Divadlo Hanácké obce, Prostějov 1942 (dle povídky Figurky), i t. přeprac. t. 1948). 

Překlady

E. O’Neill: Chlupatá opice, NDM 1929, s J. Schubertovou; G. Hauptmann: Kolega Crampton, ND 1940. 

Úpravy

G. Baty – G. Flaubert: Paní Bovaryová, ND 1938; C. Goldoni: Loď do Smyrny, tamtéž 1943.

Teatralia

Zrada dramatiků. Studie o soudovém světovém divadle, Praha 1931; Boj o český divadelní sloh, Praha 1934; Dějiny zahraničního divadla po Velké francouzské revoluci. Stručný záznam přednášek ... ve školním roce 1950–1951, Praha 1951; Jaroslav Kvapil, Praha 1948; Zdeněk Štěpánek, Praha 1962; Vlasta Fabianová, Praha 1963 ■ redigoval: Národní divadlo k svému padesátému výročí, Praha 1933; České umění dramatické I. Činohra, Praha 1941, ed. s F. Tetauerem; Václav Vydra, sborník k 70. narozeninám, Praha 1946.

Prameny

MZA Brno: sbírka matrik, 124 39 Bučovice, matrika narozených 1878–1901, s. 71, obr. 139.

LA PNP: osobní fond F. G., inventář → J. Kirschnerová, 1981.

Literatura

Ref. Zrada dramatiků: M. M. [Majerová], Čin 2, 1930/31, s. 283–284; J. H. [Hilbert], Venkov 11. 1. 1931 ● ref. O český divadelní sloh: B. V. [Václavek], Index 6, 1934, s. 119, 127–131; J. Frejka, Panoráma 12, 1934, č. 4, s. 58; E. Konrád, Národní osvobození 24. 5. 1934; jv [Vodák], České slovo 3. 6. 1934; AMP. [Píša], Právo lidu 20. 7. 1934; F. Tetauer, Magazin DP 2, 1934/35, č. 4, s. 122 ● ref. První rota: B [E. Bass], Lidové noviny 22. 9. 1938; H. Jelínek, Lumír 65, 1938/39, č. 1, s. 49–51 ● ref. Soupeři: A. M. Brousil, Venkov 8. 2. 1940; -jz-, Telegraf 8. 2. 1940; E. Konrád, Lidové noviny 8. 2. 1940; AMP. [Píša], Národní práce 15. 2. 1940 ● k šedesátinám: fSt [F. Stuchlý], Lidová demokracie 31. 12. 1953; M. Stehlík, Literární noviny 3, 1954, č. 1, s. 6; V. Cach, Divadlo 5, 1954, s. 75–77 ● J. Pokorný: Situace a poslání české divadelní vědy, Divadlo 9, 1958, s. 90–98, 166–176; F. Černý: Dramaturgissimus, Literární noviny 8, 1959, č. 1, s. 4 [k pětašedesátinám] ● ref. Národní umělec Zdeněk Štěpánek: SH, Krásná literatura 1, 1962, březen/duben, s. 10–11; A. Závodský: Několik publikací o dramatě a divadle, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university. Řada literárněvědná D 13, 1964, č. 11, s. 97–105 ● J. Kopecký: ref. Národní umělec Zdeněk Štěpánek, Vlasta Fabiánová, Divadlo 15, 1964, s. 43–45; F. Černý: Spolutvůrce českého dramatu a hereckých osudů, Literární noviny 13, 1964, č. 1, s. 5 ● k pětasedmdesátinám: A. Závodský, Rovnost 4. 1. 1969; R. Schams, Český jazyk a literatura 19, 1968/69, s. 279–280; J. Kopecký, Divadelní noviny 12, 1968/69, č. 8, s. 2; J. Císař, Rudé právo 2. 1. 1969 ● B. Robeš: Svědek zápasů. F. G. Skizza portrétu spolutvůrce moderního českého divadla, Zprávy Muzea Vyškovska 1969, č. 79, s. 18–23; F. Černý: Zakladatel české dramaturgie, Tvorba 1974, č. 1, s. 12 [k osmdesátinám]; B. Bezouška: Po stopách nositelů tradic Národního divadla: F. G., Svět v obrazech 39, 1983, č. 36, s. 19; DČD IV; F. Černý: Za divadlem starým i novým, Praha 2005, s. 223–233; P. Janečková: Kapitoly o F. G., dis. práce, FF MU Brno 2013; J. Wiendl: Eklektická syntéza a iluze v díle F. G., in Hledači krásy a řádu, Praha 2014, s. 53–69.

LČL, NDp, SČS od 1945, VD 100

Životní události

  • 1. 1. 1894: narození, Kojátky u Vyškova (CZ)
  • 7. 7. 1974: úmrtí, Praha (CZ)

Vazby

H


Vznik: 2017
Autor: Pavel Janoušek