Švabíková, Zdenka: Porovnání verzí

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání
Řádka 31: Řádka 31:
 
Už na konzervatoři zaujala schopností zachytit proměnlivé valéry dívčího dospívání zejména pod Waltrovým režijním vedením (jako Agnes ze hry J. Žuka ''Meze'', kde jí byl partnerem externí student druhého ročníku F. Kožík). Na absolventské roli '''Š. '''byly oceňovány psychologické proměny, čistota i živelnost její mladistvé Ninette. Původně pomýšlela na angažmá v Osvobozeném divadle v Praze, zájem však projevilo České divadlo v Olomouci. Její profesionální debut ale ukázal, že dvacetiletá herečka ještě není dostatečně vyzrálá pro dramatické role. Kritika u ní např. postrádala démoničnost a sadistickou krutost potřebnou pro Strindbergovu hrdinku v aktovce ''Samum''. Významný úkol získala v roli Vendly z Wedekindova ''Procitnutí jara''; obraz pubertální dívky vybavila množstvím psychologických odstínů. Režisér O. Stibor ji obsazoval tak, aby mohla uplatnit svůj mladistvý zjev a kvalitní hlasovou techniku, vypěstovanou na škole. Za svého krátkého pobytu v Olomouci vytvořila ještě několik rolí – i po boku své starší sestry Jarmily, čelné protagonistky souboru. Životní příležitost představovalo pro '''Š.''' desetileté angažmá v Zemském divadle v Brně, které s ní uzavřel ředitel V. Jiřikovský. V dámském souboru hrála po boku obdivované hvězdy Z. Gräfové a hereček, jako byly J. Urbánková, E. Pechová, M. Waltrová, A. Košnerová. Po slibném hostování v roli Markétky v Goethově ''Faustovi ''na ni dramaturgie pamatovala hlavně rolemi mladistvých lyrických hrdinek v českém repertoáru: '''Š.''' byla Bětuškou v Tylově ''Fidlovačce'', Josefinkou v dramatizaci Nerudova ''Týdne v tichém domě'', Mahulenou v Zeyerově hře ''Radúz a Mahulena'', kde jí byl partnerem K. Höger, Mimi v Čapkově ''Loupežníkovi'', Dorotkou v nastudování Tylova ''Švandy dudáka'', Haničkou v ''Lucerně'' či Princeznou Pampeliškou ze stejnojmenné hry J. Kvapila. Ve světovém repertoáru si zahrála Princeznu Kukašín ve hře E. O’Neilla ''Marco Polo'', Hermii ve ''Snu noci svatojánské'', byla představitelkou Andromaché v Giradouxově hře ''Trojská válka nebude'' nebo Emči ve Wilderově hře ''Naše městečko''. Její postavy charakterizovala především citová vroucnost a přirozenost projevu. Snad největší ohlas měla v Brně její něžná a odevzdaná postava „bílé a nehmotné Mahuleny“, vyzařující dobrotu a smutek zejména v „náměsíčné“ modulaci svého zpěvného hlasu. Podobným způsobem pojala také Princeznu Pampelišku v pohostinské režii J. Kvapila. '''Š.''' sama si cenila především role Manuely ve hře ''Děvčata v uniformě'', kterou považovala za strhující tragédii pubertálního mládí. '''Š.''' zde pozvolna přecházela od rolí lyrických hrdinek ze světa šťastného i trpícího mládí k rolím bytostí dospívajícím do ženské zralosti.
 
Už na konzervatoři zaujala schopností zachytit proměnlivé valéry dívčího dospívání zejména pod Waltrovým režijním vedením (jako Agnes ze hry J. Žuka ''Meze'', kde jí byl partnerem externí student druhého ročníku F. Kožík). Na absolventské roli '''Š. '''byly oceňovány psychologické proměny, čistota i živelnost její mladistvé Ninette. Původně pomýšlela na angažmá v Osvobozeném divadle v Praze, zájem však projevilo České divadlo v Olomouci. Její profesionální debut ale ukázal, že dvacetiletá herečka ještě není dostatečně vyzrálá pro dramatické role. Kritika u ní např. postrádala démoničnost a sadistickou krutost potřebnou pro Strindbergovu hrdinku v aktovce ''Samum''. Významný úkol získala v roli Vendly z Wedekindova ''Procitnutí jara''; obraz pubertální dívky vybavila množstvím psychologických odstínů. Režisér O. Stibor ji obsazoval tak, aby mohla uplatnit svůj mladistvý zjev a kvalitní hlasovou techniku, vypěstovanou na škole. Za svého krátkého pobytu v Olomouci vytvořila ještě několik rolí – i po boku své starší sestry Jarmily, čelné protagonistky souboru. Životní příležitost představovalo pro '''Š.''' desetileté angažmá v Zemském divadle v Brně, které s ní uzavřel ředitel V. Jiřikovský. V dámském souboru hrála po boku obdivované hvězdy Z. Gräfové a hereček, jako byly J. Urbánková, E. Pechová, M. Waltrová, A. Košnerová. Po slibném hostování v roli Markétky v Goethově ''Faustovi ''na ni dramaturgie pamatovala hlavně rolemi mladistvých lyrických hrdinek v českém repertoáru: '''Š.''' byla Bětuškou v Tylově ''Fidlovačce'', Josefinkou v dramatizaci Nerudova ''Týdne v tichém domě'', Mahulenou v Zeyerově hře ''Radúz a Mahulena'', kde jí byl partnerem K. Höger, Mimi v Čapkově ''Loupežníkovi'', Dorotkou v nastudování Tylova ''Švandy dudáka'', Haničkou v ''Lucerně'' či Princeznou Pampeliškou ze stejnojmenné hry J. Kvapila. Ve světovém repertoáru si zahrála Princeznu Kukašín ve hře E. O’Neilla ''Marco Polo'', Hermii ve ''Snu noci svatojánské'', byla představitelkou Andromaché v Giradouxově hře ''Trojská válka nebude'' nebo Emči ve Wilderově hře ''Naše městečko''. Její postavy charakterizovala především citová vroucnost a přirozenost projevu. Snad největší ohlas měla v Brně její něžná a odevzdaná postava „bílé a nehmotné Mahuleny“, vyzařující dobrotu a smutek zejména v „náměsíčné“ modulaci svého zpěvného hlasu. Podobným způsobem pojala také Princeznu Pampelišku v pohostinské režii J. Kvapila. '''Š.''' sama si cenila především role Manuely ve hře ''Děvčata v uniformě'', kterou považovala za strhující tragédii pubertálního mládí. '''Š.''' zde pozvolna přecházela od rolí lyrických hrdinek ze světa šťastného i trpícího mládí k rolím bytostí dospívajícím do ženské zralosti.
  
[[File:Svabikovazdva.jpg|left|370px|Svabikovazdva.jpg]]Za hostování v Národním divadle ve 40. letech byla i v Praze považována za zkušenou herečku velkého osobního půvabu, jež umí přednést verše stejně přirozeně jako prózu. Titulní roli Lilofee ztvárnila v lyrickém, tklivém a zpěvném hlasovém pojetí, v němž zazníval neklid, marnost hledání a touha po spočinutí, jako by šlo o postavu z rodu Kvapilovy ''Princezny Pampelišky''. Partnery jí byli L. Dostalová, F. Smolík a V. Vydra. Své druhé hostování v dvojroli Ondřejky – Meluziny (v alternaci s V. Fabianovou) z Kožíkovy hry ''Meluzina'' pojala v protilehlé poloze; potlačila snovost role a akcentovala zejména lidskost Meluziny a její bolestné mateřství. Roli, v níž zachytila milostnou deziluzi i tragédii mateřské lásky, mírně přehrávala v gestech a pohybech tak, aby hra dostala výrazný spád až k závěrečné výzvě postavy adresované do publika. Kritika ocenila její specificky ženský, velmi citový dramatický projev. Z vřelého ohlasu obou rolí je patrné, že jejich emotivní náboj spočíval v intenzivním podání hlavní představitelky a jinotajném významu Kožíkova podobenství. Poválečný vývoj divadla už nebyl pro herectví '''Š.''' tak příznivý – umělecky i z politických důvodů:. Stala se řadovou členkou vinohradského divadla, po válce sice ztělesnila několik významnějších rolí, např. Kněžnu v Jernekově režii hry A. Jiráska ''Lucerna'', kde hrála s G. Nezvalem a F. Kovaříkem; ve stěžejních inscenacích J. Frejky však až na jednu dvě výjimky neúčinkovala. Po reorganizaci divadla na Divadlo čsl. armády umělecky ustoupila do pozadí. K aktivnímu účinkování se vrátila až se zahájením činnosti Divadla estrády a satiry 1954, které od 1955 pod vedením J. Wericha a pod názvem Divadlo satiry usilovalo o návaznost na tradici Osvobozeného divadla. Prosadila se zde zejména v roli vdovy Buffalo Billa v prvním nastudování Brdečkova muzikálu ''Limonádový Joe''. Závěrem kariéry přijala angažmá v Krajském oblastním divadle v Hradci Králové. Pod vedením ředitele a režiséra M. Páska se dočkala pěkných charakterních a komických rolí, jako byla Kavalírová v Pavlíčkově ''Labyrintu světa a ráji srdce'', paní Čiperná v Shakespearových ''Paničkách windsorských'', nebo Plettersonová v Parnisově ''Ostrovu Afrodité''. Z hlediska celoživotní umělecké dráhy se '''Š.''' dařilo nejlépe v Zemském divadle v Brně a ve zdejším Radiojournalu.
+
[[File:Svabikovazdva.jpg|left|385px|Svabikovazdva.jpg]]Za hostování v Národním divadle ve 40. letech byla i v Praze považována za zkušenou herečku velkého osobního půvabu, jež umí přednést verše stejně přirozeně jako prózu. Titulní roli Lilofee ztvárnila v lyrickém, tklivém a zpěvném hlasovém pojetí, v němž zazníval neklid, marnost hledání a touha po spočinutí, jako by šlo o postavu z rodu Kvapilovy ''Princezny Pampelišky''. Partnery jí byli L. Dostalová, F. Smolík a V. Vydra. Své druhé hostování v dvojroli Ondřejky – Meluziny (v alternaci s V. Fabianovou) z Kožíkovy hry ''Meluzina'' pojala v protilehlé poloze; potlačila snovost role a akcentovala zejména lidskost Meluziny a její bolestné mateřství. Roli, v níž zachytila milostnou deziluzi i tragédii mateřské lásky, mírně přehrávala v gestech a pohybech tak, aby hra dostala výrazný spád až k závěrečné výzvě postavy adresované do publika. Kritika ocenila její specificky ženský, velmi citový dramatický projev. Z vřelého ohlasu obou rolí je patrné, že jejich emotivní náboj spočíval v intenzivním podání hlavní představitelky a jinotajném významu Kožíkova podobenství. Poválečný vývoj divadla už nebyl pro herectví '''Š.''' tak příznivý – umělecky i z politických důvodů:. Stala se řadovou členkou vinohradského divadla, po válce sice ztělesnila několik významnějších rolí, např. Kněžnu v Jernekově režii hry A. Jiráska ''Lucerna'', kde hrála s G. Nezvalem a F. Kovaříkem; ve stěžejních inscenacích J. Frejky však až na jednu dvě výjimky neúčinkovala. Po reorganizaci divadla na Divadlo čsl. armády umělecky ustoupila do pozadí. K aktivnímu účinkování se vrátila až se zahájením činnosti Divadla estrády a satiry 1954, které od 1955 pod vedením J. Wericha a pod názvem Divadlo satiry usilovalo o návaznost na tradici Osvobozeného divadla. Prosadila se zde zejména v roli vdovy Buffalo Billa v prvním nastudování Brdečkova muzikálu ''Limonádový Joe''. Závěrem kariéry přijala angažmá v Krajském oblastním divadle v Hradci Králové. Pod vedením ředitele a režiséra M. Páska se dočkala pěkných charakterních a komických rolí, jako byla Kavalírová v Pavlíčkově ''Labyrintu světa a ráji srdce'', paní Čiperná v Shakespearových ''Paničkách windsorských'', nebo Plettersonová v Parnisově ''Ostrovu Afrodité''. Z hlediska celoživotní umělecké dráhy se '''Š.''' dařilo nejlépe v Zemském divadle v Brně a ve zdejším Radiojournalu.
  
 
Ve filmu hrála v průběhu své umělecké dráhy sedmkrát; mihla se v Krškově ''Revolučním roku 1848'' (1949), zahrála bytnou Bakovskou ve filmu ''Mikoláš Aleš'' (v titulní roli s K. Högrem, 1951), zdravotní sestru ve snímku režiséra M. Friče ''Tajemství krve'' (v hlavní roli s V. Rážem, 1953), hraběnku Leopoldinu Taroucca ve filmu ''Paleta lásky'' režiséra J. Macha (1976) na námět Kožíkova románu ''Josef Mánes''. Šlo vesměs o malé role. Jako Strouhalka se objevila v jedné z prvních, živě vysílaných televizních inscenací ''Maryši'' bratří Mrštíků.
 
Ve filmu hrála v průběhu své umělecké dráhy sedmkrát; mihla se v Krškově ''Revolučním roku 1848'' (1949), zahrála bytnou Bakovskou ve filmu ''Mikoláš Aleš'' (v titulní roli s K. Högrem, 1951), zdravotní sestru ve snímku režiséra M. Friče ''Tajemství krve'' (v hlavní roli s V. Rážem, 1953), hraběnku Leopoldinu Taroucca ve filmu ''Paleta lásky'' režiséra J. Macha (1976) na námět Kožíkova románu ''Josef Mánes''. Šlo vesměs o malé role. Jako Strouhalka se objevila v jedné z prvních, živě vysílaných televizních inscenací ''Maryši'' bratří Mrštíků.

Verze z 9. 7. 2019, 15:13

Zdenka Švabíková
Zdenka Švabíková
* 28. 6. 1912 Uherský Brod (CZ)
27. 6. 1994 Praha (CZ)
herečka

Charakterní herečka kultivovaného a procítěného hlasového projevu. Její umělecký profil zformovala tvorba na moravských scénách. Rozvinula zde svůj lyrický fond, uplatňovaný v dívčích a ženských postavách domácího a světového repertoáru. Historické události za okupace a po 1948, dopadající zejména na pražská divadla, jí zabránily ve výraznějším uměleckému rozvoji.

Vystupovala též pod jménem Švabíková-Kožíková či Kožíková.

Dcera uherskobrodského tiskaře, mladší sestra herečky Jarmily Švabíkové (1906–1963). Okouzlena představeními Zemského divadla v Brně rozhodla se jako patnáctiletá následovat hereckou dráhu sestry. Od 1927 studovala na Státní hudební a dramatické konzervatoři v Brně u E. Pechové a R. Waltra, 1931 absolvovala rolí Ninette z Mussetovy hry Dívčí sny. Už ve škole se herecky setkala se svým budoucím manželem Františkem Kožíkem, který tu externě studoval režii a dramaturgii. 1931–32 byla za éry režiséra O. Stibora spolu se sestrou Jarmilou členkou České činohry v Olomouci; 1932–41 byla angažována v Zemském divadle v Brně. 1936 hostovala v Národním divadle v Praze v alternaci s J. Šejbalovou v Hodgeho veselohře Vítr a déšť. 29. 9. 1938 se provdala za dramaturga brněnského rozhlasu F. Kožíka. Manželé přešli za okupace do Prahy, aby cenzurovaný autor unikl pozornosti brněnského gestapa. 1941 se jim narodila dcera Alena, pozdější teatroložka. Š. se nějaký čas věnovala péči o dceru a přijala angažmá u Vlasty Buriana, který v té době zaměstnal množství ohrožených herců a hereček. Hrála též v Uranii, její vystoupení však nejsou na plakátech doložena. Příležitostně alternovala 1942 a 1943 několik velkých rolí na scéně Národního divadla. Nakonec zakotvila (pod jménem Kožíková) opět po boku své sestry v Městském divadle na Královských Vinohradech (1943–50). Po reorganizaci a rozdělení divadla na dvě scény přešla na doporučení manžela do divadla Čsl. armády; pro svůj nezájem o ideologické úkoly souboru nebyla v době, kdy byla F. Kožíkovi znemožněna veřejná činnost, obsazována; propuštěna byla 1953. Díky J. Werichovi byla přijata do nově založeného Divadla estrády a satiry, posléze Divadla satiry (1954–57), hrála však jen malé role. Po jeho zániku působila 1961–63 v Divadle Vítězného února v Hradci Králové, kde ještě mohla prokázat kvality svého herectví.

Za svého pobytu v Brně spolupracovala s rozhlasem v době jeho raného rozkvětu za působení dramaturga F. Kožíka a režiséra J. Bezdíčka (mj. Helenka v Pohádce máje), podílela se zde i na vysílání v esperantu.

Už na konzervatoři zaujala schopností zachytit proměnlivé valéry dívčího dospívání zejména pod Waltrovým režijním vedením (jako Agnes ze hry J. Žuka Meze, kde jí byl partnerem externí student druhého ročníku F. Kožík). Na absolventské roli Š. byly oceňovány psychologické proměny, čistota i živelnost její mladistvé Ninette. Původně pomýšlela na angažmá v Osvobozeném divadle v Praze, zájem však projevilo České divadlo v Olomouci. Její profesionální debut ale ukázal, že dvacetiletá herečka ještě není dostatečně vyzrálá pro dramatické role. Kritika u ní např. postrádala démoničnost a sadistickou krutost potřebnou pro Strindbergovu hrdinku v aktovce Samum. Významný úkol získala v roli Vendly z Wedekindova Procitnutí jara; obraz pubertální dívky vybavila množstvím psychologických odstínů. Režisér O. Stibor ji obsazoval tak, aby mohla uplatnit svůj mladistvý zjev a kvalitní hlasovou techniku, vypěstovanou na škole. Za svého krátkého pobytu v Olomouci vytvořila ještě několik rolí – i po boku své starší sestry Jarmily, čelné protagonistky souboru. Životní příležitost představovalo pro Š. desetileté angažmá v Zemském divadle v Brně, které s ní uzavřel ředitel V. Jiřikovský. V dámském souboru hrála po boku obdivované hvězdy Z. Gräfové a hereček, jako byly J. Urbánková, E. Pechová, M. Waltrová, A. Košnerová. Po slibném hostování v roli Markétky v Goethově Faustovi na ni dramaturgie pamatovala hlavně rolemi mladistvých lyrických hrdinek v českém repertoáru: Š. byla Bětuškou v Tylově Fidlovačce, Josefinkou v dramatizaci Nerudova Týdne v tichém domě, Mahulenou v Zeyerově hře Radúz a Mahulena, kde jí byl partnerem K. Höger, Mimi v Čapkově Loupežníkovi, Dorotkou v nastudování Tylova Švandy dudáka, Haničkou v Lucerně či Princeznou Pampeliškou ze stejnojmenné hry J. Kvapila. Ve světovém repertoáru si zahrála Princeznu Kukašín ve hře E. O’Neilla Marco Polo, Hermii ve Snu noci svatojánské, byla představitelkou Andromaché v Giradouxově hře Trojská válka nebude nebo Emči ve Wilderově hře Naše městečko. Její postavy charakterizovala především citová vroucnost a přirozenost projevu. Snad největší ohlas měla v Brně její něžná a odevzdaná postava „bílé a nehmotné Mahuleny“, vyzařující dobrotu a smutek zejména v „náměsíčné“ modulaci svého zpěvného hlasu. Podobným způsobem pojala také Princeznu Pampelišku v pohostinské režii J. Kvapila. Š. sama si cenila především role Manuely ve hře Děvčata v uniformě, kterou považovala za strhující tragédii pubertálního mládí. Š. zde pozvolna přecházela od rolí lyrických hrdinek ze světa šťastného i trpícího mládí k rolím bytostí dospívajícím do ženské zralosti.

Svabikovazdva.jpg
Za hostování v Národním divadle ve 40. letech byla i v Praze považována za zkušenou herečku velkého osobního půvabu, jež umí přednést verše stejně přirozeně jako prózu. Titulní roli Lilofee ztvárnila v lyrickém, tklivém a zpěvném hlasovém pojetí, v němž zazníval neklid, marnost hledání a touha po spočinutí, jako by šlo o postavu z rodu Kvapilovy Princezny Pampelišky. Partnery jí byli L. Dostalová, F. Smolík a V. Vydra. Své druhé hostování v dvojroli Ondřejky – Meluziny (v alternaci s V. Fabianovou) z Kožíkovy hry Meluzina pojala v protilehlé poloze; potlačila snovost role a akcentovala zejména lidskost Meluziny a její bolestné mateřství. Roli, v níž zachytila milostnou deziluzi i tragédii mateřské lásky, mírně přehrávala v gestech a pohybech tak, aby hra dostala výrazný spád až k závěrečné výzvě postavy adresované do publika. Kritika ocenila její specificky ženský, velmi citový dramatický projev. Z vřelého ohlasu obou rolí je patrné, že jejich emotivní náboj spočíval v intenzivním podání hlavní představitelky a jinotajném významu Kožíkova podobenství. Poválečný vývoj divadla už nebyl pro herectví Š. tak příznivý – umělecky i z politických důvodů:. Stala se řadovou členkou vinohradského divadla, po válce sice ztělesnila několik významnějších rolí, např. Kněžnu v Jernekově režii hry A. Jiráska Lucerna, kde hrála s G. Nezvalem a F. Kovaříkem; ve stěžejních inscenacích J. Frejky však až na jednu dvě výjimky neúčinkovala. Po reorganizaci divadla na Divadlo čsl. armády umělecky ustoupila do pozadí. K aktivnímu účinkování se vrátila až se zahájením činnosti Divadla estrády a satiry 1954, které od 1955 pod vedením J. Wericha a pod názvem Divadlo satiry usilovalo o návaznost na tradici Osvobozeného divadla. Prosadila se zde zejména v roli vdovy Buffalo Billa v prvním nastudování Brdečkova muzikálu Limonádový Joe. Závěrem kariéry přijala angažmá v Krajském oblastním divadle v Hradci Králové. Pod vedením ředitele a režiséra M. Páska se dočkala pěkných charakterních a komických rolí, jako byla Kavalírová v Pavlíčkově Labyrintu světa a ráji srdce, paní Čiperná v Shakespearových Paničkách windsorských, nebo Plettersonová v Parnisově Ostrovu Afrodité. Z hlediska celoživotní umělecké dráhy se Š. dařilo nejlépe v Zemském divadle v Brně a ve zdejším Radiojournalu.

Ve filmu hrála v průběhu své umělecké dráhy sedmkrát; mihla se v Krškově Revolučním roku 1848 (1949), zahrála bytnou Bakovskou ve filmu Mikoláš Aleš (v titulní roli s K. Högrem, 1951), zdravotní sestru ve snímku režiséra M. Friče Tajemství krve (v hlavní roli s V. Rážem, 1953), hraběnku Leopoldinu Taroucca ve filmu Paleta lásky režiséra J. Macha (1976) na námět Kožíkova románu Josef Mánes. Šlo vesměs o malé role. Jako Strouhalka se objevila v jedné z prvních, živě vysílaných televizních inscenací Maryši bratří Mrštíků.


Role

Státní konzervatoř Brno

Agnes (J. Žuk: Meze), Ninon (A. Musset: Dívčí sny) – 1931.

České divadlo Olomouc

Biskra (A. Strindberg: Samum) – 1931; Isabella (F. Bruckner: Alžběta Anglická), Vendla (F. Wedekind: Procitnutí jara), Réza (K. Schönherr: Dětská tragédie), Dina Dorfová (H. Ibsen: Opory společnosti), Františka Gallaertová (H. Duvernois – A. Birbeau: Marcel Fridelin), Nikole (E. Bourdet: Slabé pohlaví) – 1932.

Zemské divadlo v Brně

Markétka (J. W. Goethe: Faust, j. h), Adéla (G. Hauptmann: Bobří kožich) – 1932; Emilie (W. Shakespeare: Othello), Kitty Ščerbacká (L. N. Tolstoj: Anna Karenina), Iva (P. Freuchen: Eskimo Osakrak), Pavla (E. Lešehrad: Rodina), Vlasta (P. Vulpius: Hej rup, mládí vpřed!), Zoe (V. P. Katajev: Defraudanti) – 1933; Bětuška (J. K. Tyl: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka), Dara (B. Nušič: Paní ministrová), Děvče (J. Mahen: Jánošík), Druhá jepice (K. a J. Čapkové: Ze života hmyzu), Josefinka (J. Neruda: Týden v tichém domě), Klára (F. F. Šamberk: Blázinec v prvním poschodí), Mahulena (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Mary Stillwellová (E. Konrád: Čaroděj z Menlo), Moudrost (P. Calderón de la Barca: Velké divadlo světa), Vika (M. Begović: Člověk je slabé stvoření), Líza (M. S. Bulgakov: Byt paní Zoe) – 1934; Manuela (Ch. Winsloe: Děvčata v uniformě), Hazela (E. O’Neill: Smutek sluší Elektře), Mimi (K. Čapek: Loupežník), Dorotka (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Jessica (W. Shakespeare: Benátský kupec) – 1935; Barbora Denninová (S. Kingsley: Muži v bílém), Mela (G. Zapolska: Morálka paní Dulské), Ona (A. Strindberg: Nejpravdivější sen / Hra snů) – 1936; Hanička (A. Jirásek: Lucerna), Hermie (W. Shakespere: Sen noci svatojánské) – 1937; Princezna Kukašín (E. O’Neill: Milionový Marco), Pampeliška (J. Kvapil: Princezna Pampeliška), Růžena (V. K. Klicpera: Zlý jelen), Dora Dorfová (H. Ibsen: Opory společnosti) – 1938; Blanca (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Markéta (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek), Inken Petersová (G. Hauptmann: Před západem slunce) – 1939; Ema (J. Mahen: V pasti), Emča Webbová (T. Wilder: Naše městečko) – 1940.

Národní divadlo Praha

Anna Hargreaves (G. Hodge: Vítr a déšť) – 1936; Lilofee (G. Hauptmann: Lilofee) – 1942; Ondřejka (F. Kožík: Meluzina) – 1943.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Flora (Molière: Zdravý nemocný)1946; Kněžna (A. Jirásek: Lucerna, jako Kožíková) 1947; Gabriela (E. Řezáčová: Třetí vrstva, Městské komorní divadlo), Irina (A. P. Čechov: Tři sestry) – 1948.

Divadlo estrády a satiry

(Divadlo satiry 1955–57)

Nejlepší přítelkyně herečky (V. Dvořák: Začínáme maškarádou aneb Svízel s Meruňkou) – 1954; Buffalo Bill – vdova (J. Rychlík – P. Kopta – V. Blažek: Limonádový Joe) – 1955; Veselá (N. Hikmet: Byl Filip Filípek anebo nebyl?) – 1956.

Krajské oblastní divadlo Hradec Králové

Bětka (L. Filan: Žolík), Dalbergová (F. Kuhn: Až co řekne Barcelona) – 1961; Kavalírová (F. Pavlíček: Labyrint srdce), Pattersonová (A. Parnis: Ostrov Afroditky), Betty Dullfeetová (B. Brecht: Zadržitelný vzestup Artura Uie), Šenkýřka Hamounková (J. Procházka: Drobínek), Lydie Ivanovna (L. N. Tolstoj: Anna Kareninová) – 1962; Panna Čiperná (W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské), Plejznerka (J. Hašek – P. Nebeský – J. Drobná: Osudy dobrého vojáka Švejka) – 1963.

Literatura

M., České slovo 12. 12. 1931; nesign.: Jarmila a Zdenka Švabíkovy hostují v činohře Národního divadla, Venkov 27. 8. 1936; BOK: Hosté v Lilofée, tamtéž 4. 10. 1942; HLOCH: Meluzina se Z. Š., tamtéž 13. 1. 1943; M. Nováková: Ohnivý žebřík, Praha 1944, s. 212–219; Brněnská konzervatoř 1919–1945. Památník 1. čtvrtstoletí státní hudební a dramatické konservatoře v Brně, Brno 1947, s. 108; Vk: Pozdrav k jubileu, Program – Zemské divadlo v Brně 63, 1992, č. 10, s. 374 (medailon); F. Kožík: Cestou k tvorbě, Konzervatoř Brno 1919–1969. sb.K 50. výročí trvání první moravské odborné umělecké školy, Brno 1969, s. 82–83, 148; Z. Š.: Herečka vypráví, Jubilejní ohlédnutí Z. Š., Moravský demokratický deník, příloha RT Magazín 26. 6. 1992; M. Cais: Herečka vzpomíná, Rudé právo 26. 6. 1992; VK: Za Z. Š. (nekrolog), Brněnský Večerník 20. 7. 1994; F. Kožík: Vzpomínky, Praha 1995, s. 34–35, s. 245, 362–363; H. Spurná: Oldřich Stibor. Divadelní režisér a člověk (1901–1943), Olomouc 2015, s. 155, 344, 346, 347, 348, 349.

ČSFD, Encyklopedie Brna, PBJ III

Životní události

  • 28. 6. 1912: narození, Uherský Brod (CZ)
  • 27. 6. 1994: úmrtí, Praha (CZ)

Další jména

Švabíková-Kožíková , Kožíková

Vazby

H


Vznik: 2019
Autor: Ladislava Petišková