Divadlo pod Palmovkou: Porovnání verzí

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání
(Automatická aktualizace šablony)
(Automatická aktualizace šablony)
Řádka 1: Řádka 1:
 
<ee:template>Instituce</ee:template><ee:progress>
 
<ee:template>Instituce</ee:template><ee:progress>
 
<span id="PageFillProgress"></span>
 
<span id="PageFillProgress"></span>
</ee:progress>
+
</ee:progress>{{Infobox Instituce
{{Infobox Instituce
+
 
| název = <ee:label>Divadlo pod Palmovkou</ee:label>
 
| název = <ee:label>Divadlo pod Palmovkou</ee:label>
 
| letopočet = <ee:era>Praha 1948–dosud</ee:era>
 
| letopočet = <ee:era>Praha 1948–dosud</ee:era>
Řádka 9: Řádka 8:
 
</ee:alias>
 
</ee:alias>
 
| foto = <ee:titleimage></ee:titleimage>
 
| foto = <ee:titleimage></ee:titleimage>
 +
| fotodesc = <ee:imagedesc/>
 
| type = <ee:type>divadlo</ee:type>
 
| type = <ee:type>divadlo</ee:type>
 
| adresa = <ee:address>
 
| adresa = <ee:address>
Řádka 16: Řádka 16:
 
}}<ee:perex>
 
}}<ee:perex>
  
</ee:perex><cshow logged="1"><ee:content>
+
</ee:perex><ee:content>
 
Po ztroskotání Kuršova pokusu o lidovou scénu v Divadle města Žižkova bylo na témže místě, v paláci Akropolis v Kubelíkově ul. zřízeno MOD Praha-Žižkov, koncipované jako lidová scéna se zájezdovou působností v oblasti tehdejšího okresu Praha-venkov. Uměleckým ředitelem se stal režisér J. Strejček, soubor tvořili herci J. Kemr, A. Melíšková, R. Pellar, S. Sejk, J. Skopeček, V. Tichánková, B. Vikusová, M. Willig ad., výtvarníkem byl V. Synek.
 
Po ztroskotání Kuršova pokusu o lidovou scénu v Divadle města Žižkova bylo na témže místě, v paláci Akropolis v Kubelíkově ul. zřízeno MOD Praha-Žižkov, koncipované jako lidová scéna se zájezdovou působností v oblasti tehdejšího okresu Praha-venkov. Uměleckým ředitelem se stal režisér J. Strejček, soubor tvořili herci J. Kemr, A. Melíšková, R. Pellar, S. Sejk, J. Skopeček, V. Tichánková, B. Vikusová, M. Willig ad., výtvarníkem byl V. Synek.
  
Řádka 52: Řádka 52:
 
   | noresultsheader=\n
 
   | noresultsheader=\n
 
}}
 
}}
</cshow>
+
<ee:published>'''Vznik:''' 2000{{break}}</ee:published><ee:source></ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Eva Šormová]]{{break}}</ee:author>
<cshow logged="0">
+
'''Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po <span class="plainlinks">[{{fullurl:Speciální:Přihlásit|returnto={{FULLPAGENAMEE}}}} přihlášení]</span>.'''
+
</cshow>
+
<cshow logged="1">
+
<ee:source></ee:source><br/>
+
'''Zdroj:''' <ee:published>2000</ee:published><br/>
+
'''Autor:''' <ee:author>[[Eva Šormová]]</ee:author>
+
</cshow>
+
 
<ee:category>[[Category:Česká divadla]]</ee:category>
 
<ee:category>[[Category:Česká divadla]]</ee:category>
  
Řádka 68: Řádka 60:
 
</ee:documentation>
 
</ee:documentation>
 
</cshow>
 
</cshow>
<cshow logged="1">
 
 
<references></references>
 
<references></references>
</cshow>
 
  
 
<noinclude><languages></languages></noinclude>
 
<noinclude><languages></languages></noinclude>

Verze z 23. 1. 2017, 10:50

Divadlo pod Palmovkou
Praha 1948–dosud
Další názvy: Městské oblastní divadlo Praha-Žižkov 1948/49; Městské oblastní divadlo Praha-Libeň 1949–51; Divadlo S. K. Neumanna 1951–90; Divadlo pod Palmovkou 1990–dosud
divadlo
Adresa: Zenklova 34, Praha


Po ztroskotání Kuršova pokusu o lidovou scénu v Divadle města Žižkova bylo na témže místě, v paláci Akropolis v Kubelíkově ul. zřízeno MOD Praha-Žižkov, koncipované jako lidová scéna se zájezdovou působností v oblasti tehdejšího okresu Praha-venkov. Uměleckým ředitelem se stal režisér J. Strejček, soubor tvořili herci J. Kemr, A. Melíšková, R. Pellar, S. Sejk, J. Skopeček, V. Tichánková, B. Vikusová, M. Willig ad., výtvarníkem byl V. Synek.

Divadlo zahájilo 31. 8. 1948 Tylovým Jiříkovým viděním (r: J. Škobis). Od dubna 1949 hrálo také 1x týdně v Komorním divadle v Hybernské ul. Na konci sezony byl sál v Akropoli z bezpečnostních důvodů uzavřen. Soubor se přestěhoval do Libně, do zrušeného kina Svépomoc v bývalém divadle U Deutschů na tř. Rudé armády (dnes Zenklova). Začal zde hrát za probíhající adaptace 27. 10. 1949 přenesenou inscenací Kornijčukova Makara Dubravy. Většinu představení odehrál na zájezdech, na libeňské scéně, přejmenované na Divadlo S. K. Neumanna  (DSKN), se do 1951 hrálo jen o sobotách a nedělích; v celotýdenním provozu od března 1955. Program lidového divadla i jeho realizace byly v prvních letech poznamenány dobovou ideologičností a schematismem. Repertoár sestavovaný z ruských, sovětských a domácích her se kromě divácky úspěšné Ostrovského komedie Nemá kocour pořád posvícení (1948) nesetkával s větším ohlasem. Nad nevalnou inscenační úroveň se pozdvihlo nastudování Mahenova Janošíka (r: J. Strejček, 1951). Po nezdarech s původní dramatikou (Černoch: Gigant, 1950 ad.) se jí DSKN vyhýbalo. Vrátilo se k ní až 1953 vesnickou veselohrou I. Prachaře Zlatá srdce (r: J. Strejček). Navzdory obtížným začátkům se za Strejčkova vedení (do 1954) zformoval vyrovnaný a soudržný soubor, do něhož nově přibyli N. Gajerová, P. Maršálková, V. Koktová, A. Faltýnek, Z. Martínek, J. Němeček, T. Pištěk, V. Plachý-Tůma, I. Prachař a B. Veverka. Angažování režisérů E. Sokolovského a J. Dudka (1954) přineslo potřebnou diferenciaci inscenační tvorby.

Po Strejčkově odchodu do Divadla československé armády se 1955 stal ředitelem J. Maršálek. Režiséra Sokolovského vystřídal 1956 V. Lohniský, který přišel z Plzně, posléze šéfrežisér a ředitel (1958–66). Zároveň nastoupil dramaturg A. Langr (1956–65). Lohniského prvé režie, moderní báchorka M. Kubátové Jak přišla basa do nebe (1956) a Brechtova Matka Kuráž (1957), naznačily snahu efektivněji naplňovat poslání lidové scény. Zformovala se odlehčenější, zábavně-rekreativní linie, dramaturgicky opřená o současnou veselohru lidového typu (mj. Dietl: Nepokojné hody sv. Kateřiny, 1958; Pohleďte, pokušení, 1959; Senohrabské grácie, 1961; Tři chlapi v chalupě, 1963; aj.) a zčásti o komedie bulvárního ražení (Sardou: Madame Sans-Gęne, 1957; Feydeau: Ťululum, 1963). Inscenačně ji podpořil Lohniského režijní smysl pro humor a cit pro žánrovou různorodost (hudební komedie Jesse B. Simple se žení L. Hughese s písnič–kami J. Šlitra, 1959). Druhou linii tvořila myšlenkově závažnější dramatika (kupř. Prachař: Domov je u nás, 1956). V úsilí o nezjednodušené zobrazení člověka a jeho osudu akcentovala libeňská scéna od konce 50. let tragické dimenze lidského bytí, vracejíc na česká jeviště A. Millera (Pohled z mostu, r: J. Dudek, 1959), F. M. Dostojevského (Zločin a trest, r: J. Strejček j. h., 1959), francouzskou klasickou tragédii (Corneille: Cid, s J. Štěpánkovou a E. Cupákem v hl. rolích, r: J. Dudek, 1960; Racine: Berenika, 1964). V inscenačním stylu ustoupila vnější nápodoba „reálného života“ neiluzivním postupům (Brecht: Matka Kuráž; Weisenborn: Lofter aneb Ztracená tvář, r: J. Dudek, 1958). Synkova scénografie, jež se vymanila z realistického dekorativismu, podpořila zdivadelňující trend režií Dudkových a Lohniského uvolněným prostorem a vtipnou výtvarnou zkratkou. Průrazným úspěchem byla nastudování Planchonovy adaptace Tří mušketýrů (r: J. Dudek, 1961) a Kohoutovy dramatizace Verneovy Cesty kolem světa za 80 dní (r: V. Lohniský, 1962), sycená poetikou epického divadla. Jevištní styl se vyhraňoval do dynamického a hravě komediálního výrazu. Tradičnější podobu měly inscenace A. Podhorského (1958–64), který režíroval zejm. klasické hry (Klicpera: Zlý jelen; Shakespeare: Othello – 1959; Tyl: Jiříkovo vidění, 1961 ad.). Z herců, angažovaných na sklonku 50. let, zvýšili popularitu divadla Z. Hadrbolcová, J. Štěpánková, E. Cupák a P. Haničinec, platným členem se stal K. Hlušička.

V sez. 1960/61 bylo DSKN administrativně spojeno s nově konstituovaným Divadlem E. F. Buriana (ředitelem V. Nejezchleb, uměleckým šéfem libeňského souboru V. Lohniský), sloučení bylo po roce zrušeno. Režisér J. Dudek, spolutvůrce Lohniského éry, 1962 odešel. Noví režiséři S. Papež (1964–65) a E. Němec (1965–69; Rostand: Cyrano z Bergeraku, 1965; Dyk: Krysař, 1966) ho plně nenahradili. Lohniského éru charakterizovala kvalitní, často objevná dramaturgie (Jeffers: Médea, 1962; Albee: Kdopak by se Kafky bál, 1962; Kafka, Brod: Zámek; Behan: Rukojmí – 1965; Jellicoeová: Bezva finta; Rej z Nagłowic: Život Josefa Egyptského – 1966), dbající o žánrovou různorodost, a přitažlivá podoba režijně a výtvarně invenčních inscenací, spájejících epické a neiluzivní jevištní postupy s reálně zakotveným hereckým projevem.

Po Strejčkově návratu do funkce ředitele (1966–72) a příchodu dramaturgů J. Flíčka (1966–71) a E. Bezděkové (1968–73) udržovaly kontinuitu režie Lohniského (Andrzejewski, Dejmek: Legenda o velkém inkvizitoru, 1967; Horváth: Povídky z Vídeňského lesa; Sofokles: Oidipús vladař; Mrożek: Tango – 1968; Hašek, Lohniský: Dobrý voják Švejk, 1974). V průběhu 60. let byli postupně angažováni herci J. Patočka, R. Brzobohatý, M. Drahokoupilová, J. Tvrzníková, R. Jelínek, A. Molčík, Z. Ornest, H. Davidová, J. Teplý, J. Faltýnek, K. Urbánek, J. Vychodilová, S. Špánková-Hozová, V. Mareš a L. Mrkvička. Po předchozím vzmachu se začala projevovat stagnace. Režijní sbor posílil K. Pokorný (1970–79; Miller: Smrt obchodního cestujícího, 1971; García Lorca: Pláňka, 1973; O’Neill: Smutek sluší Elektře, 1976; Diderot, Gruault: Jeptiška, 1978 ad.).

1972–1982 zastával funkci ředitele J. Burda, dramaturgyní byla N. Malíková (1973–84), k níž přibyl I. Zmatlík (1977–92). Vedle umělecky vážných a občansky odvážných počinů (Olbrachtův Bratr Žak v dramatizaci E. Kantůrkové, podepsané režisérem K. Pokorným, 1972) se tu objevil i nejtvrdší pronormalizační opus (Trapl: Tobě hrana zvonit nebude, r: K. Pokorný, 1973). Působení O. Krejči (1973–76), který sem přišel po likvidaci Divadla za branou, obrodilo herecký potenciál (Čechov: Platonov, 1974; Preissová: Eva krajčířka [Gazdina roba], s H. Davidovou v tit. roli, 1975; Corneille: Magická komedie, 1975 ad.). Do souboru byli v 70. letech angažováni V. Bublíková, V. Galatíková, K. Macháčková, M. Steinmasslová, J. Švehlová, A. Filip, L. Frej, J. Hinke, M. Moravec, M. Riehs, V. Sloup, P. Svoboda, V. Vrabec. Experiment s využitím zkušebny koncem 70. let (Langer: Dvaasedmdesátka, r: K. Pokorný, 1979), podnícený vlnou tzv. otevřeného divadla, ukončila náhlá smrt režiséra Pokorného (1979). Do divadla, dále oslabeného úmrtím V. Lohniského a scénografa V. Synka (1980), nastoupil režisér O. Ševčík (1980–82; Kleist: Princ Bedřich Homburský, 1980; Bulgakov: Bunša, 1982), šéfem výpravy se stal M. Hess (1980–92). Funkci ředitele zastával herec V. Mareš (1982–88), poté J. Lorman (1988–90).

Vyhraněnou režijní osobnost získalo DSKN v J. Grossmanovi (1982–89), který podobně jako předtím O. Krejča podněcoval tvůrčí schopnosti ansámblu. Řadou interpretačně objevných Grossmanových inscenací (Čechov: Strýček Váňa, 1983; Webster: Vévodkyně z Amalfi; Sofokles: Oidipús – 1984; Bontempelli: Naše Dea, 1985; Shakespeare: Oko za oko, 1987 ad.) se DSKN prosadilo mezi pražskými tzv. kamennými divadly. Invenčními režiemi zaujali též mladí režiséři J. Novák (1982–85; Přidal: Komedie s Quijotem, 1982; Kivi: Ševci z Nummi, 1984), J. Nebeský (1985–89; Gorkij: Barbaři, 1986; Ibsen: Přízraky, 1988) a hostující J. Deák (Fischerová: Princezna T., 1988). Další z kmenových režisérů P. Háša (1981–91) opíral své inscenace především o herce (Langer: Periferie, 1982; Hrabal, Nývlt: Ostře sledované vlaky, 1987). V 80. letech se stali členy ansámblu herci J. Brousková, E. Černá, M. Málková, S. Vrbická, J. Čenský, J. Novotný, D. Prachař. Postupná rekonstrukce zchátralé budovy probíhala bez přerušení provozu. Po čas úprav jevištní části se hrálo ve foyeru (např. Rose: Dvanáct rozhněvaných mužů, r: O. Ševčík j. h., 1985) a v Klicperově divadle v Kobylisích.

1990 vzešel z konkurzu ředitel J. Hyhlík, do angažmá se vrátil jako šéfrežisér O. Ševčík (do 1992; Schnitzler: Dokolečka dokola, 1990). Počátkem 1992 se stal ředitelem režisér P. Kracik. S manažerem P. Našicem napřel úsilí k záchraně ekonomicky ohroženého divadla a ve spolupráci s dramaturgem M. Velíškem (od 1988) k formování nového programu. Na rozdíl od soudobého trendu k zábavné bulvární produkci ho založili na drsných, emocionálně silných tragických příbězích. Tuto koncepci realizoval Kracik vlastními režiemi (Speer: Lovecké scény z Dolního Bavorska, 1991; Shakespeare: Hamlet; Steinbeck: O myších a lidech – 1992; Ibsen: Peer Gynt, 1993; Dostojevskij, Velíšek: Idiot, 1994; García Lorca: Dům doni Bernardy, 1995; Calderón: Život je sen, 1996 ad.), opíraje se zejm. o mladší členy ansámblu (K. Halbich, J. Langmajer, R. Čtvrtlík, A. Procházka, V. Cibulková, M. Pleštilová, K. Pollertová-Trojanová, J. Sedláčková, S. Vrbická). Z herců střední a starší generace se výrazně uplatňovali K. Macháčková, M. Málková, S. Hozová, V. Bedrna, M. Kopečný, nově angažovaný R. Přibil. Pilíři tradičněji orientované, avšak životaschopné a vyhraněné produkce 90. let jsou expresivní, realisticky zakotvené herectví a kolektivní výkon ansámblu. Vedle Kracika režírovali O. Ševčík (Strindberg: Královna Kristina, 1993), I. Krobot (1994–97; Pinter: Návrat domů, 1994; Čechov: Platonov; Kundera: Jakub a jeho pán – 1995) a hostující J. Korčák (Topol: Kočka na kolejích, zkušebna 1991; Dvě noci s dívkou, 1996), J. Šiktancová (Büchner: Vojcek, 1994), L. Bělohradská (Strindberg: Slečna Julie, 1997; Camus: Caligula, 1998), J. Hřebejk (Hampton: Nebezpečné vztahy, 1997), M. Lang (Middleton, Rowley: Pitvora, 1998).


Literatura

Divadlo S. K. Neumanna 19481958, 1958; J. Hájek: V hledišti DSKN, DN 2, 1958/59, č. 13, s. 6; M. Smetana: Tvář divadelní Prahy, DN 3, 1959/60, č. 19, s. 1; M. Obst: Na cestě za moderní lidovou scénou, Divadlo 12, 1961, č. 2, s. 146; J. Císař: Mluvme o talentu, DN 6, 1962/63, č. 20, s. 4; V. Gabriel: Divadlo za libeňským mostem, DN 6, 1962/63, č. 23, s. 4; M. Křovák: DSKN jubiluje, DN 12, 1968/69, č. 7, s. 9; V. Königsmark: V. Lohniský, in sb. O současné české režii, 1981, s. 147; B. Štěpánek: Divadlo přímo odněkud, Scéna 9, 1984, č.5, s. 7; DSKN 40 19481988, 1988; J. Černý: The Metamorphosis of a suburban stage, Czech Theatre 1994, č. 8, s. 44; R. Erml: Libeňský kapitál, DN 3, 1994, č. 10, s. 1 + DN 6, 1997, č. 4, s. 3; J. Skopeček: Vzpomínky nemám rád, DN 6, 1997, č. 14, s. 12 a pokr.; M. Reslová: Jaká doba, takové divadlo, Týden 5, 1998, č. 38, s. 56.

Významné události

  • 1948: vznik (založení), Praha
  • 1951 - 1990: významná událost, Praha
    Přejmenováno na Divadlo S. K. Neumanna
  • 1990: významná událost, Praha
    Přejmenováno na Divadlo pod Palmovkou


Vznik: 2000
Autor: Eva Šormová