Štěpničková, Jiřina

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 27. 3. 2019, 11:52; Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Jiřina Štěpničková
* 3. 4. 1912 Praha (CZ)
5. 9. 1985 Praha (CZ)
herečka

Významná představitelka českého divadelního a filmového herectví. Jako ojedinělý talent vzešlý z avantgardního prostředí dosáhla vrcholné úrovně herectví na velkých scénách 30. a 40. let. Hvězda prvorepublikového filmu. Pronásledována režimem v 50. letech, uplatnila se vzdor zhruba desetileté pauze i v prostředí, jež umělecky nedosahovalo jejích kvalit.

Otec byl zaměstnán jako mistr ve Střešovické vozovně, matka v mládí hrávala ochotnické divadlo v rodném Pacově. Š. se poprvé provdala 1942 za pražského lékaře J. Kopřivu, toto „válečné manželství“ brzy skončilo. 1948 uzavřela krátký sňatek s grafikem, malířem, scénografem a pedagogem Janem Samcem (1917–1988), 10. 4. 1948 se jí narodil v Londýně syn Jiří.

1924–28 navštěvovala měšťanskou školu U studánky v Praze-Holešovicích (učitelem matematiky a fyziky byl J. Honzl). Zde poprvé vystoupila ve školním představení na jevišti. Na dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby byla přijata 1928, učili ji J. Hurt a A. Suchánková-Mlynářová. V průběhu studia příležitostně statovala v Národním divadle. 1929 hrála Katynku ve školním představení Šamberkovy hry Blázinec v 1. poschodí (s J. Pivcem v roli Sluhy). Ve třetím ročníku (1930) z konzervatoře odešla. Ještě za studií 1928 příležitostně hrála s Honzlovou skupinou v Osvobozeném divadle, o rok později se nakrátko připojila k hercům Moderního studia, vedeného J. Frejkou a E. F. Burianem (v létě 1929 studio zaniklo). V prosinci 1929 vystoupila na zkoušku v reprízách dvou představení Národního divadla, 1930 byla přijata a setrvala zde až do 1936. 1936–51 byla hereckou hvězdou vinohradského divadla (angažmá a stálý host). 1947 odjela do Londýna, kde porodila syna. Po návratu 1948 na ni byly nasazeny orgány STB. Po vyhoštění J. Frejky z funkce uměleckého ředitele a reorganizaci vinohradského divadla na Divadlo československé armády zůstala v souboru. V době útoků na „představitele buržoazního umění“ byla ohrožena politicky motivovanými útoky zvenčí i zevnitř divadla. 23. 10. 1951 se pokusila se synem o přechod státní hranice, byla zadržena pohraniční stráží u Mariánských Lázní. Rozsudkem z 3. 12. 1952 jí byl vyměřen trest patnácti let nepodmíněně. Byla umístěna v Pardubicích; podle svědectví vězenkyň je o večerech bavila vyprávěním a recitací poezie, dělila se s nimi o darované potraviny, ošetřovala potřebné. 1956 žádala o obnovu procesu, 27. 6. 1957 jí byl trest snížen. Ve vězení strávila devět let (1951–60). K divadelní tvorbě se vrátila 1961 v Městském divadle na Kladně. Od 1962 až do smrti hrála v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze. Souběžně s divadelní praxí probíhala i její významná kariéra v českém filmu. 1969 byla rehabilitována. 1940 byla vyznamenána za své výkony Národní cenou; 1968 získala titul zasloužilá umělkyně; 2018 jí udělil ministr kultury in memoriam titul Dáma české kultury. Byla pohřbena na Olšanech.

Syn Jiří Štěpnička (* 10. 4. 1947 Londýn), přední herec Národního divadla, vlastním jménem Jiří Samec. Po zatčení matky převzali jeho výchovu prarodiče. Po jejím propuštění se jako třináctiletý vrátil k matce. 1969 absolvoval DAMU, t. r. nastoupil do Divadla Vítězného února v Hradci Králové. Po třech letech přešel do Státního divadla v Brně a 1975 byl angažován do Národního divadla v Praze. Zpočátku byl obsazován do rolí milovníků a rebelů (Kristián, Cyrano z Bergeracu; Romeo, Romeo a Julie; oboje Hradec Králové). V Národním divadle se vypracoval mezi přední herce. Prosadil se zde jako Lazar v režijním debutu I. Rajmonta (Milenci z kiosku, 1975). Postupem času se vypracoval v interpreta hrdinských, rozporuplných i negativních charakterů (Švanda, Strakonický dudák, 1983; Stavrogin, Běsi, 1997; von Kalb, Úklady a láska, 2005; Polykleites, Vítejte v Thébách, 2018). Jeho tvárné herectví využívali s oblibou filmaři už od dob jeho studií. Sehrál desítky rolí nejen ve filmu ale i v televizi a rozhlasu. Nezaměnitelný hlasový projev jej zařadil mezi přední interprety mluveného slova. 2002 získal Cenu Františka Filipovského za mužský herecký výkon v dabingu filmu Po čem ženy touží.

Z podnětu spolužáka z konzervatoře M. Nedbala se šestnáctiletá Š. úspěšně přihlásila ke spolupráci s Osvobozeným divadlem. Režisér J. Honzl ji obsadil do hlavní role hry E. Škeříkové Mys Dobré naděje. Přes slabý text i inscenaci (s jedinou reprízou) nezůstal zjev a výkon Š. bez pozornosti, dokonce byl označen za výjimečný. Mladistvý půvab Š. předurčil pro roli Prodavačky ryb v Nezvalově Depeši na kolečkách, kterou před ní hrála J. Horáková ve starší Frejkově inscenaci. Ukázalo se, že Š. se liší ráznějším naturelem a dynamikou projevu. V Cocteuově Orfeovi alternovala v roli Euridiky s J. Svatou, oceňována byla její vzrušující souhra s M. Nedbalem a ukázněné plnění požadavků režie. Se stejným hercem zahrála bez výraznějšího ohlasu milostnou dvojici v komedii …si pořádně zařádit. Ostatní role – Nemocná dívka ve stejnojmenné Vančurově hře a královna Rosamunda z Krále Ubu – byly spíše statického charakteru, uplatnit se mohla hlavně hlasově. V první poloprofesionální sezoně divadla Š. zaujala hlavně bezprostředností a temperamentem. Teprve za výkon ve Frejkově inscenaci komedie To se řekne (Charleyova nová teta) v Moderním studiu ji kritika pasovala na „skutečnou herečku“.

V té době K. H. Hilar se záměrem omladit soubor Národního divadla prozkušoval vybrané adepty během repríz dosavadního repertoáru. Š. koncem 1929 v rychlosti nazkoušela dvě role (významnější z nich byla Hilda pro derniéru Ibsenova Stavitele Solnesse, kterou hrávala J. Horáková) a uspěla. Psalo se o ní jako o talentu přírodní naivity, citovém, svěže bezprostředním, slibujícím při dobrém vedení úspěšný vývoj. 1. 6. 1930 byla angažována, první smlouvu získala na jeden rok. Stejně jako ostatní nově přijatí herci, již přišli z avantgardních divadel (L. Boháč, J. Šejbalová, S. Neumann, J. Pivec, J. Pešek ad.), musela vystupovat poměrně dlouho v desítkách drobných rolí. K. H. Hilar však jejich výkony sledoval a posléze přistoupil na návrh J. Frejky založit při mateřské scéně studio, které by umožnilo plnější využití sil mladé generace a odpovídalo jeho programu divadla dramatické poezie. První večer Studia Národního divadla se skládal ze tří aktovek: L. Blatného Černé noci, bratří Čapků Lásky hry osudné a Klicperovy Veselohry na mostě. Š. byla obsazena do všech titulů a setkala se s pozitivním ohlasem kritiky, oceňující její „vroucí prostotu“ a „výřečnost“ s jedinou výtkou – její výkon v roli Isabelly, stylizované do polohy commedie dell’arte, postrádal potřebnou lehkost. Postupně tříbila svůj projev, často na zábavném repertoáru, ve kterém nechyběla ani její první role vesnického děvčete – Dorotky z Tylova Švandy dudáka. Novými tóny zaznělo její herectví v tragické roli Marty Jefimové, kterou ztělesnila ve Frejkově režii Šaldovy hry Zástupové; provedení hodnotil J. Vodák jako vroucí, pravdivé a čisté, rovnocenné výkonu V. Vydry. Vliv na Š. měla souhra s velkými herci starší generace – jako Eva se prosadila vedle E. Kohouta v Honzlově inscenaci Vančurova Alchymisty „panenskou světelností“. Spolu s vrstevnicemi – E. Poznerovou, J. Šejbalovou, V. Fabianovou – hrála až na výjimky menší role, strhovala však radostí ze hry, čistotou zjevu, snahou o co nejlepší technické provedení role.

Přelomem se stala role Maryši, do které ji 1933 obsadil K. H. Hilar. Pod jeho vedením se jí podařilo stvořit nový výklad role jako dětsky křehké dívky, která vraždila ze strachu o svou lásku. V následujících třech letech (1933–36) se Š. zdařile vyrovnávala s pestrým repertoárem Národního divadla, ve kterém se potkala s několika klasickými rolemi, např. uličnické komorné Marie v Shakespearově Cokoli chcete a naopak líbezné světice Isabelly z Vety za vetu. Frejka jí svěřil neobvyklou úlohu satiricky a vizuálně stylizované Dudčice v Aristofanových Ptácích, jíž mohla obohatit svůj komediální talent. Oproti tomu podala sugestivní, otřásající výkon oduševnělého zoufalství v roli pološílené Kosovky z Vojnovićovy hry Smrt matky Jugovičů. Milenecké úlohy hrávala většinou s L. Boháčem nebo L. Peškem. Její herectví se prohlubovalo a rozvíjelo do velké žánrové šíře, vytýkána jí byla zpočátku jen nedostatečná kultura mluvené řeči. Niterná čistota, sugestivní prostota „mánesovského kvítku“, s jakou hrála své fiktivní vrstevnice, vedla k jejímu častému obsazování do rolí mladých dívek: vesnických (Hanička, A. Jirásek: Lucerna) i rozličných dovádivých městských typů (Rajna Lipová ve hře Deset let a Rajna). Š. však zvládala i salónní úlohy a nejlépe si vedla při ztvárnění závažnějších charakterů světového repertoáru. Přes své mládí dokázala ve 24 letech zahrát alkoholickou lidskou trosku včetně její mladistvé retrospektivy ve hře Vesele se točíme dokola. Různorodost rolí ukazuje na mimořádnou schopnost přetělesnění, sugestivita výkonů na maximum hereckého prožitku. Hvězdami souboru však byly v těchto letech nesmírně populární „femme fatale“ A. Sedláčková, v básnickém a intelektuálně náročnějším repertoáru herečka se spisovatelskými ambicemi O. Scheinpflugová a jako idol zralého ženství J. Kronbauerová. Toto postavení v souboru vyvažovalo ctižádostivé a energické „dravé děvče“ velkými rolemi ve filmu.

29. 6. 1936 rozvázala Š. poměr s Národním divadlem a přestoupila do Městského divadla na Královských Vinohradech. Jako stálý host tu úvodem sehrála od 9. 10. 1936 titulní roli v početné šňůře repríz Borova nastudování Maryši bratří Mrštíků; její zase jinak koncipovaná postava byla považována za nejdramatičtější interpretaci slavné role. Přestože vystupovala na boční scéně Komorního divadla v populárním bulvárním repertoáru, její postavy (Odetta Blondelová v Salacrouově hře Žena, která si koupila muže, Marie v Devalově hře Marie milostnice, nevěstka Lulu v Bourdetově Bouračce) jej převyšovaly lidským nábojem, citovými, až tragickými názvuky a jemnou, bohatě odstíněnou hrou. Š. zde obohatila svůj technický rejstřík o umění konverzace.

Čas velkých rolí závažného světového repertoáru pro ni nadešel s ohrožením národa po podepsání Mnichovské dohody 1938 a za okupace. České divadlo tehdy smíchem vyvažovalo neurózy zdeptaného publika a připomínáním velké dramatické tradice posilovalo vědomí svébytnosti domácí kultury. Po Líze Doolitlové ze Shawova Pygmaliona 1939, v níž akcentovala vnitřní přerod od vulgární květinářky přes manipulovatelnou loutku k sebevědomé bytosti, si Š. zahrála několik shakespearovských rolí: Kateřinu jako „vzpurné lvíče“ ve Zkrocení zlé ženy, chlapeckou Rosalindu v Jak se vám líbí, Blaženu v Mnoho povyku pro nic. Divadelní konjunktura v době, kdy bylo hrdinským činem hrát česky, sílila díky mimořádnému nasazení většiny českých divadelních souborů. Na velké vinohradské scéně hrála nyní Š. největší dramatické role – svou první Johanku z Arcu v Schillerově Panně Orleánské (1939), mladou Boženu Němcovou ve hře F. Tetauera Život není sen (1940), Strindbergovu Královnu Kristinu (1943), Hippodamii v melodramatické trilogii J. Vrchlického Námluvy Pelopovy (1943), Smír TantalůvSmrt Hippodamie (1944). Své postavy budovala většinou na bázi vnitřního vývojového procesu s dokonalým sladěním jejich kontrastních povahových rysů a v hlubokém přetělesnění. Premiéry se konaly za podmínek pro divadlo velmi stížených a s přestávkami po vyhlášení výjimečného stavu od 30. 9. 1942 (velká vinohradská scéna byla uzavřena do 31. 1. 1943), za nasazování herců na nucené práce (od kterého Š. uchránilo filmování), přemístění vinohradského souboru do prostor v Karlíně a pod stálým dozorem nacistické cenzury. Přesto je z kritik zřejmá vysoká úroveň souboru. Š. vyzrála v ojedinělý herecký zjev, za své interpretační umění získala tehdy  Národní cenu, udělovanou protektorátní vládou největším českým umělcům (nikoliv kolaborantům, jak bylo po 1948 tvrzeno). Johanku z Arcu z 1948 vystavěla umně v přechodech od dětinské venkovanky v opancéřovanou hrdinku a v oduševnělý zjev hluboce věřící dívky. Snad ještě intenzivněji vyjádřila proměny své královny Kristiny, jejíž povaha se měnila z dítěte v milenku a posléze i mužatku. Vrcholnou kreací byla tragická postava Hippodamie, proměněná v sugestivní barbarskou šelmu, jejíž cit se obrací v ničivou nenávist. Síla hereckého talentu Š. dostoupila až v proteovskou proměnlivost.

Když se v srpnu 1945 ujal vedení Divadla na Královských Vinohradech J. Frejka, odpovídaly jejímu výsadnímu postavení v souboru nejvýznamnější role jeho profilového repertoáru, v němž se snažil o syntézu avantgardních postupů a hereckých tradic vinohradské scény. Vesměs hrdinské role hrála pod jeho vedením až do stranických čistek 1948. Hned zpočátku vystoupila ve hře R. Rollanda 14. červenec. Básnickým příměrem pádu Bastilly chtěl Frejka zahájit své zdejší režisérské působení oslavou domácího povstání proti okupantům v květnu 1945 jako projevu revolučních sil obyvatelstva. Š. byla v roli Contatové vizuálně stylizována jako nová Marianna – symbol svobody v životném provedení postavy herečky, která se probudí k revolučnímu nadšení. Bystrá služka Toinetta v inscenaci Molièrova Zdravého nemocného spadala do okruhu komediálních rolí, které si Š. již mnohokrát vyzkoušela; tentokrát dovedla své mnohotvárné mistrovství, živelnou lidovost a herecký vtip na úroveň, jíž vysoce převyšovala hru svých kolegů. V inscenaci Gribojedovovy hořké komedie Hoře z rozumu, ohodnocené Cenou země české za 1947, hrála naopak něžně dívčí Sofii jako typ měšťanské dívky vnitřně závislé na společenských konvencích. Vrcholem umělecké dráhy Š. se stala titulní postava Shawovy Svaté Jany, opět ve Frejkově režii. Pojetí Jany jako moderní ženy, bojovnice i světice, vrcholilo sugestivní, vlastenecky motivovanou modlitbou k Bohu, jež byla publikem a většinou kritiků nadšeně aplaudována. K posledním úspěchům spolupráce herečky s J. Frejkou patřila odpatetizovaná postava kněžny Libuše v inscenaci Lomovy hry Děvín.

Po „Vítězném únoru“ se politická situace obrátila proti nekomunisticky orientovaným umělcům včetně Frejky a Štěpničkové. Vyžadované estetice socialisticko realistického divadla a herectví se odchovanci avantgardy zpěčovali. Po ponižujícím odsunu J. Frejky do karlínského divadla spolupracovala Š. krátce s J. Pleskotem, zejména na roli noblesně pojaté Máši z Čechovových Tří sester. Po jeho odchodu do divadla v Olomouci hrála až do svého pokusu o přechod hranic pouze v několika realistických hrách Tylových a Jiráskových.

Po návratu z vězení se Š. díky diplomacii E. Soukupové, pracovnice Ministerstva školství a kultury, a ředitele Městského divadla Kladno G. Nezvala vrátila na jeviště titulní rolí ve hře J. K. Tyla Paní Marjánka, matka pluku. Po téměř deseti letech přivítalo publikum i kritika její herecké znovuzrození. Léta nečinnosti a krutých životních podmínek se však projevila i na jejím herectví; ve výkladu postav bylo možné zaslechnout přes humorné zpracování i hořké podtóny. S obdivuhodnou uměleckou otevřeností Š. vystavěla – na jiné estetické a filozofické úrovni, než byla dosud zvyklá – Matku Kuráž: předvedla ji jako tragickou postavu uvízlou v osidlech války a v neřešitelném rozporu promyšlené vypočítavosti a mateřského citu. Šlo o jednu z prvních inscenací, jimiž režiséři J. Grossman a A. Hajda zahajovali v Čechách éru epického divadla, předjímající v opozici ke stávajícím formám herectví a tradiční dramaturgii nový, nepsychologický přístup. V Realistickém divadle v Praze se pak Š. už nesetkala s progresivními uměleckými podněty. Prohlubovala výklad postav o těžce nabytou životní moudrost. Dokázala nacházet soudobý výraz postav lidového typu, jakých pro ni dramaturgie divadla uchystala několik, např. roli Jahelkové z Tylovy Tvrdohlavé ženy. Šťastné bylo proŠ. setkání s V. Taubem jako rovnocenným partnerem v komediálních úlohách Pagnolova Malajského šípu nebo Turnerovy Fantastické rodiny. Jejich vyvrcholením se stala postava podivínské, dobromyslné vetešnice z her J. Patricka Opalu má každý rád a Opala je poklad, jejíž klaunský humor připomínal jemností a životním obsahem výkony hereččiny italské současnice G. Massiny. Postavy Š. přesahovaly silou výrazu úroveň Realistického divadla jako nesmírně životné, plastické typy, a to dokonce u rolí tvrdých, cynických a mravně otrlých žen. Zcela nový, netradiční výklad nalezla pro Kitty v Shawově Živnosti paní Warrenové nebo Dulskou ve hře G. Zapolské Morálka paní Dulské. Závěrem své umělecké dráhy se alespoň v několika inscenacích setkala s tvořivými režiséry: L. Pistoriem (Kukušinová v Ostrovského Výnosném místě, Greta v Giradouxově Ondině) a K. Křížem (Čugunovová v Gorkého Dostigajevovi, služebná Berta v Ibsenově Hedě Gablerové). Divadlo pro ni bylo smyslem života – závěrem zahrála už velmi nemocná převážně hlasovými prostředky postavu němé ochrnuté ženy v Enquistově hře Rodinný portrét z roku 1856.

Přírodní talent Š. byl zpočátku oceňován pro bezprostřední svěžest a pěkný fyzický vzhled. Zkušenost s Honzlovými inscenacemi v Osvobozeném divadle neměla pro ni patrně větší význam, jejich rychlá úmrtnost (1–4 reprízy oproti 45 inscenacím …si pořádně zařádit V + W) o tom dostatečně vypovídá. Přestože byla v souboru nejmladší, od počátku cílila na Národní divadlo. Pokud souzněla s hereckým stylem Osvobozeného divadla či Moderního studia, šlo spíše o komediální role, její smysl pro poezii a „lyrické“ herectví avantgardy se projevil až později. Důležitý byl pro ni kontakt se staršími kolegy a později i velkými mistry, se kterými se setkala v Národním divadle. S velkou ctižádostí a pílí pracovala na svém vzdělání, věnovala se sportu. Její herecký partner L. Pešek dosvědčil její snahu najít vlastní metodu herecké tvorby. Š. byla umělecky nejšťastnější v dramaticky vypjatých rolích, které jí dovolovaly rozkrýt postavu do velké šíře i hloubky, dobásnit její podobu až k úplnému ztotožnění. Ukázněně akceptovala představy předních režisérů: K. H. Hilara, K. Dostala, J. Frejky ad. Při studiu rolí stavěla své postavy nejdříve fyziologicky, podle vlastních slov začínala od chůze, dále je pak psychologicky zjemňovala a obohacovala. Nalézala pro ně obvykle nějaký zvláštní detail, jehož rozvinutím se dobírala osobitosti jedenkaždé varianty typových rolí, např. vesnických dívek. Její dramatické postavy se formovaly a rostly v průběhu jevištního dění a ze vztahu s okolím. Tragické role změkčovala, přibližovala všednímu životu. Současně transformovala citový náboj hrdinek do oduševnělých, snových, čistě lyrických poloh. Četné komediální postavy naopak rozehrávala v energickou a radostnou, dovádivou hru kořeněnou hereckým vtipem. Proteovsky proměnlivá Š. obsáhla svým rejstříkem téměř všechny žánry. Po vězeňské pauze ubylo zpočátku v jejím výkonu na dynamice, její role však získaly bohatý vnitřní život, lidskou moudrost a vitalitu přesahující textový habitus postavy. Také její komika zjemněla, nabyla na myšlenkovém pozadí a obsáhla i klaunské tóny. Závěrem své životní dráhy prokázala při práci s předními režiséry znovu otevřenost vůči progresivním tendencím ve vývoji moderního divadla.

Pěkný zjev předurčil Š. také pro český film, první role získala už 1931 (Anča v Longenově filmu Miláček pluku). Od počátku se osvědčila i v drobnějších rolích, např. ve filmu V. Buriana Hrdinný kapitán Korkorán (1934). Záhy se stala velmi populární hvězdou filmů převážně z vesnického prostředí (Maryša 1935, Tatranská romance 1934, Vojnarka 1936, Kříž u potoka 1937, Boží mlýny 1938, Muzikantská Liduška a Babička 1940, Děvčica z Beskyd 1944), které nezřídka těžily z oblíbeného divadelního repertoáru. Jednostranné obsazování nemělo vliv na kvalitu jejích výkonů; za roli Maryši získala 1935 Cenu filmového poradního sboru, za Muzikantskou Lidušku Národní cenu (1940). Po 1948 dostala ojedinělou příležitost – paní Valču ze Šrámkova Léta, ve které se už mohla pozvolna přehrávat do jiného oboru. Desetiletá vězeňská pauza způsobila rychlý přechod Š. do rolí starších a starých žen. Filmaři ji obsazovali jak do tragických rolí, tak do úloh vyžadujících přirozený smysl pro humor. Š. obnovila svou filmovou dráhu 1961 úlohami v závažných protiválečných filmech Kohout plaší smrt a zejména rolí vězeňkyně ve filmu Transport z ráje. Hrála ale i pohádkové postavy a plastické typy českého maloměsta. V druhé polovině 60. let ji obsadil O. Vávra do role porodní báby v přelomovém filmu Kladivo na čarodějnice (1969). Š. do ní vložila zkušenost z vězení – vymodelovala ji s neobyčejným pochopením do otřesného obrazu zubožené a nakonec upálené lidské bytosti. Následovaly desítky rolí v klasických i televizních filmech: spolu s L. Peškem vytvořila mistrovskou miniaturu zákeřné staré báby v Povídkách malostranských, vynikající byla v roli staré herečky z Vávrova filmu Komediant (1984). Jednou z jejích posledních filmových rolí se stala matka z Menzelova trezorového filmu Skřivánci na niti, promítaného až po 1989.


Role

Osvobozené divadlo

Helena + Zuzanka (E. Škeříková: Mys Dobré naděje), Dobročinná dáma (A. Breton – P. Soupault: Račte…?), Prodavačka ryb (V. Nezval: Depeše na kolečkách), Euridika (J. Cocteau: Orfeus), Ida (V. Vančura: Nemocná dívka), Neteř Marie (V + W dle J. N. Nestroye: …si pořádně zařádit), Královna Rosmunda (A. Jarry: Král Ubu) – 1928; Matiné na paměť Jarmily Horákové – 1929.

Moderní studio

Mary (J. Brandon: To se řekne / Charleyova nová teta), voiceband (5. komorní večer – poezie J. Wolkera) – 1929.

Dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby

Katynka (F. A. Šamberk: Blázinec v 1. poschodí) – 1929.

Národní divadlo

Cecilie Carderwovová (O. Wilde: Na čem záleží), Hilda (H. Ibsen: Stavitel Solness, j. h.) – 1929; Madeleine Arnoldová (E. O’Neill: Podivná mezihra), Eva (L. Blatný: Černá noc), Isabella (K. a J. Čapkové: Lásky hra osudná), Eva (V. K. Klicpera: Veselohra na mostě), Dorotka (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – 1930; Frozina (Molière: Lakomec), Melanie (A. Nowaczynski: Jaro národů), Věra (V. Werner: Právo na hřích) – 1931; Věra (E. Konrád: Kvočna), Marta Jefimová (F. X. Šalda: Zástupové), Eva Koryčanová (V. Vančura: Alchymista) – 1932; Blanca z Flassans (J. Vrchlický: Soud lásky), Maud (G. K. Chesterton – Neale: Kouzlo domova), Maryša (V. a A. Mrštíkové: Maryša) – 1933; Rajna (M. Jesenská: Deset let a Rajna), Marie (W. Shakespeare: Cokoli chcete), Dudčice (Aristofanés: Ptáci) – 1934; Hanička (A. Jirásek: Lucerna), Isabella (W. Shakespeare: Veta za vetu), Herečka (H. Lenormand: Ať žije divadlo) – 1935; Filipína (F. Jeřábek: Cesty veřejného mínění), Irmingerd (A. Jirásek: Gero), Julie Glennová (G. S. Kaufman – M. Hart: Vesele se točíme dokola) – 1936.

Městské divadlo na Královských Vinohradech – Divadlo československé armády

Maryša (V. a A. Mrštíkové: Maryša), Marie (J. Deval: Marie milostnice), Lulu (E. Bourdet: Bouračka), Marta (F. Langer: Dvaasedmdesátka) – 1937; Růžena (G. Hauptmann: Růžena Berndová), Míla (J. Mahen: Ulička odvahy), Hela (V. Dyk: Veliký mág) – 1938; Líza (G. B. Shaw: Pygmalion), Johanka (F. Schiller: Panna Orleánská), Kateřina (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy) – 1939; Lawrencová (D. Hare: Žena v bílém), Božena Němcová (F. Tetauer: Život není sen) – 1940; Rosalinda (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Káťa (A. N. Ostrovskij: Bouře) – 1941; Viktorie (K. Hamsun: Viktorie), Královna Kristina (A. Strindberg: Královna Kristina) – 1942;  Hippodamie (J. Vrchlický, hudba  Z. Fibich: Námluvy Pelopovy) – 1943; Hippodamie (tíž: Smír Tantalův), Hippodamie (tíž: Smrt Hippodamie), Blažena (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic) – 1944; Laurencie (Lope de Vega: Vzbouření na vsi), Contatová (R. Rolland: 14. červenec) – 1945; Toinetta (Molière: Zdravý nemocný) – 1946; Sofie (A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu) – 1947; Johanka (G. B. Shaw: Svatá Jana), Libuše (S. Mojžíš-Lom: Děvín) – 1948.

Městské divadlo Kladno

Marjánka (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku), Kuráž (B. Brecht: Matka Kuráž a její děti), Vojnarka (J. K. Tyl: Vojnarka) – 1961.

Realistické divadlo Zdenka Nejedlého

Jahelková (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena) – 1962; Honorina (M. Pagnol: Malajský šíp), Elliotová (J. Osborne: Epitaf George Dillona) – 1963; Hilda Midwayová (D. T. Turner: Fantastická rodina), Kristina (E. O’Neil: Smutek sluší Elektře) – 1964; Lízalka (V. a A. Mrštíkové: Maryša), Opala Kronkieová (J. Patrick: Opalu má každý rád) – 1966; Kitty Warrenová (G. B. Shaw: Živnost paní Warrenové), Gurmyžská (A. N. Ostrovskij: Les) – 1967; Juana (N. Manzari: Salud) – 1968; Kabanicha (A. N. Ostrovskij: Bouře), Marjánka (J. K. Tyl: Paní Marjánka matka pluku) – 1970; Dulská (G. Zapolska: Morálka paní Dulské) – 1971; Opala Kronkienová (J. Patrick: Opala je poklad) – 1972; Kukuškinová (A. N. Ostrovskij: Výnosné místo) – 1973; Paní Higginsová (G. B. Shaw: Pygmalion) 1974; Laviza (F. M. Dostojevskij, dram. G. Baty: Zločin a trest) – 1975; Dona Peppenela (E. de Filippo: Neapol, město miliónů) – 1976; Veronika (V. Vančura, úprava L. Pistorius: Baron Prášil) – 1977; Telva (A. Casona: Jitřní paní) – 1978; Čugunovová (M. Gorkij: Dostigajev a jiní) – 1980; Autorka knihy (H. Ungar: Proces Mozart – Salieri) – 1982; Berta (H. Ibsen: Heda Gablerová) – 1983; Stará žena (P. O. Enquist: Rodinný portrét z roku 1856) – 1985.

Prameny

NMd: programy Státní konzervatoře hudby, sign. P–2 B–200–d.

NA: policejní přihlášky, URL: https://www.nacr.cz/cs/fondy-a-pomucky/digitalni-badatelna/konskripce/.

Archiv ND: dokumentace.

Hřbitovní správa Olšanské hřbitovy.

Literatura

J. J. Paulík, Rozpravy Aventina 3, 1927/28, s. 238 [Mys Dobré naděje] + tamtéž 4, 1928/29, s. 9 [Orfeus] + tamtéž, s. 19 [Nemocná dívka]; Foto: Slečna Štěpničková ve frašce To se řekne, tamtéž, s. 321 ● k prvnímu večeru Studia ND: nesign, Československé divadlo 13 (8), 1930, s. 166; M. Rutte, Národní listy 17. 5. 1930; J. Vodák, České slovo 17. 5. 1930; J. J. Paulík, Rozpravy Aventina 5, 1929/30, s. 449 ● J. J. Paulík, Rozpravy Aventina 6, 1930/31, s. 418 [Muž s kobylou] ● ref. Zástupové: J. W., Venkov 1. 5. 1932; E. Konrád, Národní osvobození 1. 5. 1932; A. M. P. [Píša], Právo lidu 1. 5. 1932 ● ref. Ptáci: G, Právo lidu 23. 6. 1934; O. F. [Fischer], Lidové noviny 23. 6. 1934; J. Vodák, České slovo 23. 6. 1934 ● Sborník na paměť 125. let Konservatoře hudby v Praze, ed. V. Blažek, Praha 1936, s. 146; O. S.: Černá káva s J. Š., Eva 9, 1936, prosinec; R. Vacková: Žena v českém umění dramatickém, Praha 1940, s. 158–189 ● ref. 14. červenec: L. Fikar, Mladá fronta 19. 11. 1945; A. M. Brousil, Zemědělské noviny 20. 11. 1945; čt, Svobodné noviny 20. 11. 1945 ● ref. Zdravý nemocný: A. M. Brousil, Zemědělské noviny 24. 2. 1946; J. Träger, Svobodné slovo 24. 2. 1946; L. Fikar, Mladá fronta 24. 2. 1946 ● J. Štěpničková: Dojmy z divadelní Anglie, Divadelní zápisník 2, 1947, s. 510–520 ● ref. Hoře z rozumu: J. Träger, Práce 9. 11. 1947; A. M. Píša, Právo lidu 9. 11. 1947; J. Hájek, Rudé právo 11. 11. 1947 ● ref. Svatá Jana: Jtg [J. Träger], Práce 15. 2. 1948; H. Budínová, Kulturní politika 3, 1948, č. 23, s. 7; A. M. Brousil, Zemědělské noviny 17. 2. 1948; kd, Svobodné noviny 17. 2. 1948 ● J. Štěpničková: Divadlo, syn a já, Mladá fronta 1. 5. 1967; Jtg [J. Träger]: V Shawově paní Warrenové..., Divadelní noviny 10, 1967, č. 25–26, s. 1 (foto); M. Majerová: Případ J. Š. Staršina Gavel se synem, tamtéž 11, 1968, č. 20, s. 8; Jtg [J. Träger]: J. Š. vypovídá, tamtéž, č. 22, s. 8 (o nepřátelských postojích M. Majerové a některých herců); J. Hošková: Přečetla jsem si…, tamtéž, č. 25–26, s. 2 ( o chování J. Š ve vězení); Jtg [J. Träger]: S J. Š. o hercích ve filmu, Záběr 3, 1970, č. 6, s. 1–3; E. Kohout: Divadlo aneb Snář, Praha 1975, s. 116; L. Pešek – Z. Hedbávný: Tvář bez masky, Praha 1976, s. 119–121; L. Boháč: Tisíc a jeden život, Praha 1981, s. 70, 96; (Va): Odpovídá zasloužilá umělkyně J. Š., Scéna 9, 1984, č. 10, s. 2; J. Pivec: Thespidova kára Jana Pivce, Praha 1986, s. 125, 204, 215; B. Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Praha 1993, s. 242–243; M. Waltrová: Herci lásky a osudu, Praha 1995, s. 179–181; S. Beneš: Být hercem, Praha 1995, s. 57; P. Taussig: Neznámí hrdinové, Praha 1997, s. 325–343; J. Černý: J. Š., Praha 1999; J. Nezval: Vinohradská aréna 1952 (Památce paní J. Š. a všech pamětihodných lidí), Literární noviny 10, 1999, č. 4, s. 8; Š. Horáková: Herečka v pasti, Praha 2005, s. 8–139; R. Živný: Herci a herečky před soudem, Praha 2014, s. 154–160.

ČBS, Fikejz III, MDP 50, NDP

Životní události

  • 3. 4. 1912: narození, Praha (CZ)
  • 5. 9. 1985: úmrtí, Praha (CZ)

Vazby

H


Vznik: 2019
Autor: Ladislava Petišková